Možnost volby
Lykke Li - Possibility
There's a possibility
There's a possibility
All that I had was all I gon' get
There's a possibility
There's a possibility
All I gon get is gone with your step
All I gon get is gone with your step
So tell me when you hear my heart stop,
You're the only who knows
Tell me when you hear my silence
There's a possibility
I wouldn't know
Know that when you leave
Know that when you leave
By blood and by mean
You walk like a thieve
By blood and by mean
I'll fall when you leave
So tell me when you hear my heart stop,
You're the only who knows
Tell me when you hear my silence
There's a possibility
I wouldn't know
So tell me when my sigh is over
You're the reason why I'm close
Tell me when you hear me falling
Theres a possibility
It wouldn't show
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lykke-li/possibility-147341
Neměl nikdy vyslovovat Voldemortovo jméno, měl dát na Ronova varování. Teď však bylo pozdě čehokoli litovat. Přikrčil se za jedno z čalouněných křesel, do něhož se vzápětí zabodla kletba z hůlky Luciuse Malfoye. Smrtijed stál mezi ním a Ronem s Hermionou. Neměl se jak dostat do bezpečí. Jizva na čele se rozpálila tepavou bolestí. Voldemort přicházel.
Hermiona a Ron na druhém konci místnosti k němu poplašeně zvedli pohledy, když zakřičel. „Pryč! Přenes je pryč, Dobby,“ volal na skřítka. Zároveň vrhl své kouzlo proti Malfoyovi, který musel o kousek couvnout.
Dobbyho tenisákovité oči se na Harryho upíraly v němém zoufalství. Pak však skřítek pochopil bezvýchodnost situace a dřív, než k němu doletěl stříbrný Belatrixin nůž, se přemístil. Téměř současně s tím do místnosti vtrhl Voldemort. Přejel očima celou scénu a zastavil se u Pottera.
Pro Harryho náhle neexistovalo nic než ten obličej, který ho strašil nejděsivějších nočních můrách. Voldemortův hadí obličej s úzkými štěrbinami místo nosních dírek, s červenýma očima a tenkými rty. Hleděl do něj a věděl, že zemře. Tentokrát nepřijdou žádné černokněžníkovy vychloubačné projevy, jen jedna kletba a konec.
Uklidňovalo ho pouze to, že jeho přátelé jsou v bezpečí. Díky Dobbymu. Co záleželo na jeho smrti...
„Avada kedavra,“ vykřikl Voldemort.
Spolu s jeho kletbou vyslal Harry i tiché Expelliarmus. Tentokrát však neměl hůlku s fénixovým pérem – proud zeleného světla z Voldemortovy hůlky ho mocně zasáhl do prsou a odhodil.
Harry se probudil na něčem měkkém bílém. Cítil se dobře, když vzal v úvahu, že má být mrtvý. Opatrně vstal. Byl nahý, ale do chvíle, než nedaleko od sebe spatřil toho zvláštního tvora, mu to nevadilo. Pak však pocítil stud. Vzápětí už měl na sobě volné světlé kalhoty a tričko.
Z mhly okolo se začaly vynořovat obrysy čehosi známého. Jako scéna z polozapomenutého snu. A z té nejhustší bělavé mlhy přímo naproti pomalým krokem vystupoval Albus Brumbál. Harry na něj zamžikal a překvapeně si uvědomil, že nepotřebuje brýle.
Na tomhle podivném místě bylo vlastně všechno bez chybičky; i Brumbálova ruka byla nezraněná, když ji ve všeobjímajícím gestu natáhl k Harrymu.
Jen tvor měl kůži posetou šrámy a modřinami. Dřív, než si tím Potter stihl lámat hlavu, Brumbál promluvil. „Harry. Ty úžasný chlapče. Ty statečný, statečný člověče. Pojďme se projít,“ navrhl a odvrátil pohled od malého tvorečka.
„Co je to, profesore?“ otázal se Harry a ukazoval na ten uzlík masa.
„Něco, čemu už ty ani já nepomůžeme,“ konstatoval Brumbál. „Myslím, že už to dávno víš, Harry, ale přesto – to, co vidíš, je část Voldemortovy duše.“
„Voldemortovy -?“ podivil se Harry.
„Ano. Byl jsi jeho sedmým viteálem, Harry. Viteálem, který neměl v plánu stvořit... Když na tebe zaútočil a jeho vražedná kletba se díky oběti tvé matky obrátila proti němu samotnému, odštípl se kus jeho duše a přichytil se na tobě.“
„Ale teď – když mě zabil –„
„Nejsi mrtvý,“ přerušil ho Brumbál.
Harry na něj v němém úžasu zíral. „Vyslal na mě vražednou kletbu a tentokrát nebyl nikdo, kdo by se za mě obětoval.“
„Jistě. Vzpomeň si ale na tu krev, kterou si od tebe vzal tehdy na hřbitově. Dokud žije on, koluje mu v žilách krev tvé matky... Tím tě poutá k životu.“
„Takže se vrátím zpátky?“
„To záleží na tobě,“ pravil Brumbál laskavě.
„Musím si to promyslet,“ zahuhlal Harry. „Chtěl bych odpovědi, profesore,“ řekl po pár minutách ticha přerušovaného jen pleskáním Brumbálova hábitu.
„Čekal jsem to,“ zachmuřil se stařec.
„Relikvie smrti,“ vypáli Harry, „povězte mi o nich víc.“
„Bál jsem se, abys taky nepodlehl tomu šílenství, které tehdy zachvátilo mě – teď už vím, že jsem se bál zbytečně.“
„Ten plášť, je -“
„Ano, je to ten tvůj neviditelný plášť,“ potvrdil mu Brumbál.
„A prsten? Ten je schovaný ve Zlatonce, že?“
Brumbál pokýval stříbrnovlasou hlavou.
„Voldemort teď hledá hůlku, ale neví, že je to jedna z Relikvií... Ta hůlka sloužila vám, pane, že?“
„Ano, Harry, po souboji jsem ji vzal Grindelwaldovi.“
„Takže teď patří Snapeovi. To Voldemorta nepotěší, že ho bude muset zabít,“ uchechtl se Harry nevesele.
„Nebude muset.“
„Vsadím se, že se bude chtít pojistit,“ pokrčil Harry rameny.
„Jenže ta hůlka teď nepatří Severusovi, v tom můj plán selhal,“ povzdechl si Brumbál.
„Plán?“ zostražitěl Harry. „Takže – v tom případě ale -“
„Severus nikdy nepřestal být na naší straně, Harry. Zabil mě na mé výslovné přání. Bojím se, že předtím mě ale někdo porazil – Draco Malfoy.“
„A toho jsem dneska přemohl já. A mě Voldemort.“
„Ano, bojím se, že to říkáš správně. Jakmile Voldemort pochopí, kam má pro hůlku zamířit, bude jeho.“
„Co když se nebudu chtít vrátit, pane? Kdo ho pak zastaví?“
„Inu, Harry, vždycky se někdo najde.“
„Ale ta věštba -,“ odporoval Potter.
„Přikládáš té věštbě příliš velký význam, Harry. Je důležitá jen proto, že jí Voldemort věří. Ale vážně si myslíš, že pokud někdo zničí všechny jeho viteály, nebude schopen zabít i jeho?“
„Takže to nemusím být já?“ napolo se ptal, napolo konstatoval Harry.
„Ne, nemusíš. Neměl bys to brát jako povinnost, chlapče.“
Harrymu se vybavili všichni ti lidé, které viděl umírat. Sirius propadající se obloukem na odboru záhad. Hermiona, kterou mučili. Ron, když probodl medailonek. „Už se nechci vracet,“ oznámil. „Už bylo dost utrpení... Udělal jsem dost, teď bude pokračovat někdo jiný.“
„Máš právo si to zvolit,“ přikývl Brumbál. „Co ale tvoji přátelé?“
Pottera bodlo u srdce při pomyšlení na zprávy o jeho smrti. Na reakce všech, kteří mu věřili – na Ginny, na Rona, na Hermionu, na všechny Weasleyovy... Hlava se mu zamotala, jak v ní vířily všechny ty obličeje a zněla slova víry.
„Můj návrat však není zárukou Voldemortovy pořážky, že ne?“
Brumbál pokýval hlavou.
„V tom případě se nevrátím. Nechci už znovu zažívat tu bolest.“
Brumbál se trpce pousmál. „Tak pojď se mnou. Máme toho ještě spoustu probrat.“
Ledový déšť skrápěl Hermionin obličej. Kapky se mísily s dívčinými slzami a v proudech stékaly na krk, kde se vsakovaly do šedavé mikiny. Ostrý vítr ji nemilosrdně profukoval, ona však nic necítila. Jen prázdnotu.
Před hodinou přinesl pan Weasley výtisk Denního věštce. Na tiutlní straně s Harryho bezvládným tělem a dlouhým článkem o chlapcově smrti. Zemřel prý, když se bránil zatčení.
Hermiona utekla na útesy, aby nemusela čelit napjaté atmosféře, jíž byl malý domek plný, ani Ronovým starostlivým pohledům.
To, za co bojovala, v co věřila a k čemu se upínala, bylo pryč. Naděje, kterou Harry přinášel, splaskla jako mýdlová bublina. Zůstala neprostupná temnota, budoucnost kouzelnického světa zemřela s posledním Potterem.
Vzlykala nejen pro ztracenou budoucnost, ale také pro minulost. Pro přítele, který odešel, pro chlapce, který jí byl bratrem i nejlepším kamarádem. Jak ráda by se vrátila o čtyřiadvacet hodin zpět a seslala na něj umlčovací kouzlo. Kéž by nikdy neřekl to jméno!
„Hermiono, nemůžeš tu dál sedět – nastydneš se,“ ozvalo se za ní.
„Rone, prosím, ještě -“
„Ne,“ teplá chlapcova dlaň jí spočinula na rameni. „Půjdeme dovnitř,“ pomohl jí na nohy a jemně ji podepřel.
