17.kapitola
„Talon! Ehm – ke mně!“ zvolala Elena a začala co nejrychleji prchat z pokoje. To je tedy strategie – zmenší se sova natolik, aby prošla dveřmi, nebo rozboří svou svatyni, aby dostala Elenu ?
Byla to dobrá dtrategie, ale nakonec na ní zas až tolik nezáleželo. Sova se zmenšila, aby prošla dveřmi, a pak znovu nabyla svých gigantických rozměrů, když se pustila za Elenou, která letěla po schodišti.
Ano, letěla. Veěkeré Síly soustředěné v očích, skákala ze schodu na schod jako prve Damon. Teď nebyl čas na strach, nebyl čas na přmýšlení. Byl čas jen na úprk a na to, aby obrátila v prstech malý tvrdý srpkovitý předmět.
Šiniči a Misao – dokázali se jí dostat do hnízda.
Někde tam musí být skleněný žebřík, který neviděl ani Damon – tam v záhoně, kde se Saber zastavil a štěkal. Ne, Damon by ho viděl, museli si přinést svůj vlastní žebřík.
Proto tam jejich stopa končila. Vylezli přímo nahoru do knihovny. Poničili květiny na záhoně, a proto se tam ani novým nedařilo nijak zvlášť dobře.
Elena si pamatovala z dětství od tety Judith, že přesazené květiny potřebují nějaký čas, než se uchytí a znovu zvednou hlavičky.
Skok... skok... skok... jsem duch ohně. Nemohu minout. Jsem ohnivý živel. Skok... skok... skok...
Pak už Elena viděla dolní podlaží. Pokusila se zdržet poslední skok, ale jak byla v letu, tvrdě dopadla na bok. Přesto dokázala udržet v dlani ten převzácný srpeček, který svírala doslova jako o život.
Obrovský zoban udeřil do skla v místě, kde ještě před vteřinou ležela. Talon jí poškrábala záda.
Bloddeuwedd měla stále v patách.
Sage a jeho skupina statných mladých upířích mužů a žen jeli stejnou rychlostí jako uhánějící pes. Saber je vedl maximální rychlostí, kterou dokázal vyvinout. Naštěstí jen málo lidí by bylo ochotných se pustit do křížku se psem, který váží stejně jako oni – ale na druhé straně mnoho dětí a žebráků na tržišti, kam se právě vehnali, se ho vůbec nebálo.
Děti se shlukly kolem kočáru, čímž ho zpomalily. Sage věnoval okamžik na to, aby vyměnil jeden drahokam za váček plný drobných – a cestou rozhazoval mince za vozem, aby měli se Saberem volnou cestu.
Minuli tucty stánků a křižovatek, ale Saber nebyl žádný obyčejný stopařský pes. Měl v sobě dost Sil, aby předčil většinu upírů. Stačilo, aby jedna nebo dvě molekuly pachu přistály na jeho citlivé nosní sliznici, a dokázal sledovat kořist. Kde by jiného psa zmátla jedna ze stovek podobných kitsuných stop, které křížili, Saber čenichal, srovnával a nakonec zamítal každou z nich, protože neměla přesně ten správný tvar, velikost a strukturu.
Ovšem nakonec přišla chvíle, kdy si i Saber zdál poražen. Stál uprostřed křižovatky šesti cest, neohlížel se na provoz, zlehka kulhal a obcházel v kruzích. Vypadalo to, že se není schopen rozhodnout, kudy dál.
Ani já to nedovedu, příteli, pomyslel si Sage. Došli jsme tak daleko, ale je jasné, že oni jeli jště dál. Nemá smysl zvedat a sklánět nos... Sage zaváhal a rozhlédl se po krvavě zbarveném rozcestí.
A v tom to uviděl. Přímo naproti němu, trochu nalevo, byla parfumerie. Prodávaly se tam snad stovky parfémů a z nich se musely uvolňovat snad miliony pachových molekul.
