Krkonošman 3D Full HD s jasným cílem – přežít! (Trutnov, 4.7.2015)
Co to vlastně je? Pořadatel vysvětluje: 3D = 3 disciplíny, Full = plné ironmanské vzdálenosti, HD = Hard. Celkově tuto šílenost uvádí takto – extrémně náročný triatlon na ironmanských distancích s celkovým převýšením 5000 m, každý finisher bude vítěz!
Nevím přesně kdy, teď už můžu říct tahle sranda, začala. Tuším někdy vloni, když jsme s Perrym úspěšně zdolali IM na Slovensku. Myslím, že to byl opět Perry, který zaslal na e-mail WBT zajímavý odkaz, kdyby se jako někdo nudil… No, nudit se asi nikdo nenudil, ale zájem to vzbudilo… Při jednom WBT tréninku se o tom bavíme a Perry tak nějak počítá s poloviční porcí, načež říkám (zatím bez úmyslů absolvovat), že když už, tak přeci celýho… Pak je nějakou dobu klid než se o tom opět bavíme a vlastně už domlouváme, že bychom do toho šli. Jen je zde malý háček, „závodník“ musím mít na maraton doprovod, což já nemám (doporučen je na celý běh, na posledních cca 12 km povinnost). Ale na dotaz k pořadateli mi přichází jasná odpověď – ať se přihlásím a pak to na začátku května nějak vyřešíme, že by byla velká škoda si to nechat ujít. A tak tedy jo, Perry má jako caddyho Vlaďku, já zatím nikoho, ale jsem v klidu…(ale jenom z toho, že nemám parťáka na běh, z ostatního už v klidu nejsem, na tohle se přeci musíme připravit!!!). Pak se v průběhu zimy/začátku jara bavíme co a jak, a kluci z WBT se chytají a souhlasí, že by nám udělali doprovod. Jmenovitě Jirka Krůdl a Ondra Schütze. Pořadateli zasílám hlášku, že mi nikoho shánět nemusí… No, teď ještě potrénovat a uvidíme… Letošní zima byla konečně na běžky celkem dobrá, takže místo kola se proháníme ve stopě a když jdu na první bikový závody, mám v nohách celých 8,5 km a nebýt defektu, snad bych i odstoupil. Pravda, ráno jsem se vydal na běžecký závody a pak přesun kolmo na Jarní Bahna, takže toho bylo docela dost, ale vloni jsem tuhle kombinaci dal, letos to bylo nějak těžší… Později se ukázalo, že manko na kole není zas tak úplně zásadní a z běžek tam „něco“ je J. Jak se blížil termín, začínalo od pořadatele chodit jedno info za druhým. Vždycky při čtení jsem byl nějak „nervózní“ a samo čím blíž, tím víc! Cca týden před akcí už to vypadá na pěknej hic, což není nic zvláštního a pomalu to začínám brát jako samozřejmost, protože těch pár delších závodů vloni a letos se šli vždycky za vedra (dost nad 30 stupňů). Tady předpověď vypadala podobně L. Bohužel vyšla na 100%.
