Opravdu firmy nediskriminují lidi kvůli věku?
20. 11. 2012
Někdy chodím u nás v Praze z domova na metro Chodov pěšky. Beru to kolem Parku Chodov, poměrně podařené „firemní ulice“ hned u dálnice D1, kde sídlí desítky firem. Velké nadnárodní, i menší, nejrůznější služby, pár malých prodejen s občerstvením pro úředníky. Mohou jich zde pracovat tisíce, to nedokážu odhadnout.
Každé ráno mezi osmou a devátou se jich od výstupu od metra hrnou do svých kanceláří davy. Prohlížím si je, přemýšlím, s čím přicházejí každý den ke svému pracovnímu stolu (budovy jsou prosklené a když procházím kolem, je už z dálky vidět do prvních řad open space kanceláří), co je těší, co je trápí.
Ale až nedávno mi došlo, co je na těch davech jiné, zvláštní. Téměř v těch zástupech nepotkáte člověka staršího čtyřiceti let. I třicátníci jsou v menšině. Pravda, dost lidí dojíždí do Parku auty, ale není to převažující většina, ale jak si taky všímám, ani za volanty aut směřujících do Parku nesedávají senioři…
Většinou jdou proti mně ženy a muži, spíše slečny a mladíci v rozmezí dvacet až třicet let. Ověšení notebooky, baťůžky, kabelkami. Někteří v oblecích, jiní v ležérním oděvu, sem tam džíny, ale ne moc. Uvědomil jsem si, že tu a tam se v davu mihne starší postava, tvář, možná pětačtyřicet, možná padesát, ale jsou to doslova bílé vrány, jedny ze stovek, na které narazíte.
V celé té dlouhé, snad kilometrové kancelářské ulici, pracují od rána do večera vlastně jen mladí lidé. Je to jednogenerační záležitost. Ti starší se pohybují spíš někde v zázemí zdejších firemních i veřejných restaurací, prodávají v obchůdcích s občerstvením. Navenek je celý Park městem juniorů.
Přemýšlel jsem, proč v kancelářích, kde sídlí zastoupení mnoha známých společností, nejsou starší lidé? Nemají na dnešní vysoké tempo, nejsou schopni ustát každodenní tlak na výkon a úspěch? Neumějí jazyky a „newspeak“? Jsou opravdu všichni nad čtyřicet pro firmy, které zde sídlí, komunitou neschopných? Odpověď neznám.
Jsem ale schopen představit si, jakým směrem se orientují firmy a společnosti, kde fyzická skladba lidí je v rozmezí několika málo let, v podstatě v první čtvrtině až třetině lidského života. Jsem schopen představit si, jak funguje a přemýšlí skupina lidí, která se den co den pohybuje v generačně velmi striktně vymezeném prostředí. Umím si také představit, na jaké zákazníky je ve své podstatě taková firma zaměřená, když její chod, byť i jen administrativní (ale to asi jen částečně) řídí lidé mezi koncem školní docházky a třiceti lety. Jak to ovlivňuje chod ekonomiky v českém, evropském a světovém měřítku.
Do budoucna to může mít zajímavé souvislosti. Například v tom, že dnešní mladí, kteří pracovně vyrostou v jednogeneračním prostoru, nebudou ve středním věku schopni přijmout kolem sebe zase jiné mladé a v seniorském období se nesnesou jak s juniory, tak středním věkem. Protože se nikdy nepohybovali ve smíšeném prostředí.
Nabízí se desítky dalších a dalších souvislostí, které generační monokultura dnešních firem produkuje. Jednou z nich je třeba to, že když staří nedávají příležitost mladým, vzniká v mladší skupině averze vůči všem, kterým už začínají šedivět vlasy. Nevěř nikomu nad třicet, říkávali hippies a květinová generace v Americe a v západní Evropě v 60. letech 20. století. Totéž platí opačně – staří nemohou mít dobré slovo pro ty, kteří jim dávají najevo, že „mají po sezóně“.
Myslete si o tom, co chcete.
Poučení z krizového vývoje: Jakmile se z mládí začne dělat zásluha, tak je to špatné. Protože každej blbec – starej – byl taky jednou mladej blbec. Jan Werich
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
