Zavádě(jí)cí básně
Zprávy (ne)vesele
Když dívám se večer na zprávy,
jdou mou hlavou různé nápady.
Dnes červeně vypadá Fialová - Voříšek je bledý,
snad dal si k sváče kaviár až z Číny.
Už koukají do kamer,
přirozeně se smějí,
a ptají se kolegy,
zda-li pak je redy.
S očima na vrchu vysílá onlajn,
kéž nevypne se mu moderní mobajl.
V huňaté vestičce stojí kdesi v blízkosti,
to aby kamion nabral ho v plné rychlosti.
Po černé kronice následují stars,
exkluzivní rozhovory – jen a jen pro nás.
Všechny hvězdy vyprávějí,
jak moc chtějí mír,
zatímco se pošťuchují,
která z nich je king (Lír).
Hned další v pořadí připraven je sport,
to zas bude vyprávění,
kdo byl kde namol.
Půvabná blondýnka s velikostí pět,
culí se a zjevně netuší,
co asi tak znamená - zkrácenina VET.
V dnešní době expertů po čertech je mnoho,
snad podaří se krasotince zlanařit jednoho.
Ouva, z velké ceny v Singapuru hlásí se nám Pouva,
ale ten na sto procent vědět bude,
kdo zajel nejrychleji všechna kola.
Hraje znělka – je tady počasí,
se sobem na svetru stojí zde Jančařík.
Oblačné, až zatažené bude dnešní ráno,
však v půl dvanácté nezaprší ani krapet málo.
Od severu začne foukat větříček,
k večeru pak máme očekávat přízemní mrazíček.
Končí zprávy,
já hlavu mám jak škopek,
ještě stihli nahlásit výbuchy mnoha sopek.
Véčkaři dnes v centru Prahy pořádají sjezd,
to zas bude reforem – za týden už šest!
Neváhám chvíli,
beru si džíny.
Loučím se se všemi, zvláště potom s vámi,
přísahám vám – ráda budu pozdravovat Obamovy!
Ideální den dnešní (pop)ulace
Jednou úča povídá – jó děti, blíží se nám zima.
Zcela vyděšeně kouknu na Martina,
tak říkám si v duchu – to je mi ale novina!
Pomalu odbila dvanáctá hodina a já už bych se někam skryla,
naštěstí jsem věděla, že dneska večer vysílá TV, príma.
Naživo prý uvidíme hudebního talenta,
tož zcela natěšená přežívám den,
abych pak mohla zase(dnouti) před bedýnku jen.
Cestou domů potkám Béďu Valentu, ten pravým je hledačem – talentů….
Pak ještě koupím si nějaký balíček, raději plátků brambor, nežli celých, že?
Pepa poudal, že světu vládne ňáká kríze, tak snad do zásoby koupím si kilo číze.
Místo tréninku klavíru a těla - budu posilovat zrak,
a později uvidíme, jak dobrý to byl tah.
Do školy se učit nemusim – vod čeho mám gůgl,
tak například dneska už vim, jak vypadá pudl.
Po televizi zasednu ke kompu, bo člověk nikdy neví, koho potká na twajttru.
Nějak mi tiká pravé oko, zřejmě bych měla dokončit svůj úkol,
vlastně nemohu, neb ještě mi dávají – od půl osmé oblíbenou reví.
Nemyslím ty koktaly za pultem, ba blondýnu s bujným dekoltem.
Ta řekne mi mnohem více, co stalo se s Bartošovou za poslední dva měsíce….
Nu, den byl vážně vyčerpávající!
A co vy?
Jaký byl váš den?
Jestliže takový, přeji si být neprodleně uložena do urny!!!
Zahrajme si přátelé na lidičky veselé
Když člověk ráno probouzí se, často hned vzpouzí se,
i já nejsem výjimka, ale stačí jen - představit si Hurvínka.
Nemyslím nic jiného, než panáčka dřevěného,
s legrační bradou a úsměvem širokým, jak les tuze hluboký.
No není to fajnové, jak jsou stále veselé, pouhé loutky růžové?
A jak to máme my, lidé?
Sotva vstaneme, nejraději brbláme, jak nespravedlivý je svět
a vůbec nejhorší je, když člověk vstává brzy – třeba už v pět!
