Mezihvězdné cestování (aneb jak lítají Šediváci domů, do sytému Zeta Reticuli?)

 Technický provoz kosmických plavidel: přehled mezihvězdných způsobů cestování používaných k dosažení hvězdného systému Zeta Reticuli, domova Greys („šedivých“).

 Krátký souhrn

 Mnohým z vás, kteří jste již přemýšleli o způsobech vyspělého vesmírného cestování, může tento text umožnit pochopení. Dva zástupci lidského druhu rozebrali blíže metody vesmírného cestování ve svých publikacích. První z nich, Bob Lazar, měl pravdu v tom, že prvek 115, jakožto primární element napájí vyspělý reaktor v mimozemské mezihvězdné vesmírné lodi. Při pohybu vesmírné lodi přes obrovské vzdálenosti vesmírem hraje roli gravitace. Mýlí se však, když předpokládá gravitaci ve formě vlny produkovanou reaktorem lodi na úrovni atomů. V jeho teoriích, vysvětlujících lidský pohled na problém, navrhuje, aby byly gravitační vlny vycházející z prvku 115 zesíleny a soustředěny ve vzdálených bodech. Čím je zesílení větší, tím je větší i stlačení blízké vesmírné struktury mezi výchozím a cílovým bodem. Jeho teorie soudí, že dosáhnout vesmírného cestování, které by mělo vyšší rychlost než světelnou, je možné zkrácením vzdálenosti mezi jednotlivými body pomocí zesílených gravitačních vln. Teorie je nepřesná v případě, kdy musíte počítat i s kotvícím bodem ve vesmíru, který je nutný k redukci lineárních vzdáleností mezi počátečním bodem a cílem. Jak by bylo jinak možné dosáhnout rovnováhy s okolními kosmickými hmotami v původním bodě, pokud by loď vytvářela soustředěnou gravitační vlnu, ve které byla vyvážená okolní oblast? Nezničily by gravitační síly produkované vesmírnou lodí, které jsou zodpovědné za snižování vzdálenosti mezi dvěma body, jak loď tak i její posádku? Pečlivé zkoumání této teorie nám ukáže její vady. Křivky a ohyby ve struktuře prostoru a času neexistují tak, jak je lidstvo prezentuje; neexistuje žádné zjednodušení. Zamyslíme-li se nad prací Alberta Einsteina, vidíme, že měl pravdu, když vysvětloval nové úkazy ve své jednotné teorii pole. V ní popisuje, že jsou ve vesmíru čtyři prvotní síly: vibrační síla, která ovlivňuje frekvenci hmoty a energie, jaderná síla, gravitace a její opak, který ji vyrovnává, síla odporu (odpuzující). Vibrační a odporové síly jsou novým úkazem a byly vědci zamítány a dodnes jsou ještě pořád pro obecnou vědu neznámé. Obě mají klíčovou roli při pohybu zvláštních vesmírných lodí. Další Einsteinovy teorie o zakřivení prostoru a červích dírách jako cestách do dalších částí vesmíru, byly lidstvu předloženy jen, aby rozšířily současnou představu o vesmíru. Podstatou je, že bychom zde nemuseli být sami.

Pohyb kosmické lodi vesmírem je vícestupňový proces. Musí být splněny tři kroky, aby bylo možné vesmírem cestovat. Krok 1: Vytvoření vnitřních gravitačních a vnějších odporových polí, která zajistí gravitaci a ochranu vnějšímu plášti lodi. Krok 2: Schopnost zapojit místní gravitační pole měsíců, planet a hvězd. Krok 3: Hustotní přepínání je vyspělou technologií, která může přeměnit hmotu a energii v odlišné vibrační úrovně, které pak umožňují vstup do paralelních vesmírů. Tyto kroky, z nichž žádného by se lidstvo nemělo zaleknout, zahrnují i pohon. Místo toho by to lidé měli chápat jako eliminaci neznámé síly vyrovnávající gravitaci a odporovou sílu, která pokud je ve vnějším prostoru, je lidstvem chápána jako beztížná. Odporová síla, jednou odstraněná z rovnovážného stavu lodi jakožto nehybný objekt, umožňuje síle gravitačních částic téct směrem k blízkým kosmickým objektům, aby přitáhly kosmickou loď rychlostí blížící se rychlosti světla na odpovídající stupeň hustoty či paralelnímu vesmíru. Náš vesmír existuje ve třetí hustotě, v tom nejnižším vibračním stupni ze všech nekonečných stupňů vesmíru. Dojde k použití zdroje energie, prvku 115 a také procesu, který ukáže, jak mocný je tento prvek v reaktoru. Dále také jak molekulové vazby v kovech kosmické lodi produkují vyšší sílu, roli hrají i bezešvá napojení a proměnlivá průsvitnost kovů a všechny neobvyklé kvality, které se v běžném životě na Zemi nevidí.   

