My Mistake numero Un
12. 4. 2013
Konečně jsem vylezl z taxíku a podíval se na dům před sebou. Tak tady sestra bydlí? Pěknej dům, moc hezkej.
Vyndal jsem si klíč, co mi sestra nedávno poslala, a odemknul. V e – mailu, který jsem dostal před třemi dny, stálo, že nebude doma. A taky mi zaslala plánek domu, abych našel svůj pokoj.
Vešel jsem dovnitř, vzul si boty a v ponožkách docupital až do kuchyně, kde jsem si absolutně bezostyšně vzal něco k jídlu a pak šel hledat svůj pokoj. Tenhle dům vypadal zvenku mnohem menší, než ve skutečnosti byl.
Když jsem konečně našel svoji ložnici, shodil jsem svoje tašky na zem a kopnul je ke skříni. Měl jsem v plánu si vybalit až navečer. Svlékl jsem si mikinu a přehodil ji přes kancelářské křeslo u úžasně velkého rohového psacího stolu.
Otevřel jsem okno a nabral do plic svěží srpnový vzduch. Tady se mi líbilo. Lepší bydlení jsem si nemohl vybrat. K univerzitě to mám jen asi patnáct minut cesty.
Seběhl jsem schody a z posledních tří jsem chtěl skočit, když se zpoza rohu vynořil nějaký muž.
„Rose, kolikrát mám říkat, abys po těch schodech neběhala?“zamumlal, zatímco si sušil vlasy ručníkem. Pak si ho sundal z hlavy a podíval se na mě. Asi pochopil, že nejsem Rose, protože vylekaně zamrkal a pak se plaše usmál. „Ty jsi Jack, viď?“
Koukal jsem na něj jako na přízrak. Kdo to kruci je? Stál jsem na schodech s přiblblým výrazem a prohlížel jsem si ho. Zřejmě právě vylezl ze sprchy nebo z vany, protože měl kolem beder jen omotanou osušku, a to bylo všechno, co měl na sobě. Znova se pousmál. „Jsem Noah.“
„Co jsi zač?“ Ačkoliv vypadal tak o patnáct let starší, začal jsem mu tykat.
Noah se nervózně podrbal ve vlasech. „Já jsem Rosein manžel.“
Manžel? Proč mi o něm neřekla? Proč o něm nikomu neřekla?! Vždycky tvrdila, že se nevdá, ani kdyby jí za to nabízeli miliony.
„Aha.“okomentoval jsem to suše, ačkoliv uvnitř jsem svoji sestru proklínal za to, že mi o něm neřekla. Prošel jsem kolem něj a mířil do jedné z místností, o které jsem si myslel, že by to mohla být koupelna.
„Co hledáš?“zeptal se Noah. Ani jsem se na něj nepodíval. „Koupelnu.“
„Tam ale není; míříš do naší ložnice.“ Zarazil jsem se a uvědomil si, že už mám ruku na klice. Okamžitě jsem uskočil ode dveří a nervózně si odkašlal. Otočil jsem se na Noaha, abych se ho mohl zeptat, kde teda ta koupelna je, ale on už tam nebyl. Tak jsem si šel sednout do obýváku na pohovku a koukal jsem se na obrazy, co visely na zdech. Většinou to byly obrazy hezké, dokonce moc, ale nikdy jsem o nich neslyšel. Asi to byly ty obrazy, co se prodávají v prodejnách s nábytkem, a nemají žádnou hodnotu.
Do místnosti vešel i Noah. Z vlasů mu stále kapala voda a stékala mu po nahé hrudi.
„Rose mi řekla, že přijedeš až zítra, ale rád tě poznávám,“natáhl ke mně ruku.
