Dost standartní řežba. Holubů všude plno a Asmáci zatlačení v rohu, pomalu postupujíc vpřed… Jestli kurva přijde ještě jedna liga, tak pochcípeme. Ta naše nedorazí dřív než za hodinu. Dochází mi síly, lektvary, nápady a mám hlad. Sakra. Jakej já mam hlad.
Už se tu s těma holubama pachtím víc jak deset hodin. Je to celá věčnost. Jenom si to představte. Nikde nic, všude pusto a prázdno. Sem tam zafouká vánek, ale neosvěží, protože je to vánek ze sahary. Všude poušť – kam oko dohlédne. Tahle hrůza má jméno. Sarpan.
Jak se jistě dalo poznat, jsem asmodian a – ne nevelím, nerozkazuju, tak dobrej nejsem, abych někoho vedl – jsem členem jednotky assassinů. Raději ty rozkazy poslouchám a pokouším se je zdárně splnit, než abych ve vteřinách rozmýšlel o několikero strategiích… ech… nechám toho. Myslím na kraviny. Mám hlad.
„No nic. Mám splněno, jdu domů. Mám toho tak akorát dost.“ Řekl si mladík, vypadajíc tak na dvacet. Vlasy polodlouhé a černé jako noc prohrábnul a povzdechnul. Žalostně mu zakručelo v břiše. Musí se najíst, jinak umře na hlad. Zamířil si to tedy k městu. Měl to kousek a tak se mu nechtělo zbytečně vyhazovat svitky na teleport. No. Možná to měl udělat. Zachránili ho jeho assassinské reflexy. Ledabyle si šel kolem vysokého kamene. Když vystoupil, stál tam. Elýk. V nablýskané zbroji. V prvotní chvíli se rychle schoval za kámen a pak skryl svoji přítomnost. Elýk, tenhle nebude žádná sranda. A on s ním bojovat nechtěl. Už se mu nic nechtělo. Měl hlad. Tak jako ho předtím zachránili jeho schopnosti, ten hlad… Zakručelo mu v břiše a elýk to slyšel. Zamířil tím směrem. Taková trapná situace assassina vyvedla z míry a tak se krčil schovaný u kamene a modlil se, aby byl jeho žaludek zticha. Nebyl. Holub tasil meč a udeřil tím směrem. Úskok. Zakopnul a spadl. Jen tak, tak uhnul druhé ráně a spíše než nějaká taktika, to bylo žalostné uhýbání na poslední chvíli. Nakonec se mu podařilo zmobilizovat a skok. Pryč. Rychle…
Nestihl. Elyos jej držel v řetězech a táhnul k sobě. Schopnost templářů.
„To je má smrt.“ Pomyslel si a zavřel oči. No. Tak se alespoň rychleji dostane do města. Elýk ho tam pošle. Jak potupné. A tak jak ho předtím žaludek vyzradil, tak… zakručelo mu znovu, zrovna když se elýk napřahoval na zasazení smrtící rány. Začal se smát. Fakt se smál. Assassin na něj zíral a nevěděl, co si má myslet. Elyos schoval meč a normálně odešel.
„Blbec, kretén, idiot, sakra!“ Nadával cestou městem, míříc do první hospody, kde vaří. Přemítal si, co se vlastně stalo a pomalu z těch nechutností upadal do deprese. Blbej hlad. Jídlo doslova sežral jako prase. Jako bídnej pes, co nežral měsíce. Byl naštvaný.
Elýk v nablískaným brnění. Templ. Žádná sranda. Nevypadal, že by to byl jeden z těch „nas mnogo“. Byl sám a nebál se. To se nestává často. Prakticky vůbec.
„Seš nějakej jetej. Co se stalo?“ Vyrušil ho z přemýšlení jeho dlouholetý kamarád. Taky assassin. Bledá tvářička, o něco starší než on krátké bílé vlasy. A na Asmodiana měl zvláštní prvek. Modré oči. Dlouho se povídalo, že má taťky u elíků, ale je to jenom náhoda. Řekněme, že je to takový albín. Velice schopný na rozdíl od černovlasého. Ne nadarmo je pravou rukou velitele assassinské jednotky. Povzdechl si.
„Nebaví mě to.“ Bělovlasý zamrkal překvapeně a usadil se k němu.
„Jak nebaví?“ Tázal se.
„Tak jak jsem řekl. Jsem znuděný. Už mě to všecko unavuje. Ta válka, neustálé rozepře, malé i velké bitky. A nikde smrt. Být daeva, je na obtíž. Nesmrtelný.“ Osvětlil.
„Tím chceš říct, že chceš umřít?“
„To ještě ne, ale…“ Nedořekl. Nevěděl co dál říct. Spíš JAK to říct.
„Vzchop se, chlape.“ Snažil se kamaráda povzbudit.
„Tobě se to řekne. Jsi schopný a dosáhl si vysoko. A dokonce budeš možná jednou velet přímo mě. A já? Ani ťuk. Tam kde jsem začal, tam furt jsem. Už bezmála půl století. Trapné.“ Hrábnul po džbánu a vydatně se napil. Při pokládání džbánu s ním nezapomněl pořádně třísknout, mávl na hospodskou a zaplatil. Kamarád chvilku mlčel.
„Ty se totiž vůbec nesnažíš. Abych se dostal, kde jsem, musel jsem hodně máknout.“ Osvětlil.
„Máknout.“ Zopakoval.
„Lenochu.“ Žduchnul do něj. Mířili si to do velitelství legie.
Lenoch. Jo. To možná. Ale to že se mi nic nechce, se mi nechce až teď. Až po té poslední bitvě. Nahlásil jsem si volno. Asi odejdu a někam se zahrabu. Pojedu sólo a občasně se k někomu připojím do bitvy. Když se mi bude CHTÍT. Ale teď budu jenom tupě zírat do stěn a stropu svého pokoje. Nemůžu. Kruci. Musím do Sarpanu. Prostě musím…
Najezený assassin se usadil na onen osudný kámen a dřepěl tam. Byl vyhlášený mír, takže nějaké to nebezpečí, víceméně, nehrozilo. Zíral na oblohu a přemýšlel, proč sem vlastně šel.
„Idiote!“ nadal si. „Co sis myslel?“ Nic. Chtělo se mu. A tak šel. Nevysvětlitelné nutkání a přání… aby tu byl. Nezabil ho. Zvláštní. Elýci zaříznou i mrzáka, když bude na „nesprávné“ straně. Ale on? Smál se.
„Debile.“ Řekl si pod nos a usmál se. Blbej hlad. Příště s sebou bude tahat alespoň nějakou sušenku. „Zajdu si někam něco zabít.“ Seskočil z kamene a zamířil si to k nedalekým lesům. Alespoň to tam na chvilku vyčistí od přítomné havěti.
Naučené pohyby, reflexní jednání – šlo to jako po másle.