Není divu, že je Saber slepý. Nikoliv slepý na své živé tmavé oči, ale na svůj citlivý noc, který je zahlcený a oslepený tisícovkami pachů s každým nádechem.
Upíři v kočáru volali, že se mají vrátit. Nemají žádný smysl pro opravdové dobrodružství. Stojí jenom o pěknou show. A mnoho z nich má nepochyně otroky, kteří pro ně nahrávají bičování, aby si ho mohli vychutnat v klidu doma.
V tu chvíli zahlédl záblesk modré a zlaté barvy, a to rozhodlo. Strážce! Eh, bien...
„Sabere, ke mně!“
Saber svěsil hlavu i ocas, když Sage náhodně vybral jednu z cest a nechal ho běžet vedle kočáru, aby se dostal z hlavní třídy na jinou ulici.
Ale pak se jako zázrakem ocas opět zdvihl. Sage věděl, že teď už Saber nemohl mít v nozdrách ani jedinou molekulu liškodlačího pachu...
...ale vzpomínku na ten pach... tu si uchoval.
Saber znovu přeše do stopovacího režimu, hlavu držel u země a ocas vzpžímený, všechny své Síly i inteligenci soustředil na jeden jediný cíl – najít další molekulu, která bude odpovídat obrazu v jeho čichové paměti.
Nyní, když ho nezahlcovaly pachy všech koncentrovaných vůní, byl schopen jasněji uvažovat. A to uvažování ho vedlo až do úzkého průchodu mezi uličkami, čímž za sebou vyvolal pěkný zmatek.
„Co uděláme s kočárem ?“
„Zapomeňte na kočár! Neztraťte z očí psa!“
Sage sám měl co dělat, aby psovi stačil, a věděl, že lov už brzy skončí. Tranquillité [Klid!]! vyslal telepaticky Saberovi a zároveň slovo tiše zašeptal. Nikdy si nebyl úplně jistý, jestli jeho zvířecí druhové vnímají telepatickou řeč, ale líbila se mu představa, že ano, že jen dělají, že nerozumějí. Tranquillité! Řekl i sám sobě.
A tak když veliký černý pes s lesklýma očima a jeden muž doběhli ke schodům zchátralého domu, doběhli tam tiše. Pak se Saber posadil, jako by se právě vrátil z příjemné procházky po venkově, dýchal otevřnou tlamou v tiché nápodobě štěkotu.
Sage počkal, až je doběhnou ostatní upíři, a pak vyrazil ke dveřím. Chtěl využít momentu překvapení, takže nezaklepal. Místo toho prorazil dveře pěstí zocelenou Silami do tvrdosti perlíku a zašátral po zámcích, řetězech a perlicích. Neucítil nic z toho. Nahmatal kliku.
Než vykročil vstříc neznámému nebezpečí, řekl ostatním: „Ať tam najdeme jakoukoliv kořist, stane se majetkem pana Damona. Jsem jeho zástupce a jedině díky schopnostem mého psa jsme se dostali až sem.“
Ozvalo se mumlání, od souhlasného po nezávazné.
„Ze stejného titulu, ať se tam skrývá jakékoiv nebezpečí, budu mu čelit první,“ pokračoval Sage. „Sabere! VPŘED!“ Vpadli do místnosti, přičemž málem vylomili dveře z pantů.
Elenamimoděk vykřikla. Bloddeuwedd právě provedla to, do čeho se Damonoci nechtělo, a spáry jí poznamenala záda krvavými šrámy.
Ve chvíli se Eleně podařilo najít skleněné dveře dál. Ucítila další mysli, které se jí snaži pomoci a podělit se s ní o bolest.
Bonnie a Meredith se proplétaly mezi velikými skleněnými střepy k ní. Ječely na sovu. A Talon hrdinně útočila shora.
Elena už to nevydržela. Musí se podívat. Musí zjistit, jestli ta kovová věcička, kterou sebrala Bloddeuwedd z hnízda, není nějaký kousek špinavého smetí. Musí se to dozvědět hned.