„Tobě o mně aspoň řekla,“poznamenal jsem hořce a stiskl mu ruku. Noah se posadil vedle mě a povzdychl si. „Ona nechce, aby někdo věděl, že jsme se vzali.“
„Proč?“podíval jsem se na něj. Zavřel oči a opřel se. „Protože vaše rodina je bohatá a uznávaná, moje ne. Všichni z vaší rodiny mají úctyhodné povolání. A ty teď dokonce budeš psycholog. Ale co já? Novinář a malíř, jehož obrazy čas od času vezme nějaká galerie, ale to je tak jednou dvakrát do roka. Jinak se válej tady.“
Takže ty obrazy jsou jeho? Obrátil jsem pozornost zpět k obrazům. Neměl jsem pro něj žádnou odpověď. Protože ano, naše rodina si vždy zakládala na velkoleposti, moje nejstarší sestra se dokonce vdala za muže, kterého jí vybral otec, protože to byl majitel skvěle prosperující firmy. Aby se tomuhle Rose vyhnula, prohlásila, že se nikdy nevdá. Otec nejprve zuřil, ale pak řekl, že než aby si vzala někoho bezvýznamného, je lepší, když bude sama. Plně jsem ji tedy chápal. Ale já nesouhlasil s otcem, mně klidně mohla říct, že se vdala.
„Asi si myslíš, že to bylo vůči tobě nespravedlivé. Plně to chápu.“
„Nechápeš vůbec nic.“zvedl jsem se z pohovky. „Jdu si udělat čaj, chceš taky?“
„To bys byk moc hodný,“hlesnul a položil si obličej do dlaní.
Pravdou je, že já tohle prostě neznám. Nikdo mě nikdy neponižoval. Možná pomlouval, ale to taky nikdy přede mnou. Jak ale musí být jemu, když existují lidé, jako je můj otec, kteří dokáží odsuzovat jen klvůli tomu, že nědo nemá příjem sta tisíce měsíčně?!
Odešel jse do ku chyně, dvě minuty hledal hrnky a dvě minuty čaje.
„Jaký si dáš?“zeptal jsem se ho. Noah se zničeho nic objevil vedle mě a koukal mi přes rameno na krabičky s čaji.
„Jaký sis vybral ty?“
„Tenhle,“ukázal jsem na čaj Pickwick, s příchutí borůvek a smetany.
„Tak já taky.“ Pak přešel k lednici a otevřel ji. Po očku jsem ho sledoval. Prostě, Noah byl přesný opak těch maníků, co s nima Rose chodila. Měl krátké tmavě plavé vlasy, zelené oči a vypracovanou postavu. Barvou vlasů se shodoval s mou sestrou a dokonce i se mnou. Já jen neměl tolik svalů. Podíval se na mě a naše pohledy se střetly. Usmáli jsme se na sebe a pokračovali ve své dosavadní činnosti. Zalil jsem čaj a hrnky postavil na jídelní stůl.
„Máš hlad, Jacku?“zeptal se. Jen jsem kývnul hlavou, posadil se a zase ho pozoroval.
„Ty umíš vařit?“napadlo mě po chvíli.
„Ano. Rose je stále pryč a tak kuchyni vládnu já.“ Krátce se zasmál. „Není to nic světoborného, ale hlady taky neumíráme.“
„A co tvoříš teď?“
„Jen těstovinový salát, teda pokud ho jíš.“podíval se na mě.
„Ano.“
Ne, nejedl jsem ho. Nikdy mi od naší kuchařky nechutnal a jinde jsem ho nejdl. Ale nechci si ještě vybírat.
Noah se zkušeně pohyboval po kuchyni, zručně krájel zeleninu i maso, zkrátka věděl, co dělá. Já ho jen s obdivem pozoroval. Neznal jsem skoro žádného muže, který by uměl vařit. Všichni měli ty zastaralé názory, že to ženy patří do kuchyně. Já bych taky klidně rád vařil, ale při mém prvním ( a zároveň posledním) pokusu jsme skoro vyhořeli.
„Jíš ho studený, nebo teplý? S majolkou nebo jogurtem? Nebo ani s jedním?“zahrnul mě Noah otázkami.
„Studený, s jogurtem.“vypravil jsem ze sebe nakonec.
„Tak to si ale budeš muset ještě půl hodinky počkat, nevadí ti to?“posadil se vedle mě ke stolu a napil se čaje. Pokrčil jsem rameny.
