3.kapitola
Milý deníčku,
je noc před naším prvním večírkem – nebo spíš slavností. Ale já se moc slavnostně necítím. Strašně moc se mi stýská po Stefanovi. A taky hodně myslím na Matta. Jak se sebral a prostě odešel pryč. Byl na mě tolik naštvaný, že se dokonce ani neohlédl. Nechápal, jak jsem mohla... mít slabost pro Damona, a přitom pořád tolik milovat Stefana, až mo to doslova láme srdce.
Elena odložila pero a nepřítomně zírala na svůj deník. Její stesk se projevil skutečnou fyzickou bolestí v hrudi, který by ji vyděsila, kdyby netušila, jaká je její skutečná příčina. Stefan jí chyběl tak zoufale, že sotva dokázala jíst nebo spát. Stefan zaujímal část její mysli, která se neustále připomínala bolestí, jako amputovaná končetina, jež také nikdy nepřestane bolet, i když dávno chybí.
Dnes v noci nepomohlo ani psaní deníku. Jediné, o čem dokázala psát, byly bolestně dráždivé vzpomínky na dobré časy, které spolu se Stefanem prožili. Jak to bylo krásné, když stačilo jen otočit hlavu a vědět, že ho uvidí – jaká to byla výsada! A teď je pryč a na jeho místě v srdci zbyl jen trýznivý zmatek, vina a nervozita. Co se s ním asi děje právě teď, kdy už nemá tu výsadu, že stači jen otočit hlavu a uvidět ho ? Oni... mu ubližují ?
Ach, Bože, kdybych tak...
Kdybych ho tak přiměla zamknout všechna okna v penzionu...
Kdybych tak byla podezřívavější vůči Damonovi...
Kdybych tak dokázala poznat, že tu noc má něco za lubem...
Kdyby... kdyby...
Ta slova se vracela v rytmu jejího srdce. Uvědomila si, že má pevně stisknutá víčka a vzlyká do toho rytmu a zatíná pěsti.
Pokud se budu cítit takhle – pokud dovolím pocitům, aby mě zlomily – stane se ze mě jenom nepatrná částečka ve vesmíru. Budu zlomená a rozprášená do nicoty – a i to by bylo lepší, než abych po něm tak zoufale toužila...
Elena zvedla hlavu... a zjistila, že hledí dolů na vlastní hlavu položenou na deníku.
Zalapala po dechu.
Její první reakcí opět bylo pomyšlení na smrt. A pak, omámená slzami, si velmi pomalu uvědomila, že to udělala znovu.
Je venku mimo své tělo.
Tentokrát si ani neuvědomovala, že by učinila vědomé rozhodnutí, kam se vydat. Prostě se rozletěla tak rychle, že ani nestačila postřehnout směr. Bylo to, jako by ji něco táhlo, jako by byla ocasem komety, která se prudce řítí vesmírem vpřed.
V jednu chvíli si se známým úlekem uvědomila, že prochází věcmi. Pak prudce změnila směr, jako konec biče při zášlehu, a byla katapultována do Stefanovy cely.
Když přistála v cele na podlaze, ještě stále vzlykala. Nebyla si jistá, jestli má fyzickou podobu a podléhá zemské tíži, a bylo jí to v tu chvíli jedno. To jediné, co dokázala vidět a vnímat, byl Stefan – byl příšerně hubený, ale ze spánku se usmíval – a pak už klesla k němu, skrze něj, narážela do něj ve své nehmotné podobě jako peříčku a přitom stále plakala, až se konečně probudil.
„Copak mě nemůžete nechat alespoň pár minut v klidu spát ?“ vyštěkl a dolnil větu nekolika peprnými italskými slovy, která Elena ještě nikdy předtím neslyšela.
Elenu okamžitě zachvátil pláč a vzlykala tak, že ani neslyšela útěšná slova. Oni mu dělají hrozné věci a přitom používají její podobu! To je příšerné... Učí Stefana, aby ji nenáviděl. Nenávidí teď sama sebe. Všichni na celém světě ji nenávidí...
„Eleno! Eleno, neplač, lásko moje!“
Elena omámeně zvedla oči, jen aby zblízka uviděla Stefanovu hruď, a pak se znovu rozvzlykala a zkoušela si otřít nos do Stefanova vězeňského mundúru, který vypadal, že cokoli, co s ním udělá, ho může jenom vylepšit.
