Minato a Itachi - 1.část (D´S W)
„Tati! Tatínku! Podívej!“ Ťukal malý zlatovlasý chlapec prstem do skla.
„Minato, běž od toho okna, nastydneš.“
„Tati, mohu si jít taky ven hrát?“ Chlapec se toužebně podíval na děti, které si hrály venku ve sněhu.
„Ne, venku je zima,“odpověděl chladně Minatův otec, ani nezvedl pohled od knihy.
„Vzal bych si čepici,“namítl Minato.
„Řekl jsem ne!“vykřikl otec a vrhl na Minata rozhněvaný pohled. „Zdi paláce neopustíš, jasné?!“
„Ano, Výsosti,“sklopil chlapec hlavu a odstoupil od okna. „Omluv mě.“
O patnáct let později:
„Vaše Výsosti, je tu sir Uchiha a má na Krále důležitou prosbu!“vlétl do komnaty Gaara. Minato zvedl hlavu od knihy. „Otec není doma,“odvětil klidně. „Ale mohu promluvit se sirem sám.“ Zvedl se a následoval Gaaru do přijímacího sálu. Usadil se na trůn a teprve poté se podíval na své hosty.Podivně ho píchlo u srdce, které potom hned začalo splašeně tlouct. Důvodem byl mladík, který stál u sira Uchihy. Zíral do země a vypadal rozzlobeně. Tento cizinec měl neobvykle světlou, skoro až průhlednou, pokožku a tmavé onyxové oči. Od těch se mu do půli tváře táhly vrásky, které, ačkoliv mladíkovi nemohlo být více jak devatenáct, vypadaly, jakoby by bylo zcela normální je mít. Minato nechápal, co se s ním děje a docela ho to mátlo. Viděl už samozřejmě spoustu mužů, ale žádný nezpůsobil, že by se jeho srdce začalo chovat takto, protože… to byli MUŽI. Tohle byla reakce, kterou by čekal spíše, když muž potká nějakou atraktivní ženu. Samosebou, že i žen viděl Minato nezpočet. Ale ani ony na něj neměly takový vliv. A pokud se mu některá zdála dostatečně půvabná, ztratila svůj lesk, jakmile se před ním dobrovolně svlékla. Proto na žádnou dívku nikdy nesáhl a nikdy se na žádnou nepodíval jinak, než jako panovník na poddaného.
Donutil sám sebe, aby od cizince odtrhl pohled a ten namířil na sira. „Prý máte nějakou prosbu. Je mi líto, že s Vámi nemůže mluvit můj otec, ale momentálně je na mírovém jednání, které může trvat i několik měsíců. Rád však pomohu sám, pokud to bude v mé moci a v mých silách. Co Vás trápí?“
Uchiha se zatvářil zkroušeně. „Jde o mého syna.“ Nepatrně strčil loktem do mladíka vedle, aby zdůraznil, že onen syn je on. „Hrozně mě trápí. V zemi nevydrží, stále někam cestuje a ještě dělá špatnou reputaci našemu rodu. Moc Vás prosím, vezměte ho k sobě do dvora a naučte ho vašim způsobům.“ Minato se zamyslel. „Mám pocit, že nebude tak těžké splnit Vám toto přání. Později si promluvíme o protislužbě. Samozřejmě, až uvidím, jak si….“ Odmlkou upozornil na to, že stále nezná mladíkovo jméno.
„Itachi,“vyhrkl honem sir, zahanben, že zapomněl říct něco takového.
„Až uvidím, jak si Itachi vede,“dořekl Minato. „Zde je v těch nejlepších rukách.“ Poté se obrátil ke Gaarovi. „Odveď Itachiho do pokoje naproti mé ložnici.“ Rukou jim pokynul, aby odešli. Pak se znovu věnoval sirovi. „Nic Vám neručím, ale budu se snažit. Protislužbou bude, že mi ho tady poté necháte. Bude v mých službách. Na armádu, mám pocit, není stavěný.“
Sir vypadal šťastně. „Děkuji! Udělám vše, abych se Vám odvděčil.“
„Dobře, můžete odejít.“ Jakmile za Uchihou zaklapla brána, sesul se Minato hlouběji do křesla. Tohle bude složité. Itachi vypadá jako rebel. Nespoutaná šelma. Jak ji zrovna ON měl zkrotit? Ale zárověň nechtěl, aby se jeho výchovy zhostil někdo jiný.