V pátek ráno dobalujeme a vyrážíme celá rodina, bo je v pondělí svátek, tak si v Krkonoších chceme pobejt o něco dýl. Na místo ubytování a zároveň startu do kempu Dolce u Trutnova dorážíme s předstihem, takže se v klidu ubytováváme, zaprezentíme a čekáme na povinnou rozpravu. Ta měla začít v 19:00, ale nějak se to zpožďuje a celý se to natahuje. Honza Pešan, hlavní organizátor a hlava celý akce, vysvětluje až dost podrobně každou křižovatku jak na kole, tak při běhu. To se prostě nedá zapamatovat, takže beru mapu na kolo s sebou a na běh předávám Krůdlíkovi. Ano, můj caddy, support či doprovod bude sám předseda WST, Jirka Krůdl. Asi se budu zmiňovat o Krůdlíkovi, Jirkovi, caddíkovi, Gumofce, předsedovi, ale vždy to bude jenom „ON“. Caddy měl povinnost být taktéž na rozpravě, což se né každému daří a i Jirka doráží o něco později, ale dostatečně včas, než se prokoušeme k běžecké části… Zdravíme se, předávám zakoupené triko pro Caddyho a protože to vypadá ještě na dlouho, odebírají se s Gabčou hladoví něco zakousnout. Konečně je nám vše vysvětleno, igelitky do depa a cíle rozebrány a můžeme jít na neočekávanou večeři, kterou pro nás připravily manželky od pořadatelů! Děkujeme, těstovinky byly fakt dobrý! Horší to je s časem, je už po devátý a to jsem se chtěl chystat do hajan, ale nemám vůbec nic připravenýho, takže za šera začínám s kolem – dofouknout, nabalit brašnu s jídlem, polepit číslama, přidat ještě jednu rezervu a sprej. Pak rozhodit igelitky a začít třídit věci na běh, na kolo a do cíle (civil, telefon...) přičemž říkám, že až se ozvu, tak jsme v cíli J. Ještě jednou překontrolovat, zda-li je zásoba jídla dostatečná, protože občerstvovaček nemusí být dostatek. Už skoro za tmy konečně ulehám (to už zbytek rodinky spokojeně odfukuje) a ještě přemýšlím, kde mám tu mapu na cyklo část… tak jdu ještě ven do auta hledat a nacházím v nějaký igelitce, poskládám do brašny na kolo a s obavami a očekáváním, jak že to zítra dopadne, už opravdu usínám (to už je hodně po jedenáctý!!!).
Ráno se před čtvrtou celkem čile probouzím a hned naplánovaná rutina – uvařit vodu na čaj a kaši, začít se oblíkat, namazat, odnést věci a kolo do depa, ještě překontrolovat obsah tašek a už se oblíkáme do neoprenů. Nikdo se do toho nehrne a vypadá to tak nějak rozespale, ale po chvilce Honza Pešan velí přesun na molo a to už je jen pár minutek do startu. V 5:00 nám začínají hrát melodie z Krkonošských pohádek či co a pak Honza zazvoní na zvonec a už se skáče do vody. Já jdu opatrně ze schůdků, při skoku by mi určitě nateklo do brýlí (to v lepším případě, v horším bych je utopil), takže na jistotu a pěkně v klidu.
Tady opravdu o nic nejde a nic se nerozhoduje, je to jenom taková malá zahřívačka před následujícím „peklem“. Kroužíme 4 okruhy (trojúhelník bez výlezu). První dvě kola se to natahuje, jsem dost vzadu, ale plave se mi pěkně a dokonce doplavávám jednoho borce, kterého jsem měl nadohled a společně doháníme dalšího, který byl také nedaleko… Ve třetím kolečku při zdánlivě šikmém plavání na nejdelší bóji volím svojí dráhu a u bóje jsem dřív než kolegové a pak je v dalších kolečkách eviduju kousek za sebou. S časem plavání cca 1h 10 min jsem spokojen, protože mě to vůbec neunavilo a opravdu jsem to šel „zlehka“. Při výlezu hlásíme pořadatelům číslo a při krátkým přeběhu do depa prohodíme pár slov s Gumofkou, kterej si ráno přivstal… to bylo fajn!
Převlíkám a vyrážím na kolo. Při nasednutí na mě z druhý uličky v kempu haleká Janča a z kočáru se ksichtí Kryštof, tak na sebe jen houknem a už přehazuju na lehčí a lehčí převod, protože výjezd z kempu je pěkně do kopce! (to nebylo vůbec nic proti „krpálu“ při zpáteční cestě do kempu).
