Vánoce lidové a magické
Vánoce u našich předků byly pojímané mnohem duchovněji a skromněji, než je tomu dnes a je velká škoda, že se postupem doby tyto nejkrásnější svátky staly mnohde jen symbolem předváděného luxusu a obžerství.
Vánoce jsou poměrně mladým křesťanským svátkem. Město Řím slavilo Kristovo narození poprvé podle dochovaných pramenů 25. prosince roku 336. Z počátku se nový křesťanský svátek dodržoval jen v Římě.
Od 7. století se 25. prosinec jako den Narození Páně stal nedílnou součástí oslav západní církve a jedním z předělů liturgického roku.
Latinský název pro Vánoce je nativitas (narození) nebo natalis dies (den narození).
Český název Vánoce pochází nejspíše ze staroněmeckého Wihnahten (Wiha = světit, Nacht = noc).
Narození Páně je v západní tradici dodnes slaveno v noci z 24. na 25. prosince.
Křesťanské Vánoce jsou spjaty s řadou zvyků, v nichž se mísí pohanské slavnosti slunovratu s lidovou magií a novým náboženstvím. Charakteristickým rysem obyčejů byla snaha o zajištění úrody na polích, hojnosti a štěstí v rodinném životě. K tomu směřovaly i koledy s přáním a vírou v magickou sílu slova. Mezi staré zvyky patří i úklid, zdobení vánočního stromku, rozdávání dárků, stavění betlémů a jesliček, vánoční hry, v kostele vystavování sošky Jezulátka oblečené do nádherného roucha, žehnání vody a domů, svatoštěpánské a tříkrálové koledování apod.
Mnoho zvyků a rituálů se týká pokrmů a vůbec jídla. Štědrovečerní večeře začínala v okamžiku, kdy na obloze vyšla první hvězda. Počet lidí u stolu nesměl být lichý. Prý to nosí smůlu, takže lidé zvali na večeři třeba pocestného nebo alespoň prostřeli pro sudý počet strávníků. Pod ubrus se dávala hrstka obilí z posledního snopu nebo přímo na stůl dožínkový věnec. Pod talíře se dávají dodnes drobné mince nebo rybí šupiny, někde se dávala na stůl ošatka se všemi plodinami, které dala zahrada, pole i les, také bochníček chleba. Přidávala se i sklenice medu. Poblíž stolu si hospodyně připravila všechny mísy s jídlem, aby nemusela vstávat od stolu (bolely by ji často nohy). Ke stolu museli zasednou všichni najednou na pokyn hospodyně (kdo sedl předčasně, měl prý celý přístí rok smůlu). Někde měli nohy stolu omotané řetězem a zamkuté (z důvodu soudržnosti rodiny). Před večeří se všichni společně pomodlili, poděkovali za všechno dobré a prosili o požehnání do příštího roku a vyslovili přání, aby se zase tak sešli příští rok.
Před večeří se držel půst po celý den, muži si odřekli i kouření. Večeře měla obvykle několik chodů, říkalo se, že jich má být devatero. Skladba pokrmů se lišila podle krajů a rodinných zvyklostí, někde bývaly oplatky s medem nebo česnekem, pukance (buchtičky z kynutého těsta spařené a zasypané mákem a cukrem), pražmo (pražené obilí), pučálka (pražený naklíčený hrách), různé obilné kaše, hubník místo kuby atd. Ryba se stává tradicí až od 19. století. Tradiční štědrovečerní večeře neobsahovala maso ani alkohol. Od každého pokrmu se předem odebíralo pro dobytek (abychom příští rok nebučeli = nebrečeli) a drobky ze stolu se dílem házely ohni (aby neškodil) a dílem do studně (aby bylo dost čisté vody). Kosti z ryby se zakopaly pod ovocné stromy (aby dobře plodily). Kohout dostal stroužek česneku, aby dobře zpíval, slepicím se nasypalo hrachu do kruhu utvořeného z řetězu-to, aby nezanášely)
Po večeři začala ta hlavní zábava, věštění a čarování. Většina se týkala námluv a určování ženicha. Několik let jsem vždy třásla bezem a říkala: Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes. Ozýval se každý rok odjinud a nikdy odtud, odkud jsem chtěla. :D
Od 18i let jsme házely se sestrou střevícem, zda bude špička směřovat ven ze dveří, a tudíž máme naději se ten příští rok vdát. Někde připravila hospodyně 3 převrácené hrníčky, pod které schovala symboly. Prstýnek znázorňoval panského sluhu, např. myslivce, kousek chleba sedláka a hřebíček řemeslníka. Dívka si jeden vylosovala. Také se tlouklo na kurník-když se ozval kohout, byly vdavky do roka jisté, slepice hlásí další rok stav svobodný. Též namátkou vytažená hrst slámy nebo loučí (třísek na podpal) a spočítaná věstila svatbu (to, když byl počet sudý). Děti pouštěly lodičky z ořechů v lavoru s vodou a těšily se, kdo půjde do světa, kdo zůstane doma a neštěstí znamenalo, když se lodička převrhla. Krájelo se jablko napříč a zdravá hvězdička znamenala štěstí a zdraví té osoby, jablko se muselo ihned sníst (u dnešních vyšlechtěných jablek je zdravá hvězdička samozřejmostí, ale dříve to úplně běžné nebývalo). Také si každý vybral pravou rukou jeden ořech z mísy, rozlousknul a podle toho, jak bylo zdravé a utvářené jádro, se věštilo zdraví dotyčného pro celý příští rok.
Mnoho předpovědí se týkalo i příští úrody. Například do vody vhozených 12 jader z jablka-ta, která vyplavou na povrch, věští počet suchých měsíců.
Lidové obyčeje ale nekončily Štědrým dnem, i když ten byl nejvíce magickým. Až do dnešních dnů se udržela pověra-Jak na Nový rok, tak po celý rok. Lidé se zdráhali rozčilovat, těžce pracovat, sušit prádlo apod. Také se hojně navštěvovali a podle prvního hosta usuzovali povahu nadcházejícího roku (návštěvníci posílali předem své děti nebo chasu, protože to znamenalo štěstí do domu). K obědu se podávalo jídlo, které věstilo hojnost-čočka, hrách a podobně. Nesměla se jíst drůbež, aby neuletělo štěstí. Zasílání novoročních přání se vyvinulo z tzv. minucí-ručně psaných (často ve verších) a malovaných přání, která posílali učitelé vrchnosti, městským radám a dalším příznivcům.
Koledami na svátek Tří králů (původně svátek Zjevení Páně) se končil cyklus vánočních svátků. Toho dne se obvykle skládal betlém nebo jesličky, později odstrojoval stromek. Někde ale bylo zvykem tuto výzdobu ponechat až do Hromnic (2. února).
Vánoce jsou brány jako svátky klidu, míru (dokonce i ve válečných dobách býval na tyto dny dojednán klid zbraní), radosti. K nejkrásnějším zvykům patří touha obdarovat své blízké, udělat radost. Ne vždy to znamená nákladné dary. Někdy stačí věnovat jim svůj čas