Utajované království - 12.kapitola
Ráno jsme se s nikym nepotkaly, tak jsme po někom, koho jsme v tu chvíli potkaly, vzkázaly, že se jdem projít jenom do lesa. Tam bysme na nikoho narazit nemusely, ne?
„Vypadáme, jak když jdem na houby.“ Okomentovala náš vzhled Nettie.
„No vidíš, aspoň máme výmluvu, vypadalo by to trapně, kdybychom řekly, že jdem někam… k někomu na návštěvu, třeba.“ Smála jsem se. Od rána jsem měla dobrou náladu ke který nebylo žádný opodstatnění, takže jsem asi měla krásnej sen, a nebo jsem si něco nechtěně šlehla. Doufám v to první.
„Jasně… Mariposso, ať je to cokoli, tak to neber. Vůbec tahle rozvernost ti nesedí. Mnohem lepší je, když seš kousavá, protivná…“ poplácala mě Nettie po rameni. Hnusně jsem se na ní podívala a bez komentáře šla dál.
„No vidíš! Já to říkala, že si něco šlehla!“ řekla mírně jemně hlasitějším hlasem Rosetta. Periferním viděním jsem si všimla pohybu, zastavila jsem se a podívala se směrem, kde jsem ten pohyb tušila. Nic, ani lísteček se nepohnul.
„Já snad magořim.“ Zamumlala jsme si pod ´vousy´. Jenže, jen co jsme popošly o další kus, tak jsem znova měla pocit, že něco vidim a navíc jsem cítila, jak mě někdo/něco provrtává pohledem. Bylo to strašně nepříjemný a děsivý, nevěděla jsem, na co se mám připravit, jestli je ´to´ jenom zvědavý a, nebo si mě ´to´ chce dát k obědu, nebo o co ´mu´ vlastně de. Holky si tam dál žvatlaly, vůbec o ničem nevěděly, tak jsem si řekla, že jsem prostě paranoidní a šla dál. Koukala jsem už jenom do země, protože jsem se bála, že bych mohla znova vidět ´něco´. Došly jsme k nějakýmu posedu, kterej vypadal, že se rozpadne, jenom když se na něj křivě podíváte, uprostřed, jako podpěru pro uchycení, byl starej poloschnilej dub.
„Nemohlo by bejt tohle ono?“ houkla jsem na ty dvě, který momentálně rozebíraly nejlíp použitý taktiky boje při válce. Popravdě, na děják mě nikdy moc neužilo a tak jsem je většinou jenom hluše poslouchala s vědomím, že stejně nikdy nebudu vědět, o čem ty dvě mluvěj.
„Cože?“ otočila se na mě Nettie, kterou jsem zrovna vyrušila od popisu mě naprosto neznámý zbraně.
„Není tohle ono?“ zopakovala jsem otráveně. Někdy si už vážně připadám jako cvok, co si mluví sám pro sebe.
„Možná… asi jo. To poznáme za tejden, nebo jak dlouho říkala. Buďto tady něco bude a nebo ne.“ Pokrčila bez zájmu ramenama a dál se věnovala extra debatě. Chvíli jsem nabírala odvahu a nakonec si na ten schnilej posed sedla. Teda sedla jsem si jenom na jeho vehikl, žebřík se tomu fak říkat nedalo, dál jsem se neodvažovala. Popravdě počítala jsem s tím, že jakmile si na to sednu, tak mi to celý snadne na hlavu a ono to překvapivě drželo. Dodala jsme si další dávku odvahy a rozhlížela se kolem sebe a kochala se krásou lesa, což bych dělala mnohem dýl, kdyby se keř přímo přede mnou malilinkato nenadzved a nepoodešel a pár čísel.
„HA!“ vyskočila jsem na nohy a skočila na ten keř. Nějak mi nedošel fakt, že by moh mít trny. Naštěstí je neměl a pokud jo, tak jsem je nacítila. Holky se na mě otočily se zoufalym pohledem.
„Tobě doopravdy hráblo?!“ zeptala se opatrně Nettie.