Dle profilu, kterej jsem si přilepil na řídítka (a mimochodem vše sedělo úplně přesně), jsem se dobře orientoval a tedy věděl, kdy pojedeme nahoru a kdy dolu J. Občerstvovačky byly vždycky na vršcích, což bylo dobrý, stíhal jsem převzít bidony, půl banánu a půl tyčky. To bylo tak akorát si to nacpat do pusy, než se to rozjelo, aby se mohly hlídat záludnosti českýho asfaltu. Takto to bylo na všech občerstvovačkách. Pití mi vycházelo akorát a ještě jsem měl v zásobě malej bidon s vodou, původně na polití, ale nevyužil jsem. Něco málo beru z vlastních zásob (gel, magnésko, tabletu), ale přilepenej toust nechávám smažit na rámu kola… nějak nebyla chuť ani potřeba. Musím pochválit pořadatele, že vše v mapce/profilu souhlasilo téměř na metr, natož na kilometr, takže závěr kopce s občerstvovačkou byly přesně tam, kdy jsem je dle itineráře očekával!!! Pár lidí dojíždím a předjíždím. Je to fajn, pozdravíme, zjistíme stav, jako jestli OK a pak si každej jede svoje… Na dvou místech tratě se jede až na Polský hranice, kde je otočka a kus zpátky stejnou cestou, než se zase cesta rozdělí. Tady je možnost prohlídnout a povzbudit špičku, která už sviští dolu a po svojí obrátce stejně tak borce, kteří ještě šplhají hore…(to už jsem jednou psal, né??? nebo na to jenom myslel? – to bude tím, že to píšu po kouskách během několika dní na dovolený…). Když jsem pořizoval silničku, byl na ní trojpřevodník, což je spíš „turistická“ záležitost a protože si nemůžu moc vybírat, neřeším to a naopak si říkám, že se třebas někdy bude hodit). Teď přišla ta doba – kopcovitý profil sliboval aspoň trochu opotřebení v našem kraji téměř nejetý malý placky. Poprvé řadím nejlehčí převod při nejdelším stoupání na Špindlerovku (cca 3 km před vrcholem) a pak až v závěru cyklistiky, kde se z hlavní odbočuje na propojku ke kempu, kde paradoxně dává krátký, ale prudký stoupání nejvíc zabrat… což zrovna v úplným závěru kola není vzhledem k následnýmu běhu moc dobrý. No co, všichni se s tím nějak popereme a už pro změnu sjíždíme do kempu-depa.
Tady se akorát potkávám s rodinou a caddíkem, prohodíme pár slov a pomalu docházím k připraveným věcem, věším kolo na zábradlí, převlíkám, občerstvuju a nechávám si máznout záda. Nevím, jestli to k něčemu bylo, protože co občerstvení, to komplet polití a opláchnutí, tak to asi moc dlouho nevydrželo…(záda se mi loupou ještě teď). Za chvilku se loučíme, Krůdlík odjíždí na domluvené místo a rodinka se jde cachtat s tím, že za cca 20 min se ještě uvidíme. Vbíhám do prvního okruhu kolem rybníků a hned po pár metrech si musím odlehčit – už mě to pokoušelo na kole dost dlouho, ale teď už musím! Úleva! Točí se na pravou ruku a hned za rybníky (z druhé strany pozoruju koupaliště a tiše závidím), kde se cesta rozděluje a jedna jde vpravo a druhá pokračuje kamsi mezi louky… značení nikde, tak logicky volím odbočení vpravo bo se přeci musíme vrátit zpátky do kempu a rybníky už jsem minul… Cesta ale za chvilku končí u nějakých seníků… otáčím a mám jasno… u cesty akorát parkuje auto, tak se ujišťuju, že tudy a pak už vidím i značení a dál už bez problémů! To bylo jediný zaváhání, možná 2 minutky, ale jinak jsem z toho