Ukolébavka
The Weepies – Not a Lullaby
This is not a lullaby,
one that makes you close your eyes
Here's a song that will not try
to hold you in my arms
This is not a true love song,
one that lifts your heart along
Because you know it's being sung
to hold you in my arms
The rain it falls
right outside your door
and you know if you call
I'll be there, I'll be there
whatever you call me for
This is just a quiet tune,
to bring the light into your room
When I'm not right in front of you
to hold you in my arms
This is not a lullaby
to keep the clouds out of the sky,
to be sure you will not cry
when I hold you in my arms
I'm gonna hold you in my arms
http://www.youtube.com/watch?v=SovcUChq1bA
Září pozvolna přešlo v říjen a i ten se nepozorovaně chýlil ke konci. Venku se citelně ochladilo, k prvním podzimním mlhám se přidaly i přízemní mrazíky, které zanechávaly krajinu kolem hradu jako pocukrovanou.
Celá škola si začala zvykat na nový režim. Čím dál tím řidší byly pokusy kontaktovat někoho z jiné kasty nebo ročníku. Pro čistokrevné škola stále nabízela širokou škálu činností, kterými se mohli zabavit – famfrpálová družstva, jichž se zákaz meziročníkové komunikace netýkal, studijní kroužky v knihovně nebo návštěvy Prasinek. Ty měli studenti s bezchybným původem k údivu všech povoleny.
Do Prasinek se chystala i Ginny. Potřebovala na okamžik uniknout z hradu, projít se po vesnici, připomenout si, jak vypadal svět předtím, než se Voldemort vrátil, než jí ze všech přání zbylo jen jedno jediné. Doufala, že Prasinky jí připomenou tu šťastnou, bezstarostnou dobu, v níž byla ještě dítětem.
Přitáhla si plášť blíž k tělu, protože chladný vítr jí profukoval svetr. Pro jednou nemyslela ani na knihy černé magie ukryté v Komnatě nejvyšší potřeby, ani na formulář ležící někde ve Snapeově stole. Dokonce nepřemýšlela ani o tajemné dívce z obrazu, s níž kromě té první návštěvy v komnatě už nemluvila. Ariana se schovávala a Ginny už ji nezahlédla. Místo toho vzpomínala na konec minulého školního roku – na Draca a Blaiseho. Byly to nevinné vzpomínky a nemohly jí nijak ublížit. Pocítila touhu aspoň jednoho z nich vidět a moci si po dlouhých měsících osamění zase promluvit. Jen si nezávazně povídat o hloupostech – o mrazivém sklepení, o školních trestech, dělat si srandu z vypelichané paní Norrisové nebo malé výšky profesora Kratiknota. Zkusila se sama pro sebe usmát, ale měla divný pocit, že její svaly už téhle činnosti odvykly.
Prošla bradavickou bránou a ocitla se v malé vesničce. Jednotlivé chaloupky vypadaly i v nevlídném říjnovém počasí jako z pohádky. Na rozdíl od předchozích výletů do Prasinek byla tentokrát vesnice poloprázdná. Obvyklé davy nákupůchtvých studentů se smrskly na pár malých skupinek spěchajících ke Třem košťatům.
Brouzdala pustými ulicemi a nakukovala zvědavě do každé výkladní skříně. Zastavila se i u prkny zatlučeného vchodu do taškářových žertovných rekvizit. Ačkoli si je zakazovala, začaly k ní pozvolna přicházet vzpomínky na její bratry, na Harryho, na časy, které se už nemohly opakovat. Zuřivě máchala rukama, jako by mohla dotěrné myšlenky odehnat.
„Ginevro?“ ozvalo se jí za zády.
Prudce se otočila. „Draco,“ vydechla.
Stál tam, pod paží držel malý podlouhlý balíček a zářivě se usmíval. Vlhké světlé vlasy mu spadaly do očí, v nichž mu hrály pobavené jiskřičky. Vypadal neskutečně dospěle proti tomu Dracovi, jehož si pamatovala.
„Co tady děláš?“ ptala se překvapeně a pomalu k němu dokráčela. Musela se dotknout jeho paže, aby se přesvědčila, že je skutečný.