Otřela malý kousek kovu o rozedrané šarlatové šaty a dopřála si vteřinu, aby pohlédla dolů – karmínové slunce zatančilo na zlatu a diamantech, dvou zakloněných špičatých ouškách a dvou jasně zelených alexandritových očí.
Kopie prvního liščího klíče, ale hledí pačným směrem.
Eleně nohy téměř vypověděly službu.
Drží v ruce druhou polovinu liščího klíče!
Elena stejně zašátrala druhou rukou za diamantovým spojem výstřihu, kam lady Ulma pečlivě všila malou kapsičku. Skrývala maličký váček, kde již odpočívala první polovina klíče, kterou tam vrátili ihned, jak s ní skončil Saber a Talon. Sem teď vložila i druhou polovinu klíče a lekla se, když ve váčku ucítila pohyb. Dvě poloviny liščího klíče se – co ? – snad spojují ?
Černý zoban udeřil vedle ní do zdi.
Bez dalšího přemýšlení se Elena sklonila a odkutálela, aby sově unikla. Když pak zajela prsty zpátky, aby se přesvědčila, že je váček zavázaný a v bezpečí, překvapilo ji, že uvnitř nahmatala známý tvar.
To není klíč ?
Není to klíč!
Svět se s Elenou divoce zatočil. Na ničem už nezáleželo; ani na předmětu, ani na jejím vlastním životě. Dvojčata kitsune je oblestila, udělali si blázny z hloupých lidí a jednoho upíra, kteří se jim odvážili postavit. Liščí dvojklíč neexistuje.
Naděje přímo odmítala zahynout. Co to Stefan vždycky říkával ? Mai dire mai – nikdy neříkej nikdy. Věděla, že spoléhá na náhodu, věděla, že je blázen, když tomu věří, ale přesto Elena znovu strčila prst do váčku.
Cosi chladného jí vklouzlo na prst a pevně drželo.
Pohlédla dolů a na okamžik ji ten pohled úplně uchvátil. Na jejím prstu se třpytil zatý prsten vykládaný diamanty. Znázorňoval dvě malé stylizované lišky stočené čenichy k sobě. Každá liška měla dvě malé uši, dvě zelené alexandrovité oči a špičatý čenich.
To bylo všechno. K čemu ale bude takováhle cetka Stefanovi ? Ta věc se nijak nepodobala velikým klíčům z obrázků kitsuních svatyň.
A jak cennost má ten předmět určitě milionkrát nižší hodnotu, než jakou už vynaložili, aby ji získali.
Pak si Elena něčeho všimla.
Z očí jedné lišky zářilo světlo. Kdyby na prsten nezírala tak zblízka nebo kdyby mezitím nedoběhla až do Bílého velčíkového sálu, kde se všechny barvy jevily správně, ani by si toho nevšimla. Jenže oči svítily pořád jedním směrem, i kdyč otočila rukou do strany – teď se rozzářiy i oči druhé lišky.
Svítily přímo směrem, kde se nacházela Stefanova cela.
Eleně rozkvetla v srdci naděje, jako povstává Fénix z popela, a v myšlenkách se ocitla daleko od toho labyrintu skleněných pokojů. Kolem hraje hudba valčík z Fausta. Pryč od toho oteklého slunce, hluboko do nitra města, tam, kde je Stefan. Tam ukazují světle zelené oči lišek.
S novou nadějí otočila prsten. Světlo v obojích očích zhaslo. Ale kyž prsten posunula tak, že oči druhé lišky mířily směrem ke Stefanově cele, její oči se rozsvítily.
Tajné signály. Jak dlouho by asi mohla mít takový prsten a nevědět si s ním rady, kdyby už nevěděla, kde je Stefanovo vězení ?
Asi déle, než Stefanovi zbývá života.
Teď musí přežít jen tak dlouho, než se k němu dostane.