„Jo. Tohle jde. Žádná práce. Necítím nebezpečí. V klidu si můžu vybrat, co udělám.“ Pronesl si pro sebe a zabil moskyta velkého jako jeho hlava. Z téhle rutiny jej vytrhl křik. Netušil, co to bylo, ale skočil do stínu a sprintoval tam.
Balaur? Co ten tady dělá? Tady nebývají. Zatoulal se? Kdyby se zjevil u mě při té rutině, asi by mě dostal. Takhle ale neví, co přijde.
Vyskočil mu na záda, odhalil svoji přítomnost a zabodl své dýky do hlavy. Na místě mrtev. Využil pádu balaura – dvakrát vyššího než černovlasý – a vytáhnul se svojí akrobacií. Když už někoho zachraňuje. Měl by patřičně vědět, že není žádnej idiot. Jenže, ku jeho překvapení, to byl on. Tem modrookej blonďatej – jako všichni – elýk v nablískaným brnku. Teď už teda tak nablískaný nebylo, páč dostal řádnou nakládačku, ale stejně. Je to on. Chvilku na sebe zírali. Pak elýk vstal, ledabyle se oprášil, kývnul k černovláskovi.
„Díky za pomoc.“ A usmál se. Černovlásek šel do kolen. Nerozuměl mu ani slovo, ale srdce mu tlouklo o sto šest, tušil, že mu poděkoval. Elýk. A umí děkovat?
Nervózní jak kráva, před elýkem. Znovu byl na sebe naštvaný, že ze sebe zase, ZASE, udělal debila.
Elýk. Seru na to. Na něj. NA VŠECHNO! Kopnul do ležícího čehosi, aby si vybil zlost. Nepomohlo to. Doma práskl s dveřma a zahrabal se do peřin. Styděl se sám před sebou. Vypadal jako debil. Neschopnej debil, který když zákeřně skolí načatého balaura, jde k zemi.
„Debile!“ zahuhlal do polštáře a praštil do něj. Moc to neudělalo. Celou noc nespal. Na druhý den byl jako zombie. Jeho kumpáni vyrazili na misi a on tu dřepěl sám s nováčkama, kteří na „to“ ještě nemají. Patřím k nim. Si pomyslel a povzdechl. Dovolená pomalu končila a on se ještě nesebral. Přemýšlel, jak se vyhnout misím v terénu. Už se nechtěl potkat s tím templem. Zase by vypadal jako pako. Kdy naposledy cítil takovou trému? Jo. Na zkouškách. To je hrozivě dávno.
Byla tu jediná možnost. Učit. Učit cvičit ty „mláďata“. Jenže on sám byl mládě. Teda hodnostně. Neměl kvalifikaci a ani titul. Zavrhl i myšlenku „zneužití“ svého kamaráda. Je to kamarád, nebude ho využívat. Ani náhodou. Seděl zničený ve společenské místnosti. Seděl tam dlouho do večera. Než se vrátili jeho společníci z mise. Vypadali šťastně. Zřejmě se dobře bavili a i vyhráli. Kdo ví. Asmáci se umí radovat i z maličkostí.
„Jenom já se chovám velkopansky.“ Zabrblal.
„Co to mumleš?“ Sedl si k němu… víte kdo.
„Nic.“ Odsekl.
„Máš problém. Já to vím.“ Rýpnul do něj prstem.
„Nemám.“ Zamítl.
„Na to tě znám moc dlouho. Mluv a vyřešíme to.“ Nenechal se odbýt.
„To se nedá vyřešit.“
„Takže tu ten problém je.“ Pousmál se a kouknu l lišácky. „Zamiloval ses?“ Tohle byla rána pod pás. Skoro se nemohl nadechnout. Srdce se mu rozbušilo a vybavil si toho elyosského templáře. Sesypal se na stůl a rukama schoval hlavu.
„To raději ne. V mém vlastním zájmu.“ Zahuhlal.
„Cože?“ Černovlásek se posadil.
„Nic. Zamilovanej nejsem. Jenom v depresi ze své vlastní neschopnosti.“ Nepřítomně oponoval.
„Nooo?“ Nevěřil mu. Byl přesvědčený, že je v tom někdo další. „Takže se ti nedaří zaujmout tvoji druhou polovičku?“ Pořád kul železo. Palčivé, skoro tekuté…
„Bože. Declane!“ Obořil se. „Přestaň. Prosím.“ Žadonil.
„Dobře. Je to natolik palčivé, že o tom ještě nechceš mluvit.“ Vstal od stolu. „Až budeš chtít, jsem ti k dispozici.“ Pronesl s úsměvem. Černovlásek jenom kývnul a znovu se schoulil na stůl. Declan si to zamířil k jednotce z mise a o něčem hovořil s velitelem.
Zase seděl na tom šutráku v Sarpanu. Nenáviděl Sarpan, ale přesto sem furt chodil. Snad doufajíc v reparát. Úspěšný reparát. Kolem se mihlo několik duší. Nějaké asmodianské, nějaké elyosské až nakonec i templář. Ten templář, na kterého čekal. Stál opodál a usmíval se. Černovlásek na něj zíral a zase dostal trému. Klepal se od hlavy k patě, žaludek na vodě a zběsilé bušení srdce.
Nakonec udělal ten první krok templář.
„Moji lidé říkali, že tu jsi.“ A tasil meč. „Přátelský souboj?“ A vyčkával.
„Nerozumím ti ani slovo, ale chceš to, co chci já. Očividně.“ Seskočil z kamene a tasil dýky. Jen setina vteřiny ticha a klidu. Roztrhl ji skokem do stínu a rychlému přesunu za záda templářovi. Templ nebyl žádný zelenáč. Pootočil se a nastavil mu štít. První útok nevyšel a tak černovlásek skočil znovu do stínu a odtáhl se od něj na několik kroků. Templář nezahálel a šel po něm. Jen těsně uhnul meči a využil situace k útoku z boku. Templář znovu využil svůj štít a černovláska odrazil. Černovlásek se odpíchnul od štítu, když dopadl na zem, ihned se odrazil a zaútočil, na teď už nechráněného, templáře. Není to zrovna jeho styl boje. Vždycky šel zezadu, ale tenhle templ si záda hlídá. Zkusí využít toho, že „čeká“ na útok ze zadu. Během okamžiku byl u něj a máchnul dýkami. Templář jen tak, tak ustoupil. Udělal jen jeden krok vzad a návazně na to se chystal tnout mečem. Prásknul do prázdna, protože černovlásek už byl dávno v trapu. Vlastně byl za ním – nahoře. Vyskočil a hodlal jej sejmout úderem z vrchu. Tohle nechápal. Templář nechal zabodnutý meč v zemi a oběma rukama proti němu nastavil štít. Paráda. Neozbrojený templ? Dělá si ze mě srandu?