měl strach, jak na kole, tak prvních pár km běhu, než se sejdeme s předsedou. Rozeběhnutý a nastavený tempo bylo tak akorát, takže celkem v poho dobíhám do kempu k občerstvovačce, dávám colu, meloun, polejvám celý tělo a vyhlížím Janču s klukama… nevidíme se (celkem není divu, na pláži a u vody je plno), tak vybíhám z kempu a nabírám směr Černá hora. Hned za kempem vidím jednoho supporťáka přešlapujícího na cestě a akorát když ho míjím a zdravíme se, vynořuje se z lesa borec. Á, tady to někoho prohnalo nebo spíš vyhnalo mimo trať… Jak se vzdaluju, tak slyším caddyho, jak se ptá: „Tak co, normální nebo průjem?“. Odpověď už neslyším, ale můj tip je jasný…J. V týhle fázi, vlastně celkem na začátku běhu, je to fakt peklo! Vedro a motání mezi zahrádkami mi přijde nekonečný… Sice tak nějak po rovině, ale hlavně pořád na slunci! Začínám mít pocit žízně, ale to je divný, protože před pár minutkama jsem se docela dost napil… Konečně přebíhám hlavní silnici a přes pár brdků se vběhne do lesa, sice jsme tady schovaný, ale už mi to přijde dlouhý a mám opravdu žízeň. Město vůbec není vidět, což mi docela deprimuje. Vyndávám houbičku zpoza krku a ždímu teplou vodu přes obličej. Na chviličku to zabralo, po chvilce opakuju a houbičku ždímu už úplně do sucha! Konečně přichází seběh a slyším ruch města. Seběh byl drsnej, docela dlouhej a prudkej. Vnitřnosti se pěkně naklepaly, ale bez úhony. Už běžím alejí podél řeky a v dálce vidím zelenou vestu! Že by organizátoři? Že by občerstvovačka?!? Jo!!! Další velká úleva! Ochotní organizátoři nabízejí kde co, spokojím se v první chvíli s vodou a politím, pak uzobnu banán a piju několik kalíšků coly. S díky vyrážím dál a hned vidím v dálce mávající osoby! Ano, Jirka s Gabčou! Asi už třetí velká úleva J! Přesně na smluveném místě (autobusák) se potkáváme. Mám radost, teď už to bude veselejší a věřím, že bez kufru, Krůdlík má v batůžku mapku. A taky neleknem, protože táhne dva sedmičkový bidony! Bez nich, troufám si říct, by to nešlo! To by se určo neobešlo bez nějaký návštěvy sámošky nebo hospody (při cestě jich několik bylo), jen na prachy jsme nějak oba zapomněli, resp. poslali si je v tašce do cíle… (na kole jsem nějakou bankovku přibalenou měl). No prostě od doby, co jsme se rozloučili s Gabčou a vyrazili na „závěrečných“ cca 33 km, už to nějak šlo. A to místy doslova! Dlouho se běží ve městě – ten Trutnov mi připadal nekonečnej, značná část po městský cyklostezce. Krůdlík hlásí tempo těsně pod 6 na kilák. Takhle jsme to pocitově drželi, dokud jsem si nazahlásil o bidon, přešli jsme do chůze a za chvilku pokračovali. To se dělo několikrát mezi občerstvovačkama, takže párkrát prostě přecházím do chůze, brzdím kolegáčka, že si musím odfrknout a než stačím cokoliv říct, už mám bidon v ruce – skvělej servis – Jiří, díky moc!!! Na občerstvovačkách do sebe leju vodu a colu, občas uzobneme hlavně melouna a i slibovanou okurku (salátovku), poprvé zkouším drobet soli a opravdu se to dá pozřít, pak i trošek sypeme do pití… Jirka nejdřív doplňuje bidony, pak až občerstvuje sebe… to už jsem buď celej zlitej nebo mám ponořenou vodu v kádi se studenou vodou J. Na nějaký občerstvovačce