„jdu si vybalit. Až bude ten salát připravený, zavolej mě, prosím,“odsunul jsem se od stolu a vydal se do svého pokoje.Tam jsem si rychle uklidil věci do skříní a nově koupené školní pomůcky a učebnice do stolu. Pak jsem se svalil na postel, obličejem do polštáře, který ještě voněl tím, jak bylo tohle povlečení fungl nové. Vdechl jsem tu zvláštní vůni a víčka se mi začaly zavírat. Byl jsem vyčerpaný, v letadle toho člověk přece jen moc nenaspí. Zkrátka, vytuhnul jsem.
Vyndal jsem si klíč, co mi sestra nedávno poslala, a odemknul. V e – mailu, který jsem dostal před třemi dny, stálo, že nebude doma. A taky mi zaslala plánek domu, abych našel svůj pokoj.
Vešel jsem dovnitř, vzul si boty a v ponožkách docupital až do kuchyně, kde jsem si absolutně bezostyšně vzal něco k jídlu a pak šel hledat svůj pokoj. Tenhle dům vypadal zvenku mnohem menší, než ve skutečnosti byl.
Když jsem konečně našel svoji ložnici, shodil jsem svoje tašky na zem a kopnul je ke skříni. Měl jsem v plánu si vybalit až navečer. Svlékl jsem si mikinu a přehodil ji přes kancelářské křeslo u úžasně velkého rohového psacího stolu.
Otevřel jsem okno a nabral do plic svěží srpnový vzduch. Tady se mi líbilo. Lepší bydlení jsem si nemohl vybrat. K univerzitě to mám jen asi patnáct minut cesty.
Seběhl jsem schody a z posledních tří jsem chtěl skočit, když se zpoza rohu vynořil nějaký muž.
„Rose, kolikrát mám říkat, abys po těch schodech neběhala?“zamumlal, zatímco si sušil vlasy ručníkem. Pak si ho sundal z hlavy a podíval se na mě. Asi pochopil, že nejsem Rose, protože vylekaně zamrkal a pak se plaše usmál. „Ty jsi Jack, viď?“
Koukal jsem na něj jako na přízrak. Kdo to kruci je? Stál jsem na schodech s přiblblým výrazem a prohlížel jsem si ho. Zřejmě právě vylezl ze sprchy nebo z vany, protože měl kolem beder jen omotanou osušku, a to bylo všechno, co měl na sobě. Znova se pousmál. „Jsem Noah.“
„Co jsi zač?“ Ačkoliv vypadal tak o patnáct let starší, začal jsem mu tykat.
Noah se nervózně podrbal ve vlasech. „Já jsem Rosein manžel.“
Manžel? Proč mi o něm neřekla? Proč o něm nikomu neřekla?! Vždycky tvrdila, že se nevdá, ani kdyby jí za to nabízeli miliony.
„Aha.“okomentoval jsem to suše, ačkoliv uvnitř jsem svoji sestru proklínal za to, že mi o něm neřekla. Prošel jsem kolem něj a mířil do jedné z místností, o které jsem si myslel, že by to mohla být koupelna.
„Co hledáš?“zeptal se Noah. Ani jsem se na něj nepodíval. „Koupelnu.“
„Tam ale není; míříš do naší ložnice.“ Zarazil jsem se a uvědomil si, že už mám ruku na klice. Okamžitě jsem uskočil ode dveří a nervózně si odkašlal. Otočil jsem se na Noaha, abych se ho mohl zeptat, kde teda ta koupelna je, ale on už tam nebyl. Tak jsem si šel sednout do obýváku na pohovku a koukal jsem se na obrazy, co visely na zdech. Většinou to byly obrazy hezké, dokonce moc, ale nikdy jsem o nich neslyšel. Asi to byly ty obrazy, co se prodávají v prodejnách s nábytkem, a nemají žádnou hodnotu.
Do místnosti vešel i Noah. Z vlasů mu stále kapala voda a stékala mu po nahé hrudi.
„Rose mi řekla, že přijedeš až zítra, ale rád tě poznávám,“natáhl ke mně ruku.
