O pánu Jedlí
6. 1. 2013
O Pánu Jedlí
Žil byl jednou jeden mocný čaroděj. Nejčastěji přebýval na jedné vysoké a těžko přístupné hoře, porostlé samými jedlemi, a tak mu lidé začali říkat Pán Jedlí. Lid z širokého dalekého okolí za ním po staletí chodíval pro rady a nemocní jej žádali o uzdravení. Povídalo se, že svou tajemnou sílu získává právě z té zvláštní jedlové hory. Nikdo však nespatřil jeho tvář, neboť Pán Jedlí chodil zahalen do mohutného pláště upleteného z jedlových větví. Lidé věřili v onu tajemnou sílu jedlí z té prapodivné hory, a tak si dělali z jedlových větviček nasbíraných právě na té hoře amulety pro štěstí a pro ochranu před vším zlým.
Jak plynul čas, začaly se v tom kraji dít velké změny. Do doposud jen málo obydlených luhů a hájů oplývajících množstvím lesních plodů, hub a zvěře se začali ve velkém stěhovat noví lidé. Byli zvyklí na život ve městech a životu v přírodě již dávno odvykli. Přinesli si s sebou nový řád i novou víru. Byli silnější a mocnější než původní obyvatelstvo, a postupně převzali i vládu nad zdejším obchodem, kterým se místní obyvatelstvo po dlouhé věky živilo. Postupně začaly staré osady uprostřed lesů upadat, lidé se stěhovali do větších a bohatších sídlišť, kde staré obyvatelstvo splynulo s novým. Některé původní významnější osady byly přestavěny podle nového řádu. Po staletí uctívané zvyky byly náhle zapomínány a nahrazovány novými. Lidé pomalu zapomínali na mocného čaroděje z Jedlové hory.
Zbývalo poslední staré sídliště ukryté uprostřed lesů obklopené kuželovitými horami. Stála zde kamenná tvrz přezdívaná Milostný hrad. Za svůj název vděčila chování zdejších pánů, kteří si své nastávající vybírali vždy pouze podle hlasu svého srdce. Byli to lidé upřímní a čestní a i jejich poddaní byli takoví. Uchovávali zde všechny staré zvyky a obyčeje a nechtěli se podřídit novému řádu.
Jednoho dne nejmladší syn pána a paní z Milostného hradu těžce ochuravěl. Nikdo mladému Miloslavovi, jak se jejich syn jmenoval, nedokázal pomoci, a tak rada starších podle starých zvyků rozhodla, že se musí vydat na pouť za Pánem Jedlí. Pokud jej a jeho srdce neuzdraví ona pouť, jistě to udělá Pán Jedlí. Bylo to rozhodnutí kruté, neboť mladík byl již nyní na pokraji svých sil, a to se měl teprve vydat na náročnou cestu, ale zvyky byly pro každého, i pro pána stejné. S pláčem vypravovala matka svého nejmladšího syna na cestu. Pro štěstí mu darovala posvátný medailon ve tvaru srdce ověnčený jedlovými větvičkami. Od svého otce dostal na cestu velký těžký meč, na kterém byly vyryty nejvýznamnější události týkající se jeho rodu. Rada starších zase chlapcovi svěřila posvátné svitky předávané z generace na generaci, které ale uměl už číst jen Pán jedlí. Miloslav se tedy vydal na strastiplnou a dlouhou cestu. Starší mu sice ukázali směr, kterým se měl vydat, cíl své cesty měl ale najít podle svého srdce.
Chlapec bloudil po mnoho dní a nocí čarokrásnou krajinou, městům a vsím se vyhýbaje. Nevynechal žádný strmý kopec, v naději, že je to snad ta pravá jedlová hora. Když už byl u konce svých sil, ulehl na stráni jedné hory, a tu se mu zdál prapodivný sen. Zrovna, když měsíc v úplňku stál nad jeho hlavou, zjevil se mu malý mužíček a pravil: „Buď zdráv, synu z Milostného hradu.“ „Buď zdráv mužíčku, ale odkud víš, kdo jsem?“, podivil se ve snu Miloslav. „Znám mnohé, mladíku, a vím také, koho hledáš. Tvé srdce je nemocné, protože cítíš, že tvůj lid vymírá. Ty jsi posledním člověkem, který střeží zvyky tvého kmene. Neohlížej se však za minulostí, ale jdi přímo za svým nosem. Najdeš posvátný pramen, který Ti dá sílu na cestu za Pánem jedlí. Vylez na horu , která se tyčí nad pramenem a cesta k Pánu Jedlí se Ti sama otevře. Pána Jedlí však poslechni ve všem, co Ti uloží, na slovo, sic zahyneš Ty i vše, co zbylo z Tvého rodu!“
Ráno se Miloslav probudil a našel vedle sebe ležet džbánek na vodu. I vzpomněl si na svůj sen, nemeškal a vykročil přímo za svým nosem. Našel pramen s ornamentem jedlových větviček vytesaným do kamene. I napil se z pramene a ihned ucítil, jak jím proniká blahodárná léčivá síla. Nabral vodu do džbánu a vydal se do prudkého kopce nad pramenem. Přes kameny, přes výmoly stromů, cestou necestou vyšplhal se až na nejvyšší bod hory a užasle vydechl. Pod vrchem uzřel široké daleké okolí s krásnými hlubokými lesy, s potoky a jezírky, s kuželovitými horami, a v tom v jedné z nich rozpoznal podle tlukotu svého srdce Jedlovou horu. Když se opět nadechl, všiml si ale také širokých, nově zbudovaných cest, podél kterých stála nová sídliště a města. Viděl ale také opuštěná obydlí svého lidu a … spatřil také svůj rodný hrad, ze kterého zbyla jen pobořená věž a spáleniště okolo ní. Pochopil, že je opravdu posledním strážcem obyčejů a zvyků svého lidu, který žil po staletí v souladu s přírodou a ctil její zákony. Na okamžik jakoby zahlédl ještě někam dále, do doby, kdy cesty budou ještě širší než dnes, kdy města porostou jako houby po dešti, kdy lesy budou káceny a lid už vůbec nebude chápat a ctít přírodní zákony. I zaplakal nad tragickým osudem svého rodného kraje. Když v tom se jeho slzy proměnily v zářivý kov a na kameni pod ním se slily ve veliký zářící klíč. Zvedl jej, ale ten jej okamžitě začal táhnout směrem k jedlové hoře. Nesmírná síla jej popoháněla k Pánu Jedlí.