Neskutečně jemně, jako by lapal křehkého motýla nebo ptáčka, zachytil její dlaň do své. „Mám tu s někým schůzku,“ pokrčil rameny. „Ale to počká... Nechceš se jít projít?“ Chyběla mu, často na ni myslel, a teď tu stála před ním, rudé vlasy jí ve větru povlávaly kolem obličeje a kouzelně se usmívala. Musel se přesvědčit, že nesní.
Rozpustile se ušklíbla. „Procházka - proč ne.“
Měla takovou radost, že ho vidí, že ani nic nenamítala, když nechal její dlaň ve své a ruku v ruce si ji vedl ulicí. S tím, co způsobí tohle překročení hranic, jež nastavila, si hodlala lámat hlavu později. Byla jen člověk, který nyní potřeboval něčí blízkost; jeho blízkost.
„Jak to jde ve škole?“ přerušil krátké ticho.
Pokrčila rameny. „Docela dobře.“
Vycítil, že za její nejednoznačnou odpovědí je mnohem víc. „To zní, jako by tě něco trápilo,“ starostlivě na ni pohlédl.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Možná mi trochu chybí nějaká společnost,“ připustila pod jeho zkoumavým pohledem, „ale učení mě zaměstnává, takže ani nemám čas se tím nějak trápit.“
„Učení?!“ naoko nevěřícně vytřeštil oči.
„Jo – letos stanovili studijní průměr na přijetí ke Smrtijedům na jedna celá dvě desetiny.“
„Páni,“ hvízdl. „To je náročné.“
Usmála se. „Když i Snape říká, že to zvládnu...“
„Jistě že to zvládneš. Kdo jiný než ty by to měl dokázat?“
Kráčeli svižně k Chroptící chýši, přelézali malé plůtky oddělující jednotlivé rozlehlé zahrady obyvatel Prasinek. On vždycky překonal překážku jako první a galantně pomohl i jí na druhou stranu. Dotýkal se jí při tom víc, než by byla ochotná ještě v létě připustit. Dnes však bylo dovoleno vše. Jeho náhlé zjevení zbouralo všechny zdi, jež mezi ně nastavěla.
„Co vlastně děláš?“ zajímala se s pohledem zabodnutým do chátrajícího stavení na protějším kopci.
„Pracuju pro Temného pána.“
„Jsi v Anglii?“
„Ne vždycky. Občas mě pošle na kontinent,“ nenuceně jí položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž. Poddala se mu a přitiskla se tváří na jeho rameno.
„To musí být skvělé – byl jsi už v Paříži? Vždycky jsem se tam chtěla podívat...“
„Vezmu tě tam hned, jak skončíš školu,“ slíbil překotně.
„Tak jsem to nemyslela,“ ohradila se. „Jen jsem chtěla vědět, jaké to tam je.“
„Krásné. V Louvru je největší sbírka kouzelnického umění. A ta atmosféra, když padne tma a celá Paříž zazáří tisíci světel – ty stojíš na Eiffelovce a koukáš dolů na tu krásu...,“ popisoval.
Vítr mu sfouknul její vlasy do obličeje. Sladce voněly, snad po lípě nebo po jasmínu. Vrátil rozfoukané prameny zpátky za uši a neubránil se pokušení dotknout se přitom její tváře. Očekával, že se mu vysmekne a uteče pryč nebo zledovatí, ona však jen přivřela oči. Zkusmo přejel palcem po jejích rtech.
„Chyběla jsi mi,“ zašeptal a naklonil se k ní.
Věděla, že by ho neměla líbat, a přece to udělala. Otřela se svými rty o jeho. „Měli bychom jít, ať stihneš schůzku,“ konečně se vzpamatovala.
„Co když ji nechci stihnout?“ zoufale polkl. Zase ochladla – byla jako nepolapitelná, ať postavil jakkoli pevné překážky, vždy jimi prošla. Mohl ji mít jen na prchavý okamžik.
