SVĚT NEVŠEDNÍ REALITY

 Ráno jsem se probudila a porozhlédla se. Malý pokoj, který jsem měla sama pro sebe, protože u mě nikdo být nechtěl, mi vyhovoval. 
Železná postel, s otrhaným povlečením bez prostěradla a vedle ní velká poloprázdná skříň zaplňovali půlku místnosti. Jedno velké okno a přes něj mříže vypadalo jako ve vězení. U dveří jsem měla jedno dlouhé zrcadlo s poličkou vedle.
Vstala jsem z postele, a šla k zrcadlu. Z poličky jsem si vzala hřeben, a učesala se. Tmavě hnědé vlasy po ramena a patka přes levou stranu oka, s růžovou mašlí mi vyhovovalo.
Ze skříně jsem si vyndala děravé tričko s dlouhým rukávem, a krátkou otrhanou sukni s legíny. 
Šla jsem k posteli a skrčila se. Z podestele jsem vytáhla boty s podpatkem, který měl asi kolem čtyř centimetrů. 
Tmavě rudé boty s černou mašlí byli téměř dokonalé. Znovu jsem přišla k zrcadlu a prohlížela si své oranžové oči.
Tužkou jsem projížděla okraj oka, když v tom začali holky od vedle křičet radostí. 
Lekla jsem se tak že, tužka mi spadla na zem a na tváři mi zůstala jen černá čára. 
Ruku jsem sevřela v pěst a bouchla do stěny, najednou vše utichlo a bylo slyšet jen šuškání. Přistoupila jsem ke skříni a uprostřed ní byl malý šuplík. V něm jsem měla pár peněz, ale to nejdůležitější byl medailonek, na kterém byli dvě fotografie. 
Na jedné straně byla černobílá fotografie, na niž byla žena s mužem. Na druhé straně kdysi také něco bylo, ale roztržený obrázek jsem nerozpoznala. 
Namalovala jsem se a otevřela dveře. Jakmile jsem je otevřela a vešla do chodby, která už byla plná jiných dětí, které mě proklínali pohledem. 
Zavřela jsem dveře a zamkla, nikdy jsem nenechávala svůj pokoj odemčený. Ostatní děti mě neměli rády, a brali mi věci. Pomalu jsem šla ke schodům, když v tom mi do cesty vešla Emily Worenová. Byla to hloupá bloncka, měla dlouhé nohy a ještě delší vedení. Neměla jsem ji vůbec ráda a ona mě. 
„ Ale, ale naše neoblíbená Catherine..“ Snobský pronikavý hlas a nos až pomalu na stropě mě pokaždé vytáčel.
Nikdy jsem nebyla ta, co vyvolává konflikty.. Ale po každé skončili u mě. 
„ Cate.“ Opravila jsem ji a snažila se jí obejít. 
„Hádej, kdo bude mít nový domov?“ Skočila mi do cesty a začala se smát poté kývla. 
„Ach ano já!“ Stále se mi smála do očí a najednou přestala.
Zatvářila se jako by jí někdo řekl, že v růžových šatech co má na sobě jí to vůbec nesluší.
„Och chudáčku Catherine ty jsi tu šestnáct let a tebe ještě nikdo nechce, i vlastní rodiče tě raději hodili sem!“ 
Tudle narážku už jsem nevydržela, ruku jsem sevřela v pěst a napřáhla se. Elis se stále smála. Rupli mi nervy a já ji jednu natáhla. Ta se okamžitě skácela na zem a držela si nos. 
„Rodiče mě milovali!“ S výkřikem jsem se na ni znovu vrhla.
Ostatní děti se mě snažili dostat od Elis dál, která seděla s pláčem na zemi. 
Najednou k Elis přišel Jasper a pomáhal jí vstát. Jasper byl nejhezčí, a nejbáječnější kluk z celého děcáku. Jeho hnědé oči a světle hnědé vlasy s lehkými kudrlinami u konečků byli nádherné. Krásná vysportovaná postava. Jasper byl o dva roky starší než já, bylo mu osmnáct a v děcáku stále bydlel a vypomáhal. 
Z celého snění, a zamyšlení mě vytrhl jeden dotek. Ztuhla jsem a všichni kolem mě udělali kruh. Polkla jsem a pomalu se, z hrůzou otočila. 
Sklopila jsem hlavu a dívala se na boty. Boty byly pánské a tyhle jsem nikdy neviděla. Pomalu jsem zvedla hlavu na horu a strašlivý ne padnoucí oblek, který vypadal, jako zrnění od televize byl děsný.
Ale když jsem se podívala, víš tak nic mě nemohlo připravit na to koho jsem viděla. Okamžitě ve mně ztuhla krev a zjistila, že teď už jsem ve velkém průšvihu. Zamnou, stál ten nejzkaženější a nejhorší člověk, který se mě už od začátku snaží dostat, do pasťáku. 
Nikdo mu nikdy nijak neříkal, dokonce ani ostatní vychovatelé neznali jeho pravé jméno. Jestli byl nějaký vychovatel, kterého jsem se osobně bála, byl to on. Chytl mě za tričko a táhl dolů k ředitelce. Po schodech dolů jsem, šli tak rychle, že jsem málem zakopla a sletěla dolů. Co jsme došli ke kanceláři mrsknul semnou o židli až se zhoupla. A zalezl k ředitelce. 
Seděla jsem na židli a dívala se do země, najednou se ke mně posadila Sušenka. 
Sušenka byla černý labrador, byla velice hodná a můj jediný přítel. Vždy se mě snažila nějak rozveselit.
Zvedla jsem ruku a chtěla jí pohladit, ale najednou cuknula. Znovu jsem na ni chtěla šáhnou, ale opět uskočila. Zvedla jsem se ze židle a šla za ni, v tom ale otevřela ředitelka dveře a zakašlala. Narovnala jsem se a podívala se na ni. 
„Pojď sem.“ Se zklamaným hlasem se ředitelka vrátila do ředitelny a posadila se. 
S nádechem jsem šla za ní a ve dveří stál ten hnusný bídák s ještě horším úsměvem. 
„ Posaď se Catherine..“ Pobídla mě, zklamaný výraz ředitelky Trentové vypadal vážně.
Pomalu jsem si sedla a dala ruce do klína. Věděla jsem, že tentokrát to byl opravdu průšvih. V ředitelně jsem byla mockrát ale nikdy se takhle paní Trentová netvářila.
„Catherine podívej se na mě. Nikdy jsem po tobě nechtěla tolik, aby jsi mi to nemohla splnit.“ V tom ředitelku vyrušil ten zmetek tím jeho smíchem. 
„Prosím vás můžete odejít?!“ Rázným hlasem ho ředitelka vykázala z ředitelny. 
S bouchnutím dveří jsem si hlasitě oddychla. 
„Kolikrát jsi už letos byla v pasťáku?“ 
Ani jsem se nenadechla a podívala se na ni. 
„Catherine dělám, co můžu, ale ty se nesnažíš. Teď jsi zaútočila na Elis..“ Snažila se na mě mluvit z klidem, ale já vybouchla a zasmála se.
Představa jak Elis Worenová leží na zemi a drží si její špičatý nos, byla úsměvná. Najednou ředitelka vstala a bouchla do stolu. 
„Dost, letos je to po osmé, co jsi byla v pasťáku! Už nevím, co s tebou mám dělat!„ Křičela tak že to musely slyšet až na hoře na půdě. 
Tentokrát jsem věděla, že to co jsem udělala, byla má poslední věc v domově. 
„Sbal si věci zítra odjíždíš.“ S rázným hlasem se otočila směrem k oknu. 
„Počkejte! To nemůžete, slibuju, že už nic neprovedu. Dejte mi ještě jednu šanci slibuju, že se polepším.“ Snažila jsem se, aby to znělo upřímně, ale znělo to spíše jako jedna lež za druhou.
„ Cate, odejdi a sbal si věci.“ 
Spolkla jsem slzy a otevřela dveře. Z prásknutím dveřmi jsem vyběhla nahoru, odemkla si pokoj a sedla si na postel. Slzy mi kapali na podlahu proudem, ani jsem nevnímala, že jsem nechala otevřené dveře.
Najednou někdo vešel do místnosti a sedl si ke mně. Obrátila jsem hlavu k oknu a slzy si nenápadně otřela, s pohledem vedle mě se mi zastavil dech. Na mé posteli seděl Jasper. 
„Cate, co se děje?“ Klidný a milý hlas byl tak krásný a uklidňující.
Poprvé za celý život co jsem v děcáku, na mě promluvil. 
„Nic se neděje.“ Postavila jsem se a šla ke skříni.
Vytáhla jsem batoh a nastrkala do něj pár věcí. Jasper vstal a přistoupil ke mně, jeho starostlivý obličej byl sladký. Jeho přítomnost mi byla příjemná, ale věděla jsem že to není je tak. 
„Co potřebuješ?“ Vyštěkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co může odpovědět, nebo že bych ho tou otázkou mohla nějak ranit. 
„ Všimnul jsem si tě už dříve, jsi jiná než ostatní. A nechci tě vidět plakat.“ Na tudle větu jsem čekala jedenáct let, když jsem brečela do polštáře.
A najednou mi to řekl. Posadila jsem se na postel a dala obličej do dlaní. 
„Jedu pryč, zítra ráno.“
Jasper si ke mně sedl, a zezačátku mě uklidňoval, ale pak jsme si začali povídat. Stále jsem si měli o čem bavit. Seděli, jsem na posteli a spolu se smáli. A za pár hodin se z nás stali přátelé. Najednou mě Jasper chytil za ruku a já z červenala. 
„Cate, až už budeš kdekoli nezapomeň, že my dva zůstaneme navždy spolu.“ Chytla jsem ho kolem krku a objala.
„ Nikdy na tebe nezapomenu.“ 
Byl to můj jediný přítel, kterému jsem věřila. Teda až na Sušenku. Najednou venku začalo hustě sněžit. Jasper vstal a zvedl mě. 
„Pojď!“
Rozeběhl se a já běžela za ním. Vyběhli jsem ven a Jasper vzal první pokrývku sněhu z auta, a udělal z ní kouli, poté ji po mě hodil. Stmívalo se a my stále blbli ve sněhu. Rozeběhla jsem se a najednou mi to podklouzlo. Sklouzla jsem se až k němu. Jasper se posadil vedle a díval se na mě. Magický a romantický večer byl prostě úžasný. Jasper se ke mně naklonil a pomalu se přibližoval. V tom někdo otevřel dveře a zakašlal. 
„Catherine!“ Hlas jsem nerozeznala, byl silný, ale k nikomu jsem ho nedokázala zařadit.
Zvedla jsem se a běžela do lesa, který byl za sirotčincem. Jasper zůstal a někde vzadu. Vběhla jsem do lesa ve kterým byl malý rybníček, který už byl zamrzlí. 
Pomalu jsem na něj šlápla a led stále držel. Chvilku jsem se jen tak klouzala, a užívala si zimní počasí. Když v tom jsem náhle uslyšela praskání ledu.

Korekce: Jan Lomička