Mágovo chlupaté srdce
Žil byl kdysi dávno jistý pohledný, bohatý a nadaný mladý mág, který sledoval, jak pošetile si počínají jeho přátelé, když se zamilují - šňořili se a vyváděli všelijaké hlouposti, ztráceli chuť k jídlu i veškerou důstojnost. Mladý mág si proto umínil, že podobné slabosti nikdy nepodlehne, a zajistil se proti jejím svodům černou magií.
Příbuzní, kteří si jeho tajemství nebyli vědomi, pobaveně sledovali, jak povzneseně a lhostejně se chová. „Však ono ho to přejde," prorokovali, „jen co mu nějaké děvče padne do oka."
Mladému mágovi ale stále žádné děvče do oka nepadalo. Našlo se sice mnoho dívek, jimž jeho povýšené chování imponovalo a které se ho těmi nejrafinovanějšími metodami snažily zaujmout, žádné z nich se však nepodařilo proniknout mu k srdci. Mág se pyšnil svou lhostejností a posléze moudrostí, která byla jejím výsledkem.
První svěžest mládí pomalu uvadla, mágovi vrstevníci se začali ženit a brzy se jim rodily i děti.
„Z jejich srdcí jsou nepochybně jen prázdné slupky," posmíval se jim v duchu mág, když viděl, co všechno tito mladí rodiče vyvádějí, „vysáté neustálým obskakováním ukňouraných mrňousů!"
A znovu sám sobě gratuloval k tomu, jak moudře se kdysi rozhodl.
O něco později se čas mágových rodičů naplnil a oba zemřeli. Mág je nikterak neoplakával; považoval naopak jejich skon za požehnání. Nyní byl alespoň na jejich hradě jediným pánem. Svůj nejvzácnější poklad uložil do nejhlubšího sklepení a plně se oddal životu v zahálce a hojnosti. Jediným úkolem početného služebnictva bylo starat se o jeho pohodlí.
Mág vůbec nepochyboval o tom, že je předmětem obrovské závisti všech, kdo mají na očích jeho úžasnou a ničím nenarušovanou samotu. Nesmírně ho proto ranilo a pobouřilo, když jednoho dne náhodou vyslechl rozhovor dvou sloužících, kteří se bavili o svém pánovi.
První se přiznal k soucitu s mágem, který je sice neobyčejně bohatý a mocný, nemá ale nikoho, kdo by ho miloval.
Jeho společník však reagoval posměšnou otázkou, proč si asi muž, který má tolik zlata a tak honosný hrad, nedokáže najít manželku.
Jejich debata zasadila pýše naslouchajícího mága strašlivou ránu.
Okamžitě se rozhodl, že si najde manželku a že to bude žena v každém směru převyšující všechny ostatní. Bude to úžasná krasavice, vzbuzující závist a touhu v každém muži, který ji spatří, bude pocházet z dobrého kouzelnického rodu, takže jejich potomci zdědí vlohy k vynikajícímu ovládání čar a kouzel, a bude přinejmenším stejně bohatá jako on, což zajistí jeho další pohodlnou existenci, přestože se mu domácnost rozroste.
Pátráním po takové ženě mohl mág strávit třeba i padesát let, čirou náhodou se však stalo, že právě v onen den, kdy se ji rozhodl hledat, přijela na návštěvu k jeho nedalekým sousedům dívka vyhovující všem jeho požadavkům.
Byla to neobyčejně dovedná čarodějka, která měla doma hromady zlata. Krásná byla tak, že se při pohledu na ni rozbušilo srdce každému muži – přesněji řečeno každému až na jednoho. Mágovo srdce necítilo vůbec nic. Představovala ovšem přesně onu trofej, kterou hledal, a začal se jí tedy dvořit.
Všichni, kteří to viděli, žasli nad změnou mágova chování a sdělovali dívce, že slaví úspěch u muže, od něhož stovka jiných odešla s nepořízenou.
Samotnou mladou čarodějku mágovy pozornosti fascinovaly a odpuzovaly zároveň. Cítila chlad, který se skrýval pod jeho vřelými lichotkami, a říkala si, že ještě nikdy nepotkala muže tak zvláštního a nepřístupného. Příbuzní ho však považovali za nesmírně výhodnou partii, a aby napomohli jejich sblížení, přijali mágovo pozvání na velkolepou hostinu, uspořádanou na dívčinu počest.
