ZŠ a MŠ Lhoty u Potštejna

Kdo je mi v životě vzorem a proč

(úvaha)

Eliška Čermáková (9. ročník)

                Většina lidí má za životní vzor nějakého slavného herce, zpěváka, sportovce, politika nebo spisovatele. To já jsem taky dříve měla. Ale čím více stárnu, začínám si uvědomovat, že můj největší životní vzor je moje máma.

                Když jsem byla malá, nechtěla jsem se chovat jako ona, chtěla jsem být jiná, být opak jí a být lepší. Když mi někdo řekl, že zním jako moje máma, začalo se mi svírat celé tělo, jako by mě někdo skřípl mezi dvě úzké zdi. Nebylo to tím, že jsem mámu neměla ráda, to vůbec ne, já ji milovala, jen jsem nechtěla být jako ona.

                Ale teď už je všechno jinak. Chci být jako ona. I když občas křičí a je hodně přísná a většinou má špatnou náladu a občas se nepohodneme a máme jiné názory, i přesto chci být jako ona. Proč? Protože to je velmi silná žena, hodná, vtipná, všem dokáže pomoct a vždycky si dokáže prosadit svůj názor. Máma vždycky chtěla, abychom se  s bráchou měli dobře a abychom měli vše, co chceme.

                Máma to teď nemá vůbec lehké, ale i přesto mi vždy se vším pomůže a ve všem podpoří. Obětuje pro mě i svůj volný čas. Díky mami za to všechno, co pro mě děláš a za to, co děláš pro naši celou rodinu. Mám tě ráda, mami, a vždycky budeš mým největším životním vzorem.

Čím budu

(úvaha)

Laura Kociánová (9. ročník)

                Čím budu? To je otázka, kterou ve svém věku slýchám velmi často. Oslavíte patnácté narozeniny, jste v deváté třídě a nejlépe už abyste v září věděli, co jednou chcete dělat. A pokud to nevíte, stejně si budete muset něco vybrat.

                Já si vybrala učiliště, byla to podle mě nejlepší možnost. Studijní typ totiž moc nejsem, i když bych mohla být, ale jsem spíš líná. To je ten problém, takže nebuďte líní, snažte se, dokud můžete, protože na tom opravdu záleží. Já kdybych mohla vrátit čas, vypnu si mobil a podívám se na tu chemii nebo matematiku, ale čas vrátit nemůžu.

                Docela mi vadí výraz lidí, když jim řeknu, že jdu na učiliště. Myslím si, že si řeknou: „Na učňák? Ty máš čtyřky nebo pětky? Ty nemáš na střední?“  Vidím v tom výhodu v tom, že se nemusím učit na přijímací zkoušky. Ve škole budu tři roky místo čtyř, a když budu chtít, maturitu si dodělám. Taky se budu týden učit a týden bude praxe. Je na každém člověku, čím se rozhodne být.

                Já jsem se rozhodla, že vystuduji kadeřnické učiliště v Praze, pokud mě tedy přijmou. A až se to za pár let stane, pronajala bych si třeba nějaké křeslo v salonu a získala stálou klientelu. Nebo se tomu ani věnovat nebudu a naskytne se jiná příležitost, jak vydělat peníze. Mezitím si určitě najdu životní lásku a koupím si pejska nebo kočku.

                Těžko říct, ale určitě vím, že chci být dobrým člověkem, dcerou, sestrou a v budoucnu i dobrou manželkou i maminkou. Život není ani nebude jednoduchý, ale když máte kolem sebe ty nejbližší, kteří vás mají rádi a pomůžou vám, když bude nejhůř, hned bude život krásnější.

Úloha zvířete v našem životě

(úvaha)

Štěpán Fajfr (8. ročník)

                Zvířata nám dělají společnost už hodně dlouho. Jsem toho názoru, že když žijeme sami, je nejlepší nápad koupit si zvíře. Podle mě je úplně jedno, jestli je to pes, had, nebo dokonce i rybička, ale kdykoliv když nám je nejhůř, dokáží nám vykouzlit na tváři úsměv.