„I já potřebuju jít.“
Mlčky kráčeli zpátky k vesnici. Zavládlo mezi nimi ticho plné nevyřčeného. On se toužil zeptat, proč je taková. Proč uhýbá, před čím utíká, čeho se bojí. Chtěl by zjistit, proč se chová pokaždé jinak, ale slova mu vázla na rtech. Ona se zase toužila omluvit. A přes to všechno svorně mlčeli, dokud se před nimi neobjevila první stavení.
„Můžu tě zase vidět?“ naléhal.
„Já – ani nevím, kdy budeme mít další návštěvu Prasinek -“
„Já to vím. Nebo spíš budu to vědět,“ přerušil ji.
Pomalu dokráčeli ke Třem košťatům. Byl čas se rozloučit.
„Tohle je pro tebe,“ podával jí balíček.
„Tys věděl, že se uvidíme?“ vyzvídala.
„Doufal jsem v to.“
„Draco, já – měl bys vědět -,“ zmlkla.
„Nic neříkej, prosím. Nekaž to, Ginevro. Nech mě na tohle vzpomínat až do Vánoc,“ usmál se. „Nebo aspoň do doby, než se znovu uvidíme.“
Váhavě krabičku převzala. „Nic neslibuju.“
„A přesto to zní jako ano,“ mrkl na ni.
„Měj se hezky,“ popřála mu a její slova tentokrát nepostrádala vřelost.
Krátce ji objal. „Napiš mi. Když se ti bude stýskat, slib, že mi napíšeš.“
Vymanila se z jeho objetí a s úsměvem si ho měřila. Pak se bez jediného dalšího slova otočila a odešla.
Stál před hostincem a hleděl za ní. Když ji viděl, to kouzlo, kterým ho k sobě poutala, ještě zesílilo. Teď si byl zázračně jistý vším, co chtěl a musel udělat. Po několika minutách, kdy zahnula za roh a definitivně mu zmizela z dohledu, konečně odtrhnul oči od prázdného chodníku a vydal se dovnitř.
Místnost byla hlučná a zakouřená jako obvykle. U stolu v roku posedávaly staré ježibaby s tvářemi zvrásněnými nepovednými kouzly i staletími, nedaleko něj hráli dva šesťáci partičku Řachavého Petra s místními děvčaty. Jeho pohled však spočinul na světlovlasé hlavě u baru.
„Astorie,“ políbil ji do vlasů.
„Ahoj, Draco... Zdržel ses,“ nakrčila čelo. „Myslela jsem, že tu budeš nejpozději před hodinou.“ Byla rozmrzelá dlouhým čekáním a také výjevem, jehož svědkem se nechtěně stala, když k hostinci mířila. Draco odcházející se zrzkou ze sedmého ročníku, s níž ho vídala i část minulého školního roku, jí náladu nezvedl. Zatím mu ale nehodlala nic říct.
Draco byl ovšem mistr taktiky. „Potkal jsem jednu kamarádku,“ poznamenal nenuceně.
„Kamarádku?!“
„Kamarádku. Známou. To je člověk, s nímž se bavím,“ definoval.
„Čekala jsem tu přes hodinu a támhleti,“ mávla rukou k šesťákům, „si ze mě dělali srandu... Myslela jsem, že jsem tvoje snoubenka,“ hlesla zklamaně a trochu ublíženě.
„Pokud vím, tak jsme se nedomlouvali na nějakou konkrétní hodinu. Kdybych věděl, že tu budeš tak brzy, šel bych samozřejmě za tebou,“ řekl smířlivě. Nehodlal se s ní hádat a nechat tím vyprchat ten báječný pocit, který se mu usadil na duši.
Ani ona se s ním nechtěla přít. Místo toho pátrala po podlouhlém balíčku, který u něj viděla. „Můžu ti propátrat kapsy?“ navrhla a rukou zajela do kapsy u kalhot. Ucítil její dlaň mapující mu stehno.
Sevřel prsty kolem jejích zápěstí a mírným tlakem jí přišpendlil ruce k tělu. „Dneska žádné hry,“ odmítl. Připadalo by mu to jako zrada Ginny.
„Kdo ví, kdy se zase uvidíme,“ namítla. „A já jsem přece chtěla všechno, Draco, tak proč –?“
Položil jí dlaň na ústa. „Už ani slovo. Nekaž to.“
Nekaž co?! chtělo se jí křičet. Místo toho jen přikývla.