„Sereš mě elýku!“ Situace. Kdy templ má meč zabodnutý vedle sebe a v obou rukách třímá štít, je jako výzva. Pojď mi do zad a sejmi mě. Jenže… Jenže…
Udělal to. Okamžitě šel do zad. Jenže templ si přehodil štít do druhé ruky a tou druhou vytáhnul meč ze země a seknul. Dlouhá táhlá rána na hrudi pálila jako čert. „Dostal mě parchant. Parchant obourukej. Není divu, že se nebojí jít sám. Bojovat umí. Tohoto by porazil jenom Declan. Já ne. Co teď?“ Ptal se sám sebe, tisknouc ruku na své hrudi. Nedobytná pevnost. Tenhle templář snad nemá slabinu.
„Rylane!“ Slyšel Declanův hlas. Nestačil říct nic. Ani slovo a už se strhla bitva, mezi templářem a Declanem. Byl to vyrovnaný boj. Jen se odráželi. Dokonce templář vypadal, že má rovnoceného soupeře. Černovlásek si vyskočil na šutrák a léčil své zranění, přitom sledoval to dění. Nechápal to. Ta rychlost. Templ měl co dělat. On na rozdíl od Declana, byl pomalej slimák. Co by. I slimák je rychlejší. Cítil se jako největší debil. Dokonce. A to DOKONCE v boji s Declanem, templář začal používat své schopnosti. I Declan je začal používat. To černovlásek… co si budeme povídat…
Nakonec templář Declana odrazil štítem tak silně, až narazil zádama do toho kamene, na kterém seděl Rylan. Měl vyražený dech a bylo nad slunce jasné, že templářovi nestihne uhnout. To co se stalo, bylo jako z hororu. Černovlásek se přemístil před Declana a skříženými dýkami odklonil templův meč. Ten se nakonec zarazil o ten kámen a templ pustil štít, chytil černovláskovi hlavu pod bradou – nikoli krk ani celou hlavu. Nestihl ani pomyslet na to, jestli je to nějaká past nebo něco. Declan už byl pryč. Byl za zády templáře. Templ s černovláskem hrubě praštil o kámen a táhle zvedal meč. Rylan jen vyplašeně rozevřel oči, pomalu si domýšel. I když to byly jen vteřiny, vypadalo to jako několik minut. Musel to udělat. Skočil a zabránil Declanovi elýka zabít. Dýchal jako po maratonu. Neozbrojený templář se usmíval. Díval se na Declana.
„Co to má znamenat, Rylane!“ obořil se na něj. Rylan šel k zemi. Už to neustál. Motala se mu hlava a nedostávalo se mu kyslíku. „Panebože, Rylane! To nemyslíš vážně!“ Domýšlel si dál.
„Přemejšlíš o kravinách!“ Obořil se hned. „My tu měli přátelsk…“ nedořekl. Znělo to totiž absurdně a nevěrohodně. Elýk položil Rylanovi ruku na rameno. Už byl zase vyzbrojený, ale ne připravený na boj. Ta ruka na rameni, byla něco jako „ahoj“ a zmizel, teleportem. Co sakra zmýšlel? Bez štítu. Jemu zlomit vaz a Declana napíchnout na meč?
„Sakra!“ Praštil pěstí do rozpáleného písku.
„Rylane.“ Hlesl.
„Nech toho. Nebylo to na život a na smrt. Tenhle elýckej holub je „normální“. Ač se to může zdát divný, nezabije, když nemusí.“ Osvětlil situaci. Uvědomoval si, že to zní jako obhajování, vzhledem k tomu, co si myslí Declan. Jenže měl pořád v paměti tu situaci, když byl na smrt hladový.
„Neměl bys šanci.“ Řekl mu.
„To jsem pochopil, když jsem viděl bojovat tebe.“
„Ani já neměl šanci.“ Rylan zamrkal a zíral nevěřícně na Declana.
„O tom silně pochybuju.“ Odfrknul a pokusil se vstát, ale neúspěšně.
„Zabil by mě. Kdybys ho neodrazil.“
„Je mi jasný, že mi chceš zvednout náladu Declane, ale nedaří se ti to. Nevěřím ti.“
„Víš ty vůbec, kdo ten templ byl?“ Rylan jen zakroutil hlavou. „Abysský princ.“ Legenda. Elyosská družina, kterou přezdívali „poslové bohů“ působící výhradně v Abyssu. Temláře – vůdce té šestky – přezdívají jako Abysského prince. Údajně měl sám zdolat alianci asmodianů, ale kdo ví, jak to bylo.
Rylan zalapal po dechu. Tušil, že to nebude žádný kretén, ale až tak… tak moc schopný. Tolik let a stejně ani Declan nemá na vyšší pozice. Už mu nebylo tak blbě. Usmál se a postavil se.
„Budu potřebovat intenzivní trénink.“ Oznámil Declanovi s úsměvem. „Tam toho templa chci porazit.“ Declan se začal smát. Smál se vážně od srdce. „Myslím to vážně!“ Obořil se Rylan.
„Dobře.“ Pořád se ještě občasně pousmíval.
V kasárnách byla sranda. Declan se nezapomněl pochlubit výrokem Rylana. To, že chce jednou sejmout Abysského prince. Tenhle „vtípek“ myšlený vážně ze strany Rylana a jako dobrej „joke“ ze strany Declana a celé legie, vzal vážně už jen brigádní generál…
„Zdá se mi to, anebo mě šéf vážně dusí?“ Zhltnul první sousto jídla ve společné jídelně legie.
„Nezdá.“ Ujistil jej Declan a udělal to samé. „Taky jsem…“ polknul „dostal rozkaz tě dusit, dokud nepadneš.“ A rychle si zcpal pusu jídlem. Rylan na něj tupě zíral na vidličce jídlo.
„Vážně?“ Vydechnul. Declan polknul. Byl chvilku ticho. Z hluboka se nadechl a vydechl.
„Vážně. A víš co?“ Znovu si nacpal pusu jídlem a hbitě ho pokousal a polknul. „Já ten rozkaz splním.“ Raději se na Rylana nedíval. Snad se bál, aby na něj nebyl naštvaný.
„Aha. To abych se začal bát – o svůj život. Jsi pedant…“ hlesnul. Už neměl chuť. Declan byl totiž velice precizní a krutý… Nikdo moc dlouho, pod jeho vedením nevydržel. Když už ano, tak to stálo za to. Mnozí z nich mají vysoké hodnosti. Declanovi se přezdívá „Baron Mučitel“. A tohle o něm vypovídá všecko.
„Rylane?“ upřeně se na něj díval.
„Jo?“ Cítil pohled, ale neodvážil se na něj podívat. Jestli ho má trénovat zrovna Declan, zničí ho dřív, než se vůbec dostane k tomu elýkovi.
„Jsme kámoši, takže dostaneš protekci.“ Rylan zamrkal.
„Pro… ne. To nejde.“ Zakroutil jsem hlavou, ale hrozně rád bych neměl na učitele Declana. Nebo samotnýho šéfa. Kdokoliv jiný by byl fajn.
„Ale jde. Budu na tebe mírný.“ Řekl zběžně a zmizel s prázdným talířem. I přesto že to řekl. I přesto, že jsme přátelé. Nevím. Bojím se ho.
