Stránky maturitní třídy 4.A Akademie Dr. E. Beneše - 1977

PUTOVÁNÍ ZA SEDMI DIVY SVĚTA

Dovolte nám, abychom představili další část rubriky, která se bude postupně věnovat různým divotvorným hodnotám na naší planetě, a to jak z historie, tak současnosti. Začněme 1. sérií:

SEDM ANTICKÝCH DIVŮ SVĚTA

(Kliknutím do zeleného rámečku si spustíte úžasnou 3D rekonstrukci všech 7 divů)

Sedm divů světa je všeobecně známý seznam unikátních starověkých staveb v oblasti Středozemního moře a na Středním východě. Jako sestavitel seznamu je tradičně (a nepřesně) uváděn řecký spisovatel Filón Byzantský žijící snad ve 2. nebo 3. století n. l.. Ve starověku vzniklo mnoho seznamů sedmi divů tehdejšího světa a tyto seznamy se od sebe někdy i značně liší, často obsahovaly např. Babylónskou věž (zikkurat s chrámem boha Marduka), „kyklopské hradby“ v Tíryntu nebo v Mykénách, římský Kapitol, athénskou Akropolis...

Současný seznam sedmi divů starověkého světa vznikl patrně až v 18. století:

1. EGYPT

Egyptské pyramidy (v egyptštině: "mer") jsou jehlanovité stavby, které byly ve starověkém Egyptě s přestávkami budovány od doby vlády panovníka Džosera ze třetí dynastie až do doby prvního krále 18. dynastie Ahmose I., tedy po dlouhé období přibližně 1500 let, jako hrobky (případně kenotafy) králů a později také některých jejich významných manželek a matek (podle prozatím neprokázané domněnky rakouského egyptologa Petera Jánosiho měla od čtvrté dynastie hrobka královny podobu pyramidy jen tehdy, stal-li se její syn panovníkem).

Každá pyramida je součástí celého pyramidového komplexu, ale i tak se stavby mohou od sebe značně lišit podle toho, jaké v té době bylo náboženství. Je mnoho hypotéz o tom, jak Egypťané stavěli pyramidy. Většina z nich tvrdí, že velké kamenné bloky byly měděnými nástroji vytesány do skály, poté přesunuty, hodně často lodí na místo stavby a vyzdviženy do své dnešní pozice. Staří Řekové a badatelé si mysleli, že se stavby neobešly bez velkého množství otroků. Tento tradiční pohled je ale mylný, jelikož, pyramidy byly stavěny desítkami tisíc zručných pracovníků, kteří za svou práci brali plat. Důkazem může být například vesnice dělníků v Dér el-Bahrí. Podle dochovaných papyrů se kvádry na staveniště dopravovaly po kanálech a pak byly vláčeny.

Za vrcholné období doby stavitelů pyramid je považována vláda 4. dynastie, kdy vznikly nejznámější z pyramid – Chufuova, Rachefova a Menkaureova v Gíze; ty jsou také pokládány za první (a jediný do současnosti zachovaný) z tradičních divů světa. Právě ony a z nich obzvláště pyramida panovníka Chufua (označovaná někdy jako Velká pyramida), v mnoha ohledech jedinečná a odlišující se ostatních staveb tohoto typu, byly nejpozději od středověku předmětem pozornosti autorů nejrůznějších žánrů.

EGYPT, oficiálně Egyptská arabská republika, ležící v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii) na řece Nil, to ovšem není jen země pyramid, sfing a velbloudů. Je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky, ač většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Hlavním městem (a nejlidnatějším v celé Africe s více než 12 milióny obyvatel) tohoto stomilionového státu je KÁHIRA (arabsky: القاهرة, Al-Qáhira („Vítězná“), v hovorové egyptské arabštině obvykle Masr):

Tato země je sice známa především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Také město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů.

Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu a i k návštěvníkům se někdy chovají uctivě, i když to není pravidlem. Právě zmíněná jižní a velmi teplá část republiky je vyhledávána turisty, kteří se v moderních letoviscích rádi praží na slunci a vychutnávají si svou all-inclusive "exkluzívní" dovolenou. To platí i o české populaci. Vždyť přímým letem jste na letišti HURGHADA za pár šupů lehce za 4 hodinky. Jen nesmíte pak zapomenout, že za hranicí hotelového komplexu jsou už jen tisíce kilometrů čtverečních pouště...

Maják na ostrově Faru se ve starověku nacházel v Egyptě u města ALEXANDRIE a byl nejvyšší stavbou tehdejšího světa. Stavbu navrhl Ptolemaios Sótér, ale dokončena byla až za vlády jeho syna Ptolemaia Filadelfa. Architektem celého projektu byl Sostratu a jeho podstatou byl obrovský kvádr o čtvercovém půdorysu s délkou stran mezi 180 a 190 metry. V těchto prostorách a rozměrech byl navržen dvoupatrový palác, navíc v každém rohu s jednou tyčící věží. Uprostřed tohoto chrámu byl umístěn vlastní maják, který tvořila čtverhranná zužující se věž vysoká 80 metrů a sloužící jako pevnost zakončená cimbuřím. Na této věži byla umístěna užší osmiboká věž, ukončená kamennou plošinou s otevřenou sloupovou síní (peristylem). Strop této síně tvořila pravděpodobně pyramidová věž, jejíž vrchol tvořila socha Poseidóna.

Ve sloupové síni bylo zrcadlo, které odráželo sluneční paprsky a v noci zde byl zapalován oheň. Celkovou výšku stavby lze přibližně dopočítat podle vzdálenosti, na jakou bylo světlo z tohoto majáku viditelné. Největší viditelnou vzdálenost udává Flavius Josephus, dle kterého bylo světlo z tohoto majáku vidět na vzdálenost tři sta stadií, což je mezi 53 a 56 kilometry. Pokud se tento údaj aplikuje, pak získáme na tehdejší dobu neuvěřitelných 180 metrů. Nejznámější kresbou tohoto majáku je schematické znázornění majáku na minci, podle které se dá vyobrazit předpokládaná jeho podoba.

ALEXANDRIE (řecky: Ἀλεξάνδρεια = Alexandreia, arabsky: الإسكندرية‎‎ = Al-Iskandarija) je město na břehu Středozemního moře, jeden z nejdůležitějších egyptských přístavů, druhé největší město Egypta a hlavní město stejnojmenného guvernátu. Město je pojmenováno po svém zakladateli, Alexandru Velikém. Jako sídlo Ptolemaiovců se Alexandrie stala rychle jedním z největších měst helénské civilizace. Po příchodu Arabů a přenesení hlavního města do Fustátu (součást dnešní Káhiry) význam Alexandrie upadal. Význam města dále umenšilo několik zemětřesení, při kterých velkou část antických památek pohltilo moře.

2. PERSIE

Perská říše je pojmenování pro různé historické státní útvary v oblasti Peršany obývané Persie, obrovského území v oblasti dnešních autonomních zemí jako Írán, Irák, Turecko, Sýrie, Arménie, Kypr, Egypt (sever) atd.. Název PERSIE pochází z řeckého Persis, staropersky Pársa, tedy z názvu starověkého města v íránské oblasti dnes zvané Fárs. Hlavním pozůstatkem tohoto někdejšího říšského centra s pořečtěným názvem PERSEPOLIS (v překladu: "Město Peršanů"), jinak také moderněji Tacht-e Džamšíd ("Džamšídův trůn"), je torzo rozlehlého palácového komplexu zbudovaného na umělé terase při úpatí Kúh-e Rahmát, jehož ruiny jsou vidět na následujícím fotu:

Primárně označuje starověkou Achaimenovskou říši (550–330 př. n. l.), jak je vidět na této přehledné mapce:

Ovšem až Novoperská říše, synonymum pro Sásánovsou říši (224–651 n. l.), se stala oficiálně jednotícím názvem státu, neboť se celá monarchie potřebovala vymezit vůči svému římskému protějšku ve Středomoří.

ÍRÁN, úředně Íránská islámská republika (persky: ایران, původně Árjan, neboli země Árjů) je největším územním celkem dědictví Perské říše o rozloze 1,7 miliónu km2 a je multikulturní zemí s mnoha etnickými a jazykovými skupinami. Základní rozdělení lze učinit do tří větších skupin - skupina perská, což jsou především Peršané, Kurdové, Lúrové, Balúčové, Arméni, Gílánci, Mazandaránci ..., dále skupina turkická - íránští Ázerbájdžánci (Ázeři), Turkmeni, Turci, Kaškájové a konečně semitská skupina zastoupená především Araby a Židy.