Spustil paže k pasu. „Dal bych si svařené skřítkovské víno,“ objednal si u madame Rosmerty. Kyprá hostinská odspěchala dozadu, kde v kotli probublávala karmínová tekutina. Draco ji pohledem sledoval.
„Jak ses měl?“ přerušila mlčení Astorie. Nehodlala se smířit s tím, že tohle setkání promlčí.
„Pracovně,“ pokrčil rameny. „Pořád plním nějaké úkoly, střídavě jsem tady a střídavě ve Francii nebo v Itálii. Vlastně jsem byl až do včera tak zaneprázdněný, že jsem ti nekoupil dárek,“ ospravedlňoval se.
„To nic,“ náhle se přestala usmívat. Takže přeci jenom je na tom jeho setkání se Zrzkou něco víc. Není to jen přátelské povídání dvou známých. Kousala se do rtů, ale nakonec to v sobě nezadusila. „Ale pro svoji kamarádku jsi dárek měl, ne?“ smočila si. Na tenhle den se těšila příliš dlouho na to, aby v sobě dokázala potlačit zlost z toho, jak ho zkazil. „Spoustu věcí bereš jako samozřejmost,“ zasyčela, „ale nemusí to tak být vždycky. Já klidně můžu zase žít bez tebe.“
„Tomu ani ty sama nevěříš,“ odsekl chladně. „A zapomínáš na jeden detail, drahá. Když jsi odjela do Bradavic, podepsali tvůj strýček s tetičkou jistou smlouvu. A podle té listiny nemáš moc na výběr, o to jsem se postaral.“
Němě zavírala a zase otevírala pusu. Světlá pleť ještě víc zbělela. Měl ji v hrsti.
Severus hleděl zamyšleně do dálky. Nebyl si jistý, že tenhle malý výlet je dobrý nápad. Letos si ho však nedokázal odpustit. Skrytý zastíracím kouzlem a tmou pomalu kráčel po liduprázdném hřbitůvku. Svátek Všech svatých byl až pozítří, teprve tehdy se místo odpočinku zaplní vzpomínajícími rodinami a přáteli, budou tu hořet svíčky a květiny a věnce budou čerstvé. Ale dnes ne, dnes tu měl klid.
Náhrobek vypadal stejně jako před třemi roky, jen na kamenné desce ležel uvadlý věnec. Květy už se dávno rozpadly a zbyla po nich jen pevná obroučka, do níž byly kdysi vpleteny. Smetl zbytky na zem a místo nich na hrob položil malou svíčku.
Naposledy sem zašel, když ho Brumbál znovu požádal, aby se zapojil jako špeh do války proti Voldemortovi. Tehdy se sem přišel ujistit, že dělá správnou věc. Nikdy nebyl na sentimentální gesta, připadala mu prázdná a falešná. I to, co se chystal říct, bylo příliš patetické pro jeho neúprosná ústa. Jenže jí to dlužil.
Nadechl se a zavřel oči. „Ahoj.“
„Ahoj. Už jsi tu dlouho nebyl.“ Jako by slyšel její hlas ve větru kolem. Nebo si to jen představoval?
„Nebyla -,“ polknul, aby ulevil staženému krku, „nebyla příležitost.“
Uslyšel zvonivý smích, který si vždycky spojoval s temně ryšavými vlasy a propalujícíma smaragdovýma očima. Vzpomínka na ni byla tak živá, jako by sama stála před ním a on se jí mohl dotknout.
„Ty potřebuješ příležitost, abys mě navštívil?“ Zněla skoro zklamaně.