                Vždycky, když sáhnu na srst nějakému zvířeti, zklidním se a hned mám lepší náladu. Zvířeti je jedno, jestli jste chudý, bohatý, ošklivý či hezký. Má vás rádo takového, jaký jste. Nikdy vás nezradí. Ne nadarmo se říká: „Pes je nejlepší přítel člověka.“ Nemusíme se ani těch zvířat dotýkat, abychom se cítili dobře. I taková rybka v akváriu vás potěší.

                Před pořízením jakéhokoliv domácího mazlíčka se musíme opravdu zamyslet nad tím, jestli na něj máme dostatek času a peněz. Nikdy nevíme, kdy nám onemocní a bude potřebovat nějakou péči veterináře. Je také třeba mít někoho, kdo by ho pohlídal, pokud bychom sami onemocněli či odjeli na dovolenou.

                Bohužel existují na světě i tací lidé, kteří si koupí mazlíčka a pak ho týrají. Jsem toho názoru, že takovým lidem žádné zvíře nepatří. Než si pořídíte zvíře, musíte mít nejen dostatek času a peněz, ale i správné podmínky, což jsou např. prostor, aby se zvíře mohlo pohybovat, když je doma samo, a jídlo a vodu. Jestli máme zvíře volně po bytě, musíme zabezpečit dům, aby si nemohlo nějak ublížit, např. schovat dráty, kabely, jedovaté věci atp.

                Domnívám se, že by každý měl mít nějaké zvíře, ale jen pokud splňuje všechny podmínky.

Co mi škola dává a bere

(úvaha)

Filip Čížek (9. ročník)

                Spousta dětí nemá školu ráda. Ale proč tomu tak je? Protože se po nich chce, aby se namáhaly přemýšlením, učily se, byly zkoušené a psaly písemky. Některým vadí i to, že musí brzy ráno vstávat. To jsou důvody, proč je dětem škola tak znechucena.

                Ale jsou tady i takové děti, které se naopak do školy těší. A to na své kamarády a veškeré problémy hází za hlavu. Ale co máme nejraději všichni, je páteční odpoledne, kdy jsme natěšeni na víkend plný zábav a jedinečných okamžiků. Po víkendu však přichází zase náročný školní týden.

                Pondělní ráno začíná slovy: „Dobré ráno, posaďte se.“ Někteří rozespalí žáci jsou v hodině duševně nepřítomni a vzpomínají na úžasný víkend s kamarády. V těchto chvílích se ptám sám sebe, jestli mně to stojí za to, to každodenní učení se a získávání nových informací?  Jestli to taky nemám „zalomit do lavice“ a doufat, že tu hodinu nějak přežiju?

                A jak tak přemýšlím, dojdu k názoru, že mi to za to stojí. Jestli nechci lechtat chodníky, budu muset zapracovat, abych se někam dostal. Věřím, že všechno kromě soustavy rovnic a lineárních funkcí se mi bude v životě hodit.

                Někdy to sice bolí a stojí náš volný čas, ale pokud jsou ve škole dobří učitelé a dobrý kolektiv, kteří moje vědomosti dokážou ocenit, tak mi to za ten čas stojí.

                Škola je základ života. Tedy alespoň pro mě.

Kdo je mi v životě vzorem a proč?

(úvaha)

Markéta Tylšová (9. ročník)

                Toto téma jsem si vybrala, protože si myslím, že je mi docela blízké. Snad každý člověk má svůj vzor, ať už jsou to rodiče, celebrity nebo někdo docela jiný. Ale kde se ty vzory vzaly? A proč jsou pro nás tak důležité? Pojďme se společně zamyslet nad těmito i dalšími otázkami. Jistě při tom objevíme mnoho zajímavého.