Hlavním městem Íránské republiky je TEHERÁN:

Na západě sousedí Írán s autonomní provincií Kurdistán, která je součástí dalšího velkého dědice Perské říše podobného jména, ale odlišných postojů - tedy Iráku, jehož hlavním městem je BAGDÁD:

IRÁK, úředně Irácká republika (arabsky: جمهورية العراق, v přepisu: al-Džumhúríja al-irákíja, kurdsky: كؤماری عێراق, v přepisu: Kómárí Érák) je od nepaměti vnímána Evropany jako součást Mezopotámie (v překladu "Úrodná země"). Tato oblast mezi řekami Eufrat a Tigrid byla od 6. tisíciletí př. n. l. domovem několika úspěšných civilizací, např. Akkadské, Sumerské, Novoasyrské, Novobabylonské a Seleukovské říše, vládly jí také dynastie Arsakovců, Sásánovců a Abbásovců. Po ovládnutí muslimskými Araby v půlce 7. století byla součástí chalífátu za vlády volených chalífů a Umajjovců, ílchanátu, říše Safíovců a Afšárovců a Osmanské říše.

Hranice moderního Iráku určila Společnost národů poté, co byla v roce 1920 Osmanská říše rozdělena Sevreskou smlouvou. Momentálně v ní žije okolo 35 miliónů lidí, z nichž většinu tvoří Arabové a zbytek převážně Kurdové. Celkem 97 % obyvatel je muslimského vyznání, a to většinou ší'itského.

Tam, kde kdysi byl BABYLON ...

"Potopa zalila zemi. Poté, co voda ustoupila, sneslo se království podruhé z nebes a jeho sídlem se stal Kish." Celkem 23 králů vládnoucích městu po dobu 16 480 let tvoří první dynastii Kish.Jedním z nejvýznamnějších měst starověké Mezopotámie bylo stejnojmenné město Kish (poloha: 32°32'25" s.š., 44°36'17" v.d.), které bylo jako první postaveno po Potopě. Předpokládá se, že se nacházelo někde poblíž dnešního Tell al-Uhaymir v provincii Babil v Iráku, východně od Babylonu a jižně od Bagdádu.

Babylón neboli Brána boží (z akkad. Bab-ilu), řecky Βαβυλών, v Bibli (Genesis a Žalmy) též Bábel (znamená „zmatek“), bylo město na dolním toku Eufratu v jižní Mezopotámii, v pozdějším období hlavní město Babylonie a Novobabylonské říše (poloha: 32°32'30” s.š., 44°25'54” v.d.). Pozůstatky města leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu poblíž města al-Hillah u Eufratu, na území dnešního Iráku. Celý komplex byl 5. července 2019 na zasedání v Baku zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Toto místo bylo částečně po svém nalezení zrekonstruováno, jak znázorněno i na následujícím snímku:

Bible hovoří o tomto městě jako o jednom z prvních měst založeném po Potopě (tedy až po městě Kish). Biblická chronologie její založení řadí před rok 2269 př.n.l. Podle První knihy Mojžíšovy se lidé rozhodli postavit věž až do nebe – Babylonskou věž (může se jednat o pozdější zikkurat (ziggurat) Etemenanki). Cílem stavby bylo vyvýšit svou vlastní velikost a odpadnutí od uctívání pravého Boha. Trestem bylo zmatení jazyků. Od té doby lidé hovoří různými jazyky.

Objevitel Babylónu, německý archeolog Robert Koldewey, při následném zkoumání informací v dílech Diodóra, Strabóna a Béróssa, ve kterých se dozvěděl, že kamene se použilo při stavbách v celém Babylónu jen dvakrát – na severní straně Kasru, kde už ho objevil a na visutých zahradách Semiramidiných, se pokusil o téměř nemožné. Najít totiž v blízkosti původního naleziště v zemi náznak průřezu komplexu visutých zahrad, jak jej zvěčnil Strabón.

A povedlo se těsně před počátkem První světové války. Existence druhého ze sedmi divů světa byla dalšími vykopávkami prokázána, ovšem již bez osobní účasti samotného objevitele, který mezitím zemřel.

Visuté zahrady Semiramidiny (také označované jako Visuté zahrady babylónské) jsou zaniklá starověká památka v Babylóně řazená mezi sedm divů světa. Postavit je nechala sice dle legendy královna Semiramis, pravděpodobně je však vybudoval až král Nebukadnesar II. (česky: Nabuchonodozor) pro svou manželku Amytis a zásluhou Semiramis je "jen" zbudování samotného městského skvostu zvaného Babylon. Takhle to zde vypadalo zřejmě před 2600 lety již s vybudovanými visutými zahradami ...

Vydáte-li se na dobrodružnou pouť po zemích původní Perské říše, přivezte si určitě alespoň jednu typickou památku, která se určitě hodí:

3. TURECKO

Současné Turecko  (oficiálním názvem: Türkiye Cumhuriyeti, česky: Turecká republika) zároveň v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě. Jeho území patří k nejstarším trvale osídleným oblastem na světě, a to již od neolitu a první říší, která na území dnešního Turecka existovala ve starověku byla Chetitská říše přibližně v době od 18. do 13. století před Kristem. Už od 12. století před Kristem bylo jeho západní pobřeží kolonizováno Řeky, oblast však byla posléze dobyta Peršany a vládl zde Alexandr Makedonský.

V 1. století př.n.l. ovládla toto území zvané tehdy Anatolie Římská říše a po jejím rozdělení v roce 395 n.l. celá oblast připadla Byzantské říši. Od 11. století docházelo první pronikání tureckých Seldžuků a roku 1299 se Osman I. stal první sultánem muslimské Osmanské říše, která o většinu svých rozsáhlých arabských území přišla až v důsledku 1. světové války. V Turecku však dodnes žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Tuto zemi dvou kontinentů rozdělených Bosporskou úžinou spojuje s evropskou pevninou Bosporský most v Istanbulu.

ISTANBUL, dříve též Byzantion, Konstantinopol nebo Cařihrad (turecky: İstanbul z řec. εἰς τῆν πόλιν tedy „do Města“), je největším tureckým městem s téměř 15-ti milióny obyvatel a nachází se zde většina významných památek z dob byzantské říše.

ANKARA je od roku 1923 hlavním městem celé současné republiky a nachází se přímo uprostřed země. Asi nejvýznamnější památkou je zde historická pevnost ze 16. století a na rozdíl od Istanbulu zde nejsou téměř žádné památníky osmanské vlády.

Z hlediska historického je území dnešního Turecka kromě jiného oblastí, kde se nachází pozůstatky dvou z antických divů světa, v obou případech na jeho západním pobřeží, které je omýváno Egejským mořem.

ARTEMIDIN CHRÁM V EFESU známý též jako Artemision byl vybudován v iónském řádu kolem roku 550 př. n. l. ve městě Efesos na pobřeží Malé Asie (jedno z bývalých velkoměst iónského Řecka, asi 50 km od Izmiru, česky: Smyrna, které je jedno z nejstarších středomořských měst, neboť bylo založeno již ve třetím tisíciletí př. n. l. a už v té době bylo jedním z center kultury na anatolském poloostrově).

Chrám měl obdélný půdorys o rozměrech 115 x 55 metrů. Střední uzavřená cella obsahující sochu bohyně Artemis byla zdobená drahokamy a vzácnými kovy. Cella byla obklopena celkem 125 štíhlými, 18 metrů vysokými iónskými sloupy, které cellu obíhaly ve dvou řadách. Celý chrám byl z mramoru. Výzdobu doplňovala také řada reliéfů. Ve své době byl chrám nejen jednou z největších staveb řeckého světa, ale byl také považován za jednu z jeho nejkrásnějších staveb a takřka normu iónského architektonického řádu. Bohužel mnoho z něj nezbylo:

V roce 356 př. n. l. byl chrám podpálen Herostratem z Efesu, neboť dotyčný toužil zapsat se tímto svým činem do historie. Po dobytí Efesu Alexandrem Velikým byl obnoven, ale roku 262 n.l. byl zničen Góty. Přestože byl ještě jednou obnoven, ztratil ve 4. století po nástupu křesťanství význam. Jeho sporé zbytky objevil roku 1869 Angličan John Turtle Wood. Všeobecně se předpokládá, že originál chrámu vypadal takto:

MAUSOLEUM V HALIKARNASSU nebo též Mausólova či Maussóllova hrobka (řecky: Μαυσωλεῖον Ἁλικαρνασσεύς, Mausóleion Halikarnasseús, Μαυσωλεῖον τοῦ Ἁλικαρνασσοῦ) byla monumentální hrobka, kterou dal vybudovat perský satrapa Mausólos se svou ženou a sestrou Artemísií v letech 353-350 př. n. l. v Halikarnassu (současné Bodrum v Turecku). Monument byl vysoký 45 metrů, měl obdélníkový půdorys 33 x 26 metrů. Při pohledu na stavbu od spodu byl vidět na podstavci tyčící se chrám obsloupený 36 iónskými sloupy, mezi nimiž byly umístěny kolosální sochy. Střecha stavby měla podobu egyptské pyramidy, byla složena z 24 stupňů a zakončena plošinou, kde mělo být umístěno sousoší vozu taženého čtyřspřežím (tzv. quadriga), jehož otěže držel Maussolos se svojí ženou Artemisií. Takže přibližně takto asi vypadalo:

BODRUM (starořecky: Ἁλικαρνασσός (Halikarnassos)) je turecké přístavní město s více než 140 tisíci obyvateli. Leží v provincii Muğla, v jihovýchodním cípu Malé Asie, poblíž řeckého ostrova Kós. Město je mezinárodním centrem jachtingu a turistiky, ale je také jednou z nejvíce seismických oblastí v Turecku. Především letními turisty začalo být vyhledáváno od 60-tých let 20. století díky své skvělé poloze a nádhernému počasí a z původní malé rybářské vesnice se stalo rušné město, přičemž i v celé okolní oblasti byly vybudovány hotelové komplexy, které se táhnou dál po pobřeží na obě strany. Evropští turisté dychtící po komfortní a přitom levné dovolené zde mají možnost těžit i z rychlé přímé dopravy až na místní mezinárodní letiště.

ANTALYA je město a centrum velké turistické oblasti zřejmě daleko pestřejší a krásnější. Leží dále na východě u břehu Středozemního moře severozápadně od Kypru a rovněž poskytuje možnost přímé dopravy na zdejší mezinárodní letiště. Historické jádro s památkemi a obrovským trhem tohoto moderního města je kouzelné a typicky turecky rušné. Doporučením však mohou být spíše výlety sem z místa ubytování v některých z okolních městeček s nádherným mořem a velmi přijatelnou cenou, jako je Kemer, Alanya apod. Zapůjčení vozu je zde zcela bezproblémové.

4. ŘECKO

Starověké Řecko, chcete-li antické Řecko, je označení pro období řeckých dějin ve starověku. V širším pojetí zahrnuje dobu od příchodu řeckých kmenů do egejské oblasti v 2. tisíciletí př. n. l. až po dobu nadvlády římské říše a formování říše byzantské (4.–6. století n. l.). V užším smyslu pak období samostatné antické řecké společnosti a kultury v 8.–1. století př. n. l. Ta se dělí na archaickou dobu utváření klasické řecké společnosti, dobu Homéra a kolonizace Středomoří a Černomoří, klasické období (5.–4. století př. n. l.) vrcholící v Periklových Athénách a helénské období po sjednocení řeckého světa Filipem a Alexandrem Makedonským. I po ztrátě samostatnosti se však řecká kultura a vzdělanost dále rozvíjela pod římskou nadvládou.

Antické Řecko vytvořilo mimořádně vyspělou kulturu v nejrůznějších oborech, od výtvarného umění, architektury, divadla, vědy (lékařství, filosofie, matematika, astronomie) až po rétoriku a politiku, kde se stalo kolébkou demokracie. Měla zásadní vliv na utváření římské kultury a jejím prostřednictví i Západní civilizace. Řecká vzdělanost byla uchovávána a pěstována i v Byzanci a arabsko-muslimském světě, měla vliv na formování křesťanství (Nový zákon, tomismus), k řecké kultuře se vracela i renesance a klasicismus. Nejstarší dějiny Řecka spadají do tzv. egejské kultury. V egejské oblasti se v době bronzové vyvinuly předřecké vyspělé kultury, na ostrovech v centrální části kykladská civilizace a na jihu na Krétě mínojská civilizace. Poslední velká civilizace, která ovládla egejskou oblast, byla mykénská civilizace (cca 1650–1100 př. n. l.) s centrem v Mykénách na pevninském Řecku. Díky rozluštění lineárního písma B je známo, že se jednalo o Řeky a bývá vznik této kultury spojován s vpádem řeckého kmene Achájů. Tato doba je období řeckých hérojů a mýtů jako byla trojská válka, známé z pozdějších Homérových eposů. Nejznámnější dochovanou památkou tohoto období je Lví brána v Mykénách.

KRÉTA (též Candia, řecky: Κρήτη, anglicky: Crete) je největším řeckým a celkově pátým ve Středomoří a byla prvním místem v Evropě, kde vznikla v 2. tisíciletí př. n. l. civilizace. Kréťané znali tři druhy písma – hieroglyfické, lineární písmo A (dosud nerozluštěno) a lineární písmo B, které se za velké spolupráce mezinárodních odborníků podařilo rozluštit. Okolo roku 2000 př. n. l. se začala na Krétě stavět první města s paláci. Tím začalo první historické období nazývané „období prvních paláců“. Za první paláce jsou považovány Knossos, Faistos a Mallia. Roku 1700 př. n. l. tyto paláce zničilo pravděpodobně obrovské zemětřesení. Kréta je známa tím, že si téměř vždy již od dávného starověku udržela významnou autonomii. Jejím hlavním městem je Heraklion. Dodnes je jedním z nejvyhledávanější turistických lokalit, a to i kvůli svému příznivému klimatu podporujícímu zelenou vegetaci. Ti, kdož si mají možnost projet ostrov během cca 10-ti dnů, najedou až 2500 km, ale rozhodně neprohloupí:

KYPR (řecky: Κύπρος, Kýpros; turecky: Kıbrıs, úředním názvem Kyperská republika, řecky: Κυπριακή Δημοκρατία, Kypriakī́ Dīmokratía; turecky: Kıbrıs Cumhuriyeti), je euroasijský ostrovní stát nacházející se až zcela ve východní části Středozemního moře. Kypr je třetím největším ostrovem Středomoří a byl osídlen z Mykén již ve 2. tisíciletí př. n. l., od té doby byl navázán na vývoj na Peloponésu a po rozvinutí starořecké civilizace k ní volně přináležel, takže jej postupně v celé historii dobylo 10 různých říší a velmocí než připadl v roce 1878 Britům.

Současná Kyperská republika vznikla v roce 1960, ale její historické trable pokračují stále trvajícím sporem mezi Řeky a Turky, kteří si tento, ač autonomní stát, vojensky "rozdělily". De facto je pod správou Kyperské republiky kolem 59 % ostrova, 36 % plochy ostrova ovládají Turci, další 4 % jednotky OSN. Hlavním a největším městem je Nikósie respektive Lefkósie (řecky: Λευκωσία, turecky: Lefkoşa):

Nejkrásnější pláže ostrova se zřejmě nacházejí v jeho turecké části (Severokyperská turecká republika), přesněji v oblasti okolo Agia Napa (Aiya Napa), obce v distriktu Famagusta (turecky: Gazimağusa), která má jen lehce přes 3 tisíce obyvatel, ale milióny navštěvníků ročně. Nachází se na jihovýchodním pobřeží ostrova nedaleko mysu Greko v oblasti nazývané Kokkinochoria podle červeně zbarvené půdy. Název města znamená „svatá rokle“. Je spojen s nálezem ikony Panny Marie, který vedl za benátské nadvlády ve 12. století k založení kláštera.

RHODOS je bájným řeckým ostrovem v Egejském moři ležícím svým severním výběžkem , kde se také nachází jeho stejnojmenné "hlavní" město, jen 17,5 km od pobřeží Turecka a je největším z tzv. Dodekanéských ostrovů. Původ Rhodu je nerozlučně spjat s bájí o Diovi a Héliovi. Podle této báje z řecké mytologie se Zeus po vítězství nad Titány rozhodl rozdělit Zemi mezi Olympské bohy. Jediný, na koho se nedostalo, byl Hélios – bůh slunce, neboť ve chvíli, kdy se Země dělila, putoval se svým slunečním vozem po obloze a nikdo si na něj nevzpomněl. Když se vrátil a domáhal se svého podílu, Zeus ho sice politoval, ale sdělil mu, že to už není možné, neboť ostatní bohové by byli nespokojeni. Hélios tedy požádal Dia i ostatní bohy o souhlas s tím, že mu připadne země, která se sama vynoří z moře. Jakmile souhlasili, vynořil se z modrého moře ostrov. Hélios jej ozářil svým jasem a učinil jej nejkrásnějším ostrovem v Egejském moři.