Nedá se nic dělat dobří lidé, měli bychom si vážit každé další chvíle,
třebaže není zrovna milé, že musíme se podrobit své vlastní síle.
Človíčku, zastav se chviličku a ještě na moment sundej si svou blůzičku,
koukni se oknem ven a zazpívej si jen, tu krásnou českou písničku.
Místo stresu a hekání, dej si něco dobrého k snídani,
s plným žaludkem se lépe myslí, můžeš slupnout klidně ještě müsli.
Pak vykroč pravou nohou vpřed a uvidíš, jak změní se ti svět.
Teď znovu rozhlédni se kolem.
Zdá se ti svět pořád černobílý?
No vida, vždyť tak to přeci vůbec není!
Moc se mi líbí barevní lidé, na kterých je znát a vidět jejich píle,
ti totiž nejsou vůbec zamračení, protože to tak prostě nechtěli!
Byť den není nikdy jednoduchý, najdi si chvilku a bez předtuchy
tvař se vždycky hezky veseléééééééééé!
Jak to vidím já
Když někdo ptá se mě, jak prý se mám,
v mžiku mu odpovím - ráda jsem, že se znám.
Na světě žiju téměř osmnáct let,
přesto již mohla bych leccos vyprávět.
Od mala často jsem slýchala dobré rady,
jak lidi měli by dát hlavně na své vlastní hlavy.
V mém útlém věku dostalo se mi vychování,
možná proto mám někdy pocit, že jen klame mě zdání.
Nikdy bych nezradila své vlastní přátele,
co týká se povah lidí – mám nejraději veselé.
Dnešní doba k úsměvům není stvořena,
zato úsměvnými historkami je zcela zkažená.
Nedovedu nenávidět lidi, ale upřímně nesnáším jejich zlé činy.
Nežli jeden malý podvod, spíše skončím na dně hlubokých vod.
Životní prohry mě nemučí, protože vím, že z nich se člověk poučí.
Ten, kdo zná mě jistě tuší – i já mám pár záplat na duši.
Už od samých počátků, osud mě přidělil k hodnému dvojčátku.
A postupem času - život k nám do kolébky nadělil i brášku Honzu.
Co jistě patří k mému charakteru - hned tak se s někým nepoperu.
Snad jedině se svým osudem a svědomím – to už docela umím.
Jsem to já ale studijní tý(í)pek!
Ráda se nové věci dozvídám, neméně ráda učím….(třebaže občas divně čučím)
A komu za všechny tyto krásné věci vděčím?
Jsem potěšena velice, že mohu děkovat své mamince.
Tatínkovi svému též, vždyť on naučil mě rozpoznávat (s)prostou lež.
Babičkám a dědečkům, tetičkám a strýčínkům….
Za to, jak věří ve mně - za to, jak hledí na mě.
A abych nezapomněla!
Klaním se před všemi staršími, co osud svůj nelehký svorně prožili.
Nikdy jsem nebyla spřízněna s jiným státem - v tomto ohledu jsem jedině patronem.
Zatím jsem nezanevřela na dobro a spravedlnost, ale bojím se, zda jí je mezi lidmi dost!
Důležitá je láska v lidech a naděje, že všechno zlé zase jednou pomine.
A mít ukryto v úkrytu, hlavě - všichni jsme stejným lidem, a ten vždycky patřil k sobě.
Pan Goethe
Osmý měsíc roku, na svět přišel vskutku,
nadaný umělec, až zpívala celá ves.
Pak národ německý, vynikl už navždycky.
No, a z toho vyplývá, že já jsem to nebyla…
A co že se to stalo?
Stačil kousíček a narodil se Wolfíček.
Vystudoval práva v Lipsku, rád cestoval po Švýcarsku.
V Itálii pak, rozjasnil svůj zrak.
Goethe psal velmi pěkně, básně, romány a podobně…
Potom s Frídou Schillerem, vzdorovali s úsměvem.
A když už měl věk, sotva že si klek,
do Čech se vydal a kamínky své hledal.
Oči mu však sloužily a krásné dámy viděly.
Kdo byla ta šťastná?
Po Katušce, Bedřišce a Lilli, všiml si snad víly.
