20. kapitola - SLABOST
S věcmi se zachází všelijak. S těmi křehkými opatrně, protože by se mohly rozbít a pak by byli zbytečné. Ovšem s těmi, které se nerozbijí ani neotlučou, se zachází tak, jako se zhmotněnou samozřejmostí…Nešetrně, neopatrně, hrubě… a ke vší smůle, Light do té druhé kategorie, nerozbitných věcí patřil.
Again for you
Ti lidé, ať už byli kdokoli, to věděli. Věděli o jeho nezničitelnosti, a tak s ním i zacházeli. Ten zrzavý parchant se s jeho identitou nijak netajil. Prodal jim drogu, prodal jim Lighta a prodal jim ho i s informacemi. Musel teď být jistě nejbohatším člověkem na světě. Kdoví, kde teď je…Nejspíš někde v prostorách své laboratoře, kde zkoumá mikroskopem Lightovo vzorky. S největší pravděpodobností se připravoval na jejich další shledání. Light na něj však nemyslel. Ani nemohl. Když se probudil z narkózy, ocitl se v jednom velikém shonu. Potemnělá místnost s jedním malým oknem, pruh světla dopadal doprostřed parketové podlahy, kde se shromažďovalo několik cizích lidí. Procházeli se před ním, aniž by mu věnovali pozornost. Jejich hlasy byli hlasité, ale on jim nerozuměl. Ten jazyk, kterým mluvili, neuměl a tak se mohl jen v duchu dohadovat, co jsou zač. Že by Španělé? Portugalci? Doufal že tipuje špatně. Španělsko? Brazílie? Pokud je někde tady, L ho bude hledat opravdu těžce. Třeba ho nakonec ani nenajde…Možná už Scientistovo jméno dávno zná a nechá ho napospas mafii…Tihle se ale chovali jinak, než ti, se kterými se setkal předtím. Spoutali mu ruce za zády a nechali ho jen tak sedět v koutě, zatímco před ním skládali zbraně, přesouvali bedny z místa na místo, a pokřikovali na sebe neznámou řečí. Light si mezi nimi připadal úplně zbytečný. Tihle lidé, že mu zaplatili tak masivní částku? Vždyť i jejich oblečení vypovídá o pravém opaku! Light zatřepal zápěstími. Provaz, který se mu pomalu zařezával do kůže, ne a ne povolit. Tak se alespoň pokusil vstát. Jenže sotva se dostal na jejich úroveň, jeden z přítomných ho s hromovým smíchem shodil zpět na zem. Od té chvíle se o to Light víckrát nepokusil. Postupně z jejich počínání pochopil, že se připravují na jeho převoz do jiné země, kde budou s největší pravděpodobností obchodovat s onou přeživší drogou. Celé ty přípravy trvaly celkem čtyři dny a během té doby se Lighta skoro netkli. Občas mu dali z nutnosti napít, nebo ho odvedli na záchod. Ovšem o sprše, nebo vaně si mohl nechat leda tak zdát. Dokonce ani najíst nedostal. Šetřili na něm, jen co je pravda. Proč by utráceli peníze za jídlo, když stejně hlady neumře? Byl pro ně jen schránka. Nezničitelná nádoba na převoz nelegálních látek. Light si uvědomil, že s každým jeho přesunem, se úroveň jednání i prostředí výrazně snižuje. Ovšem tohle už byl extrém. Sice zemřít nemohl, ale byl vyhládlý, unavený, a úplně slabý. Jeho oblečení byla jen jakási jednoduchá tepláková souprava, která mu ke všemu byla o pár čísel větší, takže z něj ustavičně padala. Vlasy měl rozcuchané, a od prachu i ovzduší úplně mastné. Připadal si hrozně. Pořád si jen v duchu říkal, zda mu v téhle chvíli může ještě někdo pomoct. Zda ho L nakonec najde, než dočista přijde o rozum. Když přišel čtvrtý den, byl Light už natolik vyčerpaný, že ho jen stěží dokázali probudit. Zfackovali ho, hrubě s ním třásli, než nakonec oči otevřel. Byl v nějaké dodávce. Její zadní část nebyla nijak prostorná, ale šest mužů se tam bez problému vešlo. Snažili