Chléb náš vezdejší
dej nám dnes... Chléb byl skutečně důležitý v každodenní stravě lidí, což je vidět nejen v této části modlitby Otče náš a různých lidových písních, ale i pověrách, pranostikách a podobně.
K úctě ke chlebu byly děti vedeny od nejútlejšího mládí. Nesměly ho drobit ani samy ukrojit. Právě v úctě ke chlebu se postupně projevovaly, zejména v 19. století, stále větší rozdíly mezi vesnickými a městskými domácími zvyklostmi. Úcta ke chlebu připadala některým obyvatelům měst nevhodná, nehodná jejich panského postavení. Jistě si každý z nás vybaví scénu z Babičky Boženy Němcové, kdy vítala postaru paničky, které přišly na návštěvu za její dcerou, chlebem a solí a sklidila jejich opovržení.
Pecen chleba nesměl chybět na slavnostně prostřeném štědrovečerním stole, protože byl považovaný za symbol dostatku po celý příští rok, o skývu chleba se hospodář dělil s ustájeným dobytkem, aby prospíval. Drobky ze štědrovečerního stolu se házely do ohně, aby neškodil a studni, aby měla vždy dost čerstvé vody. Ani při svatbách nebyl pecen chleba opomenut a stával se prvním darem nevěsty ženichově matce. Vždy byl součástí prostřeného stolu na čestném místě, protože byl nejdůležitější a nejčastější přílohou.
Chlebu byly připisovány léčivé i magické účinky. Zažehnávaly se jím dětské nemoci, krajíc chleba za trámem měl být prevencí proti požáru a blesku. Malý pecen chleba dostávala čeládka jako součást výslužky za pomoc na polích i na tzv. odchodnou.
Jedním z důvodů toho, že si předci dobrého chleba považovali, je to, že v dobách válečných, po různých epidemiích a při hladomoru vzniklém neúrodou i špatným hospodařením cizích pánů, byla o chléb taková nouze, že lidé byli nuceni používat nejrůznější, z našeho pohledu dost šílené náhražky, kterými úplně nebo částečně nahrazovali mouku, jako např. lebedu, jetel, pýr, kůru stromů, šišky, mech a lišejníky, žaludy, dřevo bříz, ale i ztrouchnivělé dřevo, slámu, popel atd.
Z roku 1804 pochází záznam o tom, že byl vydán zvláštní patent pro pečení tzv. hladového chleba z brambor, kterými byla nastavena žitná mouka. Vzniklý chléb byl nejen velmi chutný, ale i výživný, což zachránilo mnoho lidí od smrti hladem. Chcete recept? Tady je:
"Pro tento chléb melou se moučnaté brambory, neb se k tomu účelu lépe hodí než lojovaté. Naplní se jimi nádoba např. za měřici, čtvrtci, čtvrtňátko aneb k tomu podobná a vezme se touž mírou žitné neb pšeničné mouky. Pak mleté brambory dají se do mouky a obojí míchá se rukama tak dlouho, až se částečky brambor rozeznati nemohou. Ta mouka bramborová s kvasem se zadělá, však aby klihovatý nebyl, ani kapka vody se nepřileje. Pak se silně vyhněte a jako v pečení chleba pokračuje".
Dříve se pekl chléb v každé chalupě, snad jen v pastouškách nebyla chlebová pec. Postupnou modernizací venkova nové sporáky s troubou nahradily černé kuchyně s pecí. Ono totiž roztopit takovou pec a správně ji vyhřát nebylo nic snadného. Hospodyně leckde přestávaly péci svůj vlastní chléb. Tato činnost se čím dál více specializovala a začaly vznikat i na vsích pekařské řemeslné dílny. Bylo jednodušší si chléb koupit od pekaře. Zpočátku ještě hospodyně mnohdy přinesly své těsto a nechaly si chléb upéct v pekařově peci. Postupem doby ale přenechávaly celý proces profesionálům. A ti, aby vyhověli větší poptávce a nutnosti upéct hodně pecnů za krátkou dobu, začali místo tradičního kvasu používat droždí, což jim usnadnilo a urychlilo práci, ale vzalo tradiční chuť bochníkům. Je skoro div, že umění péci chleba tak, jak se pekl kdysi, s žitným kvasem, nezanikl docela.
V současné době se v profesionálních pekárnách připravují desítky druhů chleba, stále se vymýšlejí nové technologie, aby bochník vyšel co nejlevněji, ovšem většinou na úkor kvality. Přídavné látky chemického původu jsou už běžnou součástí takového "chleba". Ale doma upečený, poctivý bochník z dobré mouky, kypřený žitným kvasem, vonící kmínem, nemůže nahradit nic