1kapitola
20. 5. 2006
„Liz netvař se tak kysele! Uvidíš, že to tady bude fajn!"
„Bude... a hned jak si zvyknu tak se rozhodnete znova se přestěhovat..."
„Tentokrát je to vážně naposled! Slibuju... už nikdy se nebudeme stěhovat."
„To samé si říkala i ve Francii!"
„Ale teď to myslím smrtelně vážně!"
„Když myslíš..."
Jak já nenávidím stěhování! Pořád jako blbci jezdíme světem a každý rok měníme svůj domov. Když jsem byla malá, tak mi to ani tolik nevadilo, ale teď je mi patnáct a chci si najít pořádné kamarády. Bohužel mi všechna přátelství hned v jedenácti zpřetrhal nástup do kouzelnické školy. Kamarádky poznaly, že jim něco tajím a lžu, takže se se mnou přestaly bavit. Naštěstí jsem kamarádská a najít si nové přátele nebyl problém. Potom ale mamku s taťkou v práci přeložili a my se museli stěhovat. Další kamarádi v čudu. Takhle to pokračovalo dál a dál. Prolezla jsem snad všechny existující kouzelnické školy. Naštěstí se mi podařilo vyhnout se Kruvalu. Za týden mám nastoupit do Bradavic... to jsem zvědavá jaké to je tam.
Jmenuji se Elizabeth Cooková. Mám celkem dobrou, středně vysokou, zdravě štíhlou postavu, husté, špinavé blond vlasy po ramena a modrý oči. Toť můj popis. Ta osoba která mě právě ujistila, že další stěhování už nehrozí je moje drahá matka Kate Cooková mám ještě sestru Suzan ale ta studuje, takže je stále mimo domov. Tatínek Michael jel napřed, protože k nám do auta by se díky našim zvířecím mazlíčkům nevešel.
Ohlédnu se za sebe do kufru - spíš nákladního prostoru - abych zjistila, jestli se nestačili navzájem sežrat. Naštěstí jsou všichni v pořádku. Křečka i želvu mám vpředu v přenoskách a naši (2) pejsci - zlatí retrívři - se s (2) kočkama - peršani - snášejí až překvapivě dobře. Jediný tvor kterého všichni čtyři nemusí je náš taťka. Nadávkami, kterými je častuje, když se snaží jejich chlupy dostat z koberce a řevem si je stačil znepřátelit. Někdy to doma vypadá jako na bitevním poli.
Například: Taťka dá kočkám méně žrádla, protože mu opět nějak zasvinili byt. Oni se samozřejmě nenechají a v nestřežené chvíli se mu vyse*ou do bot. Nikdo si toho nevšimne a taťínek ráno při hledání nových ponožek běsní, protože zase přijde pozdě do práce. Já s mamkou se při tom můžeme umlátit smíchy. Nejzákeřnější jsou ale naši psi. Začínám mít takový pocit, že nám vážně rozumějí.
Jednou si taťka (...kdo jiný...) opět bezdůvodně ztěžoval přátelům, jaké jsou naši psi prasata... prý máme pořád všechno oslintané, poškrábané, špinavé... na zahrádce jsou prý pořád hromady hoven a zvratků ( To ovšem není pravda! Zahrada byla vždycky čistá.O to jsme se spolu s mamkou staraly.) . Na to se Alex (jeden z našich pejsků) zvedl a vyblil se mu do klína. Všichni tenkrát dostali záchvat smíchu a taťka se k nim od toho okamžiku začal chovat lépe. Při vzpomínce na jejich věčné potyčky se rozesměji.
„Co je?" ptá se mě máma. Jen zavrtím hlavou a povím všechno na co vzpomínám. Za pár vteřin se smějeme obě.
„Ták... a jsme tady!" oznámí mi a zastaví. Vystoupím a pořádně si prohlédnu krásný, dřevem obkládaný, rodinný domek s velkou zahradou. Tak tady se budu mít jako v ráji.
„Krásný co?"
„Jo... nádhera..." zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a po dlouhém sezení se konečně protáhnu.
„Nebyl ani drahý... prostě skvělé!" mamka je zjevně potěšená, tím jak jsem to tu přijala. Z auta se ozve šílené škrábání rychle otevřu dveře. Všichna zadržovaná zvířata vyletí ven k nejbližšímu křoví a vykonají svou potřebu. Potom se pomalu odplouží do otevřených vrátek naší nové zahrady. Popadnu přenosky s dalšími mazlíčky a ženu se do domu abych je mohla dát do jejich akvárek a prohlédla svůj pokoj.
