Proč jsou pro děti důležité pohádky?
Proč jsou pro děti důležité pohádky?
„Chcete-li mít inteligentní dítě, vyprávějte mu pohádky. Pokud chcete mít dítě ještě inteligentnější, vyprávějte mu ještě víc pohádek.“
Albert Einstein
Nás dospělé bude vždy znovu a znovu okouzlovat způsob, jakým fantazie dětí dokáže oživit a proměňovat věci zcela obyčejné. Jejich fantazie dokáže z pár dřívek postavit hrad, z kamínků vytvořit stádo koní, z jedlových šišek zrodí celé hejno skřítků, a to vše se zaníceným doprovodem pokřiku a slov.
Schiller měl pravdu, že není větší lidské štěstí, než dětská hra fantazie. Děti jsou v ní ukryty ve svém vlastním světě, šťastné a zapomínají na čas. Léčivý význam fantazie je dnes již všeobecně známý. Již skoro před dvěma staletími napsal německý pedagog Jean Paul: „Dáte-li dítěti suchou větev, jeho fantazie na ní dá vykvést růžím. Dejte mu lístek růže a bude po vodě řídit kouzelnou lodičku.“
Pokud je hra činností vnější, pak poslouchání pohádek směřuje dovnitř. Při hře se síly fantazie sbíhají do vnějšího volního jednání, ale poslouchání pohádek působí bezprostředně na vnitřní citový život. Některé pohádky děti chtějí slyšet opakovaně, každý den. A velmi hlídají, jestli je každé slovo tak, jak má být. Jejich duše hladoví po obrazech a gestech, které by ji vnitřně vzrušovaly. Jsou jako nástroj toužící po hudebníkovi. Pohádkové tóny ukryté v nitru chtějí znít.
Duše se obohacuje, barví a naplňuje a začínají se v ní rýsovat výšiny i hlubiny budoucích osudů. Bez „pohádkové“ výživy zůstanou dětské duše vnitřně tupé, neohebné a citově chudé. Když ještě k tomu žijí v nepodnětném a na přírodu chudém prostředí, mohou vnitřně otupět úplně.
V naší době mají pohádky stále důležitější poslání. Děti obklopené betonem, železem a technikou právě v předškolním věku potřebují pohádky, které v nich probudí hlubokou niternost. Avšak pohádky na CD nebo na videu nejsou nejvhodnější. Jsou to spíše nedostatečné náhražky. Neumělé matčino vyprávění je stokrát působivější, než cédéčko s dokonalým uměleckým přednesem. Ve vyprávění maminky je přítomno její lidské srdce a pohled očí, který proniká do duševní schránky dítěte, a to nemůže nahradit žádná technika.
Co vlastně dá lidem sílu do života, aby dokázali obstát i nejtěžších zkouškách, aby se nehroutili, nepolykali prášky, nepili, nefetovali atd.? Co dá člověku sílu, aby se dokázal vzpřímit a postavil se vědomě výzvám života? Staří Řekové vložili základy výchovy do obrazů v pohádkách a mýtech.
V mýtech a pohádkách vlastně bytost, která přichází z duchovních světů na Zemi, nachází pravou potravu a saje do sebe životní obrazy. Tyto živé obrazy postupně vyplňují její duši a vyživují postupně i celé fyzické tělo. Lidé dávných civilizací i my dnes, dokážeme z těchto obrazů vědomě čerpat. Jen si musíme vzpomenout, na co jsme už mnozí zapomněli.
Dokonce jsme zapomněli i to, že se dětem vyprávějí pohádky. V některých státech existuje nová profese. Někteří lidé se živí tím, že učí rodiče, jak se dětem vyprávějí pohádky a zpívají písničky. Najednou, ve ztrátě všech instinktů, zjišťujeme, že to, z čeho člověk může čerpat životní síly, jsou obrazy, které mu utvářejí duši, když je úplně malý.
Když si z historických pramenů porovnáme průměrnou fyzickou kondici lidí ve starověku s kondicí člověka dvacátého prvního století, zjistíme, že značně zaostáváme. Možná, že moudří lidé těchto dávných věků tušili, že budeme potřebovat posílit a pomoci. A tak nám poslali dar. Královský dar. Pohádky. A do těchto pohádek uzavřeli obrazy, které probouzejí životní síly a které znovu obnovují spojení člověka s duchovním světem.
Nyní budeme čím dál intenzívněji prožívat, že vlastně vůbec nežijeme z našich vlastních sil. Kdo žije jen z vlastních sil, je velmi brzo vyčerpán. Musíme si uvědomit, že to, z čeho žijeme, je skutečně ona duchovní podstata v nás.