Mladý černovlasý assassin padl na zem úplným a totálním vyčerpáním.
„Neříkal snad, že na mě bude mírný?“ Zahuhlal si pro sebe a pokusil se vstát. Pokus selhal. „Fajn. Budu tu teda ležet a tiše chcípnu.“ Pomyslel si. Jenže jej Declan zlil ledovou vodou. To jej dokonale probralo a posbíral i ty poslední zbytky sil na to, aby se zvedl a zařval.
„Ty vole, to je ledový!“ Počastoval ho.
„Neřekl jsem, že máš odpočívat.“ Nekompromisně řekl a odložil vědro.
„Myslíš, že jsem si chtěl lehnout?“
„To možná nechtěl, ale už si nechtěl vstát.“ Trefa. „Takže hopem vstaň a znovu. Nebo tě poženu bičem.“ Pohrozil.
„Cože?“ Nevěřil. Skoro vyčerpáním zapomínal dýchat a on ho žene do toho drilu znova?
„Padej. Žádný výmluvy.“ Ty vole. Jestli je tohle „mírný“ tak já jsem sám bůh Aion.
„Ty nejsi Baron… ale sám ďábel.“ Syknul. Declan se usmál.
„To už jsem slyšel fakt mockrát. A to jsem ještě fakt mírnej.“ Potvrdil to. To snad ne. Skoro chcípu a on že je mírnej? Posbíral jsem tedy poslední zbytky sil a vrhnul se na tréninkového panáka. A hned jsem jenom slyšel Declanovo řvaní: To je špatně. Tohle ti nejde. Snaž se trochu, a nebo jestli nebudeš rychlejší, předhodím tě vlkům na skalách. Těmi vlky, myslel ale skupinu asmáků, kteří žijí v horách, a povídá se, že jsou to krutá a nevybíravá individua. Včetně sexu – a na ten právě naráží. Tím mi říká, že mě nechá zprznit touhle smečkou vlků.
Abyste si nemysleli, že jsou Asmodiani snad prasata, nebo tak něco. Máme tu i svá něžná pohlaví. Třeba Sin. To je holka k pohledání. Léčitelka. Milá a strašlivě hodná. Má mě na starost, po tréninku s Declanem. A že má vždycky co dělat. Abych nevypustil duši. Stejně jako dneska. Jako vždycky mě Declan přitáhne na zádech a hodí na lůžko. Sotva to stíhám vnímat. Jen slyším ten její jekot, jak mě zase zřídil.
A takhle jsem se držel celý dva měsíce. Až najednou, to křuplo. Nechápal jsem, co se stalo. Zarazil jsem dýku jak Declan chtěl, ale ruka. Moje ruka byla na druhou stranu. Tak mě to dostalo, že jsem dostal po držce jednou z „ruk“ toho panáka, co se vracela. Zůstal jsem ležet a nehybně přemýšlel, jestli jsem viděl dobře.
„Rylane!“ Slyšel jsem. „Jsi v pohodě?“ Byl to Declan a měl vážně starost. „Nehýbej se. Dojdu pro Sin.“ Rychle vstal a dal se na odchod. Sledoval jsem ho. Najednou se zastavil, otočil, výhružně zvedl prst. „Jestli se byť jenom o milimetr pohneš, sám tě sprovodím ze světa!“ Cítil jsem, že mi něco teče po hlavě. Jo dostal jsem pořádnou ránu. Asi mám prasklou lebku. Jako. Vyčerpaný jsem byl vždycky, ale takhle jsem se zranil prvně. Pod Declanovým vedení.
„Únavová zlomenina. Měl bys mu dát oddech na pár týdnů.“ Konstatovala Sin. Spravila mi hlavu i ruku a nepřátelsky zírala na Declana. Měl by. Co?
„Dobře.“ To mě dorazilo. On s ní souhlasil? To je sakra prvně. „Jak dlouho?“ Zeptal se.
„Měsíc. Alespoň měsíc.“ Dodala.
„Fajn.“ Odsekl. Nebyl nadšený. Ale už jsem mohl vstát. Takže super. „Máš tedy na měsíc volno, Rylane. Jestli se jenom minimálně pokusíš trénovat, sežeru tě.“ Pohrozil. A odešel. Bože. Je to hrozný. Fakt jsem nečekal, že se takhle potupně zjevím v legii. Budou si myslet, že jsem to nedal. Nechce se mi tam.
Jak já se mýlil. To bylo vítání a plánují oslavu na mé přežití. To je divný. Fakt divný.
„Co blbnete. Vždyť je na mě jako pes jenom z poloviny, toho, co dělal těm předemnou.“ Objasnil jsem situaci. Odkašlal si kapitán. Jeden z těch, co prošli.
„Víš. Byli jsme se tam podívat, abychom viděli a připomněli si a nestačili jsme se divit.“ Konstatoval.
„Co prosím?“ Zíral jsem na něj.
„Není na tebe totiž vůbec mírný. Spíš bych řekl, že je až dvojnásobně krutější, než byl na nás.“ Zaskřípal jsem zuby. Nasralo mě to. „Jestli si myslíš, že je na tebe mírný, tak jsi zatraceně dobrej.“ A poplácal mě po zádech.
„Já si to nemyslím. Sám mi řekl, že na mě bude mírný.“ Partia Declanových čtyř kapitánů se začala smát.
„A tys mu to sežral?“ Smála se jediná kapitánka. Sežral? Jo. I s navijákem.
„Prý protekce.“ Zamumlal jsem. Začali se smát ještě víc.
„Declan nedává protekce. Ani druhou šanci. Jednou zklameš, navždy zklameš.“ Osvětlila assassinka. Zíral jsem na ni. Znám Declana už od dětství a neznám ho. Vůbec. To si s ním teda vyřídím. Až se vrátí z mise. Počítal jsem snad hodiny do konce jeho mise. Jen pár dní, to vydržím, aniž bych se za ním vydal a seřval ho rovnou na bojišti. Ta párty nakonec vážně proběhla. Byl jsem středem pozornosti. Ne že by mi to nevadilo, ale sesypat se může všechno. Hrdina dne. Bože. Declane. Já tě zabiju!
Den D.
„Mise se protáhla.“ Odvětil generál.
„Protáhla?“
„Ano. A ty stejně máš ještě odpočívat. Dřív než za měsíc se tu neukazuj.“ Nakázal mi nekompromisně. Nešlo to nesplnit. Z něho jsem měl respekt větší než z Declana. A tak jsem bezcílně zíral do stěn a stropu svého pokoje, než jsem se rozhodl navštívit Sarpan a ten zatracenej šutrák. Usadil se na něj a zíral do oblohy. Je mír, ale nebylo by dobrý tu usnout…
Probudil mě něčí dotek. Já vážně usnul!!! Sakra! Debile. Idiote, nemám sám nasebe dost nadávek, vyjadřující tuhle situaci. Templ. Seděl vedle mě a koukal na mě s úsměvem. Ruku na mé tváři a zíral. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Kdyby to bylo je trochu možné vyskočil bych z kůže, ale nehnul jsem se. Nebyl jsem znehybněný, ani svázaný. Moje tělo stagnovalo.
„Jsi sladký, když spíš.“ Pronesl takovým polodechem svoji elyosskou řečí, něco. Zaujal mě ten tón a posadil se.
„Díky, že si mě nezabil spícího.“ Sice mi nerozuměl, tak jako já nerozuměl jemu, ale… mávnul někam. Když jsem se rozhlédl, byli tam. Celá jeho družina. Všichni poslové Bohů. Šla k nám nějaká blondýnka. Podle ošacení a výzbroje léčitelka. Léčitelky jsou vždycky krásné a strašně empatické a hodné… i na jejich straně. Zíral jsem na ni jako na boha a nechápal situaci.
„Řekni mu, že by tu neměl takhle usínat.“ Něco pronesl. Blondýnka kývla a otočila se ke mně.
„Liam říká, že bys tu neměl takhle spávat.“ Dost dobrý. Zíral jsem ještě víc. Mluví mojí řečí.
„To chápu. Má chyba. Nemám dost nadávek na svoji osobu.“ Dívenka se usmála. „řekni mu, že mu děkuju, že mě nezabil, když jsem tu tak potupně usnul.“ Snažil jsem se mluvit pomalu, srozumitelně a spisovně. Silně pochybuju, že by hovorovou „asmodianštinu“ zmákla. Kývnula a otočila se na – Liam? - templa v nablýskané zbroji.
„Spílá si sám. Neočekával, že usne a…“ Podívala se s úsměvem na mě. „…že ti děkuje, že si ho nezabil spícího.“ Templ se usmál, rozcuchal mi vlasy a vstal.
„Za málo.“ Pověděl. Hbitě mi to bylo přeloženo.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptala se mě.
„Rylan.“ Odpověděl jsem. Templ se zastavil a jen se bokem podíval. Usmál se. Podivně se smála i ona.
„Já také.“ Odvětila léčitelka a mávla mi. Zvláštní, potkat tohle jméno na druhé straně a navíc, na ženě.
Declanova mise se protáhla na více než jen měsíc. Dávno mi skončila rekonvalescence a nervózně přešlapuju v sálu a vyhlížím Declana. Jako holka, co čeká kluka na rande. Moc dlouho jsem to nevydržel, protože takhle přešlapuju už snad věčnost. Zamířil jsem si to za šéfem. Zastavil jsem se u dveří do jeho pracovny a odposlouchával řev.
„Jak to mám chápat! Že jste nemohli jít blíž!“ řval na celý kolo.
„Declan padl do zajetí elýkům, pane. A nemohli jsme jít blíž, protože…“ Zalapal po dechu jeden z kapitánů.
„Protože?!“ řval generál.
„Protože tam byla ta šestka z abyssu.“ Vydechla poníženě kapitánka.
„To si děláte prdel, ne?“ Rozeřval se ještě víc. „To si myslíte, že vám tuhle výmluvu sežeru? Co by tady dělala Abysská šestka?! Ti operují výhradně v Abyssu. Proto ta ABYSSKÁ šestka!!!“ Dal důraz na Abyss.
„Pane. Také je nám to divné, ale opravdu tu jsou. A jsou Katalamu.“ Upřesnil pozici. Tak Katalam. Já je potkal v Sarpanu. Zaskřípal jsem zuby. Mám vejít a říct, že mají pravdu a nevymýšlejí si. Co bych mu tak asi řekl. „Jo šéfe, si s nima prostě kamarádím.“ Hned bych byl na popravišti. Zaklepal jsem.
„Co je!“ Křikl.
„Rylan, pane.“ Slyšel jsem to vzdychnutí. „Mám pro vás informaci, která by vás mohla zajímat.“
„Pojď dál.“ Už trochu klidně. Vždycky na mě byl tak trochu protekčně hodnější. Nebo se mi to zdálo, protože tu byl Declan…
„Chci se omluvit, že jsem poslouchal za dveřmi, ale nedalo se to přeslechnout.“
„Takže víš, co se stalo.“
„Ano. Declana zajala Abysská šestka v Katalamu.“ Šéf zaskřípal zuby.
„Jak ti to připadá, Rylane? Jako výmluva, ne?“ Chtěl slyšet souhlasnou odpověď.
„Pane,“ Vydechl jsem. „Abysskou šestku jsem dost často potkával v Sarpanu.“ Generál vyvalil oči.
„Co prosím?!!“ Zrudnul. „A to jste se mi to neobtěžovali povědět?!“ Byl naštvaný už i na mě.
„Se vší úctou pane. Věřil byste mi?“ Díval jsem se na něj odhodlaně. „Pane. Půjdu pro Declana.“
„Co prosím?“ Divil se. Z pohledů kapitánů i oni se divili.
„Dojdu pro něj. Vyjednám s nimi nějaké to stanovisko. Buď to vyjde, anebo ne. Zkusím své štěstí.“ Vzdušné zámky.
„Jsi idiot? To tě můj… Declan nic nenaučil?“
„Naučil mě toho hodně a jednou budu schopný se postavit tomu templovy v boji. Teď ale bude třeba se s ním dohodnout. A věřte mi nebo ne. Jde se s ním dohodnout.“ Ujišťoval jsem ho.
„Moc si věříš Rylane.“ Procedil skrze zuby.
„Pane. Žádám o uvolnění ze služby, kvůli osobním záležitostem.“ Začal jsem. Jako vojáka by mě nepustil. Ani by nemohl
„Padej! A nevracej se bez Declana!“ Otočil se k nám zády
„Půjdeme s tebou.“ Vyhrkla hned kapitánka.
„Ne.“ Odsekl jsem. „Zná mě. S váma by na nás zaútočil. Možná ne na mě, ale vy byste padli určitě.“ Vysvětlil jsem.
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ Chtěli vysvětlení.
„Nezabil mě, když mohl. A to víc než jednou.“ Dal jsem jim ho.
Zírali. Kdo by nezíral. Nic jsem neřekl. Prchl jsem jako zbabělec. Ty otázky si vyslechnu pak. A klidně se obětuju a půjdu na popraviště. Declana tam nenechám. Nemůžu.
Proplížit se Katalamem je hračka v určitou dobu. To zrovna v době, kdy se bojuje jinde. Snad tam ještě budou kempit.
Doufám v to.
Jsem tu a oni tu jsou taky. Ale teď už si tak jistý v kramflecích nejsem. Jak se mám zjevit. Neohroženě, jako zabiják, anebo jako vzdávající se…
„A heleme se kdo sem přišel. Vráně.“ Syčel mi cosi assasisnský elýk do xichtu. Držel mi dýku u krku. Kde se tu zjevil. Byl tam mezi něma vůbec? Nevšimnul jsem si. Moje chyba… Když mě teď sejme, tak se sem vrátím. Ne. Nesejme mě. Tohle šestka nedělá. Jak jsem předpokládal. Svázal mi ruce i záda. To abych mu nepláchnul vzduchem. Neroztáhnul křídla a neuletěl. Táhnul mě do jejich kempu. „Koukej, koho ti vedu, Liame.“ Jméno templa jsem postřehl. Taky jsem postřehl tu nevýslovnou radost, že mě vidí. Ne. Jenom si to namlouvám. Ale tak nějak se mi chce, aby to tak bylo. V samém zoufalství vyplívajíc ze situace. Nechat se takhle trapně chytit. Templ mávnul na tu léčitelku. Declan to sledoval. Nebyl tak daleko. Otočil jsem na Declana hlavu, jak jen to šlo a řekl mu: „Dostanu tě odsud.“ Declan jen rezignovaně zakroutil hlavou. Přišla léčitelka.
„Ahoj Rylane.“ Řekla.
„Ahoj Rylan.“ Řekl jsem. Vsadím všecko, co mám, že družina včetně Declana nechápala, ten pozdrav.
„Pročpak si přišel?“ Zeptala se mě.
„Chtěl jsem zjistit, jestli je nějaká šance, že byste propustili zajatce.“ Sebejistě. Usmála se a zřejmě to přeložila Liamovi… Ten templ. Po nějaké chvilce se na mě otočila.
„Budeš naším hostem Rylane. Miky tě rozváže. Liam si bere den na rozmyšlenou.“ A zmizela. Takže Assassin se jmenuje Miky. Usmál jsem se. Přišlo mi jeho jméno strašně vtipný. Na to jak moc tvrdě se chová. Šel jsem hned za Declanem.
„Co si sakra myslíš, Rylane.“ Syknul po mě. Jeho družina taky chtěla vědět, co se to tu děje.
„Nemyslím si nic. Zkouším štěstí. Nejsem zrovna chytrej, znáš mě.“ Usmál jsem se. „Ale pro tebe Declane, udělám všechno. Za to, že si mě celej svůj život trpěl a nevysral se na mě.“
„Rylane. Na tom vůbec nezáleží. To že ten elýk jednou nezabil, neznamená, že to nemůže udělat teď, nebo jindy. Chápeš, že jsme nepřátelé?“ Vysvětloval mi. S obavami.
„Chápu to. Neměj péči.“ Usadil jsem se vedle něj a položil hlavu na jeho rameno. Neohroženě jsem usnul. Declan se mě ani nesnažil vzbudit. Vsadím krk, že jenom rezignovaně povzdechl.
„Probuď ho.“ Řekl templář. „Nebo ne.“ Zastavil toho chlapce. Také v nablýskané zbroji. Gladiátor zřejmě. Ten co zasazoval největší rány. „Ještě se budu chvilku dívat.“ A usmál se. Nikdo nic neřekl. Ani úšklebek. Nebo poznámka. Bez keců souhlasili. Respekt jako sviňa. Jenže Declan se ho snažil vzbudit. „Rylan. Řekni mu, ať ho nebudí. Až budu já chtít.“ Nakázal a bylo splněno.
„Ahoj.“ Řekla s úsměvem. Declan zalapal po dechu a mírně zrudnul.
„A-ahoj.“ Vykoktal.
„Nebuď jej. Liam si to nepřeje. Sám ho vzbudí, až bude chtít.“ Řekla a odešla. Declan se tedy nehnul. Ani o milimetr. Stál tam dobrých deset minut, než udělal krok a zamířil si to k Rylanovi. Položil mu ruku na tvář a usmál se.
„Jsi tak sladký, když spíš.“ Špitnul k Rylanovi něco, čemu Declan ani za mák nerozuměl, ale domyslel si. To jak se ten elýk k němu choval. Rylan otevřel oči. Zamrkal. Zase. Zase probudil někde v nějaké nebezpečné krajině a byl tam ten templ. Jako anděl strážný. Usmíval se. Něžně a přívětivě. Bezeslov jej Rylan následoval do jeho stanu. Jediný kdo s nimi do stanu vešel, byla léčitelka, taky Rylan.
„Mluv, Rylan.“ Rozkázal jí.
„Liam tvé společníky propustí, ale bude za to něco chtít.“ Tentokrát se neusmívala. Muselo to být vážné.
„Co bude chtít?“ Docela se bál. Doufal, že to bude splnitelné. Léčitelka se podívala na Liama a kývli na sebe.
„Za každého něco.“ Přešlápl jsem. Bylo mi jasné, že budou chtít nějaké ty informace. Citlivé to téma. To nevím jestli vyjde. Budu se snažit jim neříct moc. Tak nějak aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
„Takže šest věcí. Které to jsou?“ Začala sebou ošívat.
„Jenom to řekni. Neumím jejich řeč. Spoléhám na tebe.“ Mluvil k ní. Kdo ví, co jí říkal.
„Jestli chcete nějaké kompromitující informace na Asmodiany, tak přísahám Aionovy, že nic moc důležitýho nevím. Nic, co by se vám mohlo hodit.“ Rylan se zase ošila. Vadilo jí snad tohle?
„Byl jsi někdy u portálu do Idianu?“ Zeptala se mě.
„Ano.“ To je mi otázka.
„A všiml sis někdy něčeho zvláštního?“
„Ne. Kromě toho podivnýho chlapíka, co se tam občas motal.“ Rylan kývla.
„Byl si v Idianu u svatyně?“
„Svatyně? Nevím, že tam nějaká je.“ Zase kývla. Nechápal jsem ty otázky.
„Další. Jak moc dobře znáš Idian?“
„Moc dobře. Je na to nějaké měřítko? Znám jej z části osobně a z části z mapy.“ Rylan předemě položila mapu.
„Jak moc je ta naše odlišná od té tvé.“ Pokračovala.
Koukal jsem. Prohlížel si kousek po kousku a narazil na nesrovnalost. A ukázal na ni.
„Tohle je jiné.“ Řekl jsem. Byla tam cesta, kterou jsem neviděl. A abych se ujistil, vytáhl jsem mapu svoji. Byl to fakt. Všude jinde byla stejná. Jenom ta cesta tam byla navíc. Mířila mimo mapu. Kam vede?
„Je tam ta svatyně?“ Optal jsem se. Usmála se.
„Liam neříkal nic o tom, že ti mám odpovídat na případné otázky.“ Jo te fakt. Zatím se mě neptají na nic důležitého. Alespoň pro mě.
„Nikdo jak u tebe v legii tak jinde nemluvil o zvláštnosti v Idianu, nebo podivném portálu?“
„Ne. Je vám jasné, že tohle Asmodiani budou zkoumat. Tyhle otázky jim položím sám.“ Usmála se. Už nebyla tak upjatá. Ale já se podíval na templa a neměl jsem to dělat. Sledoval mě. Ale ne ostřížím zrakem, ale zasněně. Na stopro jsem zrudnul. Polilo mě horko a rozbušilo se mi srdce. Trapné. Vždycky mám takovou trému, když je přítomný a vždycky něco poseru. Otočila se ke svému šéfovi a něco mu povídala. Když si to spočítám. Padlo šest otázek… hotovo?
„Liam ti děkuje. Můžeš s přáteli odejít.“ Řekla.
„Ne.“ Odsekl jsem. Bušilo mi srdce.
„Ne?“ Divila se. „Proč ne?“
„Protože jsem nic neudělal. Nic jste po mě nechtěli. Tohle není žádná cena.“
„Pro tebe tohle možná cenu nemá, ale pro nás to má cenu šesti životů.“
„Fajn. Ještě vám zbývá jedna otázka.“ Zamrkala.
„Je nás tu sedm. Ještě já.“ Co blbnu krucinál! Hbitě se otočila na templa a něco mu řekla. Liam se usmál a šel ke mně. Vzal mi hlavu a…
„Vykoupeno.“ Řekla a zmizeli ze stanu. Chvilku jsem tam seděl jako opařený a pak se vyplahočil ven. Liamova družina se balila. Zamířil jsem si to k „zajatcům“ a začal je vysvobozovat. Byl jsem mimo. Málem jsem se sám pořezal. Když čest, tak na obou stranách. Ale tohle jsem vážně nečekal. To vážně ne. Nikdy. Ani ve snu.
„Co se stalo, Rylane? Co jsi jim pověděl?“ špitnul. Tušil to co já. Že chtěli informace. Diskreditující informace.
„Já. Declane. Chvilku. Dej mi chvilku. Musím se sebrat.“ Pořád mi buší srdce. A moje rty jsou horké. Cítím ho, pořád.
Všichni použili svitky teleportu domů.
„Sejdeme se na náměstí cechu.“ Rozkázal Declan. Tam jsem mířil taky. Než mě svitek úplně přenesl ohlédl jsem se po Liamovy a usmál jsem se. Viděl to a usmál se taky. Cuknul jsem s pohledem. Jsem pěknej idiot! Idiot!
„Jsem IDIOT!“ Zařval jsem už doma po teleportu. Pár očí se na mě podívalo. Ignoroval jsem je a zamířil si to do cechu. Přímo ke kašně. Studená voda je to co potřebuju. Potopil jsem hlavu, co nejvíc jsem mohl, ale pořád jsem cítil jeho rty na těch svých.
„Rylane!“ Zařval Declan. Za ním stála celá jeho skupina a všude kolem plno čumilů z cechu a Generál. „Co si udělal, že nás pustili?“ Pokračoval.
„Nic jsem neudělal. Využil jsem svého postavení.“ Vydechl jsem. Byl jsem smřený s tím, že skončím nadobro na popravišti. Možná jsem nesmrtelná Daeva, ale pořád umí moji „nadřezenost“ vytrhnout a tím ukončit můj život. Je to pomalá a bolestivá smrt.
„Jakého postavení? Jaký ty můžeš mít postavení u elýků?“ zamračil se.
„Pomýšlíš na to, že snad pro šestku pracuju? Že jsem zrádce? Ne Declane. Přísahám, že…“
„NEPŘÍSAHEJ!“ Zařval. Jaký otec, takový syn. Generálovi se teď podobal nejvíc. „Nepřísahej, protože důkazy mluví proti tobě.“ Usmál jsem se.
„Znám je. Teda jenom Liama, Rylan a Mikyho. Glad healerka a assasin. Zbytek neznám.“ Usadil jsem se na okraj kašny. „A mé postavení.“ Vydechl jsem. „Jsem takové sladké rozptýlení jejich šéfa.“ Declan a všichni okolo ani nedutali. Bylo mi jasný, že je tohle šokovalo. Declan se bez řečí sebral a odešel. To bylo naposledy, kdy jsem s ním mluvil, jako s přítelem. Declan opravdu nedával druhou šanci. Nedal ji ani mě.
Po pár dnech zbytečného bloudění a otázek „na tělo“ jaký to je dělat to s Elýkem jsem musel zdrhnout, abych se uklidnil. Šel jsem se rozptýlit a zamířil do Idianu. Zamířil jsem k místu, které nebylo na mapě. Chtěl jsem vidět to místo na vlastní oči. Byl jsem trpělivý a obezřetný. Idian byl přecej enom pro jiný levely, než jsem byl já sám. Nula. Neschopná nula. Dával jsem si majzla i před kdejakým malým broučkem a volil cesty tak, abych měl co největší krytí.
„Co se děje Miky?“ Zeptal se Liam a podíval se stejným směrem, kterým se díval assassin.
„Někdo tam je.“ Řekl mu.
„Ten „někdo“ je Rylan?“ Přál si slyšet to jméno.
„To netuším. O tom nemehlu bych věděl hned. Tenhle něco umí, ale vím o něm a teoreticky vím, kde je.“ Řekl. Liam nebyl spokojen. Poplácal Mikyho po rameni a zamířil si to k ostatním. Chvilku na to se k nim přidal i Miky.
„Dámy a pánové.“ Začal Liam. „Jsme Abysská šestka. Jsme šestka znavená válkou a toužící po klidu a přítomnosti našeho boha, stvořitele Aiona. Jsem velice rád, že jste do hledání brány k našemu pánu vydali vše, že jste si mnohokrát sáhli na samotné dno. Zítra už bude konec. Zítra už každý z nás dojde vytouženého klidu. Dnes ještě nepovolujte v ostražitosti a připravte se na zítřejší odchod nadobro z tohoto světa.“ Všichni zatleskali. Rylan to sledoval na slyšitelnou vzdálenost. Nerozuměl jim ani slovo, ale tušil, že to byla příprava na nějakou akci. A musela být fakt důležitá, když mluvil tak vážně. Divil se, že si ho Miky ještě nevšimnul.
Když na tohle Rylan pomyslel, Miky zmizel. Použil svoji schopnost skoku a zjevil se Rylanovi v zádech.
„Liame! Je to Rylan!“ Zařval. Rylan rozuměl jménům. Miky ho pustil a neohroženě odcházel. Rylan ho následoval.
„Ahoj.“ Začala Rylan.
„Ahoj.“ Odvětil jí Rylan.
„Nechceš se k nám připojit?“ Nabídla mu místo u ohniště kde se dělalo jídlo. Rylan zakroutil hlavou.
„Nechci zavazet. Jen jsem chtěl vidět to místo z mapy. Netušil jsem, že tu budete. Půjdu.“
„Rylane.“ Zastavil ho Liam. Hned se otočil na svoji healerku. „Řekni mu úplně všechno.“ Rylan se usmála a usadila se s mladým assassinem kousek od ohniště.
Všechno mi pověděla. Všechno čemu věří a čeho chtějí dosáhnout. Když skončila, zavedla mě do stanu za Liamem. A vydala se na odchod. Nechápal jsem nic, co mi řekla a nejspíš nikdo nečekal, že to hned přijmu a pochopím.
„Počkej. Kam jdeš? Nebudu mu rozumět, když odejdeš.“ Začal jsem panikařit. Rylan se na mě jen mile usmála.
„Na to, co se bude dít, nebudeš potřebovat překlad.“ Řekla a ze stanu odešla. Zachvátila mě panika a polilo horko. Navíc jsem se strachy rozklepal, když jsem ucítil Liamovo obětí. Sevřel mě pevně a políbil na krk. Zalapal jsem po dechu a moje tělo mě zradilo. Hlavně ta část mezi mýma nohama. „Hajzle zrádcovskej.“ Počastoval jsem svůj penis, který žebral o Liamovi ruce. Tělo a ústa. Dal si záležet na tom, abych jeho ruce dokonale pocítil úplně všude. Nejvíce jsem cítil jeho prsty na svých bradavkách, který mi dráždil. Jeho rty, které se mi lepily na krk ramena tváře. Když mě obešel a já ho viděl v celé své kráse a nalepil se na jeho hruď. Letmo pohladil jeho prsní sval a zvedl hlavu. Byl vysoký a já chtěl políbit. Hned. Polib mě hned.
Dlaní nahoru dvěma prsty mi přejel po krku k bradě a zastavil se na jejím okraji a více mi zvedl hlavu. Políbil mě. Jemně. Potom znovu víc. A do třetice setrval a dobýval se do mých úst. Rozklepal jsem se, protože jsem měl strach ze své nezkušenosti – objal mě a dál pokračoval.
Neumíš? Naučím. Neboj se.
Tohle jsem si domýšlel z řeči jeho těla.
Když mě zlehka jako křehký poklad pokládal do kožešin, toužil jsem po jeho teple. Toužil jsem po tom, aby mi udělal dobře. Natáhl jsem k němu ruce a musel se nadechnout. On se potěšeně usmál. Líbilo se mu, že ho přijímám. Že neprotestuji. Že chci to co on. Ucítil jsem jeho prsty ve svém zadku a musel se prohnout. Vlna vzrušení ve mně elektrizovala a nutila zatínat svaly. V péru mi pulsovalo. Zatínal jsem se ve slabinách, abych ho utišil. Bylo to ke zbláznění a Liam se rozhodl mě z něho vyléčit. Zkusmo olíznul špičku a sledoval moji zběsilou reakci. Nasál a ja děkoval Aionovi, že mi plní mé přání. Vychutnával si můj poklad po celé délce a všecko, co ze mě vyšlo, spolykal. Zrudl jsem a chňapl po první volné kožešině, abych si zakryl obličej. Liam se nenechal a bojoval o pohled do mé tváře, červenou od studu. Nenásilně. Něžně. Když naznal, že bez síly ze mě tu kožešinu nedostane, vetřel se pod ni taky a ihned mě políbil. Kožešinu jsem pustil a Liam tak dosáhl svého. Podvodníku!
Díval se mi do očí a posunul se vpřed. Vstoupil do mě a sám vzdychnul. Líbilo se mu to. Zvedl jsem nohy a obtočil je kolem něj. Líbilo se mu to ještě víc. Lokty zapřený u mé hlavy se rty u mých rytmicky vzdychal do svých pohybů. Cítil jsem letmou bolest a bylo to nepříjemné. Po nějakém čase se to ale změnilo. A znovu jsem ucítil, že ten můj zrádce mezi mýma nohama se hlásí o slovo. Liam zvýšil tempo a občasně byl neomalený a hrubý až jsem musel bolestně vzdechnout nahlas. Několikrát to zopakoval a bolest se ztrácela ve slasti. Po pár prudkých pohybech Liama jsem uvnitř sebe pocítil teplo. A pocítil jsem ho i na svém břiše. Znovu jsem se udělal. Liam mne otřel kdesi vzatým kusem látky a lehl vedle mě. Pomalu jsem usínal pod jeho letmými doteky na těle a ve vlasech a tváři a všude...
Ráno jsem se vzbudil v kožešinách úplně a sám na stolku ležel dopis. Byl psaný rukou Liama v jeho řeči a jednoznačně to byl jeho prsten. Pochopil jsem to. Dopis jsem nemohl přečíst a prsten si nechal. Nosil jsem jej na provázku jako přívěsek. Jako vzpomínku na společně prožitou noc. Oblékl jsem se a zamířil zpátky do legie. Abysská šestka už není. Neexistuje. Tuto skutečnost jsem oznámil svému generálovi a na uštěpačné otázky spolu bojovníků jaký to je chrápat s elýkem jsem odpovídal, že je to lepší než s asmodianem.
Musel jsem opustit legii. Ne že by to po mě vyžadovali, ale necítil jsem se dobře. Štítili se mě, když věděli, že jsem s tím elýkem vážně spal. A zrovna s takovou věhlasnou okřídlenou potvorou. Už je to víc než padesát let, co lítám po celé Atreie spolu se svými společníky. Pořád nejsem velitel. Na tohle nemám mozek a ani autoritu. S velkou radostí jsem tohle velení přenechal jinému a zkušenějšímu člověku. Je to léčitelka. Děvče, které působí křehce, ale neradno si s ní zahrávat. Umí se o sebe postarat a její taktické smýšlení by s přehledem překonalo i Brigádního Generála assassinské legie a mého bývalého přítele, Declana. Naše šéfka Lizzy. Beznadějně zabouchnutá do jednoho templáře. Elýckého templa. Jako já. Lizzy díky němu a jejich neskrývanému vztahu a oboustranného vztahu, umí jejich řeč a tak mám od ní přeložený Liamův dopis. Spolu s námi dvěma je tu i velice schopná gladiátorka. Nemluvná a klidná. O to víc v boji slyšitelná a divoká. Spolu se svým bratrem mágem-sorcererem tvoří smrtelnou dvojici. Rina a Alan. Násldně je tu Chanter. Takový zmatkář, ale vždycky mu všecko vyjde a kouzla podpory sesílá bezchybně. Nechápu, jak to dokáže. A posledním je další naše mocná síla, která se stará o chantera Dana a healerku Lizzy, je náš gladiátor. Vtipálek, bez kterého bych si nedovedl tuhle partu představit. Náš obránce Camus. Naše malá a divoká šestka zastoupila místo té elýcké. Naším cílem a úkolem je vysvobodit onu šestku ze zajetí dungeonu. Pátral jsem po tom, po čem pátrala šestka abysská a narazil na skutečnost, kterou se oni nemohli dozvědět. Onen portál není cestou za naším stvořitelem. Je to stvořitelovo vězení a zjevuje se cklicky jednou za sto let. Jsem spolu se svojí novou abysskou šestkou připraven je vysvobodit.
Poslouchej mě Liame. Nemůžu zapomenout. Zachráním tě a zopakujeme si to. Nepřijímám tvé rozloučení, které jsi napsal v dopise.
Nikdy víc.
Ale já se postarám, aby toho bylo víc. Pokud možno, nekonečně dlouho…