Prvním krokem je vytvoření vnitřního gravitačního pole, které působí proti G-silám kosmického objektu, obvykle nějakého měsíce, planety nebo hvězdy, které kosmická loď a její posádka za letu potkávají. Uměle vytvořené vnitřní gravitační pole, které ovlivňuje pouze vnitřní prostor lodi, má jednu ze dvou forem: tvar spirálovité galaxie (přirozený tvar gravitačních polí) nebo tvar zvonu. To vysvětluje, proč se talíře a další tvary kosmických lodí, když bývají spatřeny, podobají těmto formám. V tomto uzavřeném systému jsou gravitační částice nezávislé na částicích, které jsou vně pole nebo prostorové oblasti těsně kolem lodi, a proudí ze všech směrů lokalizované oblasti. Částice uvnitř lodi jsou přitahovány ke třem speciálním gravitačně-odporovým generátorům, které se nachází pod hlavním poschodím. To umožňuje lodi prudce uhnout jakýmkoli směrem, zatímco posádka bude neustále nohama pevně na zemi. Tím, že je gravitační pole uzavřené, směřují všechny gravitační částice v lodi směrem k uměle vytvořenému hmotnému centru – neutrálnímu bodu tří, již zmíněných gravitačně-odporových generátorů. Veškeré G-síly jsou pak kvůli jakýmkoli manévrům s místní kosmickou hmotou eliminovány.  Jakákoli hmota uvnitř lodi se střetává pouze se silou, která vyvíjí vnitřní tok gravitačních částic pohybujících se směrem ke gravitačně-odporovému toku generátorů. Tento jev vzniká díky umělé tvorbě pole gravitačních částic. Ty vytlačí přirozené gravitační částice, jenž proudí směrem ke středu místní kosmické hmoty, a tak zabrání, aby došlo k aplikaci jakékoli síly přirozených částic na jakoukoli nezávislou hmotu uvnitř kosmické lodi. Je to podobné gravitaci, kterou pociťujeme na Zemi, jenž ovlivňuje pohyb veškeré hmoty na či v blízkosti zemského povrchu. I když gravitace Slunce ovládá pohyb oběžné dráhy Země, gravitační síla této planety dominuje nad všemi gravitačními sílami produkovanými Sluncem. I když jsou zapojeny dva gravitační systémy, jsou na sobě navzájem nezávislé. Působení gravitace Slunce na Zemi necítíme, ale gravitační vliv Slunce můžeme pozorovat v slapových pohybech (příliv a odliv) způsobených i naším Měsícem. Uměle vyprodukovaný náboj, který přitahuje gravitační částice, je odpovědný i za převrácení pólů částic a tím i vytvoření odpudivé síly mezi částicemi. Toho je dosaženo hromaděním gravitačních částic, které nepřetržitě proudí směrem k nabitému středu. Gravitační částice, které se usadily v neutrálním bodě mezi svým nábojem a přitažlivým nábojem generátorů, jsou tlačeny těmi, které je ze zadu následují. Gravitační částice v neutrálním bodě jsou přes něj nakonec přesunuty a začínají se přizpůsobovat náboji jádra. Jakmile mají částice opačný náboj než má jádro, stávají se souhlasnými. Jakmile náboj v částicích roste, překonává odporová síla mezi částicí a jádrem působení příchozích částic nashromážděných nahoře. Díky své polaritě a opačnému směru jejich proudění, jsou tyto částice za určité rychlosti a koncentrace pole vymrštěny mimo. Výsledkem je pak houstnutí lokální prostorové oblasti v a kolem kosmické lodi s polem odporových částic, které se vychylují ven z gravitačních částic kvůli působení sil hmoty kosmické lodi. Odporové částice se stavějí do předem určené vzdálenosti (silového pole) od kosmické lodi a imitují její tvar. Toho je dosaženo šířením nabitého pole v bodě, který mění náboj gravitační částice. Klíčem k vytvoření silového pole je schopnost odporových částic zpomalit změnu polarity a náboje gravitačních částic v předem určeném bodě. Hlavní proud částic se obrátí zpět ke generátorům, uměle vytvořeným centrům gravitace.To, že se odporové částice hromadí na okraji pole, se děje kvůli změně exponenciální rychlosti vzhledem ke vzdálenosti, což určuje odpor či intenzitu silového pole. Okraj pole se přeplní odporovými částicemi, nastane změna polarity částic a jejich nadbytek díky náboji vytvořenému kosmickou lodí. Čím déle trvá odporovým částicím přeměna na náboj gravitačních částic, tím více naroste exponenciální rychlostí odporová částice na okraji energetického pole. V praxi toto pole úplně obalí loď a odpor hmoty a energie je úměrný silovému poli. Odporové částice na okraji pole mají také další vlastnost. Při vysokorychlostním pohybu atmosférou kosmických těles jsou z profilu tenké asi jako žiletky. Okraj pole zamezuje vytváření všech aerodynamických třesků a tepla vznikajícího třením kovového povrchu při průniku atmosférou, protože zabrání jakémukoli kontaktu a tak dochází k eliminaci jakéhokoli nárůstu tlaku vzduchu a tepla na okrajích kovového povrchu kosmických lodí.

