Příběh donuta
Spousta věcí má vliv na člověka, ovšem stejně tak může právě člověk ovlivňovat ty věci. Nemyslíte?
Například kolegyně S. (čas od času zkrátka nejmenuji, třebaže každý dobře ví, o kom je řeč). Nikdy v životě by prý sama nevkročila do obchodního centra Albert v nákupním středisku Central Most. Prostě ne. „Asi to bude znít divně, ale já se tam bojím,“ pravila konečně, abychom jaksi pochopily, já a kolegyně R., proč se tolik sympatickému „jsme tu pro vás“ vyhýbá. Inu, různé osobnosti by se měly respektovat, a proto taky naši S. plně respektujeme, tento její argument však ne docela.
V pátek, byl zrovna Valentýn, jsme společně zašly na menší nákup, poněvadž nám všem odpadly obvyklé povinnosti, a tedy se to hezky sešlo – oslava rovnosti, volnosti a bratrství. A kde jsme vlastně nakupovaly? Jelikož já a kolegyně R. Albert preferujeme, namířily jsme si to rovnou tam, a to zcela demokraticky (i tady jsme totiž uplatnily většinové hlasování; vždycky skončí poměrem 2:1).
Pokoupily jsme (si) jenom pár čokolád, donut (čili koblihu s dírou uprostřed), tetování à la české vlaječky (kvůli patřičné oddanosti české výpravě v Soči, našim hokejistům pak zvláště). Člověk na tak důležité věci ani nepotřebuje seznam, na který se dost často zapisují samé nepotřebné a neužitečné serepetičky, což naštěstí nebyl náš případ.
Při výběru pokladny jsme neměly příliš šťastnou ruku. Tedy… já jsem neměla šťastnou ruku. Na první pokus jsem nás zařadila za pána, jenž způsobil pokladní problém se spodním prádlem (abyste rozuměli – ne se spodním prádlem té pokladní, jakožto s kupovaným zbožím – jistě chápete). Po několika minutách jsme se přesunuly (dobře, já jsem ten přesun zorganizovala) o uličku vedle. Nevím proč, ale i tady se to nějak zasekalo; výměna obsluhy kasy. Alespoň jsme si prohlédly tento složitý proces, přičemž jsem zjistila, že každý zaměstnanec drží a střeží svou kasu. A rovněž si hlídá svůj vlastní krk, když ve zcela výjimečných případech čelí vzteklým výlevům cholerických zákazníků (z tohoto důvodu pokladní ctím a ze zásady se jako cholerik neprojevuji).
A ejhle – zvukový signál, červené světélko – ke kolegyni S. ihned přibíhá bezpečnostní hlídka v černém. Bodyguard ze světa Albert se sluchátkem v uchu. No scéna jako vystřižená z akčního filmu! Co se děje? S. je odvlečena na stranu, pomalu flekatí, rudne, sundává batoh. Já a R. nechápeme. U nejbližší lavičky netrpělivě postáváme a nervózně hryžeme do Mileny. Zhruba po 10 minutách je to jasné. Cedulka na víčku od deodorantu, jenž byl od úboru na tělocvik, způsobila ten planý poplach. Poplach zapříčinil chvíle nejistoty a „Už mě tam nikdy nedostanete!“ z úst kolegyně S., avšak „vlk taky sliboval“. Ovšem bodyguard je nejen mužem velkého vzrůstu, ba i velkého srdce, neb bez větších problémů pomohl S. s batohem na záda a omluvil se za tuto nepříjemnost. Co je nám to s R. platné! Do Alberta budeme musit chodit navždy samy. Ale to je život…
Apropo – lidský odpor a vzniklý blok v hlavě do jisté míry zkrátka ovlivňuje to, co se právě děje. Vím to podle S., vím to dle sebe (již dlouho).
Drahá S., i za R. doopravdy slibuju, že přísun donutů z Alberta budeš mít zajištěn, aniž bys tam víckrát musila. Inu, i různé lidské argumenty by se měly respektovat.
Kobliha s dírou nechť je tomu důkazem.