4.kapitola
„Ale já jsem chtěla jenom trošku nakouknout,“ sténala Bonnie s pohledem upřeným na zakázaný skicář, kam si lady Ulma zaznamenávala svoje návrhy večerních šatů na slavnost, která bude již toho večera. Vedle bloku, na dosah ruky, ležely vzorky látek – lesklého saténu, rozevlátého hedvábí, průsvitného mušelínu a měkkého hebkého sametu.
„Vždyť tě už za hodinu čeká poslední zkouška šatů – a tentokrát u toho můžeš mít otevřené oči!“ smála se Elena. „Ale nesmíme zapomínat, že dneska večer to nebude žádná hra. Samozřejmě budeme muset odtancovat pár tanců...“
„Samozřejmě!“ opakovala Bonnie našeně.
„Ale jdeme tam hlavně proto, abychom našli klíč. První půlu liščího klíče. Jenom bych si přála mít hvězdnou perlu, která by nám ukázala vnitřek toho domu.“
„No, ale my toho o něm přece víme docela dost; můžeme o něm mluvit a pokusit se přadstavit si ho,“ navrhla Meredith.
Elena, která si hrála s hvězdnou perlou s nahrávkou dalšího domu, zastřenou kouli odložila a souhlasila: „Dobře, tak si uspořádáme malý brainstorming.“
„Můžu se přidat ?“ ozval se hluboký, jemně modulovaný hlas ode dveří. Dívky se otočily a zvedly se, aby pozdravily lady Ulmu.
Než se lady Ulma posadila, věnovala Eleně procítěné objětí a polibek na tvář – a Elena se nemohla ubránit porovnání ženy, kterou tenkrát nesli k doktoru Meggarovi, a této elegantní dámy. Tehdy byla sotva víc než jen vychrtlá kostra potažená kůží s očima vyděšeného plachého zvířete, která na sobě měla hrubé domácí šaty a pánské trepky. Nyní však připomínala Eleně římskou matronu, tvář měla pkojnou a začínala se jí zakulacovat pod hřívou lesklých tmavých loken, které měla spoutané hřebeny posázenými drahokamy. Také posatava se jí začala zaoblovat, zvláště bříško, přesto si však uchovala přirozenou eleganci pohybů, když si sedala na sametový divan. Měla na sobě šaty z čistého hedvábí v barvě šafránu, které měly spodničku lemovanou třpytivě meruňkovou barvou.
„Moc se těším na dnešní zkoušku,“ přiznala se jí Elena a kývla směrem ke skicáři.
„Sama se těším jako děcko,“ připustila lady Ulma. „Přála bych si, abych vám mohla vrátit alespoň desetinu toho, co jste udělaly vy pro mě.“
„To už se ti podařilo,“ odpověděla Elena. „A jestli dokážeme najít liščí klíče, bude to jen proto, žes nám tolik pomohla. A to... nedokážu ti ani povědět, jak moc to pro mě znamená.“ odpověděla téměř šeptem.
„Ale vy jste vůbec netušily, že bych vá mohla nějak pomoct, když jste porušily zákon kvůli utýrané otrokyni – a tys kvůli tomu tolik trpěla,“ odpověděla tiše lady Ulma.
Elena se nejistě ošila. Rána na tváři jí zanechala jen tenounkou bílou jizvu přes lícní kost. Kdysi – když se čerstvě vrátila na zem ze života po životě – by takovou jizvu dokázala vyléčit pouhým závanem Sil. Ale nyní, přestože dokázala ovládat oběh Sil skrze své tělo s využívat je k posílení svých smyslů, neuměla je přimět, aby poslouchaly její vůli jakýkoliv jiným způsobem.
A kdysi, když bývala tou Elenou, která se na parkovišti střední školy zalykala nadšením nad novým porsche, by považovala zohyzdění tváře za největší katastrofusvého života. Ale všechno to uznání, kterého se jí dostalo, – Damon tu jizvu dokonce nazval „bílou ranou cti“ – a jistota, že to bude Stefana znamenat stejně málo, jako by jizva na jeho tváři znamenala pro ni, vedly k tomu, že to prostě nedokázala brát příliš vážně.
Nejsem už stejná dívka jako dřív, pomyslela si. A jsem za to ráda.