Mladičká šlechtična Ulrika - zamilovala si staříka.
Škoda jen, že rozdíl věků nebyl menší než pětapadesát roků.
A tak nastal den, kdy Johann už neviděl.
Ve Výmaru, městě svém, zavřel oči v jeden den.
A co bylo dál?
Nešťastná byla Ulrika, však v srdci svém dál nosila staříka.
A celý národ též, vždyť díla jeho velkolepá - čteme si i dnes.
Láska trochu jinak
Ve vlhkých dlaních už těžko skryji slzy.
Proč ty krásné věci končí tak brzy?
City v sobě dusím a jen hloupě se potácím.
Jako tělo bez duše a duše bez těla.
Ale tak jsem to vůbec nechtěla!
V sobě jen nejčernější myšlenky nacházím.
Už není tu nic, v čem bych viděla záblesk naděje.
Vnitřní hlas mi stále říká, neboj, vždyť se nic neděje!
Že nic?
Mě ale schází láska.
Na čele pomalu hloubí se mi další vráska.
Kdysi mě přeci držel v dlani.
A náhle – střih!
Já blázen myslela jsem si, že tohle je můj ženich!
A ze svatby bude snad jedině pohřeb.
Pohřeb té jedné velké lásky.
Svět se proměnil v šedou noc.
Temnota a v srdci prázdno.
Co jen si bez něho počnu?
Bude všechno jako dřív?
Teď půjdu spát.
Zachumlám se do peřin.
Až probudím se, snad vytratí se splín.
Vždyť ráno zase vyjde Slunce.
Jednou, na koni, udatný rytíř přijede a srdce mé si dobude.
Na čele zmizí mi dávná vráska a pak - vrátí se i láska!
Příště budu lepším studentem
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!
Jéééééééééééééééééé! Nééééééééééééééééé!
Je tu další hodina hrůzy!
Kdo by to byl řekl, že právě v tuto nevhodnou dobu opustí mě mé múzy!
Paní učitelka rozdává všem papíry, ale ona netuší, že zlé síly proti mně se vzbouřily!
Ráda bych jí vysvětlila, co jsem včera důležitějšího na práci měla, než přípravu do školy.
Jenomže ona ne a ne to pochopit.
To je to tak těžké?
Každý normální člověk poleví ve svém domácím prostředí.
Je pohodlnější se usadit na oblíbenou židličku a číst si knížku, chviličku.
Pak přitulit se na sedačku a na okamžik pustit si svou oblíbenou pohádečku.
Jak krásné to bylo včera doma, to jsem ještě byla pohodlná.
Ale teď?
Raději se schovat pod stůl a najít tam své kamarády, kteří jsou na tom podobně, taky.
Nedá se nic dělat moje svědomí, málo kdy si člověk uvědomí, co je pro něj prioritní.
Už nyní slibuji si, jak příště to bude všechno úplně jiné.
Přijdu domů k večeru a bez větších problémů, uchopím svou šanci na správném konci.
A zítra, paní učitelko?
S radostí vám předvedu své vědomosti, kterých bude více, nežli dosti.
Tedy alespoň o něco více, než dnes….
Pro Tebe
Venku je krásně, sluníčko září,
já přesto vidím vrásky ve tvé tváři.
Poslyš, ty nesmíš se trápit,
že kdosi chtěl, aby ses napil,
trpkého vína z hluboké číše,
a řekl ti, abys vypil pohár až do dna.
Lidské trápení jedno je z dogmat,
které bez řešení zdá se být,
však snadno lze ho obejít.
Pojď se mnou, zavři oči.
Pár kroků stačí, všechno je krásné.
Někdo náhle zhasíná, opět cítíš chlad.
Do ráje cesta je nelehká.
Ty však neber nohy na ramena!
Znovu se nadechni a okamžik posečkej.
Dej mi ruku, já půjdu s tebou.
Neměj strach, ty nemusíš se bát ran osudu.
Ty prošel sis peklem, abys mohl vzhůru.
Příště, kdybys byl snad opět na kolenou,
vzpomeň si na to, že jsem tady s tebou.
Ty nemůžeš sebrat se a odejít.
Bez tebe sám nemůžu tu být!