„Tak jsem to nemyslel... K čertu s tím, prostě bylo těžké sem jít.“
„Kvůli Harrymu?“
Vytřeštil oči. „Jak -?!“
Zachichotala se jeho ohromenému výrazu. „Ale no tak. Já vím, že ty tomu nevěříš, ale – potkali jsme se.“
„Takže, kdybych zemřel, mohl bych -“
„To já nevím.“ Znovu posmutněla. „To mě na tom tady děsí nejvíc. Že nepoznám, co je skutečné. Není to celé jen sen?“
„Takže o Harrym už víš,“ vrátil se k původnímu tématu. „Mrzí mě to.“
„Trápí tě to. Ale je tu něco dalšího, z čeho jsi nešťastný, mám pravdu?“
„Jako vždycky,“ pokusil se o sarkastický úšklebek, vyšlo z toho ale jen unavené pousmání.
„Tak povídej.“
„Není co povídat.“
Cítil kolem sebe závan studeného vzduchu. Jako by mu neviditelná bytost položila dlaně na spánky, příjemně ho chladily. „Jsem mrtvá, mně můžeš říct všechno.“
„Jsi jen přelud. Vymyslel jsem si tě,“ odsekl a začal kolem sebe mávat rukama, aby ji odehnal. „Nejspíš jsem se už dávno zbláznil.“
„Seve, přísahám – jsem skutečná, nejsem ani trochu vymyšlená.“
„V tom je ta potíž. Kdybys byla výplodem mé fanzazie, Lily, říkala bys to stejné.“
„Dobře, tak jsi prostě blázen a mluvíš si sám se sebou... Co tě trápí?“
„Totéž co pořád,“ složil hlavu do dlaní. „Ty mě znáš, Lily. Víš, jaký jsem – jsem dobrý, nebo špatný?“
„Seve, tohle přece víš sám. Nejde o to, jak tě vidím já nebo ostatní. To ty sám bys měl mít pocit, že se chováš nejlíp, jak dokážeš... Víš, jak je to se statečností, ne? Statečnost neznamená se ničeho nebát, ale bát se a svůj strach překonat. A stejné je to s dobrotou. Nejlepší lidé jsou ti, kteří museli bojovat se zlem a vyhráli.“
„Jenže já nebojuju,“ zašeptal spíš pro sebe.
„Jestli to cítíš takhle, měl bys to změnit.“
Odfrkl si. „Změnit? Lily, já jsem v pasti. Jsou jen špatná řešení a ta ještě horší. Už ani nedokážu chránit studenty, jak jsem se zavázal Brumbálovi... Copak můžu nakráčet k Temnému pánovi a říct mu, že končím, protože mi nějak nejde přes jazyk Avada,“ dal do těch slov všechnu ironii, jaké byl schopen. Přesto zněl hořce a zlomeně.
„Nechtěla jsem se dožít chvíle, kdy budeš skuhrat nad svým osudem, Seve. Vždycky jsi byl schopný dosáhnout toho, co sis zamanul. Tak proč se teď chováš jako slaboch?!“
Chtěl se urazit, ale na ni se stejně zlobit nemohl. Jen na sebe. „Nezvládl jsem tě zachránit,“ připomněl výjimku.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, že to tak prostě mělo být?“ otázala se. „Co myslíš, že by bylo, kdybych přežila, Seve?“
„Byla bys -,“ zarazil se. Chtěl říct byla bys tu se mnou, ale náhle mu bylo jasné, jak byla taková budoucnost neskutečná. Nikdy by neopustila Jamese, ať by dělal cokoli. Vždycky byl ten druhý.
„Jsem ráda, že to chápeš,“ řekla po chvíli.
„Ale takhle to být nemělo, Lily. Takhle mi zbyly jen výčitky!“
„S výčitkami jde bojovat, Seve. Můžeš se proti nim bránit,“ šeptala naléhavě.
„Každý nádech, Lily, musím myslet na všechno zlo, které jsem napáchal. Myslíš, že jde jen tak odehnat tváře všech, jež mám na svědomí?! Myslíš, že můžu jen tak zapomenout na tvoje oči?“
„To je přece o tobě – celé je to jen o tobě. O tom, co si sám dokážeš odpustit. Já ti nic nevyčítám.“
„A tím je to horší,“ zavřel unaveně oči. Když je otevřel, už u něj nebyla. Přelud zmizel. Bylo na čase se vypravit zpět do školy.
Za oknem už se šeřilo, když Hermiona s Ronem zasedli k večeři. Ona zabodla pohled do talíře s párkem a kaší a snažila se ignorovat vytrvalé bubnování prstů o desku stolu. Nakonec trochu naštvaně odložila příbor; vidlička cinkla o talíř hlasitěji, než musela. „Můžeš toho nechat, prosím? Vytáčí mě to.“
„Promiň,“ stáhnul ruku pod stůl. „Jen jsem přemýšlel.“
„O ty-víš-čem?“
„Jo,“ kývl a odsunul prázdný talíř od sebe. Dlaně položil na stůl a prohlížel si špinavé nehty na pravé ruce.
„Já myslela, že už jsme to uzavřeli?“ divila se.
Pokrčil rameny. „To jo, jenže ono to není jen tak. Není to jako jít si koupit rohlíky. A tady už máme vybudovanou slušnou základnu, víme -“
Netrpělivě ho přerušila. „Tohle už jsme řešili stokrát. Jasně, že je to jednodušší, když tu máme dům, známe okolí... Jenže taky už jsme vyčerpali všechny možnosti, kde hledat.“
„Jaké máme důkazy, že Ty-víš-kdo skutečně někdy v Albánii pobýval?!“
„Myslel si to Brumbál.“
„Jo – a taky si myslel, že tam nic nenechal,“ namítl. „Zmínil by se Harrymu.“
„Uvažujme logicky.“ Hermiona vstala od stolu a začala rázovat po místnosti. „V té době, kdy do Albánie odešel, už měl vědomosti o ty-víš-čem. Mohl využít Albánii jako místo úkrytu. Je to dokonalé – kdo by tam jel hledat?“
„Třeba takoví šílenci jako my dva?“ nadzvedl obočí.
„Rone, prosím, ber to prostě jako další nevyzkoušenou možnost. Nepohneme se dál, když budeme něco vynechávat jen proto, že to není pravděpodobné.“
„Takže – abych si to ujasnil – půjdeme do Albánie, kde nikoho neznáme. Tam budeme pátrat – zatím neznámo kde – po neznámo čem? Říkám to správně?“
„Vynechal jsi tu část s jídlem a spaním – jak budeme nocovat neznámo kde a jíst neznámo co,“ odsekla ironicky.
„Jojo, na to jsem zapomněl,“ ušklíbl se. „Jak jsem mohl zapomenout, že náš dokonalý plán má víc děr než ementál.“
Hermiona se usmívala. Nedokázali se na sebe hněvat dlouho a ani tahle hádka nebyla výjimkou. „Nechme toho. Oba víme, že tam musíme.“
„Já vím,“ povzdechl si. „Promiň.“
„Nic se neděje,“ zavrtěla hlavou. Přešla k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Automaticky jí obtočil paže kolem těla.
„Prostě z toho mám strach,“ přiznal po chvíli mlčení.
„I já.“
„Když ten plán ještě trochu dotáhneme, budu klidnější.“
„Dobře. Není kam spěchat...,“ přivřela oči, jak se soustředila. „Měli bychom si napsat ty nejproblematičtější body,“ plánovala.
Znovu se posadili ke stolu. Hermiona pár kouzly uklidila. Pak si začala mnout spánky.
„jako největší problém vidím jídlo a spánek,“ začal Ron opatrně. „Po tom, co už jsme zažili, se asi shodneme, že je to důležité.“ Hermiona přikývla, a tak pokračoval. „Kolik peněz ještě máme?“
„Moc už ne,“ odvětila utrápeně.
„Nemůžeme – nemůžeme prostě ty mudlovské peníze přidělat? Však víš – Gemino,“ navrhl nervózně.
„Rone!“ vyjekla. „Jak můžeš něco takového navrhnout, to je strašně -“
„- nemornální?“ pomohl jí najít slovo.
Zatvářila se znechuceně. „Je to podvod.“
„Jo, senzace. Můžeme si vybrat mezi podvodem a kručením v břiše. Navíc na to nikdo nepřijde,“ přesvědčoval ji.