se dozvídáme, že jsme první pár s běžícím caddym. Hm, to je sice hezký, ale do cíle pořád pěkná porce, takže nevím, jestli ta informace měla povzbudit, ale nechávalo mě to celkem v klidu… o výsledek tady vážně nešlo! Předsedu to ale docela povzbudilo, tak mu hned říkám, ať se moc netěší, že nevím, kolik sil tam ještě je… Postupně se blížíme k vytoužený občerstvovačce v Peci po Sněžkou, odkud bychom měli začít nejhorší stoupání. A ono jo! Občerstvíme, prohodíme pár slov s doktorem, toť celá lékařská prohlídka – usoudil, že jsme při smyslech a pouští nás dál. Teď jsem teprve zvednul hlavu směrem, kam míříme… a nebyl to pěknej pohled. Silnice mizela v šíleným sklonu někde v lese! Borec, co opustil občerstvovačku chvilku před námi, je pořád v dohledu, ale o pěkných pár výškových metrů výš… Jdeme každý svým, skoro vycházkovým tempem – běh by i za normálních podmínek byl téměř nemožný (i Vabroušek to šel, jen s tím rozdílem, že pozádu, prej se mu tak chodí dobře, že si u toho odpočine…). Borce docházíme a pomalinku se míjíme, i doprovod, sličnou slečnu na MTB, která dává asfaltovou část „zmijovkou“, pak jsem o pár kroků před Gumofkou, který, jakmile se za chvilku scházíme hlásí, že kousek terénu taky tlačila. I tak musela být naduplá, protože dole říkala, že si to jela projet už ve čtvrtek… Parádní gesto bylo od pána v projíždějícím autě směrem dolu, uhýbám z úzký cesty ke straně, on přibržďuje a ze staženýho okýnka mi podává půllitrovou vodu. Jen zírám a s nataženou rukou stačím akorát poděkovat! Moc studená nebyla, ale nějakou energii (spíš tu psychickou) to určitě dodalo! Jak se blížíme k horizontu, který ještě několikrát mizí za zatáčkou, tak se otáčíme a kocháme pohledem na Pec a Sněžku! Fakt paráda. V tuhle chvíli jsem byl přesvědčenej, že to dáme!!! Čas byl dobrej, zásadní problémy taky ne a do cíle už to bylo opravdu jen pár km. Paradoxně víc trpím v seběhu, kterej následoval za tím konečně posledním horizontem. Nějak se mi klepou vnitřnosti a nožky taky dostávaj, co proto. Krůdlíkovi to v seběhu jde o dost líp! Najednou koukáme a v dálce vidíme chatu s nafouklou bránou a altánem. To musí být náš cíl! Byl, ale než jsme mohli proběhnout cílem, ještě nás pořadatel žene krkonošskou přírodou! Pěkně jsme to obkroužili, část opět jdeme, Krůdlíkovi taky pracujou střeva (salát k obědu by byla asi dobrá volba, ale tuna majonézy udělala své…). Jen chviličku se bavíme, jak je to jako v pravidlech, že bych šel napřed, ale to je hned zamítnuto, jsme v tom spolu a společně to dokončíme. A taky že jo! Konečně jsme na vršku stoupání a začínáme celkem prudce klesat. Zase ty seběhy! Trpím, ale vyhlížíme, kdy už se vynoří Lesní bouda. Jakmile zahlídneme střechu, hned si můžeme gratulovat!!! Je to jen pár metrů a protínáme pomyslnou cílovou čáru. Hned se k nám hrne Honza Pešan s gratulací a předává krásně ručně vyřezávanou upomínku! Občerstvujeme ve společnosti Petra Vabrouška a dalších několika již dokončivších borců! Atmosféra je opravdu pohodová! Jdeme do sprchy a na véču. Pravda, slibovaný kozí speciality se nekonaly (Lesní bouda je biofarma s chovem koz a ovcí), ale pro mě osobně je to možná dobře… Pak