RHODSKÝ KOLOS (řecky: Κολοσσός της Ρόδου, Kolossos tés Rhodú) byla bronzová socha starověkého řeckého boha Hélia postavená u přístavu Mandraki v dnešním městě Rhodos. Vystavěli ji v letech 304–292 př. n. l. obyvatelé ostrova, kteří tak chtěli bohu poděkovat za pomoc při odražení invaze Démétria Poliorkéta, syna makedonského krále Antigona I. Monofthalma. Prodali ukořistěné válečné vybavení za 300 talentů a za ně se rozhodli pořídit tuto kolosální sochu.

Díky své výšce přes 30 metrů se Rhodský kolos stal nejvyšší sochou starověku a zároveň jedním ze Sedmi divů světa. S největší pravděpodobností stál rozkročený nad přístavem a pod jeho nohama proplouvaly lodě. K destrukci sochy došlo v roce 226 př. n. l., kdy se po ničivém zemětřesení rozlomila v kolenou a spadla. Na místě, kde byl bůh Hélios rozkročen, najdeme dnes dva sloupy, na kterých stojí dva daňci - samec na jednom a samice na druhém. Tyto sloupy se staly hlavním symbolem ostrova.

Starověký řecký svět byl kdysi dávno soustředěn do jednotlivých městských států (polis) a jejich kolonií, které se neomezovaly jen na území dnešního Řecka, ale díky námořní kolonizaci se nacházely i v dalších oblastech Středozemního moře: Egejské ostrovy, Kypr, pobřeží Malé Asie (především Iónie), Sicílie a jižní Itálie (Magna Graecia) a také na pobřeží Černého moře, Ilýrie, Thrákie, Egypta, Kyrenaiky, jižní Galie a severovýchodní části Iberského poloostrova. Nejdůležitější oblast se ovšem nacházela na evropské pevnině.

Jde o území Peloponéského poloostrova a severněji položené hornaté pevninské části Jihovýchodní Evropy, které jsou společně známy a označovány jako nadnárodní a nadreligiózní geografická oblast zvaná BALKÁN. Ta ovšem není zcela totožná s tzv. Balkánským poloostrovem, neboť nemá zcela striktně přesných hranic, přičemž vychází z vývoje Evropy především v posledních osmi stoletích. Soudobé chápání pojmu a součástí Balkánu se vymezuje i směrem etnicko-ekonomickým. Za balkánské země ve shora uvedených smyslech chápání se nepovažují z postjugoslávských zemí Chorvatsko ani Slovinsko, naopak sem patří například Rumunsko.

Archaická doba (800–500 př. n. l.) v mnoha směrech položila základy pozdějšího klasického Řecka. Za události, symbolizující počátek této epochy, je pokládáno konání prvních antických olympijských her podle tradice v roce 776 př. n. l. a rovněž vznik homérských eposů Ilias a Odyssea v 8. století př. n. l. V Řecku se v této době zformovala tradiční forma organizace starověké řecké společnosti – polis (městský stát). Polis nezahrnovala pouze samotné město, nýbrž i zázemí města (chórá) a obyvatelé tohoto zázemí byli taktéž rovnoprávnými členy polis. Velké polis s vlastním rozlehlým územím, jako Athény nebo Sparta, byly spíše výjimkami. Zpravidla každá polis měla hrad (akropolis) a "agoru" – náměstí, jenž sloužilo jako hospodářské a politické centrum obce. Každá si ovšem střežila především svoji autonomii a nebyla ochotná se jí dobrovolně vzdát. Válka byla proto ve starověkém Řecku považována za normální stav.

SPARTA (dórsky: Σπάρτα, Spartā; novořecky: Σπάρτη, Sparti), byla zprvu starověkou řeckou obcí a později hlavním městem stejnojmenného a nejmocnějšího řeckého městského státu, nazývaného rovněž Lakedaimón, nacházející se území dnešní Lakónie na jihu Peloponéského poloostrova. Sparta se ve starověku vyvinula v jedinečný militaristický stát, díky čemuž se povznesla k pozici vojenské a politické mocnosti Řecka, již si podržela po celé klasické období. Spartští občané nazývali svoji obec „přirozeným ochráncem Řecka“ a jejich králové věřili, že jsou potomky mýtického hrdiny Hérakla. V současnosti se poblíž původního antického sídliště nachází moderní město Sparta.

Jména Sparta používá dodnes mnoho sportovních klubů snad i jako vzpomínku na zcela jedinečnou spartskou výchovu i fakt, že město postrádalo hradby, neboť jejich funkci plnili skvěle cvičení občané - vojáci. V 7 letech přebíral výchovu chlapce stát, ve 12 letech se značně zpřísnila s tím, že dostávali velmi málo jídla, a snad proto směli krát, ale nesměli se nechat chytit. Od 15 let spali jen na rákosí a sítích. Povinné bylo otužovování a jednoroční bičování do krve, přičemž nesměli projevit bolest. Ve 20-ti letech se oficiálně stali vojíny, směli si nechat růst vousy a ženit se. Tato státní výchova trvala až do 30 let věku mladého muže, kdy se muži stali teprve plnoprávnými občany, kteří si všichni byli zcela rovni. Vojáky zůstali povinně až do 60-ti let svého věku.

Roku 480 př. n. l. přitáhl do Řecka perský král Xerxés I., jehož otce odrazili Athéňané v bitvě u Marathónu o 10 let dříve, tentokrát ovšem s obrovským vojskem. Všechna řecká města odmítaje se podrobit, vytvořili helénský spolek, jehož vůdcem byla ustavena Sparta. V jejím čele stál král Leónidás, který v srpnu téhož roku vyrazil k průsmyku Thermopyly („Horké brány“ či také "Teplé prameny"), který kontroloval vstup do středního Řecka a byl proto vybrán jako místo, kde mělo dojít k utkání s Xerxovou armádou.

Jeho doprovod tvořilo úmyslně pouhých 300 členů jeho osobní stráže, z nichž každý měl již syna, aby byl zachován jejich rod, neboť v podstatě si šli pro jistou smrt. Ovšem s tím účelem, aby co nejvíce Peršany oslabili a připravili půdu pro pozdější celkové vítězství. Nejdříve se v úzkém průsmyku proti téměř dvousettisícové přesile barbarů po dobu celých šesti dnů prosazovali neuvěřitelně díky taktice a lepší výzbroji Spartané a dokonce rozprášili i Xerxův elitní "Oddíl nesmrtelných“, ovšem pak díky zrádci Efialtésovi, který prozradil Xerxovi tajnou stezku přes hory, byli napadeni a obklíčeni zezadu a král vzhledem k početní přesile i s většinou vojáků, kteří se odmítli vzdát, padli. Jen pár set metrů od samotného místa bitvy, poblíž dnešní vsi Thermopyly s modlitebním místem "ΙΕΡΟΣ ΝΑΟΣ ΑΓΙΩΝ ΑΝΑΡΓΥΡΩΝ" se nachází památník, nazývaný „Leónidův monument“.

Dnešní Thermopyly jsou malou vískou s 300 obyvateli. Součástí komunity je i neobydlená lokalita Loutra Thermopilon, kam ústí vodopádem termální pramen z míst inkriminované oblasti, kde se nachází jen 50 metrů úzká soutěska pohoří Oitou poblíž břehů Malijského zálivu.