Vstal a došel do komnaty, kde by měl Itachi být. Byl tam. Seděl na posteli a koukal oknem na královskou zahradu.
„Vítej,“prohlásil Minato a zastyděl se, že nedokázal říct něco originálnějšího. Itachi k němu obrátil svůj zrak a ušklíbl se. „K čemu všechna ta paráda? Vzdáte to se mnou po prvním dni.“
„Nechci to s tebou vzdát. Chci dokázat, že nejsi ztracený případ.“ Itachiho úšklebek se ještě prohloubil. „Tak to teda pěkně děkuji.“ Minato se pousmál a sedl si k Itachimu na postel. „Beru si tě na starost, takže první, co po tobě chci, je, abys mi tykal. Jsem Minato.“Podal mu ruku. Itachi se na prince podezíravě podíval. „Tykat? Vám? Výsosti?“
„Ale taky obyčejnému člověku, co se jen dobře narodil,“opáčil princ. Úšklebek nahradil opravdový upřímný úsměv a Minatova ruka byla stisknuta tou jeho. Měl děsivě chladné ruce, pomyslel si princ. Říká se, že kdo má studené ruce, je milý. Tak uvidíme…
Minato rozzuřeně rozrazil dveře své komnaty, kde byla zrovna služebná a připravovala mu lože.
„Kde je?!“vyštěkl na ni.
„Kdo, pane?“otázala se služebná a strachy se přikrčila.
„Itachi!!“ Služebná jen pokrčila rameny. Tohle se stalo poprvé za celý měsíc. Itachi se opravdu snažil a dělal velké pokroky. Vypustil většinu sprostých slov ze svého slovníku a naučil se základům dobrého chování. Věděl, co se sluší a patří. A Minato z toho byl samozřejmě naprosto šťastný. Ale najednou, jakoby se po Itachim slehla zem.
Odkvačil ze svého pokoje a něco si mumlal pod vousy, které sice neměl, ale to už je jen drobný detail. Podíval se obrovským oknem do zahrady a najednou se mu rozzářily oči. V altánku seděl ON, už dvě hodiny pohřešovaný. Proč nikoho nenapadlo prohledat zahradu? Možná proto, že byla nepříjemná zima a žádný normální člověk by v tom počasí nevytáhl paty z teplého domova.
Minato se rychle navlékl do pláště a vyrazil do zahrady.
„Co tu děláš?“
„Přemýšlím,“opáčil Itachi. Minato si přisedl. „A o čem?“
„O tom, jestli na mě bude otec vůbec někdy pyšný.“prohlásil. Minata tato odpověď překvapila. „Samozřejmě, že bude! Vždyť se tak urputně snažím…“ Usmál se na Itachiho a položil mu ruku na rameno. Jeho ruku zakryla Itachiho studená dlaň. „Děkuji.“ Minato nejprve nebyl schopen slova, ale pak se nervózně zasmál. „Nemáš zač. Rád pomáhám.“
„Budeš skvělý panovník. A vsadím se, že i otec a manžel.“ Minato lehce zčervenal. „Na to, řešit tyhle věci, mám ještě čas.“
„Omluv mou zvědavost, ale- kolik ti je let?“zeptal se Itachi. Princ s odpovědí neváhal. „Dvacet. A tobě? Vím o tobě tak málo a je toho tolik, co bych měl vědět.“ Prohrábl si své krásně zlaté vlasy. V prudkém větru, která čas os času pronikl do altánku, mu létaly do všech stran a princ si je snažil nějak uhladit. Itachimu se líbila princova povaha,chování, smysl pro humor, a v neposlední řadě i vzhled. Kvůli tomu si dělal starosti. Když říkal, jestli na něj někdy bude otec hrdý, myslel hlavně, jestli mu dokáže odpustit, že se narodil se slabostí pro muže. Ovšem, Minata nikdy nemohl získat. Ačkoliv byl Itachi pohledný a věděl to o sobě, nemohl očekávat, že JEHO bude chtít panovník.