Když konečně stanul uprostřed Jedlového lesa, objevil se před ním staříček ohnutý až k zemi podporující se jedlovou holí a zahalený do jedlového pláště. „Konečně jsi přišel, Miloslave!“, zahromoval Pán Jedlí. „Staneš se nyní mým nástupcem. Odteď jsi mým učněm, a až přijde ta správná chvíle, odneseš mne do Ledové jeskyně.“ Mnoho dní a mnoho nocí se Miloslav učil od Pána Jedlí jeho umění. A nebylo to učení lehké. Nevyhnul se ani těžké dřině ani velkému strádání. Když přišel ten správný čas, učinil Pán Jedlí poslední rituál, během kterého ztratil veškerou zbylou sílu a předal ji Novému Pánu Jedlí. Důrazně nyní varoval ještě svého nástupce, aby nevstupoval do ledové jeskyně, jinak že vše zničí. Když tělo starého Pána Jedlí utichlo, vzal je mladík na ramena a odnesl je k Ledové jeskyni. Nyní již nemusel složitě hledat místo určení, jeho vnitřní zrak jej vedl. Vhodil tedy starcovo tělo do jeskyně, ale něco uvnitř jej hlodalo. Rychle nabitými zkušenostmi zpyšněl, cítil se být tak neohrožený a nyní chtěl vědět ještě více, než mu Pán Jedlí předal. Jen však vlezl do jeskyně, svezl se po ledových stěnách jeskyně až na její úplné dno. Zde spatřil v ledu ukrytá těla svých předchůdců. Těla sice byla bezvládná, jejich duše však byly přítomny. Uprostřed jeskyně stála mocný Mužík a hněvivým hlasem, který byl tvořen ze všech hlasů bývalých Pánů Jedlí se obořil na Miloslava. „Překročil jsi hranice, za které ještě nemůžeš vstupovat. Uzřel jsi tajné duchy těchto hor, kteří jsou živým bytostem zapovězeni. Zpečetil jsi tak osud svého kmene a pohřbil v sobě tak posledního Pána Jedlí. Jsme však Božstvo milostivé, a proto Ti dáváme možnost výběru. Buď zanecháš zde v této jeskyni veškeré vědění a umění, které jsi nabyl od Pána Jedlí, a spolu s tím i všechny artefakty, které jsi obdržel od svých bližních a zapomenutí věcí minulých budiž Ti milosrdenstvím. Nebo se staneš věčným bludným bláznem těchto hor!“
Slova to byla pro Miloslava strašlivá, ale pro zachování svého rozumu, rozhodl se raději obětovat vše, čeho za svůj život nabyl. Pak upadl v dlouhý spánek. Probudil se až za krásného slunného dne, u průzračně čistého potůčku, jehož vodou jej omývala krásná dívka jménem Marie. Od té chvíle již jeho srdce nebilo pro nikoho jiného, než jen pro ni. I ona se do něj zamilovala, a protože to byl muž velmi šikovný a pracovitý, svolila Mariina rodina k svatbě. Miloslav, který přijal nové jméno Matěj, netušil zhola nic o své minulosti. S Marií se mu vedlo dobře, narodial s jim spousta krásných dětí, a protože i v obchodě si vedl Matěj víc než dobře, rozhodl se jako dík za záchranu svého života, postavit křížovou cestu na hoře, která prý bývala pohanským obětištěm, a kterou nechal přejmenovat na horu Mariánskou.
A tak končí příběh o Pánu Jedlí a jeho kraji. Možná, že někdo jednou najde poklad oněch hor a probudí starodávné přírodní síly v sobě i v nich ukryté. Kdo ví.