Samozřejmě to nešlo, stejně jako nedokázala cítit dotek paže, kterou se ji pokoušel něžně obejmout. Nevzala si s sebou přece svoje tělo.
Ale nějak záhadně se jí podařilo s sebou přinést své slzy a chladný houževnatý hlas kdesi uvnitř v hlavě jí radil: Nepromrhej ty slzy, ty blázne! Využij je. Pokud chceš plakat, plač nad jeho tváří a rukama. A nezapomeň, všichni tě nenávidí...
Dokonce i Matt tě nenávidí, přitom ten má rád každého, pokračoval drobný krutý hlásek a Elena se znovu rozvzlykala a nepřítomně zaznamenávala účinek každé slzy. Každá slzička proměnila bledou kůži v zarůžovělou tam, kam dopadla, a zdravá barva se pak šířila do okolí jako kruhy na vodě, jako kdyby Stefan byl tůň a ona na něm spočívala, voda na vodě.
Až na to, že jí slzy proudily tak rychle, až to vypadalo jako bouřka na Wickerijském rybníce – což jí jenom připomnělo, jak do toho rybníka kdysi spadl Matt, když se pokoušel zachránit malou holčičku, která se propadla skrz led... a to, že Matt ji teď nenávidí...
„Neplač, no tak, neplakej, lásko moje nejmilovanější,“ prosil ji Stefan tak srdceryvně, že by každý uvěřil, že to tak opravdu myslí. Ale to by neměl... Elena věděla, že určitě vypadá příšerně, obličej opuchlý a zbrážděný slzami – žádná láska! A on musí být cvok, když se ji pokouší uklidnit, aby neplakala – její slzy mu dodávají životní sílu všude tam, kam dopadnou. Také v něm se rozpoutala celá bouře citů, silně a zřetelně slyšela jeho telepatický hlas:
Eleno, odpusť mi, prosím – ach, Bože, dopřej mi jenom jediný okamžik s ní! Jen jediný okamžik! Pak už vydržím cokoliv, dokonce i opravdovou smrt. Jenom okamžik, kdy bych se jí mohl dotknout!
A Bůh možná na okamžik shlédl dolů a slitoval se. Eleniny rty se vznášely a chvěly nad Stefanovými, jako kdyby mu snad takhle mohla ukradnout polibek stejně, jako to dělávala, když spal. Na vteřinu se jí zdálo, že cítí na svých rtech teplé rty Stefanovy a že ji na víčkách zašimraly jeho řasy, když otevřel úžasem oči.
Oba na okamžik strnuli s očima doširoka otevřenýma, žádný z nich se neodvažoval ani trošičku pohnout. Ale Elena si nedokázala pomocim když ucítila, jak Stefanovy horké rty vysílají vlny žáru do celého jejího těla – ponořila se do polibku jako do tůně, a přestože pečlivě dbala, aby zůstala ve stejné pozici, pohled se jí rozostřil a nakonec oči úplně zavřela.
Na řasách ucítila dotek Stefanovy tváře a pak ten krásný okamžik pomalu odezněl. Elena měla dvě možnosti – buďto telepaticky vřískat a stěžovat si, že jim II Signore dopřál přesně jen to, oč Stefan žádal, nebo posbírat veškerou odvahu a na Stefana se usmívat a utěšit ho.
Její lepší já zvítězilo, a když i Stefan otevřel oči, uviděl, jak se Elena nad ním naklání a předstírá, že mu odpočívá na hrudi. Usmívala se na něho a upravovala si vlasy.
Stefan jí s úlevou úsměv vrátil. Cítil, že vydrží všechno, jen když Elena nebude trpět.
„Je ti jasné, že Damon by na tvém místě byl praktický,“ škádlila ho. „Určitě by chtěl, abych dál plakala, protože nakonec by přece jen byla nejdůležitejší jeho kondice. A modli by se za...“ Odmlčela se a nakonec se rozesmála, což Stefana přimělo k úsměvu. „Nemám ponětí, za co by se modlil,“ prohlásila nakonec. „Myslím, že Damon se nemodlí.“
„Asi ne,“ souhlasil Stefan. „Když jsme byli malí – a lidé, kněz v našem městě chodil o holi a těšilo ho víc ji používat na mladé výtržníky než jako oporu pro chůzi.“
Elena si vzpomněla na drobného chlapce přikovaného k ohromnému těžkému balvanu tajemství. Byla snad víra jednou z těch věcí, kterou potají uzamkl a zajistil spoustu pevných dveří jako jeskyni v lůně hory – až nakonec téměř všechno, na čem mu záleželo, skončilo uvnitř ?