se ho přivést k životu, postavit ho a obléci do čistého oblečení, což nebylo nijak snadné. Lightovi se podlamovala kolena. Odmítal vzít na vědomí, že je probuzen, zkrátka to ignoroval. Jeho nulové úsilí však vytočilo muže na tolik, že ho několikrát silně uhodil do obličeje. Jen slabě zasténal a byl by se zhroutil k zemi, kdyby ho muž nedržel za triko. Netrpělivě na něj řval, ale Yagami mu stejně nerozuměl. Zarudlé skvrny na obličeji pomalu mizely…Nakonec svůj odpor vzdal a nechal se svléci. K jednomu muži se přidali další dva, kteří ho položily na břicho, na nataženou deku, na které předtím spal. Z černé brašny začali tahat náplasti, vatu a naplněné injekce. Nakonec si jeden z nich jednu z jehel vybral, a zatímco bezbranného chlapce ostatní přidržovali, hrubě mu ji zabodl do hýždí. Tak nečekaně, že sebou Light v křeči škubl. Do jeho těla putovala smrtelná droga. Teprve podruhé v jeho životě, kdy na její následky už málem zapomněl. Začala se mu motat hlava, jeho zrak se viditelně zhoršil, sluch ho téměř opustil. Hůř už se cítit nemohl. Jen matně vnímal, jak ho oblékají do nového úboru, jak ho vlečou do rohu nákladního prostoru, jak mu za zády poutají zápěstí, jako by jim snad mohl v tomto stavu někam utéct. Byla to jedna noční můra. Pak ucítil malé cuknutí a vozidlo se rozjelo. Cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny. V jeho přítomnosti zůstaly už jen čtyři muži. Seděli po boku vozidla, mezi krabicemi, asi dva metry od něj, jako by se ho snad štítili. O něčem se bavili, čemuž nebylo rozumět a brali do úst jednu cigaretu za druhou. Hustý, táhnoucí se kouř pomalu zaplňoval celý prostor. Light cigaretový kouř nenáviděl, a tak se několikrát nezadržitelně rozkašlal. Jakmile si toho však muži všimli, už je to velice pobavilo. Několikrát kouř vyfoukli přímo na něj, aby mu ukázali, co všechno si k bezbrannému chlapci mohou dovolit. Light k nim cítil neuvěřitelný odpor. Neměl však sílu, ani odvahu ho nějak projevit. Nakonec, i v tom zamořeném ovzduší, začal pomalu propadat spánku. Než však dočista ztratil vědomí, donutilo ho náhlé světlo z odklopených dveří, lehce otevřít oči. Bez výrazu, v mlze sledoval, jak do auta vběhli muži v černé uniformě a všechny, do jednoho zatýkají. V zadu za nimi se rozprostírala veliká garáž. Několik policejních aut tam stálo a nechalo se obklopovat světly z houkačky, některé tam teprve přijížděly. Když byli všichni ti parchanti v želízkách vyvedeni, vešel do vozu menší muž v dlouhém kabátě a elegantním klobouku. Ta silueta mu byla povědomá.
,,Watari?“ Zamrkal jeho směrem, ale měl problém zaostřit. Chtělo se mu spát. Starý muž došel až k němu.
,,Yagami!“ Oslovil ho a lehce s ním zatřepal. Light pozvedl hlavu, aby mu dokázal, že reaguje. Pak mu rozvázal ruce a přehodil přes něj deku, jež ležela kousek od nich. ,,Už je po všem, pojďme. L na nás čeká.“ Pravil, zatímco se ho pokoušel postavit na nohy. Šlo to ztěžka, ale jelikož Lighta povzbudil už jen zmíněný fakt, že na ně čeká L, snažil se mu pomoci, co to šlo. Zapojil všechny svaly v těle a jen s malou podporou jeho paže, vstal. Drobnými kroky se pak s jeho pomocí, vydal z nákladního vozidla. Opravdu je po všem? Skoro se mu to nechtělo věřit. Jenomže, když ho pak Watari dovedl k černému autu, stojícímu za dodávkou, v ústraní…Když ho posadil na zadní sedadlo, a pak se sám posadil za volant a nastartoval, ukázala se být ona neskutečnost pravdivou.
