Lovec
„Na zdraví!“ rozlehl se místností výkřik. V řádu se toho mnoho neslavilo, ale přerod roku patřil mezi těch několik slavených. Za oknem se ozval hrom, ale všichni se jen smáli.
„Ať se nám daří v dalším roce,“ vykřikla Istrida a vyprázdnila svůj pohár. Ostatní ji mimoděk napodobili. Pak bouchly dveře, ozval se prudký jásot. Konečně dorazila muzika. Stačilo pár chvil, kdy se stoly daly na stranu, a vznikl parket. Táhlé tóny se rozprostřely místností, venku se znovu blýsklo.
„Bouřkovou!“ vykřikl někdo. Odpověděla salva smíchu a hudebníci sáhli do strun. Hudba zrychlila a první páry se už draly dopředu. Istrida se mezi ně nehrnula, neměla potřebu být v čele. Cítila, jak jí víno příjemně motá hlavu, po těle se jí rozlilo teplo.
„Ehm... Istrido?“ ozvalo se za ní. Pomalu se otočila, zjistila, že se dívá do očí Martinovi. Byl z celého ročníku nejstydlivější, viděla, že zrudl snad až za ušima. Záměrně se napila, než mu odpověděla. Byl to nádherný pohled, jak se před ní svíjí. Martin vypadal rozrušeně, ale ji napadlo, že mu to sekne.
„Zveš mě na parket?“
„Smím prosit?“ odvětil a lehce se uklonil. Přikývla, nabídl jí rámě. Když se pustili do tance, Istrida se na Martina podívala. Pohyboval rty, ale nebyla to píseň. Zasmála se, když pochopila, že si počítal kroky. Když hudba zvolnila, chytil ji okolo pasu, nechala se. Alkohol v žilách a euforie večera ji zbavily zábran, přitiskla se k němu a vnímala horkost jeho těla. Obešli dvě kolečka, přitisknutí k sobě, pak hudba zase přidala. Strhl ji do divokého tempa, něco se na něm změnilo. Zadívala se na něho, pak se zasmála. Krev se mu odplavila z tváří a on nepočítal, tančil přirozeně. Nechala se vést, a když po první sadě hudba utichla, zjistila, že všichni se celou tu dobu dívali na ně. Martin se teatrálně uklonil, Istrida se rozesmála a zbytek studentů se roztleskal. Muzikanti se pustili do tmavého walzu, Istrida se na Martina tázavě zadívala, přikývl. Vzal ji kolem boků a znovu splynuli s hudbou. Cítila každý jeho krok, každý tep jeho srdce. Každý nerv se jí chvěl, každá její buňka chtěla, aby to udělala. Tělo jí velelo skočit na mladíka, bránila se tomu až do konce, kdy ji Martin ohnul dozadu. Ani on už se v té chvíli neudržel a políbil ji, nebyla to pusa stydlivého kluka, políbil ji jako muž. Jako vítěz. Nastalo ticho, rušené jen bouří venku. Pak se ozvala další skladba a Istida stáhla Martina ke stěně. Někteří se na něho zadívali s pobavením, jiní se závistí.
„Martine, můžeme na chvíli ven?“ Beze slova vstal, zastavil se až pod okapem.
„Co bys ráda?“ zeptal se jí.
„Martine, jsi dobrej kluk, ale já... nedokážu...“ sklonila hlavu a otřásla se vzlyky, přitiskl jí prst na rty.
„Pšt, já vím. Nechci nic, už jsem měl víc, než jsem doufal.“ Podívala se na něj, měl hnědé oči, hluboké hnědé oči... nějáká její část zaplála, odvrhla všechny zábrany a nechala vystoupit na povrch jejích 19. Vrhla se mu kolem krku a jejich rty splynuly. Martin se nenechal pobízet, líbali se, dokud je nebolela pusa. Ruka mu přitom zajela pod její šaty, zachvěla se.
„Ach... Martine... pojďme... ke mně...“ zavzdychala, nechtěla se milovat na vodou nasáklé zemi.
„Ano... “ Ani se za nimi nedovřely dveře, když dopadli na postel. Bylo to pro ně oba poprvé, ale to jim bylo v té chvíli jedno. Nechávali se unášet žárem, byli jen oni dva.
Istridu probralo několik ran na dveře, ale byla moc unavená, aby se zvedla. Dokázala si sotva uvědomit, že v pokoji je zima, ale jí bylo teplo. Pak se zpoza dveří ozvalo švihnutí oceli a smrtelný chrapot. Najednou byla úplně čilá a vůbec nevěděla, kde se jí vzal v ruce meč. Natáhla se v proudu za dveře a to, co ucítila, ji šokovalo.
Hněv, nenávist, pomsta, závist, zuřivost... splývalo to v záblesky černé a temně rudé. Bylo to tak odporné, až měla pocit, že bude zvracet. Roztřásla se, ale nebylo to zimou. Couvala ode dveří ke stěně, meč jí vypadl z rukou. Skrz zavřené dveře dovnitř proudil strach, natáhla se v proudu ještě jednou, oči se jí zalily slzami. Nikdo další nebyl na živu, cítila za dveřmi jen temné víry, žádný student ani mistr z řádu... Teprve teď se podívala zpátky na postel, Martin tam nebyl.
„To ne,“ zašeptala. Napadla ji jediná věc, útěk. Okno bylo malé, ale ani ona nebyla žádný obr. Sebrala těch pár věcí, které tu měla, oblékla se a pak se zarazila. Martin tu nechal dýku?! Nikdy ho neviděla, že by šel bez ní. Tohle jí jen předhazovalo další otázky a ona neměla odpovědi, které by chtěla slyšet. Vzala si ji a pomalu otevřela okno, venku stále zuřila bouře. Protáhla se ven a vyrazila směrem k bráně. Vzduchem zapraskalo kouzlo a dopadlo někam vedle ní. Zasypaly ji žhavé kousky skla, ale ona se nenamáhala otočit, běžela dál.
„Stůj!“ ozval se za ní výkřik. Samozřejmě, že nezastavila. Zahnula za roh a za ní se zarylo do země další kouzlo. Stoupla si za sloup a čekala. Přiběhla postava v těžkém plášti, vůbec si jí nevšimla a vyrazila dál. Tentokrát se modře zablesklo, z jejích rukou vyšel výboj a prošel skrze temnou postavu. Skácela se na zem, ale ten způsob, jak upadla... bylo to až moc povědomé. Kdo je to? pomyslela si a obrátila ho na záda.
„Martine...“ vydechla. Klekla si k němu. Ležel tam před ní, sotva dýchal, přesto dokázal nějak dát dohromady poslední slova.
„Istrido... já... vzal sem plášť jednomu z padlých... skoro to vyšlo... chtěl jsem tě varovat... ale... vylezla jsi oknem... šel jsem ven... zabil jsem toho, co šel po tobě... a ty jsi to neslyšela...“ jeho dech připomínal šepot trávy, už neměl moc času.
„Martine... ne... nesmíš tu umřít,“ zašeptala.
„Mimochodem, dobrá rána... tim výbojem... Istrido... uteč odtud... nech mě tady.“
„Nenechám, dokud budeš dýchat, budu s tebou.“
„Prosím... jdi... na... vý...“ ústa se mu zalila krví a víčka poklesla. Istrida se rozbrečela, vzlykala nad jeho tělem snad hodiny. Pak utřela oči a vstala, probudil se v ní hněv a chuť po krvi.
„Jsi poslední z celého chrámu, kdo je ještě na živu. Povstaň a čel své zkáze,“ ozval se ostrý hlas za ní. Postava v těžkém plášti, ale tentokrát byla vyšší a sálala z ní temná moc.
„Eri mort,“ vydechla a zaťala ruku v pěst. Černokněžník se zarazil, když ucítil, jaká moc se okolo ní nahromadila. A její slova... vyzvala jej na smrt, nesměl odejít... teprve teď pochopil, co je strach. Ta holka se poddala svému hněvu a to v ní uvolnilo něco strašného. Okolo zaťaté pěsti se jí objevila modrá aura a spolu s ní... temnota.
„To ne,“ zašeptal a o krok ustoupil.
„Za Martina,“ zašeptala Istrida a máchla rukou. Tmavá chapadla jí vyrazila z dlaně, chytila černokněžníka a roztrhala jej na kusy. Bylo to tak nevýslovně uspokojující... zalévala ji teplá krev, s nevýslovnou slastí ji slízla. Co to dělám, uvědomila si najednou. Vyprskla krev a pustila se k bráně, nesměli ji najít. Přesto jí zkřížil cestu ještě jeden, přímo v bráně.
„Kampak bys ráda, co?“ zachechtal se černokněžník.
„Tak pojď,“ odpověděla a vytasila meč. Černokněžník tasil a vykročil vpřed. Byl to jasný boj, on měl jistější pohyby a také rychlejší ruce. Tlačil ji dozadu, pak jí vyrazil meč, ještě ji při tom stačil říznout přes oko. Stála tam před ním, neschopná slova nebo pohybu. Krev jí stékala do očí. On k ní vykročil, natáhl ruku a chytil ji pod krkem.
„Tu dýku, Istrido,“ zavolal na ni hlas ze záhrobí. Dýka! Úplně na ni zapomněla, ale rychle se vzpamatovala. Přes krev toho sice mnoho neviděla, ale stačilo se jen natáhnout dopředu. Dýka se mu zabodla do ramene. Nebylo to nijak vážné zranění, ale výkřik, který se ozval, byl hrozný. Pustil ji a pokusil se dýku vytáhnout, ale sotva se jí dotkl, ucukl zpět, jako by si popálil prsty. Černokněžník se zhroutil na zem, jeho šedé oči se zavřely. Teprve teď si uvědomila, jakou dýku to Martin měl, a proč ji nikdy nedal z ruky. Stříbro dokázalo při přímém zásahu černokněžníka doslova rozežrat. Vytrhla dýku z rány a vyběhla do noci.