Sen o udatném rytíři
Dobří lidé, dobrý den,
dnes v noci zdál se mi tento sen.
Sen byl krátký – sotva noc udeřila půlnoc.
Stojím před branou a dívám se před sebe.
Žaludek sevřený, nohy mám dřevěné.
Jsem teď na kamenné cestě mezi snem a pravdou.
Brána se otevírá, vychází mužík s podivnou bradou.
Ptá se mne, co prý tu chci.
Odpovídám, že sním si jen svůj sen.
On štípne mě, ale já se neprobouzím.
Pak zve mě dál a já již vcházím.
Poznávám ho, ten dávný stát.
Vládne ještě středověk, jako kdysi tenkrát.
V ulicích panuje ranní ruch,
jak octla jsem se zde, to ví jedině bůh.
Oči mám rozespalé, na sobě košili.
Snad zlé síly proti mně se vzbouřily?
Přímo na mně řítí se královský kočár,
já uhnout nestačím, celá se protáčím,
však v okamžiku švarný tu zachránce stojí.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!
A přece, kdosi mě z postele vleče.
Škoda, byl to opravdu jen sen.
Za chvíli s chutí půjdu ven
a hledat budu sobě souzeného.
On zachránil mě, tak teď musím já - jeho.
Svědomí v bezvědomí
Jedu metrem, jedu vozem – koukám kolem, koukám z oken.
Ťapu stezkou, ťapu cestou – lidi tu jsou, lidi přec nejsou….
Proč jen lidi nevědí, že bez brýlí uvidí to, co mnohdy nevidí.
S páskou na očích slepě slepí cosi, co patří k sobě asi!?
Ty jsi (s)prosté paní syn, to budeš pěkný zlosyn,
ty jsi dcera starosty, jak jsi krásná, ó milosti!
Díky pane, díky paní, možná ale klame vás zdání.
Z chlapce stal se dobrák od kosti, ba slečna má problémů dosti
- rozmazlený fracek, který zasloužil by jen pár facek!
Ale jděte, děti se nebijí, ale později pak zabíjí….
Špatně slyším? Klame mě sluch?
Ale kdeže, já jsem pouhý duch….
Žiju na světě s lidmi, ti však proti mně se spikli.
Mnozí ani netuší, že vidím jim na duši.
A byť nejsi při vědomí, máš mě kdesi v podvědomí.
I pan Kalous pochopí – říkají mi svědomí.
Ti druzí
Nechci zde rozvádět řeči o moudrosti.
Sama na ně nemám dost zkušeností.
Musím však podělit se s někým o své starosti.
Člověk není omezen možnostmi – jen svou leností.
Po celé planetě žije nás tisíce.
Na stejné planetě bydlí stejní lidé.
Není vůbec podstatné, zda Češi, Poláci, či Židé.
Jak smutno je mi, když dívám se na věci i z jiných úhlů pohledů.
Pak vidím i věci, které jiní vidět nedovedou.
Nebo nechtějí – pro všechny je lepší držet se svých kolejí.
Ti pitomí mocní snad dělají si legraci.
Jedna moudrá žena sdělila mi kdysi - asi tajemství všeho.
Já hravě vyvodím si, že dotyční nedávali v hodinách dějepisu pozor!
Jednou za sto let narodí se diktátor a hned celý svět je naruby.
A co ta masa lidí?
Ta podlehne velmi snadno.
Stačí jen správná hesla - hned vám celý sál něžně tleská.
Jo, kdo umí, ten umí.
A co ostatní?
Ti jen hloupě čumí!
Takhle to bývalo, je a bude.
Tento systém funguje snad úplně všude.
Inu, ani my nejsme pozadu.
Tak lidi, držme se všech vyšších úřadů!
Oni s chutí (po penězích) vymyslí to za nás.
Jen nechme se dál klamat a mást!
Taneční zbyteční
Věděla jsem, že nemám svůj den,
přesto šla jsem, ale neměla jsem.
Hned první krok nepřišel vhod,
a pak už víc - nevzpomenu si nic.
Jen pořád říkám si, že v tom nejsem jediná,
ta neschopná, snad jsem úplně jiná, než vy!
Petr se lek,
pak dostal vztek.
Popadl dech, bez slova leh,
řekl jen, že prý má to pech.
