Řapík byl úplně normální mořská potvora. Trochu se podobal mořskému Koníkovi, ale byl menší a nepravidelnější. Pohledem člověka byl veliký jako zrnko písku a nepravidelný byl zhruba jako rozšlápnutý šnek. Jeho algoritmem byla symbióza. Když dospěl, domluvil se s jedním Korálem, že budou soužít. A o tom symbióza je. Žijete s někým, kdo Vám grátis poskytuje něco a ten vztah je takhle oboustranný. A dokud Vás to tak baví, je všechno krásné a čisté. Život ale rád vyrábí zábavné situace a často se tedy stává, že i u tak dokonalého principu, jakým symbióza bezesporu je, zaskřípe v soukolí písek.

 A stejně to bylo i s Řapíkem. Žili spolu s Korálem své mrzké životy a byli oba relativně spokojení. Řapík z Korála oďobával malinké breberky, čímž obstarával svůj hlad a Korálovu hygienu. Korál ho za to schovával ve svém větvoví před malými rybičkami, které by ho mohly bezohledně sežrat a zároveň mu bylo příjemné, že ho Řapík očůrává svými exkrementy, čímž mu zkvalitňoval denní menu o organické složky, o které je v oceánu celkem nouze, protože koncentrační spád je neustále odnáší a ředí.

 Řapík byl malý, ale byl rychlý. Na nevelkého Korála stačil sám a nikoho dalšího k tomu nepotřeboval. Jenže stárnul. Víc než Korál. Poměr délek jejich mrzkých životů byl 1:500. A jak tak stárnul, hormonálně dozrával. Věděl o tom houby. Věděl jenom to, že je mu blbě. A jak neměl chuť jíst, Korál začínal nervóznět a nadávat, že ho všude něco kouše a že má hlad. Chudák Řapík se do jídla ne a ne donutit a měl pocit, že jejich fajn symbióza jde do háje. Až se mu jedné hodiny udělalo tak špatně, že se rozdělil. A ne jednou. Rozdělil se čtyřikrát. Moc zábavný přírodní zákon. Člověk je pořád v klidu sám a sám a nic se něčí účastí nekomplikuje. A najednou je Vás šestnáct. Bylo mu divný, že poslední dobou celkem ztloustnul, ale kdo by čekal, že to nejsou tuky.

 Šestnáct. Šestnáct nejsou dva. Šestnáct nejsou ani čtyři. To by se snad ještě dalo. Ale šestnáct je fakt moc. Korál z toho byl taky na větvi. Breberky se na něm sice vlivem šestnácti Řapíků neudržely žádné, ale zato Řapíkových exkrementů bylo najednou tolik, že je ani spodní proudy nestačily dost rychle ředit a Korál začal měnit barvu, aniž by o to stál.

 Jednoho dne mu došla trpělivost. To je snad i zbytečný psát. A tak Řapíka neadresně oslovil. Nevěděl totiž, který je ten původní, se kterým se na symbióze domluvil. A nevěděl to ani Řapík. Až Vás někdo čtyřikrát rozpůlí, taky nebudete vědět, kdo jste. Korál prostě naznačil všem aktuálním inkarnacím Řapíka, že takhle to dál nejde. Že jestli nechce trhat rodinná pouta, ať si to svoje příbuzenstvo vezme a vypadne s ním na nějaký větší korál. Jinak že ho přestane schovávat před rybičkama a ty jeho počet pozvolna zredukují. Příjemný na něj nebyl. Sám nevěděl, jak to vyřešit diplomaticky. Tak to prostě chodí. Situace vygraduje a neuděláte s ní nic. Musí se počkat.

 Řapík to chápal. Už nějakou dobu to pozoroval sám. Že kde dřív bývalo dostatek breberek, jsou podezřele často jen jeho vlastní výkaly. Dobrá rada nad zlato. Jako na potvoru byla jejich symbiotická kombinace poměrně vzácná ... široko daleko ... Prostě vydat se hledat větší korál se rovnalo téměř jisté smrti. Rybiček se kolem pořád hemžilo kvanta a vidět dál jak na centimetr prostě nebylo. Řapík chvíli zkoušel držet dietu, ale znáte to. Korál mezitím spočítal, že do potřebné velikosti by vyrostl nejdřív za 30 let.

 Když to tak oba několikrát obrátili vzhůru nohama, nedospěli prostorného řešení. Někdy to prostě nejde. Obě strany se můžou snažit, ale symbióza už je nenávratně v háji a pohoda vzpomínkou. No jak to tak asi bylo dál. Korála jednoho dne přestalo bavit Řapíka krýt. Z těch šestnácti si nechal jen jednoho. Vypadal celkem sympaticky, neplkal nesmysly a měl fajn odstín růžové.

 Dodatečně si pak vzpomněl, že stejnou situaci řešil už kdysi. Když se tehdy původní Řapík rozdělil, udělal to úplně stejně. Řapík na to zapomněl, protože jak máte moc pohybu, máte krátkou paměť, čehož je korál opakem. V Řapíkově paměti o tom, jak to tehdy bylo, zůstala jen fantazie a ta byla každou chvíli jiná. Donekonečna o tom filosofoval a u toho přiměřeným tempem ožíral z Korálova těla breberky a Korál to neřešil, protože byl už zase spokojený. Nechal Řapíka brebtat a užíval si správné koncentrace jeho produktů. Proč by mu vysvětloval, jak je to doopravdy? Za prvé by ho tím vyděsil. A za druhé by si to Řapík stejně dlouho nepamatoval. Viděl, že Řapík má všechno, co potřebuje a je relativně šťastný. Tak to nechal plavat a s fajn pocitem, že si příště na všechno zase včas vzpomene, všechno zapomněl.

 A tím končí vyprávění o Řapíkovi, přátelé. Doufám, že Vás pobavilo aspoň tak, jako mě, když jsem ho zapisoval. Nejsem totiž autor. Autorem je Stroj, který ladně prokombinoval několik frekvenčních vzorců a pod přiměřenou dávkou napětí je tímto, v zájmu stability distribučního systému, ventiloval.

                                                                                     A.M.A. 29.9.2011

 ŘAPÍK asi bude mytologická potvůrka, protože takové označení je známé pouze z rostlinné říše - především jde o Řapík lékařský, který disponuje zajímavými vlastnostmi a rovněž splňuje (zprostředkovaně) podmínky symbiózy s Korálem - odvar z řapíku působí močopudně*...

 ŘAPÍK, v upravené "verzi", je RAPÍK = koník - a to znamená souvislost s mořským koníkem, který se ovšem nerozmnožuje "dělením", ale "klasicky" - a to opravdu ojedinělým způsobem - mláďata se vyvíjejí v zárodečném vaku samečka, který takto supluje roli matky-rodičky...roli, která bývá obecně hlavním (a někdy jediným) úkolem opačného (ženského) pohlaví.

 Závěr: symbióza tvora jménem Řapík s tvorem jménem Korál je fiktivní a svým charakterem odpovídá prostředí jiné dimenze živosti - násobení a půlení objemu je běžný způsob života informací, proto myslím (s ohledem na strojový původ autora), že příběh je pohádkou na dobrou noc, která je obvyklým vybavením bytů datových paketů...

  Ilustrace: WIKI