K-pop ; Povídky

Kapitola 1. - Nový domov...

Povídka, kterou už mám delší dobu dopsanou. Má celkem 21 dílů a celkem slušný děj :) Kapitoly nejsou moc dlouhé, jaké jsem zvyklá psát teď, ale co už... přeju příjemné počtení :)

 Ještě pár posledních věcí a bude sbalený. Od poslední stěhování uběhl jen měsíc, takže neměl ani všechno vybalené. Jonghyun si povzdechl. Jeho život ho unavoval. To neustálé stěhování, změny škol, noví lidé, nové prostředí….Od svých 5 let se s otcem a bratrem stěhovali už 17x! Ze začátku se snažil sžívat s novým domovem, ale časem přišel na to, že to nemá cenu. Stejně se dlouho nezdrží, tak na co si hledat kamarády? Proč se snažit? Jeho otec je soukromé očko a kvůli práci a bezpečnosti jeho dětí musí pořád měnit místo svého pobytu. „Hyun“ ozve se zezdola. „Pojď, odjíždíme.“ Jonghyun se naposledy podíval do svého pokoje. Ani ho celý nestihl prozkoumat. Seběhl dolů a nastoupil do auta. „Dáš si?“ nabídne mu jeho bratr sušenku. Zavrtí hlavou. „Tak si to tak neber,člověk by řekl,že už si zvykneš“.  Jongův bratr,Taemin,byl jeho pravým opakem. Kromě toho,že byl o 2 roky mladší. I jeho stěhování zmáhalo,ale na rozdíl od svého bratra to ještě nezvdal. Věřil,že jednou se usadí… „Tak co kluci,připraveni na nové dobrodružství?“ mrkl na ně jejich otec. Celkem mladý,dobře vypadající detektiv se pokusil o úsměv. Ubližovalo mu,jak ničí svým synům život,ale jiná možnost nebyla. Od té doby,co zemřela jejich matka zůstal na ně sám. A k jeho práci tohle všechno prostě patří…Taemin se na něj usmál. Jong si nasadil sluchátka a zadíval se z okýnka. Jaképak dobrodružství. Jeho už přece nemůže nic překvapit. Nebo ano?….

Po dlouhých hodinách dorazili na místo. Jejich nový dům stál na kraji města v celkem hezké čtvrti. Všude kolem byli domy s pěknými zahradami . „Takhle jsem chtěl vždycky bydlet!“ zajásal  Tamík. Jonghyun zvedl v oči sloup. Tohle přece říká vždycky! „Tak jo kluci, vyběhněte nahoru a vyberte si pokoje. Já si musím ještě něco zařídit. Vrátím se za čtrnáct dní, slibuju! Buď hodný a  poslouchej bratra!“ „Jako vždycky“ smutně řekne Taemin. Jeho otec pořád odjíždí a nikdy se nevrací včas. Vyběhl nahoru. „Jonghyun, zabírám si tenhle, je tu skvělá postel!“ zakřičí na Hyuna. Ten zabere první pokoj, do kterého vstoupí. Jak dlouho v něm bude? Měsíc? Dva? Není teda jedno, jak bude vypadat? Položí svůj kufr na postel a rozhlédne se po pokoji. Celkem velký, dobře prosvětlený. Na zemi se rozprostírá šedý koberec. Zdi jsou červené. Celé to působí moderním dojmem. „Tady by se mi tu chvíli mohlo líbit“ pomyslí se a přistoupí k oknu. Nic moc nevidí. Ve výhledu mu brání další dům. Zadívá se do okna naproti. Je v něm nějaký chlapec. Sedí v křesle a čte. Vypadá tak klidně. Krátké hnědé vlasy, milá dětská tvář. Je krásný. Ale vypadá nějak smutně. Sedí bez hnutí, jako socha.  Po chvíli se pohne. Zvedne se od knížky a odejde. „Páni“ vydechne Jonghyun. „Jonghyun, Jonghyun…co stojíš v tom okně? Pojď mi pomoct připravit něco k jídlu, umírám hlady! “ vytrhne ho z myšlenek Taemin. Jonghyun se oklepe a jde za svým bratrem. Podivného chlapce za oknem vypustí z hlavy. „Koukej, máme tu nějaké nudle. Z toho něco půjde.“ Jonghyun stále obdivuje tu nekončící dobrou náladu svého bratříčka. Usměje se a podrbe ho na hlavě. „Héj, co to děláš? Vždyť mě rozcucháš!“ začne si Taemin rovnat vlasy. Jonghyun se po dlouhé době zasměje. „Jéé, ty se taky ještě umíš smát, Jongí? A já už myslel, že si zapomněl, jak se to dělá!“ vyplázne mladší jazyk a postříká Jonghyuna kečupem, který drží v ruce. „No počkej, ty malá opice. Až já tě chytím!“ Taemin začne utíkat. Jonghyun ho honí po celém domě. Taemin vyběhne ven. Jong za chvíli vyrazí za ním. Tamík se pořád otáčí, aby viděl, jak daleko za ním se zrovna jeho bratr nachází, když v tom do někoho narazí a spadne na zem. Neznámý mu podá ruku. Taemin neváhá a ruku přijme. Když je zase na nohou, zadívá se mu do očí….