Alexandr malý si podmaňuje svět
Alexandr malý je papoušek velmi otužilý, který bez problémů snáší rozmary naší přírody a lze ho chovat celoročně venku. Právě široké rozšíření mezi chovateli i milovníky papoušků po celém světě a mimořádná odolnost a přizpůsobivost alexandrů má na svědomí, že se s volně létajícími a tedy vlastně divokými alexandry setkáme na nejrůznějších místech světa.
Původní domovinou alexandrů malých je jak Afrika, tak Asie. Právem jsou považováni za papoušky s nejrozsáhlejším areálem výskytu vůbec. U nás obecně odlišujeme pouze alexandry africké a asijské, neboť se tyto skupiny poměrně jasně liší svým zbarvením, ovšem taxonomie není zdaleka tak jednoduchá.
Podívejme se proto nyní v rychlosti na systematiku tohoto druhu. Druh popsal již v roce 1769 Scopoli. V současné době oddělujeme následující poddruhy:
1. Psittacula krameri krameri (Scopoli 1769)
Výskyt: Západní Afrika: Guinea, Senegal a jižní Mauretánie, východně po Západní Ugandu a Jižní Sudán. (Na obrázku výskyt vyznačen žlutě.)
2. Psittacula krameri manillensis (Bechstein 1800)
Výskyt: Indie jižně od 20 ° S.Š; Cejlon a ostrovy Rameswaramu. Introdukované populace tohoto poddruhu byly vysazeny na mnoha místech světa. (Na obrázku výskyt vyznačen hnědě).
3. Psittacula krameri parvirostris (Souancé 1856)
Výskyt: Severozápadní Somálsko, přes severní Etiopii po sudánský Sennar. (Na obrázku výskyt vyznačen modře)
4. Psittacula krameri borealis (Neumann 1915)
Výskyt: Západní Pákistán, severní Indie a Nepál, na východ po střední Barmu. Introdukované populace tohoto poddruhu najdeme na mnoha místech světa. (Na obrázku výskyt vyznačen zeleně).
Fylogenetické analýzy používající srovnávání sekvencí DNA navíc ukazují, že silně ohrožený alexandr Mauricijský (Psittacula echo) je alexandru malému natolik příbuzný, že by měl být řazený jako samostatný poddruh alexandr malý mauricijský (P. krameri echo) systematicky mezi africké a asijské poddruhy jako paraphyletický druh.
Uvedené popsané rozšíření alexandrů malých nepostihuje zdaleka všechna území, na kterých se s tímto papouškem můžeme setkat. Protože dnes volně žije a rozmnožuje se také v Evropě, Jižní Africe, Japonsku, USA a řadě míst Přední Asie. Někde byl vypuštěný záměrně, jinde se uchytili ptáci, kteří ulétli ze soukromých chovů nebo třeba ze zoologických zahrad. A protože je alexandr poměrně statný pták se silným zobákem, navíc výborný letec, nemá ani příliš přirozených nepřátel. Zvláště ve městech a jejich nejbližším okolí, kde se cítí nejlépe.
Nejstarší městské populace alexandrů malých známe z Indie, kde se ovšem málokdo pozastaví nad jejich přítomností, i když to původně rozhodně nebyl synantropní, nýbrž lesní druh. Evropské populace se začaly formovat během poloviny 20. století z introdukovaných a ulétlých ptáků. V Británii byli první divocí alexandři pozorováni v roce 1969. Záhy vznikly dvě samostatné populace: větší z nich sídlí v okolí Londýna, v Surrey a v Berkshire. Při sčítání v roce 2005 tato populace čítala mnoho tisící ptáků. Druhá, menší populace žije kolem Margate a Ramsgate v hrabství Kent. Vedle těchto dvou stabilizovaných populací se sem tam objevují méně početné populace, které postupně zanikají. Zjištěny byly například v okolí Studland, Dorset, Kensington Gardens a jižně od Manchesteru. Na všech místech byla opakovaně zjištěna predace papoušků vůči původním druhům a dle britských ornitologů je jasné, že dlouhodobě bude přítomnost vyšších počtů alexandrů významně ovlivňovat a měnit skladbu původní avifauny.
V Holandsku a v Belgii najdeme také několik divokých populací alexandrů v urbanizované krajině, početnost se odhaduje na 5 – 6000 ptáků. V Německu jsou alexandři běžně pozorováni podél Rýna ve velkých městských aglomeracích mezi Neuss/Düsseldorfem a Heidelbergem a také severovýchodně od Hamburgu, celkem se jedná o více než 5000 alexandrů. Další známé populace najdeme například v Paříži a v Barceloně. Od roku 1975 hnízdí kolem italského přístavního města Terst. Nejseverněji byli zjištěni ve skotském městě Glasgow.
Bruselští alexandři jsou široce známí, (v odborných kruzích je srovnávají s geneticky upravenými „Frankensteinovými“ bramborami) dokonce si vysloužili přezdívku Euro-papoušci. Graham Madge z RSPB (Královská společnost na ochranu ptáků, Royal Society for the Protection of Birds) dokonce řekl: „Alexandr malý v Evropě je izolovaný od původních populací a vyvíjí se vlastní evoluční cestou. Je jen otázkou času, kdy se z něho stane samostatný druh.“ V mrazivé a vlhké belgické zimě stejně jako v zbylé části roku můžeme alexandry nejlépe pozorovat na stromech jen co bys kamenem dohodil od centra Evropské Unie. „Populace alexandrů jsou stabilní, nebo stále rostou,“ říká dále Madge.
Kde se ale všichni ti evropští alexandři ve skutečnosti vzali? Přece jich tolik nemohlo ze zajetí ulétnout? O původu se vedou stálé diskuse. Například v Londýně, kde jsou asi nejpočetnější v okolí letiště Heathrow, zřejmě pocházejí z úniku z letištní celnice z doby, kdy se zde točily scény pro film Africká královna (The African Queen), případně z koncertu Jimi Hendrixe, kde sehráli významnou roli. Ostatně letištní původ mají jistě i alexandři v Bruselu a v Antwerpách.
„Proč se alexandrům v evropě tak daří?“ ptá se Madge dále. „Důležitým faktorem je pochopitelně i obliba alexandrů jako miláčka v tisících domácností. A k tomu jde o ptáka, který je tak otužilý, že nemá problémy přežívat vysoko na himálajských svazích.“
„Ani to by ale nemělo stačit k normálnímu přežití v chladné přírodě severní. Evropy. Vždyť jde o tropického ptáka! Jedinou šancí je tedy život v těsné blízkosti člověka,“ pokračuje ve zprávě jedné německé tiskové agentury Madge. „Alexandři jsou v přírodě převážně plodožraví ptáci a největší nabídka potravy je na zahradách a v parcích měst. Teprve odsud se budou postupně šířit na venkov. A postupně dojde k propojení evropských populací.“
S tímto názorem ale mnoho odborníků nesouhlasí, protože plodožraví ptáci budou mít v našich podmínkách vždy problémy uživit se přes zimu. Hlavně mimo města. A pokud budou alexandři soustředění jen do měst, k jejich spojení nedojde. Madge jim ale oponuje. „Pokud se budou alexandři vyvíjet v malých izolovaných populacích, vývoj půjde obrovským tempem. Tak je tomu vždy, například na ostrovech jako je Hawai. A hlavně Galapágy, kde žije 13 druhů pěnkav s různě stavěným zobákem, které mají jediné předka!“
Právě tyto pěnkavy, žijící na vulkanických ostrovech necelých tisíc kilometrů od jihoamerických břehů, sehráli zásadní roli když legendární vědec Charles Darwin vyvíjel svou evoluční teorii. „A evoluce separovaných populací alexandrů v Londýně, Bruselu nebo Frankfurtu může brzy Darwinovu teorii potvrdit.“
Na druhou stranu je jen málo pravděpodobné, že se tyto teorie skutečně naplní v dohledné době. Znatelné změny ve vzhledu, velikosti zobáku nebo délce křídla se pravděpodobně projeví nejdříve po desítkách či stovkách generací. Podle střízlivých odhadů se toho dočkáme tak za 100 tisíc let. A uvažovat o roce 102 000 je pro většinu evropských ornitologů naprosto nezajímavé.
Podívejme se závěrem na další místa mimo Evropy, kde se s divokými nepůvodními alexandry malými můžeme setkat. Jedna je to celá řada měst Přední a Střední Asie od Afriky po Pákistán a Indii. Bohužel se leckdy jedná o politicky méně stabilní země a základní ornitologický průzkum zde provádějí spíše otrlí ornitologové. Aktuální zprávy jsou tudíž poněkud řídké.
Před nedávnem mě překvapili poměrně početní alexandři v izraelském městě Jeruzalém, kde jsme s kolegou každé ráno před začátkem pracovního jednání pozorovali s kolegou ptáky v parcích. Obvykle nám páry alexandrů jen létali nad hlavou, ale po několika dnech se nám podařilo naprosto náhodně narazit na pár, který hledal hnízdní dutinu a zvažoval, zda právě ta poblíž cesty ve frekventovaném parku je ideální. Byli tak zaujati sami sebou, že nás nechali přijít asi na deset metrů a pořídit sérii vydařených záběrů. Trvalo snad pět minut, než se pár s křikem vydal na další hledání a k „našemu stromu“ se již další dny nevrátil.
Text a foto Martin Smrček