V samotné vesnici to dnes nevypadá nijak atraktivně a kamerově zachyceno takto:

Sparťanům náležel posléze i významný podíl v samotné rozhodující bitvě u Platají, v níž spojené řecké vojsko pod velením Pausania zdolalo Peršany. Po vypuzení barbarů z Řecka však Sparta upustila od dalšího vedení válečných operací, čímž přenechala iniciativu Athénám, které díky své námořní síle záhy vyrostly v dalšího mocenského leadera na Peloponésu. Sláva Sparty zůstala, ovšem postupem staletí byla její převaha eliminována. Vládl zde Alexandr Veliký, oblast pak byla ovládána Římany a v průběhu pozdní antiky vyplenil Spartu nejprve v roce 396 vizigótský náčelník Alarich I. a na konci 6. století vpadli do Lakónie Slované, kteří přiměli zdejší obyvatelstvo k úprku. Ve středověku byla Sparta po založení nedalekého byzantského města Mystra úplně opuštěna. Obnova města nastala teprve v roce 1834, kdy řecký král Otto I. založil novodobou Spartu, která se rozkládá v jižní části starověkého sídla:

ATÉNY (ATHÉNY) (řecky: Αθήνα) jsou hlavním městem Řecka. Rozkládají se na poloostrově Attika poblíž Sarónského zálivu a v současné době zde žije zde necelých 700 tisíc obyvatel. S okolními městy, jako je například přístav Pireus, vytvářejí aglomeraci čítající však přes 4 miliony obyvatel. Vznik Athén spadá až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem roku 1400 př. n. l. byl jako první na Akropoli, která sloužila jako městská pevnost, vybudován královský hrad. Acropolis je dodnes dominantou celého současného města:

Významným mezníkem v dějinách Athén byl rok 594/593 př. n. l., kdy byla zavedena Solónova ústava, jež umožnila všem občanům podílet se na soudní moci. Ačkoli v roce 547 Peisistratos nastolil osobní vládu (tyrannis), za jeho vlády dosáhly Athény významný rozvoj. Významným prvkem athénského městského státu ovšem byla později vláda lidu a vrcholem demokracie dosáhly Athény za vlády Periklovy. V tomto „zlatém období“ v Athénách působil i filozof Sókratés a představitelé antické tragédie jako např. Sofoklés, Aischylos nebo Eurípidés. Na Akropoli již tehdy stálo podivuhodné umělecké dílo z bronzu a slonoviny – socha Pallas Athény, ochránkyně města, i jí zasvěcený chrám Hekatonpedon ("Stostopý chrám", jenž měl na délku sto stop, tedy asi 33 m). Periklés za své vlády původní chrám okolo sochy nechal přestavět na slavný PARTHENON. Jestliže Acropolis je dominantou celých Atén, pak dominantou samotné Akropole je právě tato stavba:

Mezi nejzachovalejší místní památky patří bez jakýchkoli debat rozhodně HEFAISTŮV CHRÁM, který je nejzachovalejším antickým chrámem vůbec:

Když si Římané v roce 146 př. n. l. podmanili Řecko, Athény ušetřili a Athénám naopak věnovali četné nové stavby. Císař Hadrián (Hadrianus) tou dobou dokončil chrám Dia Olympského a například bohatý římský občan a senátor Herodes Attikos nechal postavit po sobě nazvané divadlo, slavný ODEON:

DIOVA SOCHA V OLYMPII byla monumentální, asi 13 m vysoká socha, kterou v roce 433 př. n. l. vytvořil řecký sochař Feidiás. Nacházela se v Diově chrámu a je jedním ze sedmi divů starověkého světa. Na konci antiky byla v roce 394 našeho letopočtu přenesena do Konstantinopole, kde byla roku 475 zničena při požáru. Kultovní socha vládce bohů Dia byla vyrobena ze slonoviny tzv. chryselefantinovou technikou, vlasy a šaty byly ze zlata. Trůn z cedrového dřeva byl zdoben zlatem, ebenem, slonovinou a drahokamy. Jádro sochy bylo dřevěné. Zeus držel v levé ruce berlu s orlem na vrcholu, v pravé ruce měl sochu bohyně Niké. Ve vlasech měl věnec olympijského vítěze. Dílo zdobily četné mytologické výjevy - smrt Niobiných dětí, kentauromachie, amazonomachie a zrození Afrodity.

Právě tradice olympijských her sahá až do Starověkého Řecka, tedy do Olympie a jejich zakladatelem byl podle pověsti Hérakles, syn Diův a Alkménin, nevlastní syn Amfitryóna a potomek Perseův, nejslavnější hrdina, který jako jediný dle řecké mytologie dostal nesmrtelnost a stal se bohem. Antické olympijské hry byly nejvýznamnější, největší a nejstarší z všeřeckých her, kterých se účastnili pouze muži. Ženy měly hry zvané héraia podle bohyně Héry. Konaly se od roku 776 př. n. l. až do roku 393 našeho letopočtu. To už je ale vše jen dávná historie ...

15. listopadu 1859, krátce po osvobození Řecka od Turecké nadvlády, se v Athénách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících na prvních novořeckých olympijských hrách. V roce 1888 se sportovní nadšenec a literát Pierre de Coubertin rozhodl, že olympijské hry obnoví. Pro novodobé OH zformuloval hlavní myšlenky včetně zásadní rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace a také je prosadil. V roce 1896 se tak konaly v Aténách první novodobé olympijské hry. V současné době je metropole Řecka moderním městem obléhaným ovšem milióny turistů právě pro své historické památky.

ŘECKO (řecky: Ελλάδα nebo Ελλάς), oficiálně Řecká republika (Ελληνική Δημοκρατία), leží na jihu Balkánského poloostrova a rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Má více než 11 miliónů většinou pravoslavných obyvatel a její dnešní tvář je více než krásná nejenom z hlediska historického. Známé ekonomické problémy země jsou sice cíleně, ale jen zčásti, kompenzovány bujícím turistickým ruchem, ovšem Evropská unie zcela jasně dala najevo, že další podporu zde mohou očekávat snad jen za podmínky zcela dokonalého zabezpečení hranic před dalším přísunem migrantů, kteří využívají především balkánskou cestu ve snaze o uchycení se v civilizované Evropě. Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Kromě jiného sem patří i hudba, tance a samozřejmě skvělá a zdravá místní kuchyně využívající nepřeberné možnosti zdejších plodů země i moře. Řecko je zemí nejkvalitnějších panenských olivových olejů, stejně jako zemí bylinek (snad nejvyhledávanější z nich je tzv. Hojník syrský - zvaný též Hojník horský, který se pěstuje především na úpatí Olympu, a jehož léčivé účinky jsou ve Střední Evropě bohužel málo známé).

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Obsah 1. série, která byla předurčena historicky laděnému panoramatu oblastí a lokalit Sedmi antických divů světa, tedy tak trochu i cestování časem do prostoru (v některých případech až tisíce kilometrů) jihovýchodně od srdce Evropy, je třeba logicky doplnit o ostatní země ne zcela striktně ohraničeného, ale již zmíněného regionu, který spadá do souhrnného pojmu a označení

BALKÁN

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

ALBÁNIE, chcete-li "Země Škipetarů" (albánsky: Shqipëri/Shqipëria, také Arbëria, oficiálním názvem: Albánská republika, albánsky: Republika e Shqipërisë) je středomořský státem s nejjižněji se nacházející společnou pevninskou hranicí Řecka. Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Jejich kultura byla ovlivněna řeckou a byly zde také řecké kolonie. Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků. Z antiky pochází také název Albania jako země bílá v kontrastu k sousední Černé Hoře.

V zemi jsou dodnes patrny a všudypřítomny "dozvuky" dlouholeté vlády Envera Hodži. Tento diktátor v mnohém předčil i svoje sovětské vzory a všemožně se lidem pletl do života. Nejenže nechal zbořit všechny kostely a mešity, ale zakázal i osobní automobilovou dopravu a soukromé vlastnictví omezil na dva páry slepic. V Tiraně po tomto tyranovi dokonce zbyla obludná vila s mauzoleem ve tvaru pyramidy. Mnoho překvapení lze nalézt i na jinak krásných plážích u Jaderského moře. Z okolních svahů například vykukují stovky bizarních hříbečků. Jsou to malé bunkry a pevnůstky, které nechal na obranu proti imperialistům postavit už zmiňovaný diktátor Hodža. Po celé zemi jich vyrostlo kolem 800 tisíc a současná Albánie nemá peníze na to, aby se tohoto nechtěného dědictví zbavila.

TIRANA (Tiranë, Tirona) je hlavním a největším městem Albánie. Byla vystavěna jako město s jedním centrálním velkým placem (Skanderbegovo náměstí), z něhož paprskovitě vedou ulice na jeho okraje. Samotné radiály jsou pak spojené několika okruhy. Zatímco velké části centra města jsou poměrně udržované a město se v posledních letech značně modernizuje, jeho předměstí jsou stále velice nuzná.

MAKEDONIE je jediným vnitrozemským sousedem Řecka jako jeden z postjugoslávských svrchovaných balkánských regionů, i když správně a přesněji tento název označuje podstatně větší historické území zasahující i do samotného Řecka, Bulharska, Albánie a Srbska. Právě proto kvůli sporu o název Makedonie s Řeckem zní oficiální název tohoto státu od r. 2019 SEVERNÍ MAKEDONIE (makedonsky: Северна Македонија; úředním názvem: Republika Severní Makedonie).

