Svět se ocitl ve zlomové situaci. Tezovitost moderny už nemohla pokračovat, ale po jejím opuštění došlo k rychlé ztrátě hodnotových stupnic, k názorovému zmatku a poklesu občanské odpovědnosti i když se společnosti tváří jako morální a humánní. Ale je to (a o tom jsem hluboce přesvědčen) planý a falešný humanizmus plný hesel a proklamací, zůstávající však na povrchu společnosti jako pěna. Je to vidět především na politické sféře, kde se místo společensky prospěšných řešení prosazují mocenské ambice politiků, kteří zcela vyprázdnili obsah politiky a jen se snaží vyšplhat co nejrychleji nahoru (drsně se řídíce starým heslem o účelu co světí prostředky). Přestaly platit argumenty a místo nich nastoupila prázdná hesla, nicotné nabídky, falešný soucit. Evropa sází na tzv. sociální stát, což je nefungující bastard mezi kapitalizmem a socializmem, který jen zneprůhledňuje hospodaření a nabízí maximální prostor korupci.

Falešná sociálnost, falešná solidarita a devalvace hodnotového systému (podporované až manažované médii) mají přímý vliv na situaci v umění.

I v umění jsou dnes nejaktivnější (a nejsnáze se dostávají nahoru) lidé prázdní, bez skrupulí, ochotní následovat obecné trendy, ochotní zapojit se do honby po povrchní atraktivnosti.

Možná, že mé výše uvedené tvrzení o beztalentovosti není přesné.Ti, co se dostávají v uměleckém světě do popředí mají nějaký talent, ale je to spíše talent obchodníka, manažera, politika, atp. Svět moderního umění byl typický tím, že dovolil vyrůst i těm, co tyto vlastnosti postrádali, dokonce téměř bez výjimky potvrzoval ty, co se vymykali, co stáli především o uspokojení z vlastní práce i když se často nedělo přímo, ale s větším či menším zpožděním. (To se dnes stává velmi zřídka a v žádném případě jako samozřejmost, jen jako výjimka, byť někdy přijímaná s velkým humbukem.) Čas jako by tu nehrál roli, vybrané hodnoty jsou pomocí informačního systému znovu a znovu potvrzovány.

Právě nadání umožňovalo umělcům rané i klasické moderny vybočovat z proudu, objevovat nové možnosti, odvažovat se výletů do mimouměleckých oblastí. Byl to risk a mnohdy končil ve slepém uličce. Současné umělecké trendy vytvořily z tohoto riskování konvenci. Honba za senzací, provokace a kurióznost jsou prioritou současného umění. Tam, kde kdysi existovala odvaha, často provázená utrpením, tam je dnes spekulace, kalkulace, touha po rychlém a hlavně mediálně viditelném úspěchu.

Zdá se, že nadaní jsou odsouzeni k neviditelnosti. Nebo ke konvenci, neboť ta jediná v záplavě kuriozit působí skoro revolučně.

Teoretici a historici umění zabývající se modernou a současností se rozdělili v podstatě na 2 skupiny. Jedni zůstávají u ověřených témat a nedovolí si vykročit z již zmapovaných oblastí, druzí se stylizují do pozic tvůrců. Stávají se autory projektů při nichž používají umělce a umělecká díla jako materiál pro své záměry, které jsou často kuriózní nebo (na druhé straně) plytké a zbytečné.

Touze po instantní slávě se nevyhýbají ani teoretici pracující s historickým uměním. Snaží se do svých projektů svést všechny poklady světa, aby tak dokázali svou hvězdnost. Někdy to vypadá jako závody kde (pofiderně) vyhrává ten, co získá největší počet již slavných děl.

A obecenstvo? To je většinou líné, alespoň to obecenstvo, které chápe, přesně dle panujících trendů, umělecké akce jako součást zábavního průmyslu. Zdá se, že lidé navštěvují především výstavy toho co již znají - známá jména, slavné oblasti. Nové a neznámé je nezajímá, pokud tomu ovšem nepředchází barnumská reklamní kampaň, ale tím platí to, co jsem předeslal – v tom případě už nejdou do neznáma.

Dějiny moderního umění mají mnoho mezer a omylů. Zdá se, že obraz jimi vytvořený je zčásti fikcí, která simplifikuje a deformuje naši uměleckou minulost. (Na tuto skutečnost mělo, a má, vliv i nedávné politické rozvrstvení světa na uzavřené tábory.) Díky široké medializaci a v nezanedbatelné míře i agresivní propagaci některých velmocí, které chtěly ukázat sílu své kultury, je současný obraz dějin umění tak hluboce zarostlý do vědomí globální společnosti, že je téměř nemožné ho změnit, navíc se o to nikdo nepokouší. Budou-li napsány nové Dějiny moderního umění, určitě to nebude v dohlednu.

Touhu stát se instantní hvězdou vnímá současný svět jako respektovaný, až adorovaný, způsob profesního a společenského růstu. Tento trend podporují a v zásadě umožňují média, která jsou pokleslá (asi) všude na světě. Rezignovala na informační funkci, chtějí se čím dál víc stát samozvanými vládci světa a dávají chlapácky najevo jak jsou silná. Učí nás kde je pravda, kdo je významný a kdo ne, jak máme žít (a to až do nejmenších detailů, co si kupovat, co si oblékat, co jíst, atp. atd.) a hlavně, co si máme a smíme myslet. Faktičnost už v médiích nehraje žádnou roli. A není to jen hloupost a nevzdělanost novinářů, často je to i cílená snaha přetvořit svět k obrazu svému (nebo někoho komu vědomě či nevědomě sloužím – tedy slouží, což je však asi ta lepší, tedy čitelnější varianta).

Tento systém funguje ve všech vrstvách a podobách mediálních produktů, od bulváru až po intelektuální projevy.

Je samozřejmé, že kdo není v médiích tak vlastně neexistuje, nemůže být významný. Média ale často přisoudí osobnostem a jevům obraz, který zůstává v mínění veřejnosti po léta nezměněn i když je jasné, že je v příkrém rozporu se skutečností.

Naštěstí v umění zůstává ještě vrstva, která je skryta a které se média nechtějí a nemohou zmocnit. (A možná, že to není jen v umění.) Vrstva v které se objevují lidé s talentem talentem. Jejich tvorbu však tím pádem v uměleckých přehledech téměř nenajdete a když tak na nevýznamném místě jako úlitbu zbytku novinářského svědomí.

Také muzea opustila svou tradiční funkci uchovávání dokladů lidské kultury a zaměřila se na cirkusově atraktivní výstavy a projekty. Mnoho z ředitelů velkých světových muzeí si je vědomo, že to, co dělají správné není, ale politici (kterých se ve většině bojí, poněvadž si chtějí zachovat svá místa) je tlačí k tomu, aby byli tzv. úspěšní, tzn. aby jejich muzea byla přeplněna návštěvníky, aby se o muzeálních projektech mluvilo, byla jich plná média, aby muzea představovala to nejkurióznější, nejluxusnější, nejznámější – staré i nové divy světa v podbízivém balení. Vědí, že kdyby opravdu dělali to, co muzea a společnost potřebují, snížil by se počet návštěvníků a oni by byli pokládáni za neschopné. A tak muzea místo, aby společnost kultivovala, podílí se na kulturní devastaci. Neučí citlivosti k světu, nenabízí zjemňování vnímání, kultivaci mysli, ale nabízí návštěvníkům něco z obecně požadovaného cirkusu. Stávají se tak nedílnou součástí zábavního průmyslu.

Jako velké umělecké hvězdy jsou představováni lidé bez skrupulí (a jak jsem již výše uvedl, bez nadání) a jejich díla, uzounká a plytká, bez síly i morálky. Teď mluvím o morálce tvůrce, ale i k této morálce je třeba talentu, možná především k ní.

Jsou nám vnucováni pitomci s pitomým dílem i životem jako projevy geniality a většina společnosti to pokládá za normální.

Umění by mělo vybízet k jemnosti, k duchovní skromnosti. Dnes se děje opak. Možná, že příčiny tohoto jevu jsou hluboké a tkví v krizi nejzákladnějších vrstev našeho jednání. Když jsme jeli od Basilejských výstavních hal tramvají do hotelu, všiml jsem si, že nikoho ani nenapadne, že by mohl uvolnit místo starším a neschopným. To nebyla arogance mládí (pochopitelná, ale přesto nerespektovatelná), to byla obecná lhostejnost. Z této lhostejnosti rostou prázdní politici a netalentovaní umělci na jedné straně, extrémisté a teroristé na straně druhé. Teď nemám na mysli arabský terorismus o kterém se dnes uvažuje jako o jediném, ale především narůstající počet zoufalců vraždících bez příčiny. Touha zabíjet je téměř vždy důsledkem nějakého společenského marasmu.

Chci poukázat na jev, který je, podle mého názoru, typický pro současnou situaci v umění. Jako by se vše otočilo. Být zkušený a profesionální je na závadu. Vyžaduje se nezkušenost až barbarství. Poznání je považováno za charakterovou vadu, vzdělání a porozumění za zbytečnost. (Hudebníci se dnes často pyšní tím, že neumějí noty. Je samozřejmě možné tvořit dobrou hudbu bez této znalosti, ale pyšnit se tím je známkou duševní zaostalosti.) (Omlouvám se výjimkám. Nejen v tomto příkladu. Ve všech oblastech.)

Rozumím touze po zbavení se profesionálních deformací, snaze o bezprostřední vztah k tvorbě. Rozumím nadšení z dětské kresby, z tvorby přírodních národů, z insitního a naivního umění, chápu význam čerstvosti a neotřelosti, ale tento obdiv, toto hledání, jímž byla moderna prosycena, se dnes změnilo v příklon k vulgárnosti, drzosti, nevzdělanosti, primitivnosti (v tom opravdu primitivním smyslu slova). Jako by společnost chtěla být insulována, jako by masochisticky vyhledávala to, co jí uráží a devalvuje.

Prof. Milan Knížák, Dr. A