„Ne, nehráblo, ale ten keř se POHNUL.“ Nettie s Rosettou si vyměnily značně výmluvnej pohled. No jasně označte si mě za cvoka, vůbec mě nevěřte…
„Mary, keře se nehejbou, nemaj nožičky, nebyl to jenom zajít, nebo divočák?“
„Jo jasně, divočák. Až ho chytim, tak si jeho hlavu naložim do láku a vystavim ve svojí ložnici, kde budu přespávat po tom, co si uvařim na dobrou noc krysy.“
„Je ti dobře?“ teď už zněla zoufale i Rosetta.
„Proč se mnou zacházíte jako se cvokem?!“ každej, kdo mě zná, ví, že kdybych viděla jenom ocas nějaký krysy, tak bych s hrůzou zdrhala a hlavu si láku taky nenaložim, protože to bych dřív pošla strachy.
„Protože se tak chováš. Co ti dneska je?“ řekla Nettie zoufale. Asi jsem se fakt chovala jako naprostej magor, protože ona je zvyklá na moje normální/nenormální chování.
„Nějak mi není dobře.“ Nechtěla jsem jim povídat, že si myslim, že nás něco sleduje. Ověřim si to, až sem pudem příště, pokud to teda nevezme do zaječích. A nebo se do tý doby nepotvrdí, že mi z toho všeho fakt hráblo.
Po hodině čumákování kolem posedu jsme se sebraly a šly zpátky, bylo už docela pozdě a ani jedný z nás se nechtělo jít za tmy lesem. Na to jsme odvahu fakt neměly. Aby toho nebylo málo, tak jsme cestou schytaly pěknej slejvák hodnej jarních povodní, takže jsme se vrátily tak o deset kilo těžší, jak nám všechno nasáklo vodou.
„Fuj, připadám si, jak kdybych chodila po nějakym rašeliništi!“ nadávala Nettie. Rosetta si jenom zoufale snažila z bot dostat vodu a já jsem to už neřešila, po cestě jsem přišla o botu, z toho bahna jsme ji prostě už nedostala a něco mi říká, že ji zpátky hned tak nedostanu. Navíc jsem přemýšlela nad tím, kde si nechám svoje věci, nebo to co z nich zbylo, usušit, protože v koupelně žádný vylepšení typu provázku nebo šňůry na prádlo není a nějaký prádelny jsem si tady fakt nevšimla.
„Máme štěstí, že jsme někde v tom bahně nezapadly. A že to odnesla jenom jedna bota.“ Uculila se Nettie.
„Strašně vtipný! Ale přoč dycky jenom já?! Proč musim mít takovou smůlu!“ narážela na poslední takovejhle slejvák, kdy jsem byla jediná, kdo zmoknul, protože všichni ostatní měli funkční deštník, jenom mě se zase z toho udělal satelit. Někdy si říkám, že si tohle všechno vybírám i za svoje minulý a budoucí životy.
„No to je dost, že jste zpátky. Už jsem si myslel, že jste se nám v tom přívalu deště utopily.“ Kroutil nad náma hlavou knihovník.
„Jak jste poznal, že jsme přišly?“ zajímala se Nettie. Popravdě, já bych to klidně řekla, ale nechtěla jsme dostat mokrejma věcma.
„Nikdo jinej by neztropil takovej randál kvůli malý přeháňce.“ Řekl nám na rovinu, i když to nebyla zrovna dvakrát velká novinka.
„Super, tak jsme krapet hlasitější, když už jsme u toho, kam si máme dát mokrý věci?“ zeptala jsem se a zároveň se snažila ze sebe dostat tu jednu botu, co mi zůstala. Šlo to zhurta, protože se pěkně nacucala vodou a bahnem a nabobtnala mi.
„Pokud se chcete svlíkat tady, tak vám to klidně ukážu, ale ty nejvíc zaprasený věci si nechte tady, nechci vědět, jak byste to bahno dostávaly z koberce.“ Kroutil nad náma nevěřícně hlavou. To nikdy neviděl bahenní zábaly?!
…
„Jsem mrtvá!“ plácla jsem sebou na postel, teď už jsem byla v suchym a čistym, ale nějak jsem to nevybrala a skončila obličejem na zemi. „Au!“ třela jsem si nos. Byla jsem zničená z toho, jak jsme to bahno po tom, co jsme se převlíkly a hodily si věci uschnout, musely z tý podlahy vydrbat, protože si krásně nateklo do spár a za boha nechtělo pryč. Rosetta byla navíc v polovině likvidování tý spouště odvolaná do ´ředitelny´ s tim, že má neodkladnou záležitost k vyřízení. Jestě se nevrátila, takže ji ráno hodlám bombardovat otázkami, o co šlo. No co, jsem krapet zvědavější človíček.
„To máš za to. Nemáš kravit. Když už jsme u toho, co to s tebou dneska bylo?“ pomohla mi, se zvednout, protože já bych byla schopná se tam na tý zemi rochnit ještě dlouho.
„Nic, co by se mnou mělo bejt?“ jenom si tak lehce magořin, ale to přece vůbec nevadí, že jo.
„Protože jsi dneska byla fakt divná.“ Kroutila nade mnou hlavou.
„Divnější než normálně?“ řekla jsem zvesela. Nechtěla jsem, aby se v tom mnohem víc šťourala. Dost na tom, že už teď mám pověst div ne duševně narušenýho člověka.
„No, když nad tak uvažuju, tak asi ne. Cvok seš celej život.“ Smála se a konečně v pokoji zavládla uvolněná atmosféra.
„Blbečku!“ bouchla jsem ji do ramene. Chvíli jsme se takhle pošťuchovaly, pak jsme dlouho do noci drbaly všechno, co se dalo a mám pocit, že jsem to v polovině věty zatla.
Ranní probuzení bylo… značně mokré. Evidentně nás Rosetta nemohla vzbudit, tak nás polila ledovou vodou.
„To ti nezapomenu do konce svýho života!“ prskala jsem jak kyselina sírová ve vodě, když se to naleje blbě.
„Nezapomínej mi, co chceš! Ale dneska se de makat! Drtí nás čas a my si honíme lelky!“ nervózně sebou ošívala. Když mi to tak připomněla, tak jsem si smutně uvědomila, že jsme hodně času zabily ničím. Původně jsem měla v úmyslu napsat nejspíš otci Darena, nebo co ten chlap je, ale než by to se to k němu dostalo, tak bysme mu rovnou mohli posílat kondolenci.
Celej den jsme opět strávily střídavě v archivu a v knihovně, narazily jsme na starý mapy, ještě z doby vlády obou rodů, to sice bylo značně poučný, ale pro nás nepoužitelný. Takhle jsme si vedly celej zbytek týdne. Dokonce jsme byly tak zoufalý, že jsme porušily naše krédo a zasvětily do problému knihovníka, nicméně se nám nevedlo o nic líp. Jediná naše naděje se nám upnula na tu záhadnou věc, co nám měly poslat holky.
„No, jde se pro naši poslední naději.“ Řekla jsem, když jsme se chystaly na tůru do lesa. V noci. Už teď mi jektaly zuby hrůzou, jen co jsem viděla ten odpornej les z okna svýho pokoje. „Vybavení máme?“ zeptala jsem se radši ještě jednou. Holky si povzdechly.
„Mariposso, ptáš se snad po osmý. Jo máme všechno! Batohy, baterky, krabičku poslední záchrany,…“
„Fajn…“ zoufale jsem se podívala ven. Už tak jsem měla dost z toho, co jsem za divný zvuky slyšela u sebe v pokoji, teď pudu rovnou do ´otevřenýho´porstranství, kde se není kde pořádně schovat. Je to skoro jako bobřík odvahy, akorát, že krapet drsnější, při bobříčku je totiž velká jistota, že je v okolí někdo, kdo to všechno hlídá, akorát není vidět.
Díky mýmu zdržování jsme se vykodrcaly ven asi po hodině, kdy už byla absolutní tma. Šla jsem strašně pomalu a snažila se nedělat moc rámusu a svítit si jenom pod nohy, abych nevyplašila něco, co teď spalo, což bylo strašně těžký, protože při sebemenším zvuku jsem sebou trhla a zděšeně se rozhlížela kolem. Na to, jak se holky tvářily, že nejsou frajerky, tak měly pořádně nahnáno, takže jsme šly namáčklý na sobě, klepaly se a věčně jsme do sebe strkaly.
„Na to, kolik nám je, se chováme jako mimina.¨ Zašeptala jsem, jak nejpotišejc jsem uměla.
„Já vim, ale stejně. Ono se mnohem líp řekne, pudem v noci, máme menší pravděpodobnost, že narazíme na někoho, koho bysme potkat nechtěly. Ale horší je to pak s realizací.“ Rozhlížela se kolem Nettie. Sice jsme spolu absolvovaly noční výlet, ale bylo to po známý cestě, kterou bych do města trefila i po slepu a navíc jsme věděly, že kdyby se nám něco stalo, ráno nás někdo najde, protože se do těch míst chodili po ráno protahovat kluci. Tady máme akorát naději na to, že pokud se nám cokoli stane, tak si nás tady najdou akorát nějaký mrchožrouti.
K tomu dubu jsme se nakonec dokodrcaly, rozložily ho skoro na třísky, abychom našly jednu malinkou obálečku.
„TO je jako všechno?!“ zhnuseně jsem ji držela za růžek, protože jsem ji tahala z nějakýho slizu, co určitě produkovalo něco mnohem hnusnějšího. Lepší si nepředstavovat.
„Asi jo, myslela jsem, že to bude větší.“ Zamračila se Nettie. Sdílela jsem její rozčarování.
„Na druhou stranu, co jsme asi tak měly čekat?“ Rosetta si ho ode mě hrdinně vzala a sanžila se dostat dovnitř tak, aby neprotrhla papír, což nebylo tak těžký, protože tam byl jenom cár papíru utrženej z nějakejch novin a přes natisknutý písmena, byl onen tajemnej vzkaz.
„Hej, posviťte mi na to a nesviťte furt nějak jinam!“ obořila se na nás. Normálně bych jí něco řekla, ale teď jsem byla až moc zvědavá na to, co se tam píše, tak jsem to přešla.
„Cože?!“ koukala jsem na ten papír jak kravka v říji a absolutně ho nechápala. Byla na něm v rychlosti naškrábaný: U VÁS.
„U nás?!“ co to jako má bejt?! Čekala jsem něco inteligentního, ale tohle je… na nic. Ztuhla jsem, napadlo mě, jestli tohle nakonec není past. Už jsem viděla, jak na nás z křoví vyskočí celá srmáda utajovanýho krále a my se budem moct jít akorát tak klouzat. No jasně, určitě to byl, kdo nás tady posledně sledoval! Holky to napadlo taky, protože jsme se na sebe podívaly a začaly utíkat, ještě k tomu přidat špetku křiku a bude to jako z béčkovýho hororu.
Brkala jsem o kořeny stromů a popadaný větve, protože jak jsem běžela, tak jsem si pořádně nesvítila. Navíc mi co chvíli klouzala noha po mokrym mechu a neustále jsme se bořila do bahna. Po chvíli jsem se musela zastavit, abych se vydýchala, na dlouhodobý sprinty mě moc neužije, ale to popravdě ani na ty krátký. Opřela jsem se rukou o kus většího kamene, co tam zrovna vyčníval, a předklonila se, abych se rychlejc vydejchala a mohla tak co nejdřív opět utíkat jako o život. Holky se taky zastavily, a taky se snažily vydejchat.
„Jestli tohle dopadne dobře, tak ji zabiju!“ řekla Nettie zadýchaně. Hodila jsem po ní pohledem, jakym jsme se domlouvaly, že si odchytíme jednoho člověka ve škole, co vypadal jako kluk, ale hlas to mělo jako holka, culilo se to jako holka, ale krok to mělo ryze klučící. Hodně dlouho nás ten hermafrodit štval, dokud nepřešel jinam, asi se dověděl o našem plánu ho někde za rohem svlíknout, abychom věděly, co to je. Strašně nás totiž frustrovalo to jeho/její hermafroditství. Zrovna jsem se chtěla narovnat, abych mohla pokračovat a tak jsem se o kámen víc opřela, aby se mi líp zvedalo. Ucejtila jsem, jak se podemnou ten výčnělek kamene pohnul. Než jsme stihla cokoliv udělat, tak už jsem padala.
„Co to jéééééééééééééééééé?!“ zařvala jsem, když jsem se propadla. Byl to nějakej hnusně slizkej tunel a já po něm jela někam dolů, ani jsem si hrůzou nedokázala představit, co tam bude. Určitě nějakej Argog, co si mě dá k obědu. Boha, skončim jako svačinka nějakýho snusnýho pavouka! Pomóc! Najednou mi do zad něco narazilo. A já začala ječet tak, že by i sirény zrezly závistí.
„BRŽ KUŠNU!“ zařvala mi Nettie do ucha, aby mě přeřvala.
„Nettie?“ zasípala jsem. Skoro jsem si vyječela hlas. „Co tady děláš?!“ nechápala jsem, proč jako skočila za mnou. Já bych se zbláznila hrůzou.
„Ne, duch.“ Řekla ironicky. „Přece tě nenechám ve štychu. Na navíc, proč bys měla mít nějaký vrzůšo jenom ty?“
„Kde je Rosetta?“ tu jsem neslyšela.
„Venku, nechtěla sem za tebou skočit, prej dojde pro pomoc, spíš bych ale řekla, že se bála. Navíc se to hned za mnou zavřelo a nevim, jaks to otevřela, takže pomoc je nám na prd. Zase je to nás.“ Skoro bych až řekla, že z toho má radost. Jen, co to dořekla, tak jsme přistály na zemi. Já jsem si skoro vyrazila dech a zlomila nos, jak jsem padla obličejem napřed, zato ona si padla si do měkýho, na mě.
„Slez ze mě!“ zasípala jsem.
„Jé, to seš ty?! Já si říkala, že je divný, že by nám sem dali duchny…“ slezla se smíchem ze mě.
„Kde to jsme?!“ začala jsem se rozhlížet, ale nic kromě tmy jsem neviděla. Baterka se mi při pádu rozbila.
„Vypadám na to, že to vim?! Jsme snad věštící koule?! Ale hádám, že nemáš funkční baterku… ta moje zůstala nahoře i s celym batohem.“ Zatřepala jsem s tou svojí, která jediný co vydávala, tak bylo rachtání rozbitejch částí. Chytly jsme se za ruce, abychom se sobě neztratily, kdyby se jedna rozhodla podél stěny někam vydat, ale řekla bych, že to u nás hned tak nehrozí. Zatím jsme na to byly moc v šoku, ale věděla jsem, že se budem muset někam vydat, protože jinak tady zemřem. A já jediný, co jsem měla u sebe, byla ta rozbitá baterka, ale radši jsem si jí nechala, furt s ní můžu něco nebo někoho praštit. Můj batoh zůstal u dubu, jak jsem si s hrůzou uvědomila. Když jsme totiž hledali ten ´balíček´, tak jsem ho odhodila, aby se mi líp hledalo a nic mi nepřekáželo. A v tý rychlosti mě ani nenapadlo si ho vzít.
„Mariposso, není tohle světlo?!“ poklepala mi Nettie na rameno a ukázala na světejnej bod, co se neustále přibližoval. Zůstaly jsme stát a čekaly, co z toho bude. Nechtělo se mi vybíhat proti predátorovi, co si nás de dát jako zákuseček. Měla jsem v živý paměti tu hnusnou rybu, co žije moři ve velkých hloubkách a láká kořist na světýlko.
„Komíhá se to! To bude oheň! Wow, nečekala jsem, že Rosetta bude tak rychlá!“ rozběhly jsme se našim zachráncům naproti. Nějak mi v tu chvíli nedocházelo, že by to ani utajovanej král nedokázal tak rychle.
„Rosett!“ řvala jsem, jak jsem běžela, ale když jsme se přiblížily na vzdálenost, že jsme se mohli rozeznat, došlo mi, že je neznám. Nepatří k ´ústavu´, k naší škole, k utajovanýmu králi, nepatří k našemu národu. Kdo to je? V tom chabym světle jsem rozeznala, že maj něco jako tetování, nejspíš ho budou mít všude, bylo totiž na jejich obličeji, na ruce, co držela ohýnek. Fakt pravej oheň. Na pochodni!
„Kdo jste?!“ zařvali jsme všichni nastejno. A snažili se honem najít něco, čím bychom se mohli bránit, kdyby došlo na nejhorší. Oni si vyndali svoje nožíčky a já…
„Mám zbraň a nebojim se jí použít!“ začala jsem máchat svojí rozbitou baterkou jak frajerka. Nettie se na mě skepticky podívala, bylo jí jasný, že nemáme proti nim nejmenší šanci.