„Osmnáct.“ Minato se zalkl. Tak mladý?! A už má dokonce na rukou krev. Bylo to sice v sebeobraně, ale…
Do altánku narazil prudký poryv větru a princ se zachvěl. „Je ti zima?“otázal se Itachi. Panovník přikývl. Itachi ho instinktivně sevřel do železného sevření své náruče, aby ho zahřál. Jaké pro něj bylo překvapení, když se mu Minato uvelebil v obětí a položil si hlavu k němu na rameno. Jedna jeho ruka přestala svírat princův pas a místo toho se prodírala záplavou zlatých vlasů. Princovi se na tváři objevil ruměněc. Itachimu to přišlo neskutečně roztomilé. Za jiných okolností by neváhal a pokusil by se zajít dál, ale tady to nešlo. Zaprvé, byl to princ. Zadruhé, byl to muž, který o Itachiho záměrech neměl určitě ani ponětí a o jeho orientaci jakbysmet. Zatřetí Itachi cítil, že tuhle osůbku schoulenou u něj v náručí by měl opatrovat a chovat se k ní jinak. Přestal Minata hladit po vlasech a odtáhl se od něj. Princ se na něj zmateně podíval a otázal se, co se děje. Itachi, aby zakryl, jak je zklamán a znechucen sám sebou a situací, jež se právě odehrávala, začal zuřit. „Už mám dost toho tvého ulízaného chování! Snažíš se ze mě udělat to, co je z tebe. Uťápnutého zamlklého človíčka. Ale zatímco tebe si budou všichni vážit, mně se budou smát, copak to nechápeš? Nech mě být a vzdej to se mnou! Odjedu a už se nevrátím.“ Styděl se za sebe samu, samozřejmě, že nechtěl odejít, chtěl tu být s Minatem, ale v jeho přítomnosti a blízkosti by se jen trápil.
K jeho obrovskému překvapení princ opáčil: „Nikam neodejdeš, to ti garantuji.“ Itachi se zamračil. „Proč? Proč mám tady zůstat?! Proč mě tady chceš?!“ Zse se v něm probouzelo staré já. Než aby bojoval, uteče. Tohle byla vlastnost, kterou zdědil po matce. Ta, než aby vychovala svého druhého syna, radši utekla.
„Protože jsi jediný člověk, který mě vyslechne, který mi rozumí a se kterým se cítím přirozeně a nenuceně! Jsi jediný člověk v celém palácovém komplexu, kterého bych ještě před chvílí klidně označil za svého přítele. A omlouvám se, že se chovám, jak se chovám, ale etiketa do mě byla vtloukána od narození. Zatímco ty jsi jen venkovský balík, nehledě na titul tvého otce, já budu této zemi vládnout a musím se podle toho chovat! Jestli to nedokážeš přijmout a pochopit, tak jsem se v tobě jen ošklivě spletl!“ Minatovo srdce spašeně tlouklo a v jeho nebesky modrých očích se začínaly lesknout první slzy. Cítil se trapně. Ne proto, že se pohádal s Itachim, ale protože se mu chtěl vyznat. On jemu. Princ poddanému. Muž muži.
Prudce vstal, až se lavička málem překlopila. Přitiskl si plášť blíže k tělu a bezeslova odešel. Nechtěl teď mluvit s nikým. Potřeboval být sám. V hale shodil plášť na podlahu, ani se neobtěžoval ho zvednout a zamířil rovnou do knihovny.
„Ven!“ukázal na knihovníky. Ti poslušně vyšli ven. Minato se svalil do křesla a popadl první knihu, jež mu padla pod ruku. Otevřel ji na první straně a začal číst. To ho uklidnilo. Četl a četl a když se podíval na obrovské hodiny zjistil, že tu strávil pět hodin. Někdo zaklepal a po jeho vyzvání vešel dovnitř.
Služebná mu přinesla večeři.
„Děvče,“oslovil ji Minato. „Odešel už Uchiha?“
„Ne, Vaše Výsosti, sedí u sebe v komnatě, jíst nechce a je nevrlý.“ Pokynul rukou, aby odešla.
Najedl se a poté se znovu začetl. Opustil sladký svět knih až když mu tma nedovolovala číst dál. Zvedl se a upravil si šaty. Nechal si připravit koupel. Když byla vana připravená, lehl si do vody a nechal ji, aby z něj smyla vše špatné toho dne. Zavřel oči a zaklonil hlavu.