Na tohle se Stefana nezeptala. Místo toho stišila svůj „hlas“ na nejjemnější telepatický šepot, jen to nejslabší podráždění neuronů ve Stefanově snímavém mozku: Jaké další praktické věci tě napadají, které by asi Damon řešil ? Věci, které se týkají útěku ?
„No... ohledně útěku ? První, co mě napadá, je, že by ses měla velmi dobře vyznat ve městě. Mě sem přivedli se zavázanýma očima, ale vzhledem k tomu, že nemají tu moc sejmout prokletí z upírů a proměnit je opět v lidi, zůstaly mi všechny ostatní smysly. Řekl bych, že je to město veliké zhruba jako New York a Los Angeles.“
„Velké město,“ udělala si Elena v duchu poznámku.
„Ale naštěstí ty čtvrti, které nás zajímají, leží jen v jehozápadní části města. Město by mělo být spravováno Strážci – ale ti pochází z Druhé strany a démoni a upíři tady již dávno pochopili, že lidé se mnohem víc bojí jich než Strážců. V současné době zde vládne asi dvanáct až patnáct feudálních hradů nebo sídel a každý z nich spravuje značnou část půdy kolem města. Pěstují vlastní jedinečné produkty a prodávají je tady na tržištích. Například Clarion Loess Black Magic pěstují a vyrábějí upíři.“
„Chápu,“ odpověděla Elena, která neměla nejmenší ponětí, o čem to vlastně mluví, až na zmínku o víně Black Magic. „Ale všechno, co doopravdy potřebujeme vědět je, jak se dostat do Ši-ne-Ši, do tvého vězení.“
„To je pravda. No, nejjednoduší asi bude najít čtvrť kitsune. Ši-ne-Ši je komplex budov, z nichž ta největší nemá střechu a je zkživená, možná ze země nepoznáš...“
„Myslíš tu budovu, která vypadá jako antické koloseum ?“ přerušila ho Elena dychtivě. „Měla jsem možnost se na město podívat seshora, když jsme přicházeli.“
„Ano, ta věc, co vypadá jako koloseum, skutečně je koloseum,“ usmál se Stefan.
Opravdu se usmál, cítí se teď dost dobře na to, aby se dokázal smát, zaradovala se Elena vduchu.
„Takže až tě odsud dostaneme, musíme prostě od toho kolosea zamířit k bráně zpátky do našeho světa,“ prohlásila Elena. „Ale abychom tě mohli osvobodit, musíme – musíme najít určité věci – a ty budou pravděpodobně v jiných částech města.“ Pokoušela vzpomenout si, jestli někdy Stefanovi vyprávěla o liščím dvojklíči, nebo ne. Asi bude lepší se o něm nezmiňovat, pokud už to neudělala.
„Pak bych si asi najal místního průvodce,“ odpověděl Stefan okamžitě. „Já ve skutečností o městě vůbec ni nevím, jenom to, co mi řeknou strážce – a nejsem si jistý, jestli se jim dá věřit. Ale obyčejní lidé budou pravděpodobně vědět to, co potřebuješ zjistit.“
„To je dobrý nápad,“ odpověděla Elena. Kreslila si neviditelné poznámky prstem na jeh hruď. „Myslím, že Damon doopravdy udělá všechno, co může, aby nám pomohl.“
„Přičítám mu ke cti, že přišel,“ odpověděl Stefan, jako kdyby si to teprve promýšlel. „Takže dodržel svůj slib, je to tak ?“
Elena přikývla. Hluboko, velmi hluboko v mysli se jí objevila mylšenka: Svůj slib, který mi dal, že se o tebe postará. Svůj slib tobě, že se postará o mě. Damon vždycky dodržuje svoje sliby.