Mezihvězdné cestování (aneb jak lítají Šediváci domů, do sytému Zeta Reticuli? 2.)

Druhým krokem je zapojení kosmické lodi do místních gravitačních polí. Manévrování lodi v blízkosti gravitačních polí kosmických objektů je dosaženo kombinací komplexních variací proudů gravitačních a odporových částic. Jako příklad kosmického objektu si vezměme například Zemi. Pohyb v atmosféře Země a gravitačním poli můžeme rozčlenit na tři základní komponenty: vertikální, vychýlení či naklonění a horizontální.

    Vertikální složky pohybu je dosaženo koordinací mezi horní a spodní polovinou povrchu lodi a jejich vlivu na odporové částice. Po bližším zkoumání povrchu kosmické lodi zjistíme, že je složen z miliónů řídících bodů odporových částic, podobně jako je tomu s rozložením světelných pixelů na obrazovce počítače. Abychom dosáhli stoupání, musí spodní polovina kosmické lodi pozměnit odporové částice opouštějící planetu či kosmickou hmotu a oblast pod ní jimi zaplavit. Tak vznikne nadlehčující síla, která působí proti všem gravitačním silám, které stahují loď dolů. Horní polovina má na starosti kontrolu rychlosti stoupání, produkci veškerých odporových částic, které mají tendenci přemisťovat gravitační částice proudící směrem ke středu kosmické hmoty, v našem případě Země, a zaplňování případného prostoru kolem horní poloviny lodi. Tak je kontrolován tok gravitačních částic, který je schopen využít síly klesající směrem k lodi. Čím vyšší je intenzita odporového pole, které může být zapojeno v rozmezí od maxima(100%) k minimu (0%), tím menší je šance, že se gravitační částice proudící dolů začlení do masy kosmické lodi. Z toho tedy vyplývá, že síla s rozsáhlým působením proti spodní polovině lodi a naopak menší proměnlivá síla působící na horní část lodi, vyvolají stoupání.