Jen pořád říkám si, že v tom nejsem jediná,
ta neschopná, snad jsem úplně jiná, než vy!
Můj nezájem o taneční - vzbudil zájem u tančících,
kolem se sběh velký to zběh,
koukali, jak kdyby neměli ponětí, že…
Já nejsem žádná princezna,
ani barbína, která jenom povídá.…
Jen pořád říkám si, že v tom nejsem jediná,
ta neschopná, snad jsem úplně jiná, než vy!
Po desáté šla jsem právě,
zcela opuštěná, a to bez partnera.
Tak říkám si - nejste to vy,
co můžou vyprávět, jak znají nazpaměť, to….
Krok, sun, krok – já přeci nejsem ani mlok,
abych tančila, když mé srdce zájem má o jiný – džob.
A dnes už říkám si, že jsem zřejmě jediná – ta jiná….
Upřímná poklona
Chtěla bych říci pár vět, které znám už nazpaměť.
Týkají se mých vzorů, jež už navždy uctívat budu.
Nejedná se o celebrity z komerční televize,
pouze o pár dobrých lidí, kteří toho vědí mnohem více.
První řada z nich, pochází teprve z let mých raných.
O to raději, mám ctěné osůbky, dané ve své vzpomínky.
Nemyslím tím nikoho jiného, než paní učitelky ze své mateřinky.
Těm totiž patří velký dík, že nenechaly mě propadnout v hřích.
Po těchto letech nesmělých, následoval program o něco přísnější.
Devět let povinné školní docházky, proč jen uteklo jako dvě krátké procházky?
Na základní škole mé milé, naučila jsem se mnoho o pravidle.
Člověk se stane člověkem uznáván, pakliže sám lidi uznává.
Děkuji tobě, školo má, dalas mi to, co jsem potřebovala.
A také Vám, páni učitelé a učitelky, vždyť Vy stále záříte jako jasné hvězdy.
Teď už jsem připravena na svou cestu životem, mám ten správný cíl a směr.
Na střední škole studuji sice pár let, ale zato daleko více dovedu rozumět.
Vnímám svět kolem, zajímám se o státy, rázně odmítám všechny nešvary a darebáky.
V životě chci něco dokázat, aby každý žil svůj život tak - volný jak pták.
Děkuji Vám, milé paní profesorky a profesoři, ráda Vám jednou vrátím vše, co budu moci.
A není toho málo, jak by se možná na první pohled zdálo.
Klobouk dolů před Vámi všemi, Vy jste ti, kdo život můj tak ovlivnili.
Kdybych mohla, snesu Vám všem modré z nebe, neb také Vám patří kus mého nebe.
Vážím si Vás a zcela upřímně - nikdy nebudu na Vaší rovině.
Navždy budu pouhým děckem, které vzhlíží s obdivem vzhůru ke své matce.
Hardware není vše
Při nedávném výletu Prahy byla zima, tak museli jsme zajít i do kina.
Kinosál v centru nákupním, bylo tam opravdu horko – až k zalknutí.
Teplota by se dala vydržet, ale jak se chovali ti lidé kolem,
jako kdyby byli někde na módním mole před celým Hollywoodem.
Nějaká paní, asi sedmdesát, spletla si velikost svého topu – asi o padesát!
Kdyby si raději z kusu bavlny spletla svetr, já bych jí klidně půjčila i metr.
Proč lidi hledí více na svůj vzhled, když už jsou od přírody krásní a zdraví!
Chápu, dámám se líbí elegance, ale jaká je to potom legrace (recese)!
Tak třeba tuhle jedna bruneta – tričko s fajfkou, na botách pumu
a k tomu všemu ještě nějakou sponu se třemi pruhy, či co?
Co jen se to děje se světem kolem, dívčico?
Pojem globalizace je opravdu málo, než za kolik tohle divadlo stálo.
Člověk se naveze do lepších hadrů a hned je jako něco víc, ksakru!?
Ráda se oblékám, neb jsem také dívka, ale proč s tím dělat taková rizika.
Líbí se mi modrá, tak mám modré tričko, pak kabelku ještě – vezmu si psaníčko.
Zkrátka hardware není vše, protože náš mozek mluví za vše, a to se nezapře.