,,Lighte-kun?“ Ozvalo se vedle něj. Teprve teď si Light všiml, že vzadu nesedí sám. Pomalu odvrátil hlavu od okna na druhou stranu, kde, dle očekávání, seděl Lawliet. Seděl netradičně s chodidly na zemi, s bezpečnostním pásem přes hruď a téměř starostlivě na něj hleděl. ,,Jsi v pořádku?“
Light byl neskutečně rád, že ho vidí, ale ve své vyčerpanosti nebyl schopen to nijak výrazně projevit. ,,Nic mi není.“ Dostal ze sebe a pokusil se pohnout koutky úst, do úsměvu. Moc mu to však nešlo. Byl velmi unavený. Navíc, po té injekci se cítil opravdu hrozně. Kromě toho, že se mu dělalo špatně a motala se mu hlava, měl nesnesitelný hlad, žízeň a cítil se trapně už jen proto, že ho L v takovém stavu vidí. Byl vyhublý, rozcuchaný a zapáchal kouřem. Jak potupné. Jen stěží potlačoval chuť, začít vzdychat a skuhrat bolestí. Navíc se mu do očí hrnuly slzy už jen proto, že je doopravdy a kompletně po všem. Držel se však ze všech sil, aby se před ním neponížil ještě víc. Nebrečel, ani neskuhral. Jen trochu namáhavě oddechoval. Opřel hlavu o okno a pokoušel se na nic nemyslet. Sledoval pruhy na silnici, nezvyklé telefonní budky, kaktusy a betonové zdi, které míjeli. Kde to vlastně je? Ještě stále na to nepřišel. O malou chvíli později vjelo auto do prudké zatáčky. Light ve své bezvládnosti stratil rovnováhu a naprosto nevhodně začal padat do Ryuzakiho klína. Bledé ruce ho však včas zachytily, a znovu narovnaly. Černé duhovky starostlivě těkaly po jeho obličeji.
,,Promiň. Není…není mi moc dobře.“ Přiznal, aby se ospravedlnil. L to ignoroval, jen ho znovu opřel do sedadla.
,,Lighte-kun…“
,,Hm?“
,,Kdyby se ti chtělo zvracet, je to v pořádku. Nezadržuj to jen proto, že sedím vedle tebe.“ Upozornil ho, ale Lightovi tím nijak neulehčil. Nikdy by se před ním takto neponížil. Tolik se snažil neztratit před ním tvář. Kdyby teď dbal jeho povolení, asi by se mu pak nemohl ani podívat do obličeje. I když mu to kývání a celková jízda autem nedělala moc dobře, vydržel to. Byla to pro něj dlouhá cesta. Silnice nebrala konce. Nakonec však přeci jen vjeli do města, a zastavili před, ne moc luxusně vyhlížející budovou. Byl to druhořadý hotel bez parkoviště. V tomhle okamžiku to však nehrálo žádnou roli. Museli ho hned dostat do bezpečí a pohodlí, které mu na takovou dobu odepřeli. Když Watari vyřídil všechny záležitosti s recepcí a dostali se do hotelového pokoje, měl Light chuť okamžitě padnout do postele a zůstat tam třeba i do soudného dne. Jenomže to nemohl. Byli tu záležitosti, které se museli vyřídit okamžitě.
,,Jak dlouho to v sobě máš?“ zeptal se Watari hned, jak se za nimi zabouchli dveře.
,,Asi dvě hodiny.“ Děl Light, aniž by se po pokoji pořádně rozhlédl. Stejně tam toho na zkoumání moc nebylo. Jen jedna dvoulůžková postel, lampa, malý stolek a dveře od koupelny. Než Light stačil cokoliv dodat, už cítil, jak se mu zase podlamují kolena. Chtělo se mu spát. Na nic jiného pořádně myslet nemohl. L ho však chytil za ramena a snažil se ho udržet v bdělém stavu.
,,Lighte chápu, že jsi unavený. A po tom všem máš na spánek plné právo, ale potřebujeme, abys to ještě vydržel.“
,,Musíme získat ty vzorky.“ Přidal se k vysvětlování Watari. ,,Bude to jen chvíle.“
Light nakonec jen souhlasně přikývl a nechal se odvést do koupelny, kde mu Watari provedl již tak známé odběry krve a moči. Lightovi se už nějakou dobu chtělo na záchod, takže to nebyl žádný problém. Naplněné ampulky potom zašpuntoval a označil písmeny. Zřejmě měl v plánu pokusit se z nich vyfiltrovat původní drogu. Když udělal vše potřebné, vzal chlapce zpět do pokoje a posadil ho do křesla. Potom se s L dohodl na době jejich vyzvednutí a odvozu, než nakonec hotel opustil.