    Naklonění či vychýlení lodi od svého středového bodu je dosaženo koordinací opačných vyrovnávacích oddílů spodní a horní poloviny lodi. Intenzita odporového pole horní poloviny lodi je zvyšována v tom sektoru lodi, který má být nakloněn směrem nahoru. Když odporové částice zaplavují určitou oblast kolem horní části lodi, přirozeně tak vytlačují gravitační částice. Výsledkem pak je menší síla působící z horní poloviny lodi na tu konkrétní oblast. Intenzita silového pole a vzdálenost jím ovlivněného sektoru od středu směrem k okraji lodi, na který toto pole působí, určuje úhel náběhu kosmické lodi do horizontu místní masy (planety či jiného objektu). Jako příklad si představme váhy s bodem otočení ve středu, který přestavuje loď a její vychýlení od středu. Síla ovlivňuje to, v jakém úhlu bude vahadlo ve vztahu horizontálním a váhovém a jeho pozici vzhledem k ručičce bodu otočení, na kterou to působí.

Horizontální složka pohybu je trochu méně komplexní. Pro zjednodušení si vezměme kruh, který bude představovat okraj kosmické lodi v předem určené vzdálenosti od vnitřních generátorů s proudy gravitačně odporových částic. Tyto generátory neprodukují částice, ale řídí směr, rychlost proudění, polaritu, energetickou hladinu a koncentraci částic pro danou oblast skrze umělé centrum hmoty, které bylo v lodi vytvořeno. Jak kruh, tak i generátory proudění částic, jsou umístěny ve stejné úrovni či hladině. Jakmile je proud gravitačně odporových částic nabitý energií, částice se promíchají. Náboj gravitačních a odporových částic pak naroste a zmaximalizuje rychlost proudění z kruhu směrem ke středu hmoty kosmické lodi. Společná síla všech náhodně tekoucích částic, jež působí na loď, je nulová, jelikož gravitační a odporové částice mají rozdílnou polaritu, vyruší se a tím nastane rovnováha. Nyní si tento proces rozdělme jen do dvou složek-gravitační a odporové částice, které budou silově působit na kruh - okraj kosmické lodi a budou proudit dovnitř z protilehlých konců směrem k uměle vytvořenému gravitačnímu centru. Proudy gravitačních a odporových částic budou představovat příslušné vektory pod úhlem 90 stupňů směrem na západ a 270 stupňů směrem na východ podél obvodu kruhu. Přirozený náboj odporových částic pak bude uměle změněn na větší diferenci z rovnovážné polohy do polohy, kde se právě částice prodírají masou lodi bez použití síly. V podstatě síla gravitačních částic představovaná vektorem zůstává na maximu, působící svojí úplnou silou směrem na západ pod úhlem 90 stupňů. Odporová síla představovaná opačným vektorem pak samozřejmě působí směrem na východ pod úhlem 180 stupňů, a po té, co je vlivem proudových generátorů lodi přeměněna, klesá na nulu. Výsledkem je okamžité zrychlení ve vektorovém směru gravitačních částic, jejichž průtoková rychlost se blíží velké zlomkové hodnotě rychlosti světla v trvale uchované hustotě. Proces je to rychlý a jednoduchý a dochází k němu mezi dvěma objekty, které se vlivem gravitačních sil přitahují, mezi kosmickou lodí a kosmickým objektem, k němuž proudí gravitační částice. Jakmile bylo dosaženo požadované rychlosti, není už třeba v prostředí vesmíru udržovat proces přitažlivosti, setrvačnost je v prostoru vesmíru udržovaná, pokud se i blízká kosmická gravitační síla podle toho chová.