Geografie země je určena především horami, údolími a řekami; nejvyšší pohoří jsou Korab a Šar planina. Hlavní a největší město je Skopje, bydlí v něm zhruba čtvrtina z celkových 2 milionů obyvatel země. Většina obyvatel jsou etničtí Makedonci, příslušníci jižních Slovanů, ovšem historie tohoto regionu sahá samozřejmě až do starověku, počínaje královstvím Paeonie, což bylo pravděpodobně smíšené Thracko-Illyrianské státní zřízení. Slované totiž osídlili toto území až v 6. a 7. století n.l. Při své expanzi si je však podrobila Byzantská říše a později, ve 2. čtvrtině 9. století, se dostala většina země pod vliv říše Bulharské. Od 9. století se sem šířilo křesťanství, hlavně z velmi blízké Byzantské říše, která celé území ovládla definitivně roku 1018. Významnou památkou na toto období je i Klášter SVETI NAUM na břehu Ohridského jezera, kterou založil sám Sv. Naum, žák Cyrila a Metoděje:

O dvě století později se Makedonie stala centrem nového Bulharského státu, ale koncem 14. století ji dobyli Turci, jejich vláda zde trvala až do 20-tého století. Makedonie se dokázala držet stranou všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie, teprve v roce 1999 během konfliktu v sousedním Kosovu se Makedonie stala dočasným útočištěm pro uprchlíky z Kosova a spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci se dostal až na hranu občanské války. Spory obou zemí trvají bohužel doposud.

V Severní Makedonii se nacházejí malebná pohoří, z nichž nejznámnější jsou Dinárské hory a horský řetězec Osogovo–Belasica, známý také jako Rodopy. Země má nespočet vodních zdrojů od řek až po nádherná jezera, přičemž nejcennější oblasti z hlediska chráněné, velmi pestré a vzácné flory i fauny jsou situovány ve třech národních parcích (Mavrovo, Galičica a Pelister). Poslední jmenovaný je nejstarším a z hlediska přírodních hodnot nejbohatším z nich:

SKOPJE (makedonsky: Скопје, srbsky: Скопље, albánsky: Shkupi, turecky: Üsküp) je hlavním a největším měste Severní Makedonie. Leží na řece Vardaru a má více než půl miliónu obyvatel. Metropole je charakteristická svojí starobylou zástavbou v podobě Tureckého starého města, jehož nejstarší části pocházejí až ze 14. století.

KOSOVO  (albánsky: Republika e Kosovës, srbsky: Република Косово), úředním názvem: Kosovská republika je sporné území a částečně uznaný vnitrozemský stát v centru Balkánského poloostrova, který v únoru 2008 vyhlásil nezávislost na postjugoslávském Srbsku jako Kosovská republika. Srbsko sice považuje tuto republiku za své území a stále na ni vznáší nárok jako na svou vlastní Autonomní provincii Kosovo a Metochie, ovšem do konce listopadu 2019 uznalo suverénnost Kosovské republiky již 93 členů OSN z celkových 193.

Dlouhodobé závažné etnické napětí mezi albánskou a srbskou populací zanechalo Kosovo etnicky rozdělené, což vyústilo až v tzv. Kosovskou válku v letech 1998 až 1999, což si vynutilo vojenskou intervenci NATO a území se stalo Protektorátem OSN, jehož Kosovo není členem. Je ovšem potencionálním kandidátem na rozšíření Evropské unie. Ve starověku leželo na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků a dostalo se pod vliv Makedonského království. Od 1. století n. l. bylo pak začleněno do římské říše jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni), načež po rozpadu římské říše toto území náleželo celé k východořímské provincii Dacia.

Země je známa svým značným nerostným bohatsvím (rudy vzácných kovů) a tak tení divu, co všechno již její obyvatelstvo muselo absolvovat. Má ovšem i bohatou přírodu. S velikostí 390 km² je národní park Šar planina ovšem jediným, který byl doposud ustaven (v roce 1986 podél hranice s Makedonií). Balkánský park míru v Prokletije na hranici s Černou Horou byl však již navržen jako další. Řeka Nerodimka nedaleko Uroševace je jediný příklad řeky v Evropě, která dělí své vody tak, že tečou do dvou různých moří. Hlavním městem je PRIŠTINA (srbsky: Приштина, albánsky: Prishtinë) a jeho nejneobvyklejší stavbou je rozhodně budova Národní knihovny:

SRBSKO (srbsky: Србија) oficiálně: Srbská republika (Република Србија) bylo jedním z postjugoslávských "dědiců" po rozpadu bolševické moci nad východní částí Evropy. Je místním zařazením středobalkánskou republikou, která jako nový samostatný stát v aktuálním pojetí vznikla až 5. června 2006 po rozpadu soustátí Srbsko a Černá Hora, kdy Černohorci rozhodli těsnou většinou pro vystoupení ze společného státu v referendu konaném 21. května 2006. Dne 17. února 2008 pak došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti provincie Kosovo, což vedlo k napětí na mezinárodním i vnitropolitickém poli.

Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku (ovšem později i novověku). Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji celé země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla od severu na jih velice různorodá. Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 za povstání, které vedl Karađorđe Petrović. V průběhu 19. století došlo několikrát k dynastickým převratům, kdy se na trůně střídaly dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů. Kníže Milan Obrenović nechal Srbsko prohlásit královstvím a stal se prvním novodobým srbským králem. Atentát na Ferdinanda d'Este, který provedli 28. června 1914 mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavil Srbsko do obtížné situace, neboť se nemohlo vyhnout válce, čímž padlo do područí Rakousko-Uherska a jen díky jeho rozpadu po 1. světové válce se tak mohlo posléze stát v meziválečném období centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova.

Po vypuknutí 2. světové války zůstávalo Jugoslávské království zpočátku neutrální. Regent Pavel však v březnu 1941 pod dojmem rostoucí moci Německa v Evropě vyjednal přistoupení Jugoslávie k Ose Berlín-Řím-Tokio. Proti tomu vypukly v Srbsku bouřlivé protesty, král Petr II. byl 27. března 1941 prohlášen za předčasně plnoletého a smlouvu s Osou okamžitě vypověděl. Německo a jeho spojenci na to 6. dubna 1941 vtrhli ze všech stran do Jugoslávie. Královská vojska byla během několika dnů poražena, na území Jugoslávie vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko a zbytek území byl okupován německými, italskými, maďarskými a bulharskými vojsky. Chorvatští ustašovci zahájili v roce 1941 na území chorvatského státu brutální genocidu srbského obyvatelstva, při které zavraždili stovky tisíc Srbů a dalších asi 300 000 vyhnali do Srbska. V okupovaném a okleštěném zbytku Srbska byl ustanoven loutkový režim generála Milana Nediće.

Takřka současně vypukl proti okupantům odboj, jejž vedly nezávisle na sobě dvě organizace. Dragoljub Mihailović, jmenovaný později ministrem obrany exilové vlády v Londýně, vedl organizaci zvanou „Jugoslavenska vojska u otađbini“ (Jugoslávské vojsko ve vlasti); po vzoru odbojářů z balkánských válek a 1. světové války se jejím příslušníkům říkalo Četnici. Konkurentem pro ně byl komunistický partyzánský odboj, jehož vůdcem byl Josip Broz Tito. Pod jeho velením ovládli po 2. světové válce zemi komunisté a byla ustavena Svazová republika Jugoslávie. Železná opona zde ovšem díky Titově snaze o nezávislost na Stalinovi později nebyla tak těsná a i našinci rádi využívali částečnou obchodní otevřenost "Jugošky" pro dovoz mnoha u nás "legálně neexistujících" artiklů těžíce častokrát i z výměny propašovaných českých produktů za dináry zdejších obyvatel. Příjemné (dovolená na slunci u moře) bývalo tak krásně spojeno s "užitečným". Dnes už Srbům zůstala jen jezera (zde např. známé "Vlasinské jezero"):

Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. V roce 1995 během operace Bouře bylo chorvatskou armádou vyhnáno do Srbska asi 200 000 Srbů z území Srbské Krajiny. Srbové se "zuby nehty" zločinnými a nehumánními cestami snažili udržet Kosovo a vzniknuvší válka a teror se vystupňovaly až do zásahu spojeneckých sil NATO v roce 1999 pod velením USA a s názvem "Operace Spojenecká síla", která je ovšem považována dnes jako nelegitimní, ačkoli se následně prokázali jasné vojenské zločiny vůdců srbské moci. Bombardování během této akce poničilo i některé významné budovy a mosty hlavního města BĚLEHRAD, kde žije 1,5 z celkových 8-mi miliónů současného Srbska:

SRBSKO přišlo o moře, úctu i mnohé ekonomicko-hospodářské veličiny, které byly v jeho državě ještě před komplexním jugoslávským "rozpadem". Nyní probíhá pomalá transformace země pod vedením demokratických stran. Krize v Srbsku pokračuje nadále a země se stále potýká i s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která se objevuje ve všech úrovních státní správy. Snad tedy alespoň příroda tohoto dnes již jen vnitrozemského státu zůstala, stejně jako symbolický kaňon na řece DRINA dělící dnešní Srbsko od svrchovaného státu Bosna a Hercegovina:

BOSNA A HERCEGOVINA (bosensky/srbsky/chorvatsky: Bosna i Hercegovina, bosensky/srbsky: Босна и Херцеговина), někdy zvaná jednoduše Bosna, je přímořskou balkánskou zemí (ovšem jen z velmi malé části asi 20-ti kilometrového pasu kolem města Neum u Jaderského moře) a dalším z následníků rozpadnuvší se Jugoslávie. Má asi 3,5 milionu obyvatel a většiny země je hornatá či kopcovitá. Jde o oblast, kde lze vysledovat lidské osídlení až od neolitu, v průběhu staletí byla obývána Illyry, Kelty, Góty a nakonec od 6. století n. l. Slovany. Stejně jako okolní země, se kterými sdílí podobné osudy, byla později součástí Byzantské říše či Rakousko-Uherska a v meziválečném období 20. století pak Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie).

