Když selže technika
(Tohle není moje ruka... ačkoliv...)
To jsem si zase dala!
Jestli si vzpomínáte, docela nedávno jsem vám psala o tom, kterak jsem šťastná jako blecha a že jsem právě zahleděná do svého opraveného notebooku. Ta radost mi však vydržela, suma sumárum, jeden pouhý večer. Přes tento jeden večer jsem ale stačila napsat zhruba jednu třetinu své seminární práce na dějepis, pravda, opět jsem to nechala na poslední chvíli, jenže to bylo zcela bezpečně vypočítané tak, aby mi takříkajíc nehořelo u zadnice. A co se nestalo!
Umanula jsem si, že krásné víkendové dopoledne zasvětím dokončení svého úkolu. Zapínám proto notebook. A ono nic! Co?! Nic! Prostě se znovu rozbil či co, což nemohu pochopit, neb já jsem si jej vždycky hýčkala. Samozřejmě - svou rozdělanou seminárku jsem si nikam a nijak nezálohovala, poněvadž nač, když mám ten nově opravený notebook, a tudíž se nemůže nic stát. Inu, stalo se.
Včil sedím u jiného notebooku a opět se šťastně tvářím, leč se již docela bojím tvářit tímto způsobem. Koneckonců - můj spokojený výraz pramení asi z tohoto: jednak jsem to dokázala a patnácti stránkový dokument je na světě! A co je víc než boží - ten jiný notebook je vážně můj!
Děkuji ti, Ježíšku!