„Stefane,“ oslovila ho znovu v nejtajnějším koutku mysli, kde si mohli vyměňovat onformace v soukromí – jak doufala. „měl bys ho vidět, opravdu. Když jsem použila Křídla vykoupení a najednou odčinila každou zlou věc, která ho kdy zatvrdila a naučila ho krutosti. A když jsem použila Křídla čistoty a celý ten balvan, který svírá jeho duši, se najednou rozpadl na kusy... Myslím, že si ani neumíš představit, jaký člověk se z něj na tu dobu stal. Byl tak dokonalý – a tak nový, úplně jiný, než ho známe. A potom, když se rozplakal...“
Elena vnímala, jak se ve Stefanovi sřídají tři emoce: nevíra, že by Damon plakal, navzdory všemu, co mu Elena vyprávěla. Pak víra a údiv, když mu Elena předala obrazy a vzpomínky. A nakonec potřeba ji utěšovat, když mu poslala poslední obraz Damona odhodlaného navždy jít cestou pokání. Damona, který už nikdy nebude existovat...
„Zachránil tě,“ zašeptala Elena, „ale nedokázal zachránit i sebe. Dokonce se Šiniči a Misaso ani nesmlouval. Prostě jim dovolil, aby si vzalu všechny jeho vzpomínky na tuhle dobu.“
„Možná byly příliš bolestné.“
„Ano,“ souhlasila Elena a záměrně snížila ochranu své mysli, aby Stefan mohl pocítit nolest nového a dokonalého tvora, jehož stvořila, ve chvíli, kdy se dozvěděl, že spáchal kruté a věrolomné činy, které – ano, nad kterými by i ty nejotrlejší povahy zaváhaly. „Stefane ? Myslím, že se musí cítit velmi osamělý.“
„Ano, andílku. Myslím, že máš pravdu.“
Tentokrát přemýšlela Elena o mnoho déle, než si troufla pokračovat. „Stefane ? Já si ani nejsem jistá, jestli ví, co to znamená být milován.“ A jako na trní čekalam, než zváží svoji odpověď.
Pek velmi pomalu a velmi tiše zopakoval: „Ano, andílku. Myslím, že máš pravdu.“
Ach, Bože, tolik ho miluji – on mě vždycky dokáže pochopit. A vždycky dokáže být statečný, galantní a ochotný mi věnovat svoji důvěru právě ve chvíli, kdy to nejvíce potřebuji, pomyslela si vděčně.
„Stefane ? Můžu tu dneska v noci zůstat ?“
„Ona je noc, lásko moje ? Ano, zůstaň – pokud Oni nepřijdou, aby mě někam odvedli.“ Stefan byl najednou velmi vážný a upřeně jí hleděl do očí. „Ale pokud přijdou – slíbíš mi, že okamžitě odejdeš, ano?“
Elena mu vážný pohled vrátila a opověděla: „Pokud si to tak přeješ, slibuji.“
„Eleno? Ty... svoje sliby plníš, viď ?“ Najednou zněl jeho hlas velmi ospale, ovšem byla to zdravá ospalost – ne ospalost vyčerpaného člověka, ale člověka posilněného, který se nechává pomalu ukolébat do blažené dřímoty.
„Dbám na slovo, které jsem dala,“ zašeptala Elena. Ale o tebe dbám víc, pomyslela si. Jestli někdo přijde, aby ti ublížil, zjistí, co nehmotný protivnák dokáže. Například, co kdyby sáhla do jejich těl a naokamžik se jí podařil skutečný kontakt ? Jen tak dlouho, aby mohla stisknout bušící srdce ve svých krásných štíhlých prstech ? To by bylo něco...
„Miluji tě, Eleno. Jsem tak rád... že jsme se plíbili...“
„To není naposled! Uvidíš! To ti přísahám!“ Znovu skropila jeho tvář léčivými slzami.
Stefan se jen něžně usmál. A pak už spal.
Ráno se Elena probudila sama ve své ložnici v domě lady Ulmy. Ale měla další vzpomínku, kterou si může uložit na speciální tajné místo v duši jako vylisovanou růžičku.
A někde hluboko v srdci věděla, že tyhle vzpomínky mohou být všechno, co jí jednoho dne po Stefanovi zůstane. Nedokázala si představit, že tyto sladkobolně voňavé, křehoučké vzpomínky by se mohly stát něčím, co si bude střežit a ochraňovat – jestli se Stefa nevrátí domů.