Sto temných nocí zuřila v nebi nad mladou planetou strašlivá bouře. Hromy bily a blesk stíhal blesk, z těžkých černých mračen se ve vichru valily proudy vody. Hladiny oceánů se v mohutných vlnách vzdouvaly, zaplavovaly a posouvaly celé kontinenty, které se srážely, v plamenech vybuchovaly a stékaly zpět do moře. Oheň a voda, živly, s jejichž sloučením si marně budou lámat hlavu alchymisté, se propojovaly i se zemí a opět ji oddělovaly. Tak se nad planetou hádali bohové. „Pro tento účel je zcela vhodná“, tvrdili jedni. „Ne není, najděme lepší!“ oponovali ostatní. Argumenty volili pádné a dramatické, využívali všech svých možností přesvědčit, že právě oni mají pravdu. A Země, možné místo jejich dalšího experimentu uskutečnění života ve hmotě, se jen třásla, dohoda se zdála být v nedohlednu.

 Láníana, bohyně volného dechu, prostoru a ticha, poodešla stranou. Takto vedené debaty se nelíbily jí ani její ještě nenarozené dceři Ariadně. „Proč tvoříme stále nová a nová slunce a planety? Pro vás je to hra, ale je to opravdu účel Prázdnoty?“, ptala se. „A pak mezi nimi potřebujeme další a další volný prostor, který musím spravovat“, hudrovala, ale vypadalo to, že zbytečně.

 Ráno stoprvního dne hádka utichla bez výsledku. Ozvala se nádherná píseň Prvotního: „Ano, bude to zde, dáme šanci bytosti, které budeme říkat člověk, Gaia navrhla správné místo“, rozhodl...i ustaly bouře, hladiny oceánů se uklidnily, půda se přestala otřásat a nad Slepičími horami, kdesi v budoucích Jižních Čechách, vyšlo Slunce...

 K průzračnému jezírku v údolí mezi kopci porostlými borovým a smrkovým lesem postupně po jednom přicházeli staří, moudří muži. Dvanáct různých sluncí měli v dvanácti párech očí nakonec.

 Oděni byli různě, podle toho odkud pocházeli, ale mluvili skoro stejnou nebo hodně podobnou řečí, jíž všichni rozuměli. Slova však používali jen málo, mnohdy si naslouchali, aniž cokoliv vyslovili, nebo stačila úklona, pohled, myšlenka či obraz vyslaný do prostoru, který hned všichni správně navnímali. Jejich seznamování bylo rychlé a plynulé, nic o sobě neskrývali, stejně tak o svobodných světech, z kterých přišli. Společně se nadechli poprvé, ale zdrojový kód jednoty měli přístupně uložený hluboko v sobě. Ve svých starých domovech byli sami sebou, vedli běžný život mužů, kteří si tamní povinnosti již splnili. Sem je přivedlo nějaké dosud neznámé poslání a propojení, budoucnost určila minulost.

 Pootevřelo se nebe a Ariadna se po světelné niti spustila mezi kameny na úbočí. Vzala na sebe podobu krásné mladé ženy s dlouhými černými kudrnatými vlasy sepnutými červenou látkovou čelenkou. Měla zelené oči, přemýšlivé čelo, lehce vystouplé lícní kosti, smyslné rty, otevřené srdce a jemnou, ale dobře stavěnou, vyšší, i když téměř ještě dívčí postavu, oděnou do hedvábí. Vyzařovala cosi nepopsatelného, tajilo se to v každém jejím pohybu, v zavlnění šatu, napovídalo v nádherném úsměvu. Připravila si mezi kameny prosté, ale pohodlné lůžko, poseté voňavými, růžovými okvětními lístky a uložila se k odpočinku.

 Muži seděli níž na palouku u lesního jezírka kolem ohně, meditovali a vyprávěli si různými způsoby poučné příběhy ze svých světů. Příběhy mnohem, mnohem starší než byli oni...

 Ariadna se vykoupala v jezírku a vrátila se zpátky. Na sotva znatelné „moji milí“ se muži zvedli, vystoupili po úbočí a vytvořili kruh kolem kamenů. Pak jeden z nich přistoupil a sklonil se nad ní nahoře na lůžku. Od vesmírných čaker dolů se postupně propojili. Jeden po druhém s láskou a pevností do ní vstupovali, celou svou bytostí oddaně s ní spojovali, své vlastní příběhy odevzdávali. Ariadna si vždy sama vybrala ten pravý a ráno se uložila ke spánku. Spala celý den i noc a další den za úsvitu porodila dítě. Přivinula je k sobě, celé omyla ve vandličce a oči, uši, nos, malá ústa, zadeček a pohlaví zvlášť pečlivě pročistila. Nakojila je a dítě rychle rostlo. Za chvíli si hrálo s ní a s muži, učilo se. Postupně je všichni zasvěcovali do tajů života na Zemi, muži mu ozřejmili mužský a Ariadna ženský úděl a společně jak je uvnitř i navenek propojit.