už jen spokojeně sedíme na terásce s nataženýma nožkama, bavíme se o „závodě“, kde kdo co viděl, co se stalo atd. Zpestřením je vyprávění Peti Vabrouška, jak to kde chodí, jak cestuje, trénuje… fakt pohodička… u toho spořádá večeři, jako všichni, ale pak si dává ještě další dvojité dezerty… prej mu to dobře spaluje J. Občas zatleskáme dalšímu „vítězi“, protože jak bylo předem řečeno, vítězem bude každý, kdo dokončí! Skoro bych to vztáhnul i na ty, kteří nedokončili, odvaha a odhodlání tam muselo být! Předseda, kterýmu tímto hrozně moc děkuji za SUPER podporu a doprovod, se nechává hodit autem do Pece, kde ho vyzvedává Gabča. My ještě čekáme, než se dostane poslední borec do cíle a může začít vyhlašování. Všichni jdou na bednu, dostávají diplom a potlesk přítomných. Závěrem se ještě společně fotíme. Shodujeme se, že tahle akcička jen tak nesplyne! V paměti zůstane hóódně dlouhou dobu, možná už napořád… Zvlášť, když vůbec není jistý, jestli bude další ročník! Honza vloni pořádal polovičního Krkonošáka, kterej se letos jede 25.7.15 a kde bude přítomen Perry již se zdravou nohou, kvůli které musel „odvolat“ účast na 3D FULL HD (budeme držet palce!). Rovnou nám bylo řečeno, že je to možná první a zároveň poslední ročník, nebo aspoň v této podobě. Náročný je to jak organizátorsky, tak co se tratí týče, protože výstavba v tomto regionu jede na plný obrátky (samá objížďka, semafor, uzavírka).
Honzovi patří velký dík za pořádání letošního ročníku, bo to musí být mazec to všechno sladit a domluvit. Ještě větší dík patří rodině, budu se opakovat, ale je to prostě tak. Bez jejich podpory by ten výkon nebyl určitě takovej a hlavně bych vůbec zvažoval, jestli do toho jít! Díky moc!!! Jirkovi, jakožto skvělýmu parťákovi při běhu, že si s Gabčou udělali čas a obětovali jeden víkend na tuhle akci. Doufám, že jsme si to užili všichni!
Malou kaňkou je diskvalifikace Rudy Cogana. Ten měl i přes upozornění k dispozici několik supporťáků a 2 auta, takže vůči všem ostatním to nebylo ani trochu fér! Proto se Honza rozhodl, jak se rozhodl!
Celkem nás startovalo 27, z toho jedna žena. 4 nedokončili, 1 byl diskvalifikován. Výsledky na czechtriseries.cz, ale všem šlo jen o jedno, vlastně dvojí – přežít a dokončit. (Nakonec z toho byla pěkná šichta- dvanáctka i s přesčasem…J 12h 50min 12 sec).
Report byl psaný po kouskách na dovolený, tak snad to trochu navazuje…
J.Š.
PS: Už nyní se proslýchá, že by Honza chtěl pořádat krátkýho Krkonošáka letos naposledy a příští rok se soustředit pouze na dlouhýho! Určitě správná volba!!! Tak uvidíme, jak zdraví a termíny…J, letos jsme „obětovali“ parádní silniční cyklo maraton v Dolomitech, rozhodně ale nelituju!!!
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkný Jiří, když to čtu, tak mi je stejný vedro, jako když jsme byli na trati. Musím ti tu ještě jednou smeknout, protože s takovou samozřejmostí, v naprostém klidu a bez zaváhání, jak ses po tom všem dostal do cíle, to jsem ještě neviděl.. Byl to nádhernej zážitek, fakt jsem si to užil..
.
(perry, 25. 7. 2015 9:32)Takovej román na pokračování, ale přečet jsem to jednim dechem. Jako bych tam byl :-)
.
(Předseda, 25. 7. 2015 9:37)