Po rozpuštění Socialistické federativní republiky Jugoslávie země v roce 1992 vyhlásila nezávislost, která byla následována bosenskou válkou, trvající až do roku 1995, kdy padlo značné množství Bosňanů (mj. i v tzv. etnických čistkách). Asi největšího počtu mrtvých si vyžádalo obléhání samotné metropole.

SARAJEVO  (srbsky: Сарајево) je hlavním městem státu a představuje jeho přirozené politické, ekonomické, kulturní i dopravní centrum země. Je nazýváno orientálním městem v evropském stylu a k jeho nejvýznamnějším památkám patří Sarajevská knihovna (původně radnice, známá pod názvem Vijećnica), Zemské muzeum, Katedrála srdce Ježíšova, Bosenská věznice, Aškenázská synagoga, a Šeriatská škola. U jejich vzniku stál a velkou zásluhu na přeměně města v letech 1884 - 1939 měl architekt českého původu Karel Pařík.

Město navštívil roku 1910 i císař František Josef I. V témže roce také zasedal i první bosenský parlament – Sabor. Čtyři roky nato tu došlo k atentátu na Františka Ferdinanda d'Este, historické události mezinárodního významu. 28. června 1914 byl na konci Latinského mostu u budovy radnice a parlamentu postřelen následník rakousko-Uherského trůnu, který týž den zraněním podlehl. Útočníkem byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. Událost dala podnět k první světové válce, ve městě začaly první okupační správou řízené násilnosti mezi tamějšími Srby, Bosňáky a Chorvaty.

Dnes Bosna a Hercegovina udržuje vysokou gramotnost, má dlouhou očekávanou délku života i vysokou úroveň vzdělání a je jednou z nejčastěji navštěvovaných zemí celého Balkánu. Zajímavostí je, bosenská ústava nespecifikuje žádný oficiální jazyk a stejný status mají bosenština, srbština i chorvatština. Lidé hovořící těmito jazyky si navzájem rozumějí a jazyky jsou dohromady známé jako srbochorvatština. Užívání jednoho z nich je jediným znakem etnické identity. Bosenština a srbština se píší latinkou i cyrilicí, zatímco chorvatština jen latinkou. Chorvatsko-bosňanská část země je právě asi tou nejkrásnější a nejpřívětivější částí celé země. Jejím centrem je páté největší měst, jehož název MOSTAR pochází ze jména světoznámého Starého mostu, který město samozřejmě také symbolizuje:

Většinový náboženstvím je zde islám, který vyznává 51% populace, z níž drtivá většina patří k sunnitům; 46% obyvatel se identifikuje jako křesťané, z nichž nejvíce přísluší k srbské pravoslavné církvi, což představuje 31% populace (většina z nich se identifikovala jako Srbové). S výjimkou téměř zanedbatelných menšin zbývá římsko-katolická část populace, k nichž patří především Chorvaté. Z hlediska cestování turistů, nejvhodnější vyjímečně není přesun vozem, ovšem železnice. Taková cesta vlakem ze Sarajevu do Mostaru údolím řeky Neretvy je navíc zcela mimořádným zážitkem:

ČERNÁ HORA (srbsky: Црна Гора, černohorsky: Crna Gora) leží jako ještě nezmíněná partie Balkánu, která bývala součástí dřívější Jugoslávie při pobřeží Jaderského moře a čítá jen cca 700 tisíc obyvatel. Od června 2017 je členem NATO a je kandidátkou na rozšíření zemí Evropské unie. Jde o velmi hornatý stát, celé území náleží k Dinárským horám a nejvyšší vrcholky přesahují nadmořskou výšku 2500 m.

Černohorský parlament schválil Deklaraci o ekologickém státu s cílem vzniku "první reálně ekologické země na světě". Zřízeno za tím účelem bylo pět národních parků: Lovćen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradska Gora, Skadarské jezero, Durmitor a Prokletije. Na rozdíl od většiny jiných zemí, turisté mohou navštívit i přísně chráněná území a ve většině z nich je povolen pohyb mimo značené stezky a mnohdy i volné táboření. I přes tuto deklaraci má Černá Hora stále velké environmentální problémy, například s ukládáním nebezpečného odpadu. I samotná unikátně krásná skadarská oblast může být ohrožena:

PODGORICA (černohorsky: Подгорица) je hlavním a největším městem Černohorské republiky a zároveň ekonomické, kulturní a vzdělávací centrum země. Město má výhodnou polohu při soutoku řek Morača a Ribnica v nadmořské výšce pouhých 44 metrů, v místě setkání Bjeloplavićského údolí a Zetské nížiny, asi 40 km od Jaderského moře 30 km severně od Skadarského jezera - velice blízko zimních lyžařských středisek na severu a přímořských letních destinací na pobřeží.

Druhá světová válka byla pro Podgoricu hotovým utrpením. Město bylo více než 70x bombardováno – především díky letišti v Podgorici – Ćemovskom polji, které ve válce hrálo důležitou roli. Po osvobození trpěli místní obyvatelé pro změnu tím, že metropole musela nést jméno jugoslávského vůdce a ve světě bylo známo jako Titograd.

BULHARSKO  (bulharsky: България) leží rovněž na Balkánském poloostrově a navazuje na severní hranici Řecka, východní hranici Turecka a západní hranice Srbska a Makedonie, tedy všechny dnešní země, které souvisejí s antickými dějinami ze všech dotčených lokalit nejvíce. Z období 150 000 let př. n. l. pocházejí ovšem už stopy po komunitách neandrtálců. Nejstarším známým kmenem Bulharska byli Thrákové, ovšem už od 8. století př. n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početné řecké osady. Perská Achaimenovská říše dobyla většinu současného Bulharska v 6. století př. n. l. a udržovala si nad tímto územím kontrolu až do roku 479 př. n. l. Odpor k Peršanům Thráky sjednotil a vedeni Teresem I. vytvořili Odryské království. To bylo roku 341 ovládnuto Filipem II. Makedonským, ve 3. století bylo napadeno Kelty, aby se nakonec roku 45 stalo součástí Římské říše, jakožto provincie Thrákie.

První bulharský stát založil v roce 681 chán Asparuch poté, co uzavřel smlouvu s byzantským císařem, jíž bylo Protobulharům (vládnoucí menšině) a Slovanům (ovládané většině) dovoleno sídlit v Moesii. Hlavním městem bulharského státu byla PLISKA, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska. Druhá Bulharská říše s centrem ve Velikém Tarnovu vznikla v r. 1185, kdy panovník Kolojan vyhlásil sice autonomii, dobyl Bělehrad, ovšem uznal další svrchovanost římského papeže. V náboženství se však Bulhaři postupně odkláněli od Říma jako pravoslavní. Roku 1257 říši dobyli Mongolové. Ty se sice posléze podařilo vyhnat, ale car Ivan Alexandr se ve druhé polovině 14. století dostal pod tlak nového mocného souseda z jihu, Osmanské říše. Sultán Murad I. dobyl roku 1382 Sofii a Bulharsko bylo do Osmanské říše včleněno, a to na téměř pět dalších století. Většina obyvatelstva ztratila národní povědomí a bulharská identita se uchovávala jen u některých duchovních v izolovaných klášterech. Až koncem 18. století začíná bulharské národní obrození, ale cesta k samostatnosti byla ještě dlouhá.