„Skvělýýý!" usměju se, když si otevřu domovní dveře a prohlédnu si interiér. Útulnější dům jsme snad nikdy neměli. Nedočkavě pohlédnu na taťku. Ten mě zavede ke dveřím mého nového pokoje. Vejdu dovnitř a spokojeně si ho prohlížím. Tak takhle šťastná jsem už dlouho nebyla.
Nábytek byl úplně stejný jako v mém minulém pokoji, ale tenhle byl tak nějak... útulný...hezký... je škoda, že tu budu jen o prázdninách. V jednom rohu byla dřevěná zástěna na převlékání. Nechápavě jsem pohléla na mamku. Na co? Vždyť mě tady nikdo neuvidí! Ukázala mi ať trochu popojdu do předu. Popošla jsem k posteli a podívala se za roh.
„Páni!" vydechla jsem. Byl tam krásný krb a před ním naše stará pohovka a křeslo. Na levé straně bylo obrovské okno od stropu až po zem skoro přes půl stěny. Na jeho bocích byly dlouhé, průhledné, oranžové závěsy až po zem. Žádná záclona - jen ty závěsy. Pochopila jsem.
„Líbí?" zeptali se mě oba rodiče najednou. Přenosky jsem postavila na postel, skočila jim kolem krku a dala kažému pusu na tvář.
„Je to skvělý!"
„To jsme rádi... no nic! Půjdem si vybalit ne?" s těmihle slovy rodiče vypadli. Vrhla jsem se k akváriím, dala do nich další dva zvířecí obyvatele našeho domu a začla vybalovat. Po hodině jsem vyšla obdivovat zahradu. Krásná...plno květin, stromů. Za domem stála pergola porostlá břečťanem. Kousek od ní byl zadní východ z obýváku a před ním stál...
„BAZÉN?!" vykřiknu. A vestavěný do země! Kde sme na to proboha vzali?!
„Co se děje?" přižene se mamka vyděšená mým výkřikem, ,, Aha..."
„Kde jsme na to vzali? Tenhle dům musel stát majlant!" pozoruju ji nevěřícně.
„Ne... v porovnání s ostatními domy byl levný a původní majtel nám tenhle bazén dal jako dárek... byl opravdu velmi milý..."
„Byl?"
„Bohužel... před týdnem zemřel... nemohli jsme mu přijet na pohřeb a tak jsem mu obědnala obrovský věnec na hrob." smutně se usměju sehnu se a rukou zkusím vodu... teplá... sunce hřeje o sto šest...
„Nezaplavem si?" navrhne mamka s úsměvem. Jen kývnu a už letím nahoru, převléct se do plavek. Mám dvojdílný bikiny... takový růžovo fialový s potiskem palem a navíc jsou takový lesklý... se zavazováním za krkem a na bocích. Před rokem mi je taťka koupil k narozeninám. Naštěstí nepřibírám, takže se do nich v pohodě vejdu. S ručíkem v ruce seběhnu dolů. Mamka roztáhla deku a pomalu sestupovala do vody. Odhodila jsem ručník a skočila, přes mamčinou hlavu vyčuhující z vody šipku.
„Sebevrahu..." směje se. Když se vynořím.
„Zombie!" vykřiknu a málem se díky záchvatu smíchu utopím. Mámě se krásně rozmyla řasenka. Když se jí po dvaceti minutách konečně zbavila začla se mnou blbnout ve vodě. Je jí sice o dvacet let víc než mě ale někdy se chová jako puberťačka... má to i své výhody... můžu s ní mluvit o čemkoliv a ona mi porozumí. Lidem na veřejnosti připomínáme spíše sestry, než matku s dcerou.
Po dlouhé době jsem si lehla vyčerpaně na deku a nechala sluneční paprsky aby mě opálily. Za ten rok jsem nějak zbělela. Najednou mi na břiše přistane něco tvrdého. Při bližším pohledu zjistím, že je to opalovací krém.
„Namaž se... nebo se spálíš!" varuje mě taťka a zaleze zpátky do kuchyně. Taky pravda! Pečlivě se namažu, chybí mi jen záda.
„Mami? Namazala bys mi záda?" Jen přikývne a já už se otáčím. Za pět minut si to s mamkou vyměním a pak už se jen zvolna opékám. Asi po hodině (nebo dvou?) do mě mamka žduchne loktem.
„Podívej... si tu jen pár hodin a máš obdivovatele." ušklíbne se a nenápadně kývne hlavou k sousedově zahradě. Na lavičce tam sedí tři vcelku pohlední kluci a opravdu velmi nenápadně mě propalují pohledem. Kristova noho! Za co mě trestáš! Mamce ohledem naznačím co si o nich myslím a otočím se na břicho aby mi za prvé: taky trochu zhnědly záda. A za druhé: abych se nemusela dívat na ty jejich xichty. Takhle spokojeně vydržím dalších pár hodin.... začínám usínat.
„Dobrý den!" uslyším od plotu hlas, který by probudil i mrtvého. Okamžitě začínám předstírat spánek. Mamka narozdíl ode mě vstane a jde se seznamovat. Chvíli si povídají... znovu usínám. Probere mě ale návrh toho chlapa se kterým se mamka baví.
„Nechcete se k nám dnes večer připojit? Budeme opékat párky!" Né! Maminečko řekni ne!
„Já nevím... měl byste se zeptat i Michaela. Počkáte chvíli? Dojdu pro něj..."
„Samozřejmě!" odkýve jí. Najednou na sobě ucítím jeho pohled. Je mi to nepříjemné a tak dělám, že se probouzím. Když se posadím nasadím výraz andílka a co nejpříjemněji ho pozdravím a vydám se směrem k němu,
„Dobrý den!"
„Dobrý..."
„Liz Cooková. Těší mě!" podám mu přes plot ruku. Kluci za ním se na sebe ušklíbnou. Paka!
„Alan Potter. Taky mě těší!" usměje se na mě.
„Vidím, že ses stačila seznámit Liz!" usměje se táta a taky se představí. Na okamžik stočím pozornost ke dvojci černovlasých kluků za Alanem. O něčem dohadují a nakonec si plácnou.
„No... ptal jsem se vaší ženy, jestli byste se k nám dnes večer nechtěli přidat na opékání párků."
„A nebudeme vás obtěžovat?" Tati! Ne! Já nechci! Prosím! Řekni ne!
„To bych se vás neptal!" smál se.
„Dobře... přijdeme... v kolik?" usměje se táta. A jsem v pr... prčicích...
„Řekněme v... Osm?"
„Dobrý den!" přijde k našemu debatnímu kroužku i nějaká další milá dáma. Nejspíš paní Potterová.
„Liz Potterová!" podá mi přes plot ruku a zářivě se usměje.
„Liz Cooková!" rozesměji se. Paní Potterová si potřese rukou i s rodiči. Koutkem oka postřehnu, že týpci za Potterovými se zvedli a míří k nám. Áááá rychle pryč! Sice se s klukama bavím ale tihle vyhlížejí jako páni bozi. Alespoň ti dva černovlasí! S takovýmahle namachrovanýma blbcema nechci mít nic společnýho.
„Liz. Jdi se převléct. Začíná se ochlazovat!" Mami! Tys můj zachránce! Na nic nečekám a rychle pádím do domu. Sice jsem jim protentokrát zdrhla, ale za chvíli s nimi budu nucena strávit půlku noci! SAKRA!
Za okamžik mám na sobě jeansy a triko s krátkým rukávem, popadnu novou, hnědou, kostičkovanou, flanelku - kterou jsem si poctivě znárodnila, vlasy sepnu do gumky, v předsíni ještě popadnu tenisky a mířím na zahradu.
„A já se můžu divit, kde se mi ztrácejí košile!" ušklíbne se taťka. Jen se na něj zakřením. S radostí zjišťuji, že kluky si zotročila paní Potterová a oni poslušně připravují posezení a oheň.
„Jdeme se převléct, za chvíli bude tma a zima!" usměje se mamka a odtáhne s sebou do domu i taťku.
„A co ty?! Pojď k nám ne? Můžeš se seznámit s klukama!" usměje se pan Potter. A je to tady... uvidíme jestli jsou to takoví frajeři jak vypadají.
„Dobře!" kývnu a v tu chvíli se kousek ode mne znenadání objeví vrátka. Jen postřehnu, jak paní Potterová žduchne do pana Pottera loktem.
„Vy jste kouzelníci?" nasadím překvapený výraz. Ať se trochu podusí...
„A... a... Ano?“vykoktal ze sebe pan Potter. Tři, dva, jedna…
„Bude... a hned jak si zvyknu tak se rozhodnete znova se přestěhovat..."
„Tentokrát je to vážně naposled! Slibuju... už nikdy se nebudeme stěhovat."
„To samé si říkala i ve Francii!"
„Ale teď to myslím smrtelně vážně!"
„Když myslíš..."
Jak já nenávidím stěhování! Pořád jako blbci jezdíme světem a každý rok měníme svůj domov. Když jsem byla malá, tak mi to ani tolik nevadilo, ale teď je mi patnáct a chci si najít pořádné kamarády. Bohužel mi všechna přátelství hned v jedenácti zpřetrhal nástup do kouzelnické školy. Kamarádky poznaly, že jim něco tajím a lžu, takže se se mnou přestaly bavit. Naštěstí jsem kamarádská a najít si nové přátele nebyl problém. Potom ale mamku s taťkou v práci přeložili a my se museli stěhovat. Další kamarádi v čudu. Takhle to pokračovalo dál a dál. Prolezla jsem snad všechny existující kouzelnické školy. Naštěstí se mi podařilo vyhnout se Kruvalu. Za týden mám nastoupit do Bradavic... to jsem zvědavá jaké to je tam.
Jmenuji se Elizabeth Cooková. Mám celkem dobrou, středně vysokou, zdravě štíhlou postavu, husté, špinavé blond vlasy po ramena a modrý oči. Toť můj popis. Ta osoba která mě právě ujistila, že další stěhování už nehrozí je moje drahá matka Kate Cooková mám ještě sestru Suzan ale ta studuje, takže je stále mimo domov. Tatínek Michael jel napřed, protože k nám do auta by se díky našim zvířecím mazlíčkům nevešel.
Ohlédnu se za sebe do kufru - spíš nákladního prostoru - abych zjistila, jestli se nestačili navzájem sežrat. Naštěstí jsou všichni v pořádku. Křečka i želvu mám vpředu v přenoskách a naši (2) pejsci - zlatí retrívři - se s (2) kočkama - peršani - snášejí až překvapivě dobře. Jediný tvor kterého všichni čtyři nemusí je náš taťka. Nadávkami, kterými je častuje, když se snaží jejich chlupy dostat z koberce a řevem si je stačil znepřátelit. Někdy to doma vypadá jako na bitevním poli.
Například: Taťka dá kočkám méně žrádla, protože mu opět nějak zasvinili byt. Oni se samozřejmě nenechají a v nestřežené chvíli se mu vyse*ou do bot. Nikdo si toho nevšimne a taťínek ráno při hledání nových ponožek běsní, protože zase přijde pozdě do práce. Já s mamkou se při tom můžeme umlátit smíchy. Nejzákeřnější jsou ale naši psi. Začínám mít takový pocit, že nám vážně rozumějí.
Jednou si taťka (...kdo jiný...) opět bezdůvodně ztěžoval přátelům, jaké jsou naši psi prasata... prý máme pořád všechno oslintané, poškrábané, špinavé... na zahrádce jsou prý pořád hromady hoven a zvratků ( To ovšem není pravda! Zahrada byla vždycky čistá.O to jsme se spolu s mamkou staraly.) . Na to se Alex (jeden z našich pejsků) zvedl a vyblil se mu do klína. Všichni tenkrát dostali záchvat smíchu a taťka se k nim od toho okamžiku začal chovat lépe. Při vzpomínce na jejich věčné potyčky se rozesměji.
„Co je?" ptá se mě máma. Jen zavrtím hlavou a povím všechno na co vzpomínám. Za pár vteřin se smějeme obě.
„Ták... a jsme tady!" oznámí mi a zastaví. Vystoupím a pořádně si prohlédnu krásný, dřevem obkládaný, rodinný domek s velkou zahradou. Tak tady se budu mít jako v ráji.
„Krásný co?"
„Jo... nádhera..." zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a po dlouhém sezení se konečně protáhnu.
„Nebyl ani drahý... prostě skvělé!" mamka je zjevně potěšená, tím jak jsem to tu přijala. Z auta se ozve šílené škrábání rychle otevřu dveře. Všichna zadržovaná zvířata vyletí ven k nejbližšímu křoví a vykonají svou potřebu. Potom se pomalu odplouží do otevřených vrátek naší nové zahrady. Popadnu přenosky s dalšími mazlíčky a ženu se do domu abych je mohla dát do jejich akvárek a prohlédla svůj pokoj.
„Skvělýýý!" usměju se, když si otevřu domovní dveře a prohlédnu si interiér. Útulnější dům jsme snad nikdy neměli. Nedočkavě pohlédnu na taťku. Ten mě zavede ke dveřím mého nového pokoje. Vejdu dovnitř a spokojeně si ho prohlížím. Tak takhle šťastná jsem už dlouho nebyla.
Nábytek byl úplně stejný jako v mém minulém pokoji, ale tenhle byl tak nějak... útulný...hezký... je škoda, že tu budu jen o prázdninách. V jednom rohu byla dřevěná zástěna na převlékání. Nechápavě jsem pohléla na mamku. Na co? Vždyť mě tady nikdo neuvidí! Ukázala mi ať trochu popojdu do předu. Popošla jsem k posteli a podívala se za roh.
„Páni!" vydechla jsem. Byl tam krásný krb a před ním naše stará pohovka a křeslo. Na levé straně bylo obrovské okno od stropu až po zem skoro přes půl stěny. Na jeho bocích byly dlouhé, průhledné, oranžové závěsy až po zem. Žádná záclona - jen ty závěsy. Pochopila jsem.
„Líbí?" zeptali se mě oba rodiče najednou. Přenosky jsem postavila na postel, skočila jim kolem krku a dala kažému pusu na tvář.
„Je to skvělý!"
„To jsme rádi... no nic! Půjdem si vybalit ne?" s těmihle slovy rodiče vypadli. Vrhla jsem se k akváriím, dala do nich další dva zvířecí obyvatele našeho domu a začla vybalovat. Po hodině jsem vyšla obdivovat zahradu. Krásná...plno květin, stromů. Za domem stála pergola porostlá břečťanem. Kousek od ní byl zadní východ z obýváku a před ním stál...
„BAZÉN?!" vykřiknu. A vestavěný do země! Kde sme na to proboha vzali?!
„Co se děje?" přižene se mamka vyděšená mým výkřikem, ,, Aha..."
„Kde jsme na to vzali? Tenhle dům musel stát majlant!" pozoruju ji nevěřícně.
„Ne... v porovnání s ostatními domy byl levný a původní majtel nám tenhle bazén dal jako dárek... byl opravdu velmi milý..."
„Byl?"
„Bohužel... před týdnem zemřel... nemohli jsme mu přijet na pohřeb a tak jsem mu obědnala obrovský věnec na hrob." smutně se usměju sehnu se a rukou zkusím vodu... teplá... sunce hřeje o sto šest...
„Nezaplavem si?" navrhne mamka s úsměvem. Jen kývnu a už letím nahoru, převléct se do plavek. Mám dvojdílný bikiny... takový růžovo fialový s potiskem palem a navíc jsou takový lesklý... se zavazováním za krkem a na bocích. Před rokem mi je taťka koupil k narozeninám. Naštěstí nepřibírám, takže se do nich v pohodě vejdu. S ručíkem v ruce seběhnu dolů. Mamka roztáhla deku a pomalu sestupovala do vody. Odhodila jsem ručník a skočila, přes mamčinou hlavu vyčuhující z vody šipku.
„Sebevrahu..." směje se. Když se vynořím.
„Zombie!" vykřiknu a málem se díky záchvatu smíchu utopím. Mámě se krásně rozmyla řasenka. Když se jí po dvaceti minutách konečně zbavila začla se mnou blbnout ve vodě. Je jí sice o dvacet let víc než mě ale někdy se chová jako puberťačka... má to i své výhody... můžu s ní mluvit o čemkoliv a ona mi porozumí. Lidem na veřejnosti připomínáme spíše sestry, než matku s dcerou.
Po dlouhé době jsem si lehla vyčerpaně na deku a nechala sluneční paprsky aby mě opálily. Za ten rok jsem nějak zbělela. Najednou mi na břiše přistane něco tvrdého. Při bližším pohledu zjistím, že je to opalovací krém.
„Namaž se... nebo se spálíš!" varuje mě taťka a zaleze zpátky do kuchyně. Taky pravda! Pečlivě se namažu, chybí mi jen záda.
„Mami? Namazala bys mi záda?" Jen přikývne a já už se otáčím. Za pět minut si to s mamkou vyměním a pak už se jen zvolna opékám. Asi po hodině (nebo dvou?) do mě mamka žduchne loktem.
„Podívej... si tu jen pár hodin a máš obdivovatele." ušklíbne se a nenápadně kývne hlavou k sousedově zahradě. Na lavičce tam sedí tři vcelku pohlední kluci a opravdu velmi nenápadně mě propalují pohledem. Kristova noho! Za co mě trestáš! Mamce ohledem naznačím co si o nich myslím a otočím se na břicho aby mi za prvé: taky trochu zhnědly záda. A za druhé: abych se nemusela dívat na ty jejich xichty. Takhle spokojeně vydržím dalších pár hodin.... začínám usínat.
„Dobrý den!" uslyším od plotu hlas, který by probudil i mrtvého. Okamžitě začínám předstírat spánek. Mamka narozdíl ode mě vstane a jde se seznamovat. Chvíli si povídají... znovu usínám. Probere mě ale návrh toho chlapa se kterým se mamka baví.
„Nechcete se k nám dnes večer připojit? Budeme opékat párky!" Né! Maminečko řekni ne!
„Já nevím... měl byste se zeptat i Michaela. Počkáte chvíli? Dojdu pro něj..."
„Samozřejmě!" odkýve jí. Najednou na sobě ucítím jeho pohled. Je mi to nepříjemné a tak dělám, že se probouzím. Když se posadím nasadím výraz andílka a co nejpříjemněji ho pozdravím a vydám se směrem k němu,
„Dobrý den!"
„Dobrý..."
„Liz Cooková. Těší mě!" podám mu přes plot ruku. Kluci za ním se na sebe ušklíbnou. Paka!
„Alan Potter. Taky mě těší!" usměje se na mě.
„Vidím, že ses stačila seznámit Liz!" usměje se táta a taky se představí. Na okamžik stočím pozornost ke dvojci černovlasých kluků za Alanem. O něčem dohadují a nakonec si plácnou.
„No... ptal jsem se vaší ženy, jestli byste se k nám dnes večer nechtěli přidat na opékání párků."
„A nebudeme vás obtěžovat?" Tati! Ne! Já nechci! Prosím! Řekni ne!
„To bych se vás neptal!" smál se.
„Dobře... přijdeme... v kolik?" usměje se táta. A jsem v pr... prčicích...
„Řekněme v... Osm?"
„Dobrý den!" přijde k našemu debatnímu kroužku i nějaká další milá dáma. Nejspíš paní Potterová.
„Liz Potterová!" podá mi přes plot ruku a zářivě se usměje.
„Liz Cooková!" rozesměji se. Paní Potterová si potřese rukou i s rodiči. Koutkem oka postřehnu, že týpci za Potterovými se zvedli a míří k nám. Áááá rychle pryč! Sice se s klukama bavím ale tihle vyhlížejí jako páni bozi. Alespoň ti dva černovlasí! S takovýmahle namachrovanýma blbcema nechci mít nic společnýho.
„Liz. Jdi se převléct. Začíná se ochlazovat!" Mami! Tys můj zachránce! Na nic nečekám a rychle pádím do domu. Sice jsem jim protentokrát zdrhla, ale za chvíli s nimi budu nucena strávit půlku noci! SAKRA!
Za okamžik mám na sobě jeansy a triko s krátkým rukávem, popadnu novou, hnědou, kostičkovanou, flanelku - kterou jsem si poctivě znárodnila, vlasy sepnu do gumky, v předsíni ještě popadnu tenisky a mířím na zahradu.
„A já se můžu divit, kde se mi ztrácejí košile!" ušklíbne se taťka. Jen se na něj zakřením. S radostí zjišťuji, že kluky si zotročila paní Potterová a oni poslušně připravují posezení a oheň.
„Jdeme se převléct, za chvíli bude tma a zima!" usměje se mamka a odtáhne s sebou do domu i taťku.
„A co ty?! Pojď k nám ne? Můžeš se seznámit s klukama!" usměje se pan Potter. A je to tady... uvidíme jestli jsou to takoví frajeři jak vypadají.
„Dobře!" kývnu a v tu chvíli se kousek ode mne znenadání objeví vrátka. Jen postřehnu, jak paní Potterová žduchne do pana Pottera loktem.
„Vy jste kouzelníci?" nasadím překvapený výraz. Ať se trochu podusí...
„A... a... Ano?“vykoktal ze sebe pan Potter. Tři, dva, jedna…
www.jennyss.blog.cz
(Jenny, 9. 11. 2007 14:31)