Stoly se prohýbaly pod stříbrným a zlatým nádobím plným nejvzácnějších vín a nejvybranějších pokrmů. Bardové brnkali na hedvábné struny louten a zpívali o lásce, kterou jejich pán nikdy nepoznal. Dívka seděla na trůnu vedle mága; ten s ní hovořil
tichými lichotivými slovy plnými něhy, která ukradl básníkům, aniž by chápal jejich pravý smysl.
Dívka mu překvapeně naslouchala a konečně odpověděla: „Mluvíš hezky, mágu, a tvoje pozornosti by mě nesmírně těšily, kdyby šly od srdce, které podle mne nemáš."
Mág se usmál a ujistil ji, že v tomto ohledu nemusí mít žádné obavy. Vyzval ji, aby ho následovala, odvedl ji z hodovní síně a sešel s ní po schodech do zamčeného sklepení, kde uchovával svůj nejvzácnější poklad.
Tady dole v začarované křišťálové truhlici se nacházelo mágovo tlukoucí srdce.
Protože bylo už dávno odloučeno od očí, uší i prstů, nepadlo nikdy za oběť kráse, melodickému hlasu ani doteku hedvábné kůže. Dívka se při pohledu na ně zděsila, neboť srdce se scvrklo a zarostlo dlouhými černými chlupy.
„Ach, co jsi to provedl?" zabědovala. „Snažně tě prosím, vrať je tam, kam patří!"
Když čaroděj seznal, že to musí učinit, aby ji uklidnil, vytáhl hůlku, odemkl křišťálovou truhlici, rozřízl si hruď a vložil chlupaté srdce zpět do dutiny, v níž se kdysi nacházelo.
„Teď jsi uzdravený a poznáš, co je to pravá láska!" rozzářila se dívka a objala ho.
Dotek jejích hebkých bílých paží, ševel jejího dechu v mágových uších, vůně jejích hustých zlatých vlasů - to všechno nově probuzené srdce zasáhlo jako rány dýkou. Za dlouhého exilu se ale podivně změnilo, v temnotě, do níž bylo vykázáno, osleplo a zdivočelo a osvojilo si neukojitelné zvrácené choutky.
Po chvíli si hodovníci nepřítomnosti hostitele a dívky konečně všimli. Zpočátku se nijak neznepokojovali, s ubíhajícími hodinami však jejich nervozita rostla a nakonec se rozhodli hrad prohledat.
Když pak konečně nalezli podzemní sklepení, čekal je tam příšerný pohled.
Na podlaze ležela mrtvá dívka s rozříznutou hrudí, vedle jejího těla klečel šílený mág a v jedné zkrvavené ruce svíral velké, hladké a zářivé šarlatové srdce, které olizoval, hladil a zapřísahal se, že je vymění za své.
V druhé ruce třímal hůlku a pokoušel se z vlastní hrudi vylákat své scvrklé a chlupaté srdce. To však bylo silnější než on a odmítalo vzdát se vlády nad jeho smysly a vrátit se do truhlice, v níž bylo tak dlouho uvězněné.
Před zděšenýma očima svých hostů pak mág odhodil hůlku a chopil se stříbrné dýky. Slavnostně se zařekl, že se už nikdy nedá opanovat vlastním srdcem, a vyřízl si je z těla.
Ještě okamžik zůstal vítězoslavně klečet s jedním srdcem v každé ruce, pak se svalil na dívčino tělo a zemřel.
Albus Brumbál
k „Mágovu chlupatému srdci"
Jak jsme se už přesvědčili, první dvě pohádky barda Beedleho si svými tématy velkomyslnosti, tolerance a lásky vysloužily nesčetnou kritiku čtenářů. „Mágovo chlupaté srdce" se však za ony stovky let, které uplynuly od doby, kdy bylo napsáno, zjevně příliš nezměnilo a nestalo se ani terčem velké kritiky; příběh, který jsem si v dospělosti přečetl z runového originálu, byl prakticky totožný s tím, který mi kdysi vyprávěla matka. Navíc je nutno poznamenat, že „Mágovo chlupaté srdce" je zdaleka nejdrastičtější bajkou z pera barda Beedleho. Mnozí rodiče ji proto dětem nevyprávějí, dokud nedorostou věku, v němž jim už podle jejich názoru nehrozí noční můry.1*
Jak je tedy možné, že se tento brutální příběh dochoval až dodnes? Domnívám se, že „Mágovo chlupaté srdce" přežilo tolik staletí nedotčené proto, že vypovídá o temných stránkách v hloubi duše každého z nás. Pojednává o jednom z největších a nejneochotněji přiznávaných pokušení čar a kouzel: o hledání nezranitelnosti.
Toto hledání není pochopitelně ničím jiným než snahou o realizaci pošetilého snu. Na celém světě neexistuje a neexistoval muž ani žena, čaroděj ani mudla, který by nikdy nebyl postižen nějakým zraněním, ať už tělesným, psychickým nebo emocionálním. Cítit bolest je stejně lidské jako dýchat. Přesto máme my čarodějové zjevně obzvlášť silný sklon věřit, že se nám podaří přizpůsobit samotný charakter existence své vůli. Mladý mág 2' z uvedeného příběhu například usoudí, že láska by měla nepříznivé důsledky pro jeho pohodlí a bezpečí. Považuje ji za cosi pokořujícího, za slabost, za plýtvání osobními emocionálními i materiálními zdroji.
* Podle zápisu ve vlastním deníku se Beatrix Bloxamová nikdy nevzpamatovala z toho, když pohádku vyslechla v podání své tety, která ji vyprávěla jejím starším sestřenicím. „Čirou náhodou mi ouško spočinulo na klíčové dírce. Mohu pouze předpokládat, že jsem byla ochromená hrůzou, protože jsem nechtěně vyslechla nejen celou tu nechutnou pohádku, ale i ohavné podrobnosti neuvěřitelně odporného incidentu, v němž hráli hlavní role strýc Nobby, místní ježibaba a pytel hopsavých hlíz. Ten otřes mě málem zabil. Týden jsem proležela a utrpěla jsem tak těžké trauma, že jsem si navykla každou noc se jako náměsíčná ve spánku vracet k téže klíčové dírce a poslouchat. Trvalo to tak dlouho, dokud můj drahý tatínek, který měl vždy na srdci jen moje dobro, nezabezpečil před spaním mé dveře kouzlem trvalého přilnutí." Beatrix zjevně nepřišla na to, jak „Mágovo chlupaté srdce" přizpůsobit citlivým dětským ouškům, protože tento příběh pro Pohádky pod prašivkami nepřepsala.
Mnohasetletá pradávná praxe přípravy nápojů lásky samozřejmě dokazuje, že náš pomyslný kouzelník není ani zdaleka jediný, kdo se snaží nepředpověditelné rozmary lásky nějak usměrnit. Hledání opravdového elixíru lásky 3' pokračuje dodnes, zatím se však nikomu takový elixír namíchat nepodařilo a přední odborníci na přípravu lektvarů pochybují, že to kdy bude možné.
** Termín „mág" je termínem velice starým. Ačkoli se někdy považuje za zaměnitelný se slovem „kouzelník", původně se ho užívalo k označení jedince zběhlého v soubojích a ve veškeré bojové magii. Sloužil rovněž k označení kouzelníků, kteří se vyznamenali nějakým statečným činem, podobně jako se mudlům občas za projevenou statečnost propůjčují šlechtické tituly. Nazývá-li Beedle mladého čaroděje v této pohádce mágem, naznačuje tím, že už byl uznán za obzvlášť obratného v útočné magii. V dnešní době užívají čarodějové označení mág v jednom ze dvou významů: pro kouzelníky neobvykle divokého a sveřepého vzezření nebo jako titul svědčící o význačných dovednostech a úspěších. Tak byl například i sám Brumbál nejvyšším mágem Starostolce. Poznámka JKR
Hrdinu našeho příběhu ovšem nezajímá ani umělá nápodoba lásky, kterou by mohl dle svého rozmaru vytvořit nebo zničit. Chce zůstat citem, který považuje za jakousi chorobu, navždy nedotčen, a použije proto černou magii k činu, jaký lze provést pouze na stránkách knihy: zamkne své vlastní srdce do truhlice.
Mnozí autoři už poukázali na podobnost tohoto skutku s vytvořením viteálu. Ačkoli se Beedleho hrdina nesnaží uniknout smrti, odděluje od sebe něco, co by zjevně nikdy být odděleno nemělo — v tomto případě tělo od srdce a nikoli od duše. Tímto počinem se prohřešuje proti prvnímu ze základních zákonů kouzelnického umění v definici Adalberta Wafflinga:
Zkoumáním nejhlubších tajemství - zdroje života a podstaty bytí — se zabývejte jen tehdy, jste-li připraveni nést ty nejmimořádnější a nejnebezpečnější důsledky.
A skutečně vidíme, že ve snaze o dosažení nadlidské dokonalosti se náš pošetilