PABLOG

 A po roce jsme se rozhodli, že opět někam vyrazíme. Tentokrát jsme náš výlet nenaplánovali den před odjezdem, ale trochu dopředu, abych stejně jako největší borec mohl odletět až o dva dny později...

Naštěstí pro mě Honjan s Nogou přijeli zpět do Edinburghu, (ještě jsem je ani neviděl, a už jsem je slyšel, jak se mi smějou, zasloužil jsem si to...) a tak se to neprotáhlo o další nahánění po Skotsku. Se sklopenýma ušima jsem si tedy sedl do auta a uháněli jsme to, vlevo, někam do hor. První zastávka se konala v údolí, kde se natáčel Skyfall. Někde poblíž jsme to tedy poslali na výběh, kde jsem já poprvé pocítil krásy skotské krajiny s typicky zamračenou oblohou (ti dva se mi smáli, jaké měli krásné počasí, dokud jsem nepřijel, potom už nám celou dobu jen chcalo). S Honjanem jsme si dali bahenní souboj, Noga nás obdivoval. Potom přenocování ve zmíněném údolí, kde jsme marně chtěli rozdělat oheň (ti dva se mi smáli, že dokud jsem nepřijel, tak měli oheň, potom jsme ho nerozdělali ani jednou).

Ráno dál směr ostrov Skye. Cestou jsme chtěli dát túru, ovšem, jak se stalo na našem výletě tradicí, začlo pršet. No otevřeli jsme naše knihy a vyčkávali při dudání dudáka v pravém hnusném skotském děštivém počasí. Potom nás to přestalo bavit, tak jsme jeli dál, až na ostrov. Tam naštěstí nebylo tak deštivo, my se rozhlédli a vybrali si jednu sympatickou horu. A jak se opět stalo tradicí před túrami, probíhalo to asi následovně. Já: Hej vždyť to nejde vylézt, to je kolmá skála, Noga: No nevypadá to úplně schůdně, půjdem a uvidíme, Honjan: Sračky, vždyť tam vylezu aj po rukách. A tak jsme to zkusili, po rukách to sice nešlo, ale po čtyřech jsme se tam dostali a taky jsme dostali geniální výhled na téměř celý ostrov. Sestup dolů, tak tak světlo, koupání v průzračné horské říčce.

Další den jsme šli jen s Nogou, protože Honjan neměl dočtenou kapitolu a musel ji dočíst. Přišel téměř o vše, o co mohl. Výhled ze skalnatého útesu přímo nad mořem před námi, vynikající hory obrostlé travičkou s pasoucími se ovečkami v zádech. Zapadající slunce v jedné vteřině, obrovský liják a ještě větší vítr ve druhé vteřině. Probíhání skalními městečky, ovce klouzající ze svahu.

Následoval náš jediný turisty poznamenaný, nebo spíš pošpiněný výšlap. Ti lidi byli na zabití, ale výhledy opět nezklamaly. Ještě večer jsme se šli proběhnout do černých hor. Byl z toho nejdrsnější výběh. Přes skály, bez vody, mezi ovcema, bez stezek, s deštěm, s Glumem, ale nakonec s výhledem jako prase.

A aby toho nebylo málo, tak jsme navečer kopli pár pivek a ještě nějákou... pitnou vodu jsme neměli...... probudili jsme se u mostu z Harryho Pottera....

To už jsme se pomalu vraceli na jih. Cestou ještě nějáké intervaly v takovém krásném údolí, dočíst knihy a spočítat škodovky.

A jak jsme to tak pálili na levé straně cesty a míjeli cedule s nápisy London a viděli jak je venku hnusně a jak nám smrdí věci na běhání a jak máme zasrané ešusy a plesnivou ledničku a všude poautě rozsypanou sůl a cukr a mokré boty a žádnou pitnou vodu, tak jsme si řekli, že tam teda zajedem. Honjan tam znal nějáký levný obchod, Primark... a času jsme měli do odjezdu trajektu dost (jo jasně).

Cesta centrem Londýna, dobrý zážitek. Spočítali jsme si, že na prohlídku máme 4 hodiny. Vyběhli jsme k nejlbližšímu terminálu s koly, na kterých jsme krásně osvětleným večerními ulicemi uháněli do víru velkoměsta. Do megaobchodu jsme došli 15 minut před zavíračkou. Ty vole. Milion lidí, všechno arabáči s milion taškama plnýma hader. Zmatek. Do toho rozhlas, že zavírají. Ještě větší zmatek. Potom se prodrat těma arabáčema a rikšama, ze kterých hraje jejich pošahaná hudba.

No, a v přítmí Hyde parku jsme si otevřeli pivka a už v klidu se podívali na svou kořist. Oblékli jsme si všichni stejná trika, aby si o nás lidi mysleli jen to nejlepší a nepokřikovali na nás, že jsme idioti a pokračovali jsme k památkám. Tady jsem konečně zúročil hodiny angličtiny na téma London. Za těch několik desítek minut jsme projeli snad všechny věci, které po nás učitelka chtěla. Nezastavil nás ani déšť, který posral všechny terminály s koly. My jsme dál běželi. Zastavil náš až čas, který na nás naléhal s odjezdem trajektu. Tak jsme mávli, ano pouze mávli, aby nám mohl zastavit ten klasický černý londýnský taxík. A my jako v sedmém nebi dojeli zpátky k autu.

Potom na trajekt, kde si Honjan při prohlídce dlouho nemohl vzpomenout, jestli v kufru vezem samopal nebo něco podobného. Nakonec si teda vzpomněl, že tam nic takového nemáme. 

Cesta Evropou byla peklo, takže zastávka až v Českém lese, výběh na Čerchov, nakoupit rum a kolu a jet na PPéčka, kde to taky stálo zato...

S tím, žetady se můžete podívat na naše zážitky :-)

Arnáš