Cítila se příliš otupělá, než aby se s ním hádala, takže jen poslušně kladla jednu nohu před druhou. Náhle však škobrtla a nebýt Ronových silných paží, skončila by na zemi. Weasley ji ale zachytil a s překvapivou něhou zvdl do náručí. Ovinula mu ruce kolem krku a zabořila obličej do hebké vlny jeho svetru.
V Lasturové vile se ještě svítilo. Oknem zahlédla obyvatele vily jak nad něčím zapáleně diskutují. Ron vešel dovnitř zadním vchodem – věděl, že Hermioně by bylo nepříjemné, kdyby prošli zaplněnou kuchyní a obývákem. Musela by čelit pohledům všech a na to se necítila.
V malé ložničce v patře ji spustil na postel.
Stále byla netečná, jen ležela a zírala na dřevěné obložení stropu. Povzdechl si, přisedl si k ní a začal jí sundávat mokré šaty.
„Co to děláš?“ probrala se z apatie.
„Ty šaty musí dolů – jsi celá zmrzlá a takhle si leda uženeš nějakou nemoc,“ vysvětloval trpělivě.
„Zvládnu to sama,“ zrudla.
Stín přeletěl jeho tvář. „Počkám venku,“ odstoupil od ní.
„Klidně zůstaň,“ šeptla. Jeho blízkost byla uklidňující a vzrušující zároveň.
Vykulil oči.
Hermiona jediným máchnutím hůlkou usušila své oblečení. Ron jen stěží skrýval zklamání, když pochopil, že se před ním nehodlá svlékat. Vzápětí si ale vynadal. Harry byl přece i jeho kamarád. Chápal její pocity dokonale. A to, že on by nejradši na svůj zárutek zapomněl v jejím objetí, neznamenalo, že ona má tutéž potřebu.
„Co teď bude?“ otázala se náhle.
„Jak to myslíš?“
„Co budeme dělat? Má vůbec cenu ještě něco dělat? Má cenu bojovat, Rone?“ tázala se se zoufalou naléhavostí.
„Vždycky má cenu bojovat,“ odpověděl bez váhání.
„Jakou máme šanci, když ani Harry -,“ hlas se jí zlomil. Vypadala tak křehce, že ji musel obejmout. Přitiskla se k němu a její slzy mu skrápěly svetr. Konejšivě ji hladil po vlasech, neodvažoval se však ani promluvit.
„Takže budeme bojovat dál?“ ujišťovala se, když se trochu uklidnila.
S vážným výrazem přikývl. „Stojí za to snažit se – přece před ním neutečeme.“
V tu chvíli k němu Hermiona pocítila vlnu silné náklonnosti. Nerozmýšlela se a políbila ho.
Překvapeně zamrkal. Vývoj událostí mu však nebyl proti mysli, a tak jí polibek oplatil.
Přitiskla se k němu a rukama mu váhavě zajela pod svetr. Souhlasně zamručel a jemně zatlačil do jejích ramen, takže se položila na záda a on se ocitl nad ní.
„Rone – hodí se to?“ otázala se bez dechu.
„Já nevím,“ přiznal. „Chceš to?“
„Ano, ale -“
Hladově ji políbil a dal do toho všchen svůj smutek i touhu.
Hermionu pohltila chtíč, který spálil všechny její pochyby. Zapomněla na zármutek z Harryho smrti a jen si vychutnávala Ronovu blízkost.
Ginny oné noci nespala. Hořel v ní plamen pomstychtivosti. Dívala se z okna na nebe, jenž se pomalu projasňovalo. První hvězdy začaly pomrkávat na smrtelníky dole, ona však nic z noční scenérie nevnímala. Myslela na Voldemorta a na to, jak mu zasadit co nejtvrdší úder. Poprvé v životě si přála mít před sebou živou lidskou bytost a použít na ni některou ze zakázaných kleteb. Ublížit mu, zranit ho, mučit ho. Tak, jako to on provedl jí.
Pomyšlení na to, že se Harry už nikdy nevrátí, že už nikdy nebude moct ochutnat jeho rty a cítit jeho tělo na svém, ji dohánělo k šílenství. Otevírala se před ní obrovská černá propast a ona věděla, že pokud rychle nevymyslí nějaký plán, pak do té propasti spadne. Musela mít něco, pro co by mohla žít.
Neplakala; všechny slzy už byly nenávratně pryč. Vybrečené pro někoho, o kom ani s určitostí nemohla tvrdit, že ji miloval.
Ani si nevšimla, když se noc pomalu začala lámat v ráno. Slunce bylo ještě za obzorem, ale už stihlo zalít polovinu nebe karmínovou červení. Jako by tam nahoře taky někdo krvácel, pomyslela si hořce.
První paprsky pronikly do pokoje a zalily ho matnou září. Netečně sledovala, jak se kotouč světla šplhá stále výš a osvětluje ovocný sad i neupravenou předzahrádku. Cítila se prázdná a otupělá, zároveň však měla nepříjemný pocit. Jako by přicházela nějaká změna. Něco ještě děsivějšího.
„Harry,“ zašeptala zkusmo. Hlas zněl skřípavě a nepoužívaně. „Harry – bez tebe nám Bůh pomáhej...“