L se posadil naproti Lightovi. Na stole před ním vyjímečně nebyli žádné sladkosti, dokonce ani káva s mlékem. Watari je opustil ve spěchu, takže tam teď oba seděli úplně na sucho.
,,Mám hrozný hlad.“ Prozradil Light, protože to už nemohl vydržet. Přesto, že mu to bylo trapné a informace to byla dost neužitečná, nemohl si pomoct. L začal lovit v kapsách až nakonec vytáhl zabalenou čokoládovou tyčinku, kterou hned rozbalil a podal Lightovi. Byla to pro něj skutečně veliká oběť.
Light ji vděčně přijal a skoro hltavě se do ní pustil. Ryuzaki ho při tom jen závistivě sledoval. Když Light spolykal poslední sousto, téměř provinile na něj pohlédl. ,,Omlouvám se. Dlouho jsem nejedl.“ Vysvětloval.,,Kde teď..vlastně jsme, Ryuzaki?“
,, V Sicílii. I když mne to překvapilo, lidé, kteří tě odkoupili, patří mezi hlavní kumpány sicilské mafie. Ale neboj. Dlouho se tu nezdržíme. Hned zítra letíme zpět do Japonska. Tvůj otec tě asi bude chtít vidět.
,,Aha…“ Byla prostá odpověď. Vida, Itálie ho vůbec nenapadla. ,,Asi chceš vědět to jméno, že? Eh…jmenuje se Sebastian Ryan Hefferman. Myslím, že je mu asi tak přes třicet.“
,,Hefferman?“ Zopakoval detektiv a tak jako obvykle přiložil svůj palec ke rtům. Pak, jakoby mu něco došlo, prst odtáhl a malinko sebou cukl. ,,To bude problém….“
,,He? Ty ho snad znáš?“
,,Ano. Dalo by se to tak říct…“
Light se rozhodl, že z něj víc informací tahat nebude. Raději mu řekne, vše, co jde, dokud na to má energii.,,Myslím, že to zjistil Ryuzaki.“
,,Co zjistil?“
,,Že jsem nesmrtelný. Sice jsem měl pásku přes oči, takže jsem nemohl vidět, co dělá, ale vím, že do mě několikrát řezal. Potom do mne pustil elektrický proud. Není šance, že by na to nepřišel. Myslím, že to byl důvod, proč ti lidé považovali za zbytečné mne nakrmit. Asi jim to řekl.“
L na něj chvíli jen vykuleně hleděl, než vůbec zareagoval. ,,Ty jsi byl pět dní o hladu?“ Ptal se naprosto neschopen tomu uvěřit. Informace, že všichni zjistili jeho schopnosti, jako by nebyla důležitá.
,,Nějak už jsem to přežil.“ Neodpustil si Light ironii, dokonce ani ve svém stavu.
,,To, že to vědí, snad nebude takový problém. Nedopustím, aby tě kdokoliv z nich dostal znovu do rukou. Každopádně jsi mi moc pomohl. Tvoje nedocenitelná oběť nám vše velmi usnadňuje.“
,,Hlavně nezapomeň na svůj slib, Ryuzaki.“ Připomenul se hned Light.
,,Přece bych tě nepřipravil o tvou satisfakci.“ Kývl L. Pak chvíli, beze slov hleděl na chlapce před ním. Možná ho zajímalo, co vlastně bude za svou oběť chtít. Napadlo ho, že snad požádá o svůj zápisník, čímž by udělal přítrž jejich společným nocím v ložnici. Jen doufal, že by tato prosba, kterou by samozřejmě musel splnit, neznamenala jeho smrt…Z jeho zahloubání ho vytrhl až Light, který na něj vyrukoval s otázkou.
,,Mohl bych…se teď jít umýt?“ Opět si uvědomil, jak směšně jistě vypadá. Kromě toho už jemu samotnému ten pach z cigaret, kterým byl cítit, nedělal dobře.
,,Samozřejmě.“
Hnědovlasý chlapec se tedy namáhavě zvedl a pomalými kroky se vydal do koupelny. Zavřel za sebou dveře, svlékl ze sebe to hrozné oblečení a s nadějí, že mu sprcha udělá líp, vlezl do sprchového koutu. Jen co však za sebou zatáhl závěs a pustil vodu, už slyšel otevírání dveří. ,,On musí být všude.“ Pomyslel si a otráveně přivřel víčka. Závěs byl naštěstí barevný, takže přes něj nebylo vidět.
,,Proč jsi tady?“
,,Myslím, že bych tě tu neměl nechávat ve tvém stavu samotného.“ Odpověděl prostě L. Přes puštěnou sprchu ho však nebylo moc dobře slyšet. ,,Nemusí tě to nijak znepokojovat. Jen se mnou nepřestávej mluvit. Tak aspoň poznám, že jsi při vědomí.“
,,Tak dobře.“ Souhlasil nakonec Light, kterému odpor připadal zbytečný. Namydlil si tělo nekvalitním mýdlem, opřel se o kachličky, zaklonil hlavu a nechal se obklopovat horkou vodou, která otupovala všechny jeho smysly. ,,Mimochodem…letíme do Japonska jen kvůli mému otci?“
,,Ne. Musím tam vyřídit také pár jiných záležitostí. Nechám zprávu Japonské policii. Ale nezdržíme se dlouho. Pár dnů potom letíme do Anglie.“
,,Do Anglie?“ Snažil se Light udržet pozornost.
,,Ano. Možná tě to překvapí, ale náš nepřítel pochází odtamtud, stejně, jako já.“
,,Podle vzhledu jsem ho taky tak odhadl.“ Souhlasil Light. Povídat si s L, zatímco stál nahý ve sprše, mu přišlo trochu divné, ale nedalo se nic dělat. Příjemně teplá voda mu trochu zatemňovala mysl, navíc cítil po dlouhé době skutečnou úlevu. Horká pára i vůně mýdla ho uváděly do jakési dobrovolné euforie, s jejíž pomocí se nechal unášet do ticha, ve kterém se pleskot pramenů o kachličky proměnil jen ve splývající ozvěnu. V té omamující hloubce, do které upadal, ho náhle napadla poslední otázka. Nemohl už uvažovat nad tím, zda správná je, či není…jeho rty by ho stejně neposlechly. ,,Ryuzaki…dostal jsi už od někoho květinu?“ Přes sprchu to nebylo dost dobře slyšet a Light to spíš zašeptal, ovšem L tomu rozuměl dokonale. Jestli dostal květinu? Co je to za otázku? ,,Asi to způsobil účinek drogy…“ Pomyslel si, místo toho, aby se snažil vymyslet odpověď. Nemusel se namáhat. Light by ji už stejně neslyšel.
,,Lighte-kun, měl by sis jít co nejdříve lehnout. Co budeme v Japonsku, většina tamější administrativy se tě nijak netýká, takže si budeš moct v klidu odpočinout. Jistě potřebuješ načerpat hodně energie. Požádám Watariho, aby se postaral o tvé maximální pohodlí…“ povídal L, opřený zády o dlaždice, přímo naproti sprchovému koutu. Ruce měl zastrčené v kapsách a zdálo se, že nemá příliš dobrý pocit z toho, k čemu ho donutil. Chtěl mu to vynahradit, ale možná si to ani neuvědomoval. Light na to však nijak nereagoval. ,,Lighte-kun?“ Oslovil ho. – opět žádná reakce. Ze sprchy nebylo slyšet nic jiného, než tekoucí voda. To už bylo podezřelé. L ještě chvíli váhal, než nakonec přistoupil ke sprše a odhrnul barevný závěs. To, co spatřil ho ani tak nepřekvapilo, jako spíš znepokojilo. Light seděl přímo pod sprchou, skrčené nohy opíral o kachličkovou stěnu, stejně jako hlavu. Jedna ruka hozená přes břicho, druhá puštěná podél těla. Byl úplně bezvládný. Voda, která mu padala na hlavu, na hruď a do klína, mu zjevně ani trochu nevadila. L rychle otočil kohoutkem a tekoucí vodu zastavil. Potom podřepl, aby se dostal na jeho úroveň. Jednou rukou ho chytl za holé rameno, druhou za tvář a nasměroval mu obličej na sebe. ,,Lighte…“ Pokusil se ho ještě jednou probrat, ale nakonec pochopil, že je to zbytečné. Light už byl tak vyčerpaný, že nebyla šance, aby se znovu probral. Není divu, že se zhroutil, po tom všem, čím si prošel. Drobné kapičky mu klouzaly po nahém těle, mokré vlasy se lepily na jeho pobledlou tvář. Nezbývalo, než ho odtamtud dostat. Ryuzaki ho vzal podpaží a vytáhl ho ze sprchy na gumovou podložku. Potom si podal ručník, aby ho alespoň trochu usušil. Otřel mu tváře, trochu mu vysušil vlasy a krk, potom ručníkem přetřel paže, nohy, břicho a nakonec, jen ledabyle zajel ručníkem do klína. Tentokrát se Light o svou hrdost starat nemohl. L to připomnělo jejich nedávné střetnutí v koupelně. Light měl nyní jediné štěstí, že o sobě vůbec neví. Byl teď někde jinde a podle klidného výrazu v jeho tváři, byl spokojený. Ryuzaki ho nechal v jeho klidném snění. Vzal ho pod koleny, kolem krku a pomalu se zvedl. V náručí ho pak nesl do postele. Hnědovlasý chlapec byl lehounký, takže nebyl žádný problém ho unést. Teprve teď na něm bylo poznat, co s ním ta nedobrovolná hladovka udělala. Byl vyhublý a přes tenkou kůži se mu jasně rýsovaly klouby. Nyní si byl jistý na sto procent. Kdyby byl Light Yagami normální člověk, nikdy by tohle nepřežil. Bylo to zvláštní. Právě držel v náručí mocného anděla smrti, který ovšem vypadal, jako naprosto normální, mladý chlapec, který neunesl tíhu své nesmrtelnosti…Byl teď naprostým odrazem oné postavy malého prince z Antoineho proslulého pohádkového příběhu. Bezbranný a naivní chlapec, který opustil svou drahocennou květinu a vydal se poznávat svět. Nakonec zůstal uvězněný na zemi, kde se mu zastesklo po domově. Light byl přesně takový malý princ, ztracený ve světě lidí. Jenže na rozdíl od prince, který se vzdá svého těla, aby se mohl vrátit za svou květinou, on v něco takového nemůže ani doufat. Zůstane na zemi, dokud se nepromění v prach. Je nucen tu zůstat, přesto, že sem nepatří…V takovém případě by se dal Ryuzaki přirovnat ke spisovateli, který ho poznal a prováděl realitou. Nikdo mu však nikdy neuvěří, že to, co po tom shledání napsal, není jen vymyšlený příběh pro děti, ale do detailu zaznamenaná zkušenost. Jemu by jistě také nikdo neuvěřil. Jenže to, co L netušil, bylo plačtivou skutečností. Light už se pro svou květinu obětoval. Rozhodl se pro ni obětovat svou moc i lidskost zároveň. Kdyby L věděl, že to on, je ta květina, možná by konečně všechno pochopil. A kdo ví, třeba se tak jednou stane. Nakonec…i Light Yagami ten příběh znal.
Ryuzaki ho pomalu položil na jednu stranu postele a srovnal ho do pohodlné pozice. Projel očima jeho křivky a musel, alespoň potají, v duchu poznamenat, že je doopravdy krásný. Už jeho tvář ho v jistém smyslu zaujala. Stejně jako Light, i on v něm viděl snůšku neodkrytých tajemství. Normálně se v jeho očích odrážel až ďábelský lesk, ale nyní byl dokonale bezbranný a nevinný, že by detektiv v tu ránu ztratil veškeré své podezření. Kdyby jen tušil, co byl doopravdy zač. Ne anděl, ne bůh, ale proslulý masový vrah. Vrah a nic jiného. Kdyby jen tušil, že kvůli němu zemřel…Chvíli bez hnutí pozoroval, jak se mu nadzvedává hrudník od pravidelných nádechů, které vypovídaly o jeho klidném spánku. Nakonec však sebral deku a zakryl jeho překrásné, obnažené tělo hrubou látkou. Potom se trochu vzdálil, aby zavolal Watarimu a něco s ním ještě projednal. Když hovor ukončil, neměl už nic, co by mohl udělat. Nebyl zvyklý, tak dlouho nepracovat, ovšem neměl u sebe notebook, žádné dokumenty, ani nic podobného, čemu by se mohl nadále věnovat. Rozhodl se tedy, že se vyjímečně aspoň trochu prospí. Položil se na postel vedle Lighta a ještě hodnou chvíli ho pozoroval, než nakonec zavřel oči a nechal se obklopit tichou tmou…,,Dobrou noc, Lighte-kun.“