Druhá balkánská válka dopadla pro Bulhary katastrofálně a znamenala jen částečnou neutralitu. Přišla První světová válka, která se stala druhou novodobou katastrofou, neboť země přišla o Odrin i jižní část Dobrudže. Do Druhé světové války chtělo vstoupit jako neutrální, ale pod tlakem ekonomických okolností vstoupilo v r. 1941 do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Bylo tím zachráněno alespoň 40 tisíc bulharských Židů před deportací, i když k Vůdci požadovanému vyhlášení války Sovětskému svazu nedošlo. Naopak SSSR vyhlásil v září 1944 válku Bulharsku Sovětský svaz a Rudá armáda vstoupila bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu na území Bulharska a konce války se již Bulhaři zúčastnili na straně Spojenců.

Následovalo vyřizování starých účtů pod heslem odstranění „monarchofašistické diktatury“. Popraveno bylo mnoho významných politiků i všichni tři carští regenti, včetně carova bratra Kirila. Brutalita a rozsah represí nemá obdoby u žádné jiné východoevropské země, historikové počet poprav odhadují na 1000-3000. Za dohledu Rudé armády bylo zrušeno carství a vyhlášena bolševicky orientovaná Bulharská lidová republika. Po roce 1989 procházela země procesem demokratizace směrem k současné parlamentní republice. V roce 2004 vstoupila do NATO a v roce 2007 se stala členským státem Evropské unie.

Velká část povrchu Bulharska je hornatá a jejím středem se od západu až na východ táhne pohoří Stara planina. Vzájemné působení klimatických, hydrologických, geologických a topografických podmínek dalo Bulharsku širokou škálu rostlinných a živočišných druhů. Bulharsko tak vykazuje jednu z nejvyšších úrovní biodiverzity v Evropě.

Ekonomika i životní úroveň této agrárně-průmyslové země ještě dosti pokulhává, ale postupně procházejí všechna výdělečná odvětví komplexní modernizací. Podstatou součástí státních příjmů je turistický ruch a země se snaží vytěžit z polohy u Černého moře, kde lze trávit doposud stále nejlevnější letní dovolenou v Evropě. BURGAS je kromě toho vyhlášen i skvělými kulinářskými technikami:

Mezi nejoblíbenější letoviska zde patří, stejně jako za bolševiků, ač kvalitativně již o něco výše, i další místa jako Sozopol, Nesebar, Zlaté písky, Slunečné pobřeží, Primorsko, Albena a Varna.

SOFIE  (bulharsky: Cофия) je hlavním městem Bulharska; leží na úpatí pohoří Vitoša na západě státu, blízko srbských hranic. Východním okrajem města protéká řeka Iskăr. Metropole, kde žije téměř 1,5 milionu obyvatel, je politickým, hospodářským i kulturním střediskem země. Sofie je také nejdůležitějším univerzitním městem v zemi, sídlí zde 9 univerzit.

RUMUNSKO (rumunsky: România) je stát nacházející se rovněž na Balkánském poloostrově a stejně tak jeho břehy omývají vody Černého moře. Je ovšem s celkovou rozlohou 238 397 kilometrů čtverečních a 20 miliony obyvatel 12-tým největším a 7-mým nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Moderní Rumunsko vzniklo v roce 1859, personální unií podunajských knížectví Moldavska a Valašska. Nový stát, oficiálně nazývaný Rumunsko od roku 1866, získal v roce 1877 nezávislost na Osmanské říši. Po první světové válce se součástí rumunského království stalo Sedmihradsko, Banát, Bukovina a Besarábie.

BUKUREŠŤ (rumunsky: București, do roku 1904: Bucuresci) představuje největší město Rumunska, které leží v jižní části země na řece Dâmbovița, 47 km severně od Dunaje, tedy od bulharských hranic, a 200 km západně od pobřeží Černého moře v regionu Valašsko. Poprvé je připomínáno v roce 1368, od roku 1862 je hlavním městem. Žijí zde cca 2 milióny obyvatel metropole je tak šestou největší v Evropské unii po Londýně, Berlíně, Madridu, Římě a Paříži. Bukurešť je politickým, kulturním a hospodářským centrem země a má v celém Rumunsku dominantní postavení. Podle legendy založil město pastevec Bucur, podle něhož je i pojmenováno. Bucur údajně postavil i kostel, který se dochoval dodnes.

23. března 1847 bylo při velkém požáru města zničeno kolem 2 000 domů. V roce 1862 se stalo hlavním městem Rumunského knížectví. Roku 1944 zde vypuklo protifašistické povstání. Po válce zde probíhal velký rozvoj, Bukurešť byla přestavována v socialistickém stylu – vznikla panelová sídliště, od roku 1979 je v provozu metro a byl postaven i tzv. Bílý dům Východu – stavba dodnes připomínající Ceaușescovu diktaturu, kde aktuálně sídlí rumunský parlament:

Původní obyvatelé Dákové byli podrobeni v roce 106 Římany. Území, zvané Římany Dácie, si však i poté ponechalo značnou míru samostatnosti. Římané ovlivnili místní obyvatele jazykově a lidová verze latiny se tak stala základem rumunštiny. Dokonce i pojem Rumunsko je odvozen z latinského pojmu romanus, tedy "římský občan". Ve středověku bylo Rumunsko rozděleno do tří knížectví. První dvě, Valašsko a Moldávie, byla od 16. století závislá na Osmanské říši, Sedmihradsko bylo zprvu součástí Uher, v 16. století mělo na Osmanské říši větší míru nezávislosti, roku 1699 pak bylo znovu připojeno k Uhrám. V 18. století ovládli Rumunsko Osmani a vládnoucí třídou byli tzv. fanaoriti, osmanští Řekové z Cařihradu. Od roku 1881 bylo Rumunsko královstvím, prvním králem byl Karel I. Rumunský.

Během druhé světové války bylo Rumunsko součástí fašistické Osy a spojencem nacistického Německa. V roce 1944 se však připojilo ke Spojencům. Během války ztratilo některá území, z nichž po skončení války získalo zpět pouze severní Transylvánii. Po válce se Rumunsko rovněž stalo republikou a zemí východního bloku. Bylo členem RVHP i Varšavské smlouvy, byť spolu s Jugoslávií odolávalo plné hegemonii Moskvy. Po revoluci v roce 1989 přešlo k demokracii a tržní ekonomice. Od roku 2004 je členem Severoatlantické aliance, od roku 2007 pak i Evropské unie. Přes 80% obyvatel se hlásí k východní pravoslavné církvi a 91% hovoří rumunštinou. Výše citovaný pojem "romanus" má i víceznačný význam, neboť neoficiální odhady počtu celkem vzato nespočitatelných Romů v této zemi ani v rámci oficiálního sčítání lidu hovoří o 1,5 až 2,5 milionech, čímž rumunští cikáni tvoří stále bezkonkurenčně největší romskou komunitu v Evropě.

Země se vyvíjí i vzhledem ke své velikosti a často ne zcela přehlednému území s horami a jejich tajuplnými karpatskými "doupaty" i tajemnými zříceninami v Transylvánských Alpách (zde se nachází poblíž středověkého města BRASOV i bájný hrad BRAN knížete Drakuly, řečeného "Napichovač") velmi pomalu, HDP tohoto státu nedosahuje ani poloviny průměru v celé EU a zdejší oblast žije stále na hranici chudoby.

Podnebí ve vnitrozemí není z nejpříjemnějších, zato u pobřeží Černého moře, kam pozvolna přecházejí rovinaté oblasti, kterým vévodí dolní tok řeky Dunaj, panuje čilý a slunečný ruch.

Právě zde se nacházejí se zde jediná rumunská letoviska, z nichž nejznámější jsou Mangalia, Konstanta, Mamaia a Eforia. Rumunská riviéra je dlouhá 275 km a jsou zde umístěny i vyhledávané lázně. Škoda jen, že se turisté již nemohou pokoušet štěstěnu v secesní budově kdysi legendárního hráčského doupěte CASINO ROMANA přímo na výběžku pobřeží v městě Konstanta (bylo uzavřeno v roce 2000):

Zazvonil zvonec a Balkánu je konec, chtělo by se říci na závěr 1. série "PUTOVÁNÍ". Ale kdepak. Sama historie je totiž důkazem o nesmrtelnosti ducha místních různorodých etnik, národností a národů. Těšme se společně již na další sérii a uzavřeme jen své cestování napříč odvěky horkokrevným jihovýchodem malou letní vzpomínkou na Černé moře a pulzující letní středisko MAMAIA: