Prolog
Dívala jsem se, jak jasně rudá krev prýští z rány na jeho krku. Necítila jsem nic – ani zhnusení, ani radost, ani úlevu. Srdce mi vynechalo jeden úder a v tom tichu, do něhož se moje vlastní tělo ponořilo, jsem si uvědomila, že takhle to skončit nemá. Ať udělal cokoli, nemůžu se přece bez jediného mrknutí oka dívat, jak umírá.
Harry si zjevně pomyslel něco podobného, protože se prosmýkl do místnosti. Ve vteřině už klečel u umírajícího a stahoval si ze sebe neviditelný plášť. Následovala jsem ho.
Snape ho přitáhl k sobě. Nezachytila jsem z jeho slov nic než tiché klokotavé „podívejte se“, ale pochopila jsem hned, jak z jeho těla začala unikat stříbřitá vlákna. Předával Harrymu své vzpomínky nebo alespoň jejich část. Vyčarovala jsem křišťálovou lahvičku a podalala ji do chlapcovy natažené ruky.
Když poslední nitka skanula do nádobky, vydral se z profesorova hrdla šepot.
„Podívejte se... na... mne...“
Náhle jsem ucítila podivnou úzkost a stísněnost. Možná za to mohla Chropticí chýše s temnými kouty a vrstvou prachu. Možná ta kaluž krve – lidské krve, která mi připomněla, že ten muž, ležící bezmocně před námi, je taky jen člověk. Nezasloužil si umřít a rozhodně si nezasloužil umřít tady.
Téměř bez rozmyslu jsem Harryho odstrčila. „Běžte,“ přikázala jsem jim tím nejautoritativnějším tónem, jakého jsem byla schopná.
Tázavé pohledy mě sledovaly, když jsem k muži poklekla jako před chvílí Harry.
„Běžte – já,“ nevěděla jsem, co jim mám povědět, naštěstí to ale nebylo potřeba. Jakoby se probrali z transu, do něhož je jeho umírání přivedlo. Spěšně se ztratili za nakupenými bednami.
Osaměli jsme.
Bolest. Vystřeovala mi z rány na krku a znehybňovala celé moje tělo. Halila mi vidění do červené mlhy. Z ní se na okamžik vynořila ona a její hůlka. Doufal jsem, že mě přišla dorazit, protože za chvíli už to pálení nevydržím. Nechtěl jsem prosit o milost, zvlášť ne ji.
Temnota a zase bolest. Vír, který mě vcucával dovnitř a pak – nic. Jen ticho.
Věděla, že mu zachránila život. Pulsující žíla na znetvořeném krku toho byla dostatečným důkazem. Byl ale nebezpečný, mohl se za chvíli probrat a pokračovat ve své věrné službě nenáviděnému černokněžníkovi. Ačkoli ho nemohla zabít ani přihlížet tomu, jak umírá, něco přece udělat mohla.
Přiložila hůlku k jeho spánku a zašeptala: „Obliviate!“
Postupovala stejně jako před necelým rokem se svými rodiči. Odstranila většinu jeho vzpomínek – nechala jen matné dojmy z raného dětství. Pak mu musela vytvořit novou identitu, aspoň zárodky jeho budoucího já. Na okamžik jí tvář přeletěl úsměv, když pro něj vybírala jméno. Teď už nezbývalo, než ho přemístit. Nikdy nezkoušela dostat se tímhle kouzelným způsobem přepravy na neurčené místo, nyní byl ale čas riskovat. Sama nechtěla vědět, kde bude obávaný profesor žít.
Povedlo se – cítila slanou vůni moře a tiché šumění, své okolí ale nepoznávala. Ve tmě v dálce zahlédla matně osvětlené stavení.
Namířila na muže před sebou hůlkou a odlevitovala ho do blízkosti prvního z domů. Ráno ho snad někdo najde, pomyslela si a ještě mu z listí kolem cesty vyčarovala přikrývku.
Probudil se a měl pocit, že se mu zdál podivný sen. Jenže stejně jako tolikrát předtím, když si zkoušel vybavit něco ze svých nočních fantazií, i dnes se mu obrazy rozplývaly před očima až nezbylo nic než několik základních otázek. Kdo vlastně je a jak se tady ocitl?
„Pane, jste v pořádku?“ otázala se z bezpečné vzdálenosti nějaká žena. Zvědavě na něj zírala přes nízký plůtek okolo své zahrady.
Muž se pokusil vstát, včerejší ztráta krve ale způsobila, že jen zavrávoral a spadl zpátky.
„Je opilý,“ oznámila žena dovnitř do stavení.
„Tak ho nech bejt. Až se probere, odtáhne zase jinam,“ ozval se hrubý mužský hlas.
Žena ale mužovy rady neuposlechla. Nesměle ke Snapeovi dokráčela.
„Není z vás cítit alkohol“ podivila se a podala mu ruku, aby mu pomohla vstát.
„Nepil jsem,“ řek s jistotu, kteá se náhle vypařila. Vždyť si nic nepamatuje, jak může vědět, že neměl alkohol?
„Pojďte, dám vám nějaké jídlo,“ usmála se na něj žena. „Jak se vlastně jmenujete? Jak vám mám říkat?“
„Jason – Jason Rochester.“