 Odpoledne se zastavila i Gaia a hovořili spolu o principech harmonického života zde v budoucnosti a proč Stvořitel k experimentu člověk, a právě na této planetě, svolil. Navečer již bylo dítě dospělé. Loučilo se s Ariadnou a všemi muži objetím, vzalo si do kapsy malý kamínek, kterých tam byla tehdy spousta, a kousek dřeva připraveného na oheň. „Spěchej pomalu, začal/a jsi svůj život tady hodně rychle“, dodala ještě, když mu přivazovala kousek nitě na zápěstí, než odešlo do světa.

 Tu noc spal každý z mužů sám, i Ariadna na svém lůžku, pokrytém teď různobarevnými květy s lehce omamnou vůní, byla sama. 

 Třetí den se zpěvem vyběhla do lesa, dotančila až vrchol Kohouta a Slepice a její zvučný podmanivý hlas se rozléhal širokým okolím. Muži mezitím připravovali dřevo na oheň a lehký pokrm z bylin nalezených okolo.

 Již za svitu měsíce se Ariadna ponořila do hladiny pokryté zrcadlem korun stromů a koupala se v chladné vodě, než vyšly hvězdy.

 Muži seděli u ohně a vyprávěli si příběhy z časů dávno minulých... Ariadna vystoupila z vody v jiné podobě. Měla blonďaté, lehce vlnité kratší vlasy, pomněnkově modré oči a plnější prsy. Postavy byla menší a vypadala jakoby o rok starší, již přivedla na svět jedno dítě. Jen úsměv byl podobný a do prostoru stále vyzařovala ono nepopsatelné cosi.... Byla jezerní pannou, vílou, andělem, rusalkou, sportovkyní s vysoustruhovaným tělem, i květinářkou či cukrářkou na rohu vaší ulice, usměvavou kuchařkou u výdejního okénka ve školní jídelně, unavenou pošťačkou v horním patře paneláku, kde nejede výtah, vším najednou.

 Ulehla opět na své lože a celý cyklus se rituálně stejně a zároveň jinak opakoval. Tak tomu bylo celkem sedmkrát v různých jejích podobách i pořadí mužů, stále to však byla Ona.

 Poslední večer se po lázni Ariadna a muži sesedli u jezírka k ohni. Mlčeli. Muži si začali broukat jakousi píseň, která se později proměnila ve společnou árii. Pak ustali a jak usínali, broukal si každý po svém. V noci, ve spánku nebo meditaci, jeden po druhém tiše naposled odcházeli, neboť všechny příběhy už předali, jejich těla se měnila a ráno po nich nezbyly ani kosti, snad jen devět průsvitných kamínků v trávě u již vyhaslého ohniště na břehu jezírka.

 Ariadna se už domů nevrátila, vykoupala se nahá naposled v jezírku a zůstala na Zemi. Je tu asi i dnes někde mezi námi, i když na místo setkání se už nikdy nešla podívat. Až ji potkáte, jen lehce pokývněte hlavou na pozdrav, že ji poznáváte. Asi vám neodpoví. Vlasy už bude mít bílé, či šedivé, možná krátké a rovné, věk neurčitý, lněné kalhoty. Čelenku nenosí. Všichni se za ní budou otáčet a muži i ženy měnit směr pěšky i v autě. Zapomněla totiž namotat zpět svoji světelnou nit, po které se kdysi spustila a ta se za ní stále vznáší a ukazuje směr. Žije asi na venkově, protože v Praze davy na niti vypadají jak demonstrace. Může mít jakoukoli podobu, bude však celou svou bytostí stále vyzařovat cosi nepopsatelného.

 Její děti také poznáte, mají na levém zápěstí přivázanou světelnou nit a můžete ji vnímat třeba v jejím bílém, lehce stříbrném, nebo červeném odstínu. Anebo podle konání, v souladu s tím, co říkali jejich rodiče a Gaia.

 Až někdy u ohně se svými rodinami večer pod Arkturem uslyšíte árii, ztište se v sobě...a pak spatříte i ty muže, kteří vystoupili z labyrintu jednou pro vždy…a snad vám vytane i ta vaše písnička.

 Tichý, samotný, bosý pobyt na tomto místě má jednoznačně léčivý účinek, může vyvolat i krátkodobou jasnozřivost, pokud si kapkou vody z vandličky protřete oči a uši, případně si ji trochu nanesete na své čakry...ale to už snad uvidíte a uslyšíte sami a možná to bude zas jiný příběh. Marně budete hledat v blízkém okolí malé kamínky a dřevo na oheň, Ariadniny děti si všechny odnesly s sebou a těch sto osm průsvitných někde v trávě ani najít nezkoušejte. Jezírko je dávno zanesené a mezi náletovými olšemi se pasou ovce. Bylo to již před mnoha, mnoha lety, kdy nad místem setkání zuřila stodenní bouřka a během dalších 21 dnů se narodili naši předkové. 

 Ariadniny děti: „Čiň jen to, co chceš ať jest činěno všeobecně.“

 Julius Jančáry 19.7.2016 (všechna práva vyhrazena)

 ilustrace - fotoarchiv autora