9.kapitola
Když Matt,Meredith a Bonnie odešli,Stefan osaměl s Elenou,která už se mezitím s Boninou pomocí zase převlékla do noční košile.Tma venku konejšila jeho unavené oči - unavené ne z denního světla,ale z toho,že přátelům musel sdělit smutné zprávy.
A ještě horší než unavené oči byl lehce vysilující pocit upíra,který se nenakrmil.Ale to brzy napraví,řekl si.Jakmile Elena usne,vyklouzne do lesů a najde si jelence běloocasého.
Nikdo nedovede stopovat tak jako upír ; nikdo se Stefanovi nemůže rovnat v lovu.A i kdyby to chtělo několik jelenů,než uspokojí svůj vnitřní hlad,žádný z nich nebude trvale zraněný.
Ale Elena měla jiné plány.Nebyla ospalá a nikdy se nenudila,když zůstala jenom s ním.Jakmile se zvuk auta jejich návštěvy ztratil v dálce,udělala to,co vždycky v takové náladě.
Odvznášela se k němu,pozvedla tvář,zavřela oči a lehounce našpulila rty.Pak čekala.Stefan odběhl k otevřenému oknu,stáhl roletu proti nevítaným nakukujícím havranům a vrátil se k ní.
Elena byla přesně ve stejné pozici,lehounce se zardívala a oči měla stále zavřené.Stefan měl někdy pocit,že by tak čekala třeba věky,když se jí zachtělo polibku.
"Já tě asi opravdu využívám,lásko,"řekl a povzdechl si.Naklonil se a jemně,cudně jí políbil.Elena vydala nespokojený zvuk,který zněl přesně jako předení kotěte a končil tázavým tónem.Strčila mu do brady nosem.
"Miláčku,"oslovil ji Stefan a hladil ji po vlasech.
"Bonnie ti dokázala vyčesat všechny uzlíky a ani to netahalo?"Ale už se tulil do jejího tepla,náhle naprosto bezmocný.V horní čelisti už cítil tupou bolest.
Elena do něj zase strčila - tentokrát naléhavěji.Líbal ji tedy o něco déle.Rozumem věděl,že už je dospělá.Byla starší a mnohem zkušenější než před devíti měsíci,kdy se poprvé úplně ztratili v hluboce zamilovaných polibcích.Přesto pořád někde nedaleko číhal pocit viny a Stefan si nedokázal pomoci,neustále si dělal starosti,jestli má její uvědomělý souhlas.
Tentokrát se ozvalo rozhořčené předení.Elena už toho měla dost.Náhle se o něj opřela,čímž ho přiměla obejmout své nádherně,krásně hřející tělo.Zároveň dokázala v mysli vytvořit slovo Prosím?,které znělo jasně,jako když přejedete prstem po křišťálovém skle.
Bylo to jedno z prvních slov,která se naučila k němu vysílat,když se vzbudila němá a beztížná.A - anděl ne-anděl - přesně věděla,co to s ním uvnitř dělá.
Prosím?
"Ach,ty moje malá lásko,"zasténal. "Malá milovaná…"
Prosím?
Políbil ji.
Nastaly dlouhé okamžiky ticha,kdy cítil,jak mu srdce buší rychleji a rychleji.Elena,jeho Elena,která za něj dala i svůj život,se tulila teplounká k jeho tělu a ospale mu ztěžkla v náručí.Byla jen jeho a patřili k sobě právě takhle.
Přál si,aby tenhle okamžik vydržel navěky.Dokonce i prudce vzrůstající bolest v horní čelisti byla něčím,co si užíval.Ta bolest se změnila v rozkoš,když cítil Elenina teplá ústa na svých a její rty mu posílaly jemné motýlí polibky,jak ho škádlila.
Občas měl pocit,že je Elena nejvíc naživu,když napůl spí,jako teď.Vždycky začínala ona a on ji bezmocně následoval,kamkoliv si usmyslela.Jedinkrát odmítl,přestal uprostřed polibku a ona s ním přestala mluvit v mysli,odvznášela se do rohu,kde seděla v prachu a pavučinách…a plakala.Nic,co udělal ji nemohlo utěšit,ačkoliv si klekl na tvrdou prkennou podlahu a prosil,přemlouval a téměř sám plakal - dokud ji opět nevzal do náruče.