„To je přece jedno, pořád to zůstává pěkně hnusné – co ti mudlové, kterým zaplatíme?!“
„Co by?“ podivil se. „Přece nikdo nepřijde na to, že jsou to padělky, ne?“
Přemýšlela, jestli mu má vysvětlovat zásady oběhu peněz. Nakonec se rozhodla nezabíhat do tržní ekonomiky a jejích zákonitostí. „Nemohli bysme se pokusit něco si vydělat?“
Vykulil oči. „Bojujeme proti Ty-víš-komu a budeme ještě brigádničit?!“
Pokrčila rameny. „Lepší než krást.“
„Jasně – kde asi seženeme práci,“ předstíral, že přemýšlí. „Co třeba u starouše Kedavry? Že bysme se tomu jeho sympatickému hadovi nabídli za kousátko?“
Hermiona proti své vůli vyprskla smíchy. „Dost už vtipů,“ zamračila se trochu, když se uklidnila. „Ber to vážně.“
„Beru to vážně,“ bezmocně rozhodil rukama. „Copak můžu za to, že jsme kouzelníci a nejsme ani schopní přežít v divočině? Měli bysme být schopní pomocí čar lovit, ne? Měli bysme se zvládat najíst jen pomocí našich hůlek.“
Zahanbeně se kousla do rtu. „Je mi líto, že ty kouzla pořád nezvládám.“ Stále se snažila naučit kouzla pro rozmnožení jídla. Její studijní objekty však končily podivně zkroucené a zčernalé, takže byli stále odkázaní pouze na mudlovské obchody.
„Možná bysme mohli zkusit pěstovat vlastní obilí nebo tak...,“ řekl Ron nejistě.
Hermiona se rozzářila. „To by snad šlo.“ Znovu vstala a přecházela od jídelního stolu ke kuchyňské lince. „To by kouzla mohla zvládnout,“ mumlala si pro sebe. Hůlkou přitom opisovala různé obrazce – zřejmě přemýšlela o konkrétních čárách, které by jim pomohly. „Dobře,“ vypadlo z ní nakonec, „jsem si celkem jistá, že zvládnu urychlit růstový cyklus. A možná i vylepšit plody vykrmovacím kouzem. To zvládal i Hagrid.“
„Kdy se do toho pustíme?“ zajímal se netrpělivě.
„Zítra,“ pronesla odhodlaně. „Zítra to vyzkoušíme.“
Ginny sledovala tmu padající na školní pozemky. U okna začalo táhnout a ani tlustá deka nepomáhala zahnat zimu. Nebylo divu, vždyť už byl téměř listopad. Stromy v Zapovězeném lese pomalu shazovaly pestrobarevné listí. Neklamná známka blížící se zimy.
V ložnici byla sama; ostatní spolužačky dole večeřely. Ona však dnes neměla na jídlo ani pomyšlení. Musela myslet na Draca. Nebyla do něj zamilovaná, to jí bylo jasné. Kdyby byla, nikdy by nedokázala celou situaci tak chladně analyzovat. Cítila se však osamělá a on se zjevil jako blesk z čistého nebe. Překvapil ji a potěšil. Zajímal se o ni. A byl něžný.
Několika kroky došla k útulné posteli s nebesy a zimomřivě se zachumlala do tlusté přikrývky. V nohách postele ji příjemně hřála ohřívací láhev.
Ospale zazívala. Mávla hůlkou a na noční stolek jí přistál dárek od Draca – malá hrací skříňka ve tvaru klavíru. Otevřela křídlo a z nástroje se začala linout tichá melodie.
Tohle není ukolébavka
taková ta, po níž se ti klíží oči
Je tu písnička, která se nesnaží
sevřít tě v mé náruči
Tohle není píseň pravé lásky
taková, která pozvedá tvé srdce
Protože víš, že taková se zpívá
abych tě sevřel v náručí
Před tvými dveřmi
padá déšť
a ty víš, že když zavoláš
budu tu, budu tady
ať mě zavoláš kvůli čemukoli
Tohle je jen tichounká melodie
co rozsvítí tvůj pokoj
kdykoli nejsem přímo s tebou
abych tě objal
Tohle není ukolébavka
která odežene pryč mraky
ujištění, že nebudeš plakat
až tě obejmu
Chystám se sevřít tě ve své náruči