„Tobě o mně aspoň řekla,“poznamenal jsem hořce a stiskl mu ruku. Noah se posadil vedle mě a povzdychl si. „Ona nechce, aby někdo věděl, že jsme se vzali.“
„Proč?“podíval jsem se na něj. Zavřel oči a opřel se. „Protože vaše rodina je bohatá a uznávaná, moje ne. Všichni z vaší rodiny mají úctyhodné povolání. A ty teď dokonce budeš psycholog. Ale co já? Novinář a malíř, jehož obrazy čas od času vezme nějaká galerie, ale to je tak jednou dvakrát do roka. Jinak se válej tady.“
Takže ty obrazy jsou jeho? Obrátil jsem pozornost zpět k obrazům. Neměl jsem pro něj žádnou odpověď. Protože ano, naše rodina si vždy zakládala na velkoleposti, moje nejstarší sestra se dokonce vdala za muže, kterého jí vybral otec, protože to byl majitel skvěle prosperující firmy. Aby se tomuhle Rose vyhnula, prohlásila, že se nikdy nevdá. Otec nejprve zuřil, ale pak řekl, že než aby si vzala někoho bezvýznamného, je lepší, když bude sama. Plně jsem ji tedy chápal. Ale já nesouhlasil s otcem, mně klidně mohla říct, že se vdala.
„Asi si myslíš, že to bylo vůči tobě nespravedlivé. Plně to chápu.“
„Nechápeš vůbec nic.“zvedl jsem se z pohovky. „Jdu si udělat čaj, chceš taky?“
„To bys byk moc hodný,“hlesnul a položil si obličej do dlaní.
Pravdou je, že já tohle prostě neznám. Nikdo mě nikdy neponižoval. Možná pomlouval, ale to taky nikdy přede mnou. Jak ale musí být jemu, když existují lidé, jako je můj otec, kteří dokáží odsuzovat jen klvůli tomu, že nědo nemá příjem sta tisíce měsíčně?!
Odešel jse do ku chyně, dvě minuty hledal hrnky a dvě minuty čaje.
„Jaký si dáš?“zeptal jsem se ho. Noah se zničeho nic objevil vedle mě a koukal mi přes rameno na krabičky s čaji.
„Jaký sis vybral ty?“
„Tenhle,“ukázal jsem na čaj Pickwick, s příchutí borůvek a smetany.
„Tak já taky.“ Pak přešel k lednici a otevřel ji. Po očku jsem ho sledoval. Prostě, Noah byl přesný opak těch maníků, co s nima Rose chodila. Měl krátké tmavě plavé vlasy, zelené oči a vypracovanou postavu. Barvou vlasů se shodoval s mou sestrou a dokonce i se mnou. Já jen neměl tolik svalů. Podíval se na mě a naše pohledy se střetly. Usmáli jsme se na sebe a pokračovali ve své dosavadní činnosti. Zalil jsem čaj a hrnky postavil na jídelní stůl.
„Máš hlad, Jacku?“zeptal se. Jen jsem kývnul hlavou, posadil se a zase ho pozoroval.
„Ty umíš vařit?“napadlo mě po chvíli.
„Ano. Rose je stále pryč a tak kuchyni vládnu já.“ Krátce se zasmál. „Není to nic světoborného, ale hlady taky neumíráme.“
„A co tvoříš teď?“
„Jen těstovinový salát, teda pokud ho jíš.“podíval se na mě.
„Ano.“
Ne, nejedl jsem ho. Nikdy mi od naší kuchařky nechutnal a jinde jsem ho nejdl. Ale nechci si ještě vybírat.
Noah se zkušeně pohyboval po kuchyni, zručně krájel zeleninu i maso, zkrátka věděl, co dělá. Já ho jen s obdivem pozoroval. Neznal jsem skoro žádného muže, který by uměl vařit. Všichni měli ty zastaralé názory, že to ženy patří do kuchyně. Já bych taky klidně rád vařil, ale při mém prvním ( a zároveň posledním) pokusu jsme skoro vyhořeli.
„Jíš ho studený, nebo teplý? S majolkou nebo jogurtem? Nebo ani s jedním?“zahrnul mě Noah otázkami.
„Studený, s jogurtem.“vypravil jsem ze sebe nakonec.
„Tak to si ale budeš muset ještě půl hodinky počkat, nevadí ti to?“posadil se vedle mě ke stolu a napil se čaje. Pokrčil jsem rameny.
„jdu si vybalit. Až bude ten salát připravený, zavolej mě, prosím,“odsunul jsem se od stolu a vydal se do svého pokoje.Tam jsem si rychle uklidil věci do skříní a nově koupené školní pomůcky a učebnice do stolu. Pak jsem se svalil na postel, obličejem do polštáře, který ještě voněl tím, jak bylo tohle povlečení fungl nové. Vdechl jsem tu zvláštní vůni a víčka se mi začaly zavírat. Byl jsem vyčerpaný, v letadle toho člověk přece jen moc nenaspí. Zkrátka, vytuhnul jsem.
Probudilo mě bouchnutí domovních dveří. Posadil jsem a promnul si oči. Pak jsem si prohrábl vlasy a povzdychl si.Zaběhl jsem do koupelny, která byla hned vedle mého pokoje, osprchoval jsem se a převlékl do čistého oblečení – černého trika s dlouhým rukávem a černých tepláků s bílými pruhy na stranách. Pak jsem seběhl do přízemí a chtěl své drahé sestře vlétnout do náruče, jenže jsem tam vlétnul zrovna ve chvíli, kdy se Rose s Noahem líbali. A to celkem vášnivě. Otočil jsem se a chtěl zase vyšlapat schody nahoru, když se po mně Rose vrhla. „Jackie! Jak ráda tě vidím!“
„Neříkej mi Jackie, tak mi řikala jen slečna Rose Terellová. Jak se vůbec jmenuješ teď?“
Rose se rozpačitě usmála. „Rose Benettová. Jacku promiň, měla jsem ti to říct.“
„ Jo, tos měla. Ale to už je teď jedno. S Noahem už se známe a řekl bych, že si i rozumíme.“
„To beze sporu.“kývl hlavou Noah. „Čeká tam na tebe ten salát. Šel jsem ti to říct, ale spal jsi a já tě nechtěl budit.“
„Mám hlad jako vlk, teď se ten salát hodí.“zamumlal jsem s oklikou kolem těch dvou prošel do jídelny. Rose se na mě nechápavě podívala. Ten pohled jsem znal. Koukávala tak na mě docela často. Byl to pohled Co se ti stalo? Co co tě žere?. Ale já jí nemohl říct, co mě žere, když mě nežralo nic a zároveň všecko.
V kuchyni jsem si naložil hromadu toho salátu a šel si sednout do obýváku k televizi. Kam se po chvíli vetřela i Rose. „Co to jíš?“nakoukla mi do misky.
„Salát, co udělal Noah.“
„Ty ho ale přece nejíš.“poznamenala. Noah, který zrovna vcházel s miskami brambůrku se na mě podíval se zdivežným obočím. „Mně tvrdil, že ho jí.“
„Opravdu? Je sice pravda, že už jsme se dlouho neviděli, ale pokaždé, když jsem byla doma a kuchařka udělala tenhle salát, div to po ní nehodil.“
Chtěl jsem se propadnout. Nepřijdou na řadu trapné historky z mého mládí, že ne?
„Aha, tak to jsem rád, že ti můj salát chutná.“
„Je úžasnej.“zahuhlal jsem a dál se cpal, jako kdybych už deset let nejdl.
„Věděl jsi o Jackovi, že miluje koně?“otočila se na Noaha Rose. Noah se široce usmál. „Tak to je skvělé!“
„proč?“utřeljsem si pusu od jogurtu a probodl ho pohledem.
„Naši mají farmu a tam koně.“
„Opravdu?“ Tohle mě začínalo zajímat.
„Zítra tě tam můžu vzít. Teda.. hodím tě tam ráno, pak jdu do práce. Neboj, naši tě nesnědí.“
„Neřekl jsem, že se něčeho takového bojim.“zabručel jsem na něj. A pak mě napadla další otázka. „Kolik ti vlastně je?“
Noah se usmál. „Dvaatřicet.“
„O čtyři roky starší než moje sestra“blesklo mi hlavou. „A taky o dvanáct let starší, než já“ dodal jsem v duchu okamžitě.
„No,“proťala ticho Rose. „Kouknem na nějakej film?“
„Já musím zavolat svojí holce.“zvednul jsem se, nádobí dal do myčky a vyběhl schody do ložnice.
„Neběhej po těch schodech! Ublížíš si!“zavolal za mnou Noah. Víš, co si můžeš.
„Neříkej mi Jackie, tak mi řikala jen slečna Rose Terellová. Jak se vůbec jmenuješ teď?“
Rose se rozpačitě usmála. „Rose Benettová. Jacku promiň, měla jsem ti to říct.“
„ Jo, tos měla. Ale to už je teď jedno. S Noahem už se známe a řekl bych, že si i rozumíme.“
„To beze sporu.“kývl hlavou Noah. „Čeká tam na tebe ten salát. Šel jsem ti to říct, ale spal jsi a já tě nechtěl budit.“
„Mám hlad jako vlk, teď se ten salát hodí.“zamumlal jsem s oklikou kolem těch dvou prošel do jídelny. Rose se na mě nechápavě podívala. Ten pohled jsem znal. Koukávala tak na mě docela často. Byl to pohled Co se ti stalo? Co co tě žere?. Ale já jí nemohl říct, co mě žere, když mě nežralo nic a zároveň všecko.
V kuchyni jsem si naložil hromadu toho salátu a šel si sednout do obýváku k televizi. Kam se po chvíli vetřela i Rose. „Co to jíš?“nakoukla mi do misky.
„Salát, co udělal Noah.“
„Ty ho ale přece nejíš.“poznamenala. Noah, který zrovna vcházel s miskami brambůrku se na mě podíval se zdivežným obočím. „Mně tvrdil, že ho jí.“
„Opravdu? Je sice pravda, že už jsme se dlouho neviděli, ale pokaždé, když jsem byla doma a kuchařka udělala tenhle salát, div to po ní nehodil.“
Chtěl jsem se propadnout. Nepřijdou na řadu trapné historky z mého mládí, že ne?
„Aha, tak to jsem rád, že ti můj salát chutná.“
„Je úžasnej.“zahuhlal jsem a dál se cpal, jako kdybych už deset let nejdl.
„Věděl jsi o Jackovi, že miluje koně?“otočila se na Noaha Rose. Noah se široce usmál. „Tak to je skvělé!“
„proč?“utřeljsem si pusu od jogurtu a probodl ho pohledem.
„Naši mají farmu a tam koně.“
„Opravdu?“ Tohle mě začínalo zajímat.
„Zítra tě tam můžu vzít. Teda.. hodím tě tam ráno, pak jdu do práce. Neboj, naši tě nesnědí.“
„Neřekl jsem, že se něčeho takového bojim.“zabručel jsem na něj. A pak mě napadla další otázka. „Kolik ti vlastně je?“
Noah se usmál. „Dvaatřicet.“
„O čtyři roky starší než moje sestra“blesklo mi hlavou. „A taky o dvanáct let starší, než já“ dodal jsem v duchu okamžitě.
„No,“proťala ticho Rose. „Kouknem na nějakej film?“
„Já musím zavolat svojí holce.“zvednul jsem se, nádobí dal do myčky a vyběhl schody do ložnice.
„Neběhej po těch schodech! Ublížíš si!“zavolal za mnou Noah. Víš, co si můžeš.
Komentáře
Přehled komentářů
Ha, stejně furt volim zazdění:D je to mnohem rychlejší:D
jinak, kvůli vám tam teď čtu furt tu nohu:D to je fakt hrozný:D:D:D:D:D ale těšim se na další díl...:D
:D
(Lilith, 12. 4. 2013 22:35)