V přátelství a ZUŠce
Zdá se mi to jako včera, kdy jsem chodila do zušky (nebo někdy rovněž do lidušky či do hudebky). Od první do deváté třídy jsem navštěvovala hodiny klavíru u paní učitelky Jiřiny Janderové, do páté třídy jsem pravidelně docházela i na výtvarný kroužek a mnoho let jsem byla rovněž zapsána u paní učitelky, zároveň vynikající herečky, Evy Klánové, jež mě vyučovala obor dramatický (spíše prostě dramaťák).
Tehdy, na základní škole, jsem se zkrátka nenudila - ani kdybych chtěla, poněvadž vždycky hned po škole jsem měla namířeno do zušky, a když ne tam, tak jinam - buď do sboru, nebo později do divadla, kde probíhaly velmi intenzivně večerní zkoušky. A až nyní si uvědomuju, jak moc mě to obohatilo, jaká to však na druhou stranu byla zodpovědnost a dřina, zato mě to dokázalo naplňovat a hodně mě to bavilo. A vím, že tohle všechno jsem si osahala díky mamce (mamka a i ostatní rodiče si u mě již dávno vysloužili uznání za určité sebeobětování a trpělivost), která mě leckdy musila přímo dokopat k tomu, abych se nebála si něco vyzkoušet a abych dokázala najít to, co mě jednou bude skutečně bavit. A stálo to za to a vážím si toho nesmírně moc!
Podle mě děti, a to hlavně na škole základní, potřebují nějaký ten kroužek, jelikož tak získají další cennou zkušenost, potkají nové lidi a zjistí, co by rády dělaly a čím by se nejlépe zabývaly (zabavily), ba co víc - jsou vedeny k zodpovědnosti a dodržování jistých pravidel, ať už je to pravidelné docházení na hodiny či poctivá příprava. Chápu, že občas je pro rodiče finančně výhodnější koupit dítěti počítač, ale myslím, že umožnit dítěti, které samo vlastně ještě neví, navštěvovat alespoň jeden kroužek - to je k nezaplacení!
A dneska? Právě dneska jsem byla pozdravit svou bývalou paní učitelku klavírní, avšak z onoho pozdravení se opět vyklubalo příjemné povídání, které trvalo tři hodiny! A jsem šťastná, kterak si rozumíme, byť nejedná se už o oblast čistě hudební, jako spíše o oblast jaksi duševní a člověčí - prostě si sedneme. Vnímám ji jako osobu váženou, a přestože spolu máme velice přátelský vztah a důvěru téměř na úrovní babičky a vnučky, nikdy bych si nedokázala představit, že jí tykám, neb vykání samo nikterak nepřekáží a nebrání lidem, kteří k sobě mají blízko, sdělovat si v podstatě vše a hlavně upřímně, co mají na mysli, a to je kouzelné a cenné!
A že by právě přátelství vzniklé mezi dvěma různými generacemi mělo být vnímáno jako něco neobvyklého, nehodícího se či hloupého? Ne, to si rozhodně nemyslím, neboť, a znovu se k tomu dostávám, je to Jedno. Například já osobně si užívám pobývat ve společnosti staršího a zkušenějšího člověka, kterého si smím vážit a obdivovat jej. Možná to vybízí k pocitu určité nerovnováhy (zkušený x nezkušený, nevědomý x moudrý....), jenomže to taky není žádný problém a role nadřazenosti je tady pouhým bludem - vždyť i přesto může vzniknout pomyslný most mezi dvěma dušemi, které se zdají být stejné a v souznění, i přesto je snadné najít cestu od jednoho srdce k druhému, aby mohla být následně stvořena důvěra a pak již Jedno - přátelství!
Já doteď udržuji a navždy určitě udržovat i budu vzniklé přátelské vazby (ať už v té mé věkové generaci nebo v té starší) a nikdy (si) je nedovolím zrušit a zapomenout, protože jsem jednak člověk věrný a pak i vděčný a zkrátka - nezapomínám, a to není klišé. Nemám potřebu se vnucovat a hrát si na přítele - já klidně počkám a přítelem raději jsem, jelikož mi záleží na lidech, které mám ráda a roli přítele si užívám a zdá se mi krásné, když tu pro někoho mohu být - vidím v tom smysl veliký!
Mimochodem, dnes jsem při vstupu do zušky nepociťovala nervozitu, motýly v břiše a potící se dlaně - těšila jsem se a cítila jsem radost a štěstí.
„Přítel je ten, kdo o tobě ví všechno a přesto tě má rád.“
(Christi Mary Warner)