Co se týče 90-ti stupňových otočení, to je prosté. Toho, že loď dokáže změnit svůj směr dokonce i ve vysokých rychlostech, je docíleno díky tomu, že se loď pohybuje relativní rychlostí mnohem nižší než 1% svého maxima. Takže si ukážeme, jak probíhá pohyb. Odporová síla, která vyrovnává gravitaci, je přerušovaná, aby bylo v podobě impulsů docíleno pohybu vpřed a byla neustále zachována konstantní rychlost skrze zemskou atmosféru zhruba mezi 0 až 33 000 km/h. Redukce impulsů odporové síly, která působí proti gravitaci, umožňuje kontrolovaný pohyb ve směru objektu, ke kterému je loď gravitací přitahovaná. Pro docílení změny směru, musí dojít k nárůstu proudů jak odporových tak i gravitačních částic, které jsou k požadovanému směru paralelní. Aktivováním změny směru je proud odporových částic působících na loď zvýšen v opačném směru pohybu v poměru k požadované rychlosti lodi. Vzhledem k pozorovateli lodi je to okamžitá změna směru. Zdrojem pohybu nutného ke změně směru je těleso, které na loď gravitací působí a ne atmosféra, které se využívá v případě běžných letadel.

Třetí krok: mezihvězdné lety jsou založeny na stejné bázi jako lety horizontální v místních gravitačních polích, jak tomu je v kroku číslo 2, ale k cestování může dojít pouze v paralelním vesmíru nebo hustotě, kde rychlost světla potřebuje kvantový nárůst, a tak se dostala do dalšího stupně hustoty. Klíčovou roli v tomto procesu hraje řazení mas podle hustoty, do kterých loď proniká. Proces začíná zastavením všech molekulárních aktivit hmoty a energie ve specificky definované oblasti a stanovených parametrů v příjezdovém bodě. Když se kosmická loď z paralelního vesmíru či hustoty přesune do prostředí kolem Země, je třeba znehybnit molekuly v přistávací oblasti. Pohyb molekul je dočasně zastaven, aby nedošlo k promíchání a předešlo se tak mylným představám, které vznikly na základě filmu Moucha. Existují dva jasné znaky, které jsou podmíněny tím, kde loď opouští naše prostředí. První je situován na zemi. Jakmile je znemožněna molekulární aktivita, zůstávají na Zemi záhony hnědých rostlin. Následným uvolněním se díky proudění živin, které navrací rostlinám zelenou barvu, pomalu navrací aktivita. Druhý se nachází v atmosféře. Kvůli nízkému tlaku vzduchové masy, kterou vytváří loď opouštějící tuto masu, dochází ke vzniku mraků a někdy i blesků a bouří. Změna hustoty kosmické lodi je důvod, proč mnohé z nich hlásily, že se dostaly z a zase do reality či náhle zmizely a zase se objevily. To je běžný stav při cestování vesmírem na velkou vzdálenost. Subatomové částice, které jsou nezbytné pro změnu hustoty vznikají jako součást procesu produkce energie v reakční místnosti. Tím, že je prvek 115 rozložen na jednotlivé elementární stupně, dojde k ukládání subatomových částic zodpovědných za rychlost vibrace hmoty a energie. Jakmile je potřeba zvýšení hustoty na vyšší stupeň, je předem určená oblast v a kolem lodi ozářena těmito částicemi a absorbována celou masou. To zvyšuje rychlost vibrace atomové struktury veškeré hmoty a energie v předem určené oblasti. Kosmická loď se přemění do nového hustotního stupně či paralelního vesmíru. Každý stupeň má svůj vlastní fyzikální soubor norem a rozdílnou průtokovou rychlost vzhledem k rychlosti světla a časovému úseku. Jeden ze stupňů používaných k pohybu je stupeň 5. Zde je rychlost světla asi 289 krát vyšší než je ta pozorovaná na Zemi. Takže výlet do systému Zeta Reticuli, domova benevolentních Greys „šedivých“, jenž se od nás nachází 37 světelných let, by trval asi 3 měsíce, při konstantní rychlosti, která by byla poloviční vzhledem k nové rychlosti světla v 5. hustotním stupni. Po příjezdu do cílové lokace se kosmická loď přesune směrem dolů do svého cílového hustotního stupně či paralelního vesmíru opačným procesem. Odstranění a omezení subatomových částic kontrolujících rychlost vibrace hmoty a energie pro odpovídající hustotní stupně jsou uloženy uvnitř reaktoru kosmické lodi jako součást procesu stlačování.