„Na tom nezáleží,“ řekla a ignorovala bolest v noze, která ji ještě občas trápila. „Pojďmě si promluvit o tříbrném slavíkovi a slavnosti.“
„Jasněm,“ souhlasila Meredith. „Co o ní víme ? Ještě jednou, Eleno, jak zněla ta nápověda ?“
„Misao řekla: ,Kdybych ti pověděla, že jedna z těch polovin je v nástroji stříbrného slavíka, poskytlo by ti to snad nějakou představu o skutečnosti ?´Nebo něco takového,“ zopakovala Elena poslušně. Všechny už znaly ta slova na zpaměť, ale patřilo to k rituálu pokaždé, kdy tenhle problém řešily.
„Stříbrný slavík je přezdívka lady Faziny Darleyové a každý v Temné dimenzi to ví!“ zvolala Bonnie a tleskala nadšením.
„Ano, léta se jí tak říká, dostala tu přezdívku, když sem poprvé přišla a začala zpívat a hrát k tomu na harfu se stříbrnými strunami,“ potvrdila lady Ulma vážně.
„A struny harfy je potřeba ladit a ladí se klíči,“ pokračovala Bonnie vzrušeně.
„Ano,“ Meredith naopak mluvila pomalu a rozvážně. „Ale my nehledáme klíč, kterým se ladí struna na harfě. Ten vypadá si takhle,“ dodala a položila na stůl drobný předmět z bílého hladkého javorového dřeva, který vypadal jako krátké písmeno T nebo – položený na bok – jako elegantně zvlněný strom s jedinou horizontální větví. „Tohle jsem dostala od jednoho z hudebníků, které najal Damon.“
Bonnie upřeně pozorovala ladící nástroj. „Mohl by to být takový klíč,“ trvala na svém. „Možná se nějak používá na obojí.“
„Nechápu, jak by to bylo možné,“ tvrdošíjně oponovala Meredith. „Pokud tedy nějak nezmění tvar, když se obě poloviny přiloží k sobě.“
„Ale ano, je to tak,“ ozvala se lady Ulma, jako kdyby Meredith právě pronesla něco zcela samozřejmého. „Jestli jde o dvě poloviny magického klíče, tak skoro určitě změní tvar, když se obě poloviny spojí.“
„Vidíš ?“ řekla Bonnie.
„Ale jestli můžou mít jakýkoliv tvar, tak jak, do háje, vůbec pozáme, že jsme je našly ?“ vyptávala se Elena netrpělivě. Jediné, na čem jí záleželo, bylo zjistit, co musí udělat, aby zachránila Stefana.
Lady Ulma se odmlčela a Elena se zastyděla. Mrzelo jí, že použila drsnější výraz a projevila sklíčenost před ženou, která od dětství žila v ponížení a strachu. Elena si přála, aby se lady Ulma cítila v bezpečí a byla šťastná.
„Ale to je jedno,“ dodala honem. „Jednu věc víme – je to uvnitř nástroje Stříbrného slavíka. Takže ať už v harfě lady Faziny najdeme cokoliv, musí to být ono.“
„Ano, ale...,“ začala lady Ulma, ale pak se zarazila téměř dřív, než stihla cokoliv vyslovit.
„Copak je ?“ vptávala se Elena jemně.
„O nic nejde,“ chvatně se bránila lady Ulma. „Chtěly byste se teď podívat na svoje šaty ? Tahle poslední zkouška je opravdu už jen pro potvrzení, že každičký steh perfektně sedí.“
„Ale ano, s nadšením!“ vykřikla Bonnie a zároveň skočila po skicáři, kdežto Meredith zatáhla za zvonec, čímž přivolala služebnou, která začala pobíhat mezi salonem a dílnou švadlen.
„Jen bych si přála, aby mi pan Damon a lord Sage dovolil vytvořit jim nějaký hezký oděv,“ podotkla lady Ulma sutně směrem k Eleně.
„Ale Sage s námi nejde. A jsem si jistá, že Damon by souhlasil jenom v případě, že bys mu navrhla černou koženou bundou, černou košili, černé džíny a černé boty, všechno přesně takové, jako nosí každý den. Pak by tvůj model určitě nosil rád.“
Lady Ulma se rozesmála. „Chápu. Ale dneska večer uvidí tolik fantastických stylů, že by do budoucna mohl změnit názor. Teď zatáhneme závěsy na všech oknech – slavnost bude uvnitř a svítí se plynovými lampami, takže se barvy budou jevit správně.“
„Byla jsem zvědavá, proč se na pozvánkách uvádí, že je oslava uvnitř,“ poznamenala Bonnie. „Myslela jsem, že to je kvůli dešti.“
„Ne, je to kvůli slunci,“ vysvětlovala lady Ulma věcně. „To hnusné světlo mění všechny odstíny modré na nachové a žluté na hnědé. Nikdo by si na venkovní soaré nevzal akvamarínové nebo zelené šaty. Dokonce ani ty ne, i když tvoje zrzavé vlasy si o to přímo říkají.“
„Už je mi to jasné. Dovedu si představit, že takovéhle slunce, které se každodenně převaluje nad krvavým obzorem, vám za chvíli musí hrozně lést na nervy.“
„Jen jestli to opravdu dovedeš,“ zamumlala lady Ulma a chvatně změnila téma: „Zatímco čekáme, můžu vám ukázat, co jsem navrhla pro vaši vysokou kamarádku, která o mě pochybuje.“
„Ano, prosím, ano!“ zvolala Bonnie a podávala ji skicář. Lady Ulma obracela stránky, až našla, co hledala. Vzala do ruky pastelky jako dítě, které dychtí po zamilované hračce. „Tak tady to je,“ prohlásila a přidávala pastelkou tady čáru, tak křivku, ale držela už skicář tak, aby jí děvčata viděla pod ruku.
„Ach, panebože!“ zvolala upřímně překvapená Bonnie a dokonce i Eleně se oči rozšířily údivem. Dívka ve skicáři byla na první pohled Meredith, polovinu vlasů měla vyčesanou vzhůru a zbytek jí splyval na ramena a měla na sobě šaty... ale jaké šaty! Černé jako eben, bez ramínek, které těsně přiléhaly k vysoké štíhlé postavě na obrázku a zdůrazňovaly každou svůdnou křivku. Na hoře končily výstřihem, kterému se říká „do srdíčka“ – a opravdu měl tvar jako srdce k Valentýnu. Šaty těsně přiléhaly k tělu od výstřihu až ke kolenům, kde se najednou prudce rozšiřovaly. „Šaty pro mořskou panu,“ vysvětlovala lady Ulma, která byla konečně spokojená s kresbou a odložila pastelku. „A tady už je máme,“ dodala, když vešlo několik žen, které ucitvě nesly mezi sebou ten zázrak. Děvčata nyní viděla, že šaty jsou z přepychového černého sametu posetého drobounkými hranatými kovově lesklými zlatými body. Vypadá to jako půlnoční nebe u nás doma, pomyslela si Elena, s tisíci padajícími hvězdami na obloze...
„A k šatům si vezmeš tyhle veliké náušnice ze zlata a černého onyxu. Vlasy ti sepneme zlatými hřebeny s černým onyxem a máme i prsteny a náramky, které Lucen vytvořil speciálně k těmto šatům,“ pokračovala lady Ulma. Elna si uvědomila, že během doby, kdy odbdivovaly šaty, do pokoje vstoupil i Lucen. Usmála se na něho a pak jí zrak padl na trojpatrový tác, který nesl. Úplně nahoře se proti slonovinově zbarvenému podkladu blýskaly dva náramky poseté diamanty a onyxy a jeden prsten s diamantem tak velkým, až se jí zatočila hlava. Meredith se rozhlížela po pokoji, jako by náhodou vpadla do soukromého rozhovoru a nevěděla, jak se zase nenápadně ztratit. Zrak jí těkal mezi šaty, šperky a lady Ulmou. Meredith není snadné vyvést z míry, ale po chvíli prostě přistoupila k lady Ulmě a nadšeně ji objala. Pak přešla k Lucenovi a něžně mu položila dlaň na paži – bylo zřejmé, že nedokáže ani promluvit.
Bonnie nyní studovala skicu očima znalce. „Tyhle náramky byly vytvořené přímo ktěmhle šatům, že ano ?“ vyptávala se spiklenecky.
K Elenině překvapení se lady Ulma nejistě zavrtěla. Pak pomalu řekla: „Pravda je, že... že slečna Meredith je... otrokyně. A otroci mají povinnost nosit alespoň symbolické náramky, když vycházejí mimo vlastní domácnost.“ Sklopila zrak k naleštěné dřevěné podlaze a červenala se.
„Lady Ulmo, prosím, přece si nemyslíš, že tomu přikládáme nějaký význam ?“
Lady Ulma nechápavě vzhlédla: „A nepřikládáte ?“
„No...,“ rychle do hovoru vstoupila Elena. „ve skutečnosti to nemá smyls řešit, když na tom v tuhle chvíli stejně nemůžeme nic změnit.“ Služebné samozřejmě nebyly zasvěceny do vztahu Damon – Elena – Meredith – Bonnie. Dokonce ani lady Ulma nechápala, proč Damon neosvobodil děvčata stejně jako ji, i kdyby jen pro případ, že by se mu něco přihodilo. Ale dívky vytvořily pevný šik proti tomuto plánu, protože by se tak znehodnotila celá jejich výprava.
„No, na každý pád,“ tlachala dál Bonnie. „si myslím, že ty náramky jsou fantastické. Chci říct, těžko by se dalo pro tyhle šaty vymyslet něco dokonalejšího, že ?“chválila profesní schopnosti návrháře.
Lucen se skromně usmíval a lady Ulma mu věnovala milující pohled.
Meredith pořád zářila. „Lady Ulmo, ani nevím, jak ti mám poděkovat. Vezmu si na sebe tyhle šaty – a pro dnešní večer se stanu někým, kým jsem nikdy předtím nebyla. Vyčesalas mi vlasy nahoru, nebo alespoň částečně nahoru, a já je tak obvykle nenosím,“ odpověděla Meredith plaše.
„Ale dnes ano – vyčešeme je vysoko nahoru nad to tvoje krásné husté obočí. Tyhle šaty mají zdůraznit elegantní křivky holých ramen a paží. Je zločin je zakrývat, ať už ve dne, nebo v noci. A ten účes odhalí a zvýrazní tvůj exotický obličej, místo aby ho skrýval!“ prohlásila lady Ulma rozhodně.
Výborně, pomyslela si Elena. Odpoutaly jsme ji od tématu symbolů otroctví.
„Taky budeš mít jemný make-up: nenápadně zlatá přijde na víčka a maskarou ti zvýrazníme a prodloužíme řasy. Lehký dotek zlaté rtěnky, ale rozhodně ne růž na tváře; nevěřím, že to mladým dívkám sluší. Tvoje olivová pleť bohatě dokončí dokonalý obraz smyslné panny.“
Meredith bezmocně pohlédla na Elenu. „Já obvykle nenosím ani make-up,“ bránila se chabě, ale všechny věděly, že je poražena. Vize lady Ulmy se uskuteční.
„Nenazývala bych to ,šaty pro mořskou pannu´; ona bude hotová Siréna,“ prohlásila Bonnie nadšeně. „Ale radši bychom ty šaty měli zaříkat ochranným kouzlem, které udrží stranou všechny upíří piráty.“
K Elenině překvapení lady Ulma přikývla. „Samozřejmě. Moje přítelkyně švadlena dneska poslala pro kněžky, aby požehnaly všem šatům a doplňkům ochranným kouzlem, abyste se nestaly obětí upírů. Souhlasíte s tím, že ?“ pohlédla na Elenu, která přikývla.
„Pokud neodradí i Damona,“ zavtipkovala a cítila, jak Bonnie a Meredith najednou ztuhly a obrátily k ní zkoumavé pohledy v naději, že něco v její tváři jim napoví, jakt to doopravdy myslí.
Ale Elena dokázala zachovat neutrální výraz a lady Ulma pokračovala: „Tato omezení se přirozeně nevztahují na tvého... na pana Damona.“
„Přirozeně,“ souhlasila Elena s přehnanou vážností.
„A teď se podíváme, v čem půjde na slavnost naše nejmenší kráska,“ oznámila lady Ulma Bonnii, která se kousla do rtu a začervenala se. „Mám pro tebe něco hodně výjimečného. Ani nevím, jak dlouho už sním o tom, zpracovat tenhle materiál. Plaholčila jsem se udřená rok za rokem kolem té výlohy a moc jsem toužila tam jednou přijít, koupit tu látku a něco z ní vytvořit. Vidíš tu nádheru ?“ A další skupinka švadlen přikráčela s menší a lehčí róbou, zatímco lady Ulma zvedla skicář. Elena jen v úžasu zírala. Ta látka byla fantastická – neuvěřitelná – a zvláště zajímavé bylo, jak chytře ji lady Ulma pospojovala k sobě. Tkanina měla živou zelenomodrou barvu pavího peří s nádhernými ručními výšivkami ve tvaru očí na pavích perech, které se rozbíhaly od pasu nahoru.
Bonnii se údivem rozšířily oči. „Tohle je opravdu pro mě ?“ vydechla a s posvátnou bázní se zlehka dotkla látky.
„Ano. A sčešeme ty tvoje kudrny dozadu, takže budeš vypadat tak kultivovaně jako tvoje kamarádka. Tak do toho, vyzkoušej si je. Myslím, že se ti bude líbit, tak ty šaty dopadly.“ Lucen se vytratil a Meredith už mezi tím byla pečlivě strojena do šatů mořské panny.
Bonnie se šťastně začala svlékat.
Ukázalo se, že lady Ulma měla pravdu. Bonnie byla nadšená tím, jak ten večer vypadá. Zrovna jí služebné pomáhaly s posledními drobnými úpravami – decentní sprška citrusovo-růžového parfému, který byl vytvořen přímo pro ni. Stála před obrovským zrcadlem se stříbrným rámem. Za pár minut už všechny vyrazí na slavnost lady Faziny, slavného Stříbrného slavíka.
Bonnie se trošku pootočila a s obdivem se prohlížela dlouhé šaty bez ramínek. Živůtek byl ušitý – nebo vypadal ušitý – ze samých očí na perech pávů, dovedně uspořádaných tak, že se sbíhaly u pasu a zdůrazňovaly, jak štíhlý ho Bonnie má. Další výšivky, tentokrát větších per, se rozhbíhaly od pasu dolů, vepředu i vzadu. Na zadní straně byla dokonce malá vlečka ze smaragdově zeleného hedvábí pošitého pavím peřím. Vepředu, pod rozbíhajícími se většími pery, bylo zlatou a stříbrnou nití vyšito stylizované peří sahající až dolů ke spodnímu okraji róby, který byl lemován jemným zlatým brokátem.
Jako kdyby to nestačilo, lady Ulma nechala vyrobit vějíř ze skutečných pavích per uchycených v smaragdově zelené jadeitové rukojeti ozdobené dole střapcem jemně cinkajících přívěsků z jadeitů, citrínů a smaragdů.
Krk Bonnii zdobil jadeitový náhrdelník vykládaný smaragdy, safíry a lapisem lazuli. Kolem každého zápěstí měla několik náramků ze smaragdově zeleného jadeitu, které jemně cinkaly při každém pohybu, luxusní symboly otroctví.
Ale Bonnie na nich sotva spočinula očima a nedokázala v sobě vůči nim najít patřičnou nenávist. Prohlížela si dílo kadeřnice, která jí přišla upravit zrzavé kudrny – dodala jim ještě výraznější zrzavý odstín a hladce je přičesala k hlavě. Vzadu je pak přichytila jadeitovými a smaragdovými sponami. Její oličej do srdíčka ještě nikdy nevypadal tak dospěle a kultivovaně. Lady Ulma k smaragdově zeleným očním stínům a maskarou zvýrazněným očím doplnila jasně červenou rtěnkou a pro jednou porušila své pravidlo a sama přidala několika lehkými tahy štětečku trochu růže na tváře, takže Bonniina průsvitná pleť vypadala, jako by se neustále červenala při nějakém komplimentu. Jemně ryté jadeitové náušnice se zlatými zvonečky uprostřed doplňovaly celý komplet. Bonnie se cítila jako nějaká dávná orientální princezna.
„Tohle je opravdu zázrak. Obvykle vypadám jako skřítkovská holka, která se snaží oléknout za rozteskávačku nebo květinářku,“ přiznávala a líbala lady Ulmu stále dokola na tváře. S potěšením si všimla, že rtěnka jí zůstává na rtech a nepřenáší se na tvář její dobrodinky.
„Ale dneska večer vypadám jako mladá žena.“
Určitě by žvatlala donekonečna, přestože si lady Ulma začala diskrétně otírat slzičky z koutků, jenž v tu chvíli vešla Elena a Bonnii došla slova.
Eleniny šaty byly dokončeny až to odpoledne, takže všechno, co z nich Bonnie viděla, byla jen skica – ta ale nedokázala úplně vyjádřit, co tyhle šaty s Elenou udělají.
Podle skicáře Bonnie tajně přemýšlela, jestli lady Ulma nespoléhá až příliž na Eleninu přirozenou krásu, a doufala, že se Eleně budou její šaty líbit tak, jako jsou nadšené ony s Meredith z těch svých.
Teprve nyní všechno pochopila.
„Říkám jim ,šaty pro bohyni´,“ vysvětlovala lady Ulma zkoprnělému publiku v místnosti, když Elena vešla. Bonnie si omámeně pomyslela, že pokud kdy na Olympu žily bohyně, určitě by si přály být oblečené takhle.
Kouzlo šatů bylo v jejich jednoduché prostotě. Byly z mléčného bílého hedvábí, jemně zřasené v pase (lady Ulma nepravidelnému řasení látky říkala ,nabírání´), kde se křížily dva prosté díly živůtku, jež tvořily výstřih tvaru V. Ten odhaloval Eleninu broskvovou pleť vepředu i vzadu. Oba díly byly na ramenou sepnuty dvěma rytými sponami ze zlata vykládaného perletí a diamanty. Od pasu se vlnila sukně v elegantních hedvábných záhybech až dolů k drobným střevíčkům, navrženým opět v kombinaci zlata, perleti a diamantů. Na zádech za ramenními sponami pruhy látky přecházely v úzké pásky, které se uprostřed zad křížily, než se vydaly opět dolů k nařasanému pasu.
Tak prosté šaty, ale tak úchvatné na té správné dívce...
Elena měla na hrdle nádherně tvarovaný náhrdelník ze zlata a perleti, který byl stilizovaný do tvaru motýla a posetý tolika diamanty, že to vypadalo, jako by plál duhovým ohněm, kdykoliv se pohnula a dopadlo na něj světlo z jiného úhlu. Vzala si ten náhrdelník přes přívesek s lapisem lazuli a diamanty, který jí daroval Stefan, protože kategoricky odmítla si ho sundat. Ale to nevadilo, protože motýl přívěsek dokonale schoval.
Na každém zápěstí měla Elena široký náramek ze zlata vyložený perletí a diamanty – tyto šperky našly v tajném klenotnickém pokoji a zjevně byly vyrobeny s náhrdelníkem jako komplet.
A to bylo všechno. Eleně kadeřnice vlasy pouze kartáčovala a kartáčovala a kartáčovala, až vytvořily hedvábně zlatou záplavu vln, které ji vzady spadaly pod ramena. K tomu si decentně zvýraznila rty jemně růžovou rtěnkou. Ale obličej s přirozeně tmavými řasami a o něco světlejším obočím, zpod kterého nyní hleděly rozzářené oči, vzrušením růžové tváře a pootevřené rty, byl ponechán úplně přirozeně, bez make-upu. Mezi zlatými kadeřemi jí vykukovaly náušnice, tvořené kaskádou diamantů.
Dneska v noci z ní budou všichni šílet, pomyslela si Bonnie a prohlížela si její šaty s dobromyslnou závistí, ale bez řárlivosti – raději si představovala ten dojem, který Elena udělá. Z nás tří má na sobě nejjednoduší šaty, ale stejně mě i Meredith naprosto zastíní.
Přesto Bonnie ještě neviděla Meredith vypadat nádherněji – nebo exotičtěji. Také si nikdy úplně nevšimla, jak úžasnou má Meredith postavu, a to navzdory její zálibě ve značkovém oblečení.
Meredith jen pokrčila rameny, když jí to Bonnie řekla. Měla také vějíř, z černého lakovaného dřeva, který se dal skládat. Nyní ho otevřela a pak zase zavřela a pak si jím poklepávala přemýšlivě o bradu.
„Jsme v rukou génia,“ prohlásila prostě. „Ale nesmíme zapomenout, proč tu doopravdy jsme.“