Slíbil si,že už stejnou chybu neudělá.Přesto ho svědomí stále hryzalo,i když stále méně a méně zřetelně.
Elena náhle změnila tlak svých rtů,svět se zakymácel a on musel ustoupit,až si sedli na postel.Myšlenky se mu roztříštily.Jediné ,na co dokázal myslet,bylo,že Elena je zpátky u něho,sedí mu na klíně,tak vzrušená a rozechvělá,až jeho nitro zachvátila hedvábná exploze,a už ho nemusela nutit.
Věděl,že si tu bolestnou rozkoš v jeho čelisti vychutnává stejně jako on.
Nebyl už čas ani důvod přemýšlet.Elena tála v jeho náruči,pod hladící rukou cítil její vlasy jako tekuté hedvábí.Psychicky se už prolnuli v jednu bytost.Bolest ve špičácích nakonec vyvolala nevyhnutelný účinek,zuby se mu prodloužily a zaostřily ; když se dotkly Elenina dolního rtu,způsobilo mu to takový záblesk rozkoše,až zalapal po dechu.
A pak Elena udělala něco,co nikdy dřív.Jemně a opatrně uchopila jeden ze Stefanových špičáků mezi horní a dolní ret.A pak jej,stále jemně,dál držela.Se Stefanem se zatočil celý svět.
Jedině díky své nesmírné lásce k ní a díky jejich vzájemně propojeným myslím neskousl a neproklál její ret.
Pradávné upíří touhy,které nelze nikdy zkrotit,mu pěnily krev a vřískaly,aby přesně to udělal.
Ale on ji miloval a byli jedna bytost - a kromě toho,nedokázal se pohnout ani o píď.Rozkoš ho zmrazila na místě.Špičáky se mu ještě nikdy tolik neprodloužily a nezaostřily.Aniž by cokoliv udělal,špička jednoho z nich,ostrá jako břitva,škrábla Elenu do plného dolního rtu.Krev mu pomalounku stékala do krku.
Elenina krev,která se změnila,když se vrátila z duchovního světa.
Kdysi bývala báječná,plná mladé vitality a esencí živoucí Eleniny duše.
Teď…prostě tvořila svou vlastní kategorii.Byla nepopsatelná.Nikdy nezažil něco takového jako krev navrácené duše.Oplývala Silami a tolik se lišila od lidské krve,jako se lidská krev liší od zvířecí.
Pro upíra byla krev,která nyní stékala jeho hrdlem,tak pronikavou rozkoší,jakou si člověk ani nedokáže představit.
Stefan měl dojem,že mu srdce vyskočí z hrudi.
Elena půvabně pečovala o tesák,který zajala.
A on cítil její uspokojení z toho,jak se malá bolest změnila ve velkou rozkoš,protože spolu byli spojeni a protože patřila mezi jeden z nejvzácnějších typů lidí : ty,kdo nacházejí skutečné potěšení v živení upíra,milují ten pocit,že ho krmí,že on je potřebuje.Patřila mezi ty nejlepší z nejlepších.
Páteří mu projížděly žhavé vlny a svět se s ním stále točil vlivem Eleniny krve.
Elena konečně pustila jeho špičák a sála si spodní ret.
Zaklonila hlavu a odhalila hrdlo.
Tomuto gestu nebylo možné odolat.Znal cestičky jejích tepen stejně dobře jako její tvář.A přesto…
Všechno je v pořádku,všechno je dobré…zaznívalo od Eleny telepaticky.
Zabořil oba rozbolavělé špičáky do menší tepny.Jeho zuby byly v tu chvíli už tak ostré,že to Elenu skoro vůbec nebolelo,už byla zvyklá na ten pocit připomínající hadí uštknutí.A pro něj,pro ně oba,to bylo konečné nasycení,když nepopsatelně sladká Elenina krev plnila Stefanova ústa a překypující pocit dávání Elenu odnášel do bezvědomí rozkoše.
Vždycky tu bylo nebezpečí,že si vezme příliš mnoho - nebo že jí nedá dost vlastní krve,aby jí udržel ve zdraví - či spíš,aby nezemřela.Ne,že by snad potřeboval víc než jen maličko,ale tohle nebezpečí je u všech upírů stejné.Nakonec však černé myšlenky spláchla čirá slast,která je oba přemohla.
Matt zalovil v kapse pro klíče a spolu s Meredith a Bonnií se vtěsnali na prostorné přední sedadlo jeho rachotiny.Skoro aby se styděl zaparkovat vedle Stefanova porsche.Z čalounění na zadních sedadlech se trhaly cucky,které ulpívaly na pozadí každého,kdo si tam sedl a Bonnie se snadno vešla na skládací sedadlo vpředu mezi Mattem a Meredith,které mělo ručně spravovaný záchranný pás.
Matt na ni dohlédl,protože když byla rozrušená,měla tendenci na pás zapomínat.Cesta zpátky přes Starý les byla plná obtížných zatáček,které se nedaly brát na lehkou váhu,přestože na ní zřejmě budou jedinými řidiči.
Už žádná další úmrtí,pomyslel si Matt,když odjížděl od penzionu.Ani žádná další zázračná obživnutí.Matt už viděl tolik nadpřirozeného,že mu to vystačí na zbytek života.
Byl stejný jako Bonnie ; chtěl,aby se věci už konečně uklidnily k normálu,aby mohl žít svým starým,obyčejným,prostým způsobem.
Bez Eleny,zašeptalo něco v něm výsměšně.Vzdát to bez boje?
Jenže Stefana nemůžu porazit v žádném způsobu boje,i kdyby měl obě ruce svázané za zády a pytel přes hlavu.Zapomeň na to.Skončilo to,i když mě políbila.Teď už je jenom kamarádka.
Ale přesto od včerejška pořád cítil Eleniny měkké rty na svých,ty lehké dotyky,o kterých ještě nevěděla,že nejsou mezi přáteli společensky přípustné.Cítil to teplo a pohupující se ,tančící jemnost jejího těla.
Sakra,vždyť ona se vrátila zpátky prostě dokonalá - alespoň fyzicky,pomyslel si.
Bonniin žalostný hlas přerušil jeho příjemné rozjímání.
"A zrovna když jsem si myslela,že všechno bude už konečně v pořádku,"naříkala,skoro až plakala.
"Zrovna když jsem si myslela,že to přece jenom bude fungovat.Že všechno bude tak,jak to má být."
Meredith ji velmi něžně napomenula : "Já vím,že je to těžké,Zdá se,že ji pořád ztrácíme.Ale nesmíme myslet na sebe."
"Já vím,"odsekla Bonnie nekompromisně.
I já,zašeptal Mattův vnitřní hlas.Alespoň uvnitř,kde nikdo nevidí moje sobectví.Starý dobrý Matt ; Mattovi to nebude vadit,Matt je takový dobrák.Ale ona si vybrala toho druhého,tak co zmůžu?Unést ji?Držet ji někde zavřenou?Zkusit ji získat násilím?
Ta myšlenka na něj zapůsobila jako ledová sprcha,Matt se konečně probral a začal věnovat víc pozornosti řízení.Nějak automaticky už projel několik prvních zatáček vymlácené úzké cesty,která vedla Starým lesem.
"Měly jsme jít spolu na vysokou,"trvala si na svém Bonnie. "A pak jsme se chtěly spolu vrátit do Fell's Church.Zpátky domů.Měly jsme to všechno naplánované už prakticky od školky - a teď,když je Elena zase člověk,tak jsem myslela,že se všechno zas vrátí do starých kolejí a bude to tak,jak to mělo být.Ale ono už to nikdy nebude stejné,už vůbec nikdy,že ne?"Při poslední větě klesla hlasem a doprovodila ji tichým žalostným povzdechem. "Že ne?"Vlastně to ani nebyla otázka.
Matt a Meredith zjistili,že se dívají jeden na druhého,překvapeni ostrou lítostí a bezmocí utěšit Bonnii,která se nyní objímala pažemi a setřásla Meredithin dotyk.
To je prostě Bonnie - ona je vždycky teatrální,pomyslel si Matt,ale jeho vrozená poctivost se mu vysmála.
"Já myslím,"řekl pomalu, "že jsme si to tak nejdřív mysleli všichni,když se vrátila."Když jsme tancovali po lesích jako zbláznění,vzpomínal. "Myslím,že jsme si tak nějak mysleli,že by mohli žít tiše někde v ústraní poblíž Fell's Church a že se věci vrátí tak,jak byly předtím.Než Stefan…"
Meredith zavrtěla hlavou a pohlédla přes přední sklo do dálky. "Ne - Stefan ne."
Matt pochopil,co má na mysli.Stefan přišel do Fell's Church,aby znovu získal lidskost,ne aby odsud vytrhl lidskou dívku někam do neznáma.
"Máš pravdu,"souhlasil Matt. "Prostě jsem si taky myslel něco takového.Že by si mohli se Stefanem najít nějaký způsob,jak tu nenápadně žít.Nebo nám alespoň zůstat nablízku.Ale vlastně to způsobil Damon.Přišel,aby si Elenu vzal proti její vůli a tím se všechno změnilo."
"A teď Elena se Stefanem odjíždějí.A jakmile jednou odjedou,už se nikdy nevrátí,"naříkala Bonnie. "Ale proč?Proč to všechno Damon začal?"
"Líbí se mu měnit věci prostě z nudy - to mi jednou řekl Stefan. Tentokrát to pravděpodobně začalo z nenávisti ke Stefanovi,"odpověděla Meredith. "Ale přála bych si,aby nás prostě mohl pro jednou nechat na pokoji,"
"Ale co by v tom bylo za rozdíl?"teď už Bonnie doopravdy plakala. "Tak je to teda Damonova vina.Ale mě už je to vlastně jedno.Já prostě nerozumím,proč se věci musejí změnit!"
"Nemůžeš dvakrát vstoupit do jedné řeky.Dokonce ani jednou,pokud jsi upír,"poznamenala Meredith sarkasticky.Nikdo se nerozesmál.A pak tiše dodala : "Možná se ptáš na špatném místě.Možná by ti Elena uměla říct,proč se věci musejí měnit,pokud si pamatuje,co se jí stalo - v jiném světě."
"Já jsem nechtěla říct,že se musejí měnit…"
"Ale ony opravdu musejí,"řekla Meredith ještě teskněji. "Nechápeš to?Není to nic nadpřirozeného.To je život.Každý musí dospět…"
"Já vím!Matt dostal fotbalové stipendium a ty odjedeš na vysokou a pak se pravděpodobně vdáš!A asi budeš mít děti!"V Bonniině podání to vyznělo,jako by šlo o něco neslušného. "A já budu furt studovat a studovat a vy oba budete celí dospělí a zapomenete na Elenu a na Stefana…a na mě,"dokončila Bonnie potichounku.
"Tak počkat,"Matt se vždycky vehementně zastával zraněných a opomíjených.A právě teď,přestože mu ještě před chvílí dlela na mysli Elena - zajímalo ho,jestli vůbec někdy dokáže na ten polibek zapomenout - ho to táhlo k Bonnii,která se najednou zdála maličká a křehká. "O čem to sakra mluvíš?á se sem po škole vrátím a chci tady žít.A asi i umřu právě tady,ve Fell's Chuchr.Já na tebe budu myslet - tedy jestli budeš chtít."
Popleskal Bonnii po ruce a ona neuhnula ani před jeho dotykem,ani před Meredithiným.Opřela se o něj a položila mu hlavu na rameno.Když se lehce zachvěla,položil jí bez přemýšlení paži kolem ramen.
"Není mi zima,"řekla Bonnie,ale nepokusila se jeho ruku setřást. "Dneska večer je teplo.Já jenom - nemám ráda,když říkáš , asi umřu právě… - pozor!"
"Matte,bacha!"
"Auuuu…!"Matt se postavil na brzdy,zaklel a oběma rukama bojoval s volantem.Bonnie sklonila hlavu a Meredith se vzepřela o palubní desku.Mattova náhrada za jeho staré rozhrkané auto,o které přišel,byla stejně tak stará a neměla ani airbagy.Byla to
taková směska dílů z vrakoviště poskládaná dohromady.
"Držte se!"zaječel Matt,když se auto dostalo do smyku,pneumatiky zaskřípaly a vůz se otočil dokola,až nakonec přistál ve škarpě a předním nárazníkem narazil do stromu.
Když se konečně zastavili,Matt si oddychl a uvolnil prsty křečovitě zaťaté do volantu.Začal se otáčet k dívkám,když v tom najednou ztuhl.Zašátral po vnitřním světélku a když se mu ho podařilo rozsvítit,ztuhl podruhé.
Bonnie se jako vždy ve chvílích největší nouze otočila k Meredith.Ležela s hlavou u Meredith v klíně a rukama jí svírala paži a košili.Meredith sama seděla vzpřímená a zakloněná dozadu,jak to nejvíc šlo,nohama se zapírala o podlahu před sebou ; celé její tělo se zaklánělo co nejvíc,hlavu zvrácenou a pažemi pevně objímala ležící Bonnii.
Otevřeným oknem dovnitř trčela větev stromu jako nějaký sukovitý zelený oštěp nebo vztahující se paže nějakého barbarského obra.Jen těsně minula Meredithin vzepjatý krk a její spodní větvice se zabodávaly vedle Bonniina malého těla.Kdyby jí záchranný pás nedovolil se otočit ; kdyby se Bonnie nesklonila ; kdyby ji Meredith nedržela…
Matt zjistil,že zírá přímo na rozštípnutý a velice ostrý konec oštěpu.Kdyby mu jeho pás nezabránil se vyklonit tím směrem…
Matt slyšel svůj vlastní těžký dech.Zemitá vůně zeleně zaplavovala vůz.Cítil dokonce smůlu z míst,kde se menší větvice odlomily.Meredith se velice pomalu natáhla,aby zlomila jednu z větvic,která jí mířila na hrdlo jako šíp.Nepovolila.
Matt se ochromeně natáhl,aby to zkusil sám.Ale i když větvice nebyla o mnoho silnější než prst,byla nepoddajná,a dokonce se ani neohnula.
Jako kdyby byla vytvrzená ohněm,pomyslel si omráčeně.
Ale to je přece směšné.Je to živý strom ; cítím třísky.
"Au"
"Už se můžu normálně posadit?"zeptala se Bonnie tiše,hlasem ztlumeným o Meredithinu nohu. "Prosím než mě to chytí.Chce mě to chytit."
Matt se na ni překvapeně podíval a přitom si poškrábal tvář o rozštěpený konec hlavní větve.
"Nechce tě to chytit,"ujišťoval ji,ale žaludek se mu sevřel.Poslepu zápolil se zapínáním pásu.Jak je možné,že Bonnii napadlo to co jeho - že ta věc je jakási veliká,křivá,neotesaná paže?Vždyť ona to ani nemůže vidět.
"Ty víš,že chce,"zašeptala Bonnie a zdálo se,že celé její tělo se lehce chvěje.
Natáhla se,aby si mohla rozepnout pás.
"Matte,potřebujeme se posunout stranou,"ozvala se Meredith.Pečlivě zachovávala zakloněnou pozici,ale Matt slyšel,jak čím dál obtížněji dýchá.
"Musíme se posunout k tobě.Snaží se mi to dostat kolem krku."
"To není možné…"ale viděl to taky.Čerstvě rozštěpené konce menších větví se posunuly jen nepatrně,ale teď se na nich objevilo zakřivení a třísky se tiskly Meredith na hrdlo.
"Asi je to tím,že nikdo nedokáže vydržet zakloněný věčně,"řekl a už věděl,že to je nesmysl. "V přihrádce je baterka…"
"Přihrádka je úplně zahrazená větvemi.Bonnie,dosáhneš na rozepínání mého pásu?"
"Zkusím to,"Bonnie sklouzla dopředu,aniž zvedla hlavu a tápala po rozpínacím tlačítku.
Mattovi se zdálo,jako by ji zelené větve přímo zaplavovaly.Zabodávaly do ní své jehličky.
"Máme tady celej zatracenej vánoční stromek."Podíval se ven okénkem na svojí straně.Udělal si z dlaní kukátko,aby lépe viděl do tmy,a opřel čelo a překvapivě studené sklo.Vzadu na krku ucítil dotyk.Cukl sebou a pak strnul.Nebylo to ani studené,ani teplé,ale jako dívčí nehet.
"Zatraceně,Meredith…"
"Matte?"
Matt měl na sebe vztek,že se tak lekl,ale ten dotyk byl…škrábavý.
"Meredith?"Pomalu odtáhl ruce,až uviděl odraz v okénku.Meredith se ho nedotýkala.
"Nenakláněj se…se…doleva,Matte.Je tam dlouhá ostrá tříska."Meredithin hlas,běžně klidný a zdrženlivý,většinou připomínal Mattovi takové ty obrázky z kalendářů,kde jsou modrá jezera obklopená sněhem.Ale teď zněl přidušeně a napjatě.
"Meredith!"ozvala se Bonnie dřív,než stihl Matt odpovědět.Její hlas zněl jako odněkud zpod peřiny.
"Bude to v pořádku.Jenom to musím…přidržet stranou,"řekla Meredith. "Bonnie,neboj,neopustím tě."
Matt ucítil ostřejší bodnutí štěpiny.Něco se jemně dotklo jeho krku i zprava. "Bonnie nech toho!Vtahuješ ten strom dovnitř!Táhneš ho na Meredith a na mě!"
"Matte , sklapni!"
Matt sklapl.Srdce mu hlasitě tlouklo.Poslední věc,kterou se mu teď chtělo udělat,bylo natáhnout se za sebe.Ale to je blbost,pomyslel si - jestli Bonnie opravdu hýbe tím stromem,můžu jí ho alespoň přidržet.
Sáhl za sebe,zkroutil se a pokoušel se vidět na to,co dělá,v odrazu na okně.Sevřel ruku kolem tlustého uzlu kůry a třísek.
Pomyslel si:nevzpomínám si,že bych viděl takový uzel,když mi to mířilo na hrdlo…
"Mám to!"ozval se tlumený hlas a ozvalo se cvaknutí odepínaného pásu.Pak
ten hlas o něco rozechvěleji dodal: "Meredith?Mám jehličí zabodané všude v zádech."
"Dobře,Bonnie.Matte,"Meredith mluvila s viditelným úsilím,ale trpělivě - tak,jako předtím mluvila s Elenou. "Matte,teď budeš muset otevřít dveře."
Bonnie vykřikla hlasem plným hrůzy: "To není jenom jehličí.Jsou to malé větvičky.Něco jako ostnatý drát.Já jsem…tu uvízla…"
"Matte!Musíš ty dveře otevřít teď hned!"
"Nemůžu!!!!"
Ticho.
"Matte?"
Matt se zapřel,tlačil nohama a oběma rukama teď svíral šupinatou kůru.Pak škubl vší silou dozadu.
"Matte!"Meredith téměř vykřikla. "Řeže mě to do krku!"
"Já ty dveře u sebe nedokážu otevřít!Na téhle straně je taky strom!"
"Jak tam může být strom?Tam je přece silnice!Jak by tam mohl růst strom?"
Další chvíle ticha.Matt cítil třísky - štěpiny zlomené větve - jak se mu zatínají hlouběji do krku.
Jestli se rychle nepohne,později toho už nebude schopen.