                Kde se vzory vzaly? Myslím, že své vzory si lidé vybírali od nepaměti. Troufám si tvrdit, že např. ve starověku jimi mnohdy byli různí mytologičtí hrdinové. Chlapci chtěli být silní a odvážní jako Herakles, chytří jako Odysseus a dívky se jistě chtěly svou krásou vyrovnat různým bohyním. Jak šel čas, lidé a tudíž i jejich vzory se měnili. Základ však zůstával stále stejný.

                Proč si vlastně vybíráme vzory? Jistě to nějak souvisí s učením a osobním vývojem. Když se narodí miminko, jeho prvními vzory se stanou rodiče. Učí ho jak mluvit, jíst, jak se správně chovat a miminko chce být jako oni. To je pro rodiče zároveň i velká zodpovědnost.

                A jak postupně rosteme, zůstává v nás touha někoho následovat. Myslím si, že vzorem se může stát prakticky kdokoliv, kdo nám jde příkladem a od koho se můžeme něco dobrého naučit. Při výběru svých vzorů bychom však měli být zvlášť opatrní, protože pro někoho se může vzorem stát i osoba nevhodná následování. Vzpomínám si třeba na jeden film, ve kterém chtěli být bandité stejně zlí a prohnaní jako jejich starší bratranci. Domnívám se, že takto by to asi fungovat nemělo.

                A kdo je v životě vzorem pro mě? Myslím, že v mém životě se objevuje vzorů více. Samozřejmě jsou to hlavně rodiče. A jak tak přemýšlím, domnívám se, že sem patří i různí lidé z mého života. Protože si myslím, že se toho můžeme navzájem hodně naučit.

                Věřím, že v každém z nás se najde něco hezkého, a pokud se zaměříme na to dobré, můžeme se navzájem obohatit. Co myslíte? Půjde to?

                Nakonec bych nám všem moc přála, abychom si své vzory vybírali dobře. A kdo ví? Třeba i nás si jednou vybere někdo za svůj vzor.

Čím budu

(úvaha)

Adéla Nosková (9. ročník)

                Čím budu? To je otázka, kterou si pokládám už dlouho. Jestli to zvládnu, zda se dostanu na školu či zda mě to bude bavit. V patnácti letech je těžké vědět, čím budu. Můžu změnit své rozhodnutí, najít si něco jiného, co by mě bavilo víc, např. jako moje sestra. Třeba časem změním své koníčky, mé zájmy nebo to nebudu zvládat.

                Už od malička jsem chtěla být veterinářkou, ale postupem času se to vše měnilo. Chtěla jsem být učitelkou v mateřské škole, lékařkou, zdravotní sestrou, nebo dokonce nějakou účetní ve firmě. Když přišel devátý ročník a vybírání školy, vrátila se mi myšlenka, že bych chtěla být veterinářkou. Řekla jsem si: „Proč to vlastně nezkusit?“ Třeba uspěji, na školu se dostanu a bude mě to bavit.

                Spoustu odpovědí bylo pro, ale i proti a nakonec jsem se rozhodla, že když to zkusím, nic se nestane. Bude to těžké, ale myslím si, že mi to za to stojí, abych mohla dělat to, co mě v životě bude bavit. Nevím teď, čím budu za pár let, ale chtěla bych být dobrým člověkem a dělat rodičům radost, být šťastná a zdravá a netrápit se kvůli věcem, které se přihodí. Chtěla bych rodičům dokázat, že je mám ráda a že bych je nikdy v životě nevyměnila, i když vždy není všechno tak lehké, jak se zdá.

                Myslím si, že otázku – Čím budu – si nechám až na později, popřemýšlím o ní, až budu starší. Tím chci říct, že každý by měl vědět nebo alespoň mít nějakou představu, čím by chtěl být, ale pokud to nevyjde, nebýt zklamaný, protože třeba to není ta správná cesta a život nám ji teprve ukáže.