No tak, lidi, neblázněte, vždyť už mě znáte.
Mnohem více ocením, když lidi zůstávají lidmi – jsou přirození….
Vánoční
V zahřátém krbu praská dřevo, jako by se nic výjimečného nedělo.
Když ale podíváme se na jasné dětské oči, tak hned dojde nám cosi.
Venku lehce poletují vločky, v krbu stále hlasitě praskají polena….
Z kuchyně babičky je cítit vůně, v tom okamžiku jdou na mě chutě.
Bráška je celý natěšený a doufá, že se mu splní všechna tajná přání.
Na zeleném věnci už hoří čtvrtá svíčka, děti již odeslaly svá psaníčka.
Ten by chtěl vojáčka, ta zase pudřenku a pro ni jednu plyšovou panenku.
Jen já jsem se nerozhodla, co chci víc, zda hmotné dary nebo ještě víc….
Dětičky těší se na hračky, ale co dospělým lidem s ledovým klidem nadělit?
Pro mě největší je radostí, když vidím jiná srdce plesat z radosti.
A proto neprodleně zařídím, aby všude vládl klid a mír - pokora a víra.
Odpoledne začíná se chystat večeře, mezitím kdosi klepe na dveře.
Kdo by to tak mohl být, když všude panuje pokoj a nerušený klid.
Babička a děda – to je milé, teď nastala ta správná chvíle!
Rozkrojíme jablko, olovo nalijeme do vody a schválně, co se přihodí!
Blíží se nám večer, ale kdosi nám ještě scházel – přeci krásná koleda.
Sestra za klavír usedá, já beru si flétničku, bráškovi půjčíme paličku.
Maminka vše odpočítá, a pak už konečně můžeme začít zpívat.
Po zpívání krásném obývák se zhasne – zavřou se dveře a je tu večeře!
Kapr nebo řízek je mi jedno, pro jistotu dám si všechno.
A hle, z obýváku temného je slyšet cosi, co hned se rozlehlo.
Bráška startuje jako první, za ním druhý, třetí, čtvrtý….
Pod stromečkem voňavým už na nás všechny čekají nemalé dary.
Pro mě však je ten největší, že mám své rodinné pouto a přístřeší.
A za to ti, milý Ježíšku, nejméně tisíckrát děkuji!
Vyznání Klárce
Milá Klárko Svatoňová, již dlouho chci Ti poděkovat.
Za to, že jsi vždycky byla, jsi a budeš….
Celých deset roků, Ty držíš moji ruku a snažíš se ji vést.
Už dávno vím, jak je těžké držet se svých cest.
Ale jenom s Tebou všechny dny tak krásně plynou.
Dodáváš mi radost, sílu i cosi, co nelze popsat pouhými slovy.
Jsou i dny, na které bych nejraději zapomněla.
Ty však umíš člověku dodat odvahy, že hned zapomene na své rozpaky.
Ani nevíš, jak je prima, mít Tě a vědět, jak mě hlídáš a střežíš.
Jako oko ve své vlastní hlavě!
Ty jsi moje víla, jež žije ve mně jako víra.
Díky Tobě nevidím lidi černobíle a vážím si každé další chvíle.
Těším se z toho, že žiji, protože s Tebou je snadné věřit v naději.
A vědět, že zítra začne nový den, který bude plný krásy jen.
Kolikrát jsem už, já blázen, spáchala hloupou chybu.
I to nejslabší špatné slovo vůči Tobě si hned tak neprominu.
Od prvního dne, kdy z kamarádství vzniklo přátelství,
kdy černá tma navždy opustila mou citlivou duši,
jsi Ty ta jediná, co tuší, že já nejsem jenom pouhá žena – životem blažená.
Víš o mně všechno, před Tebou nemám tajemství - a nikdy nechci mít.
Byť zkušeností nemám ještě tolik, umím již poznat, kdo váží kolik.
A Ty, Klárko?
Pro Tebe rozhodla bych se ve vteřině, že zachráním Tě,
i kdybych já pak měla skončit bídně….
Klaním se Ti tedy tady, zcela upřímně a bez podlézání.
Mám Tě ráda, Klárko moje rozmilá.
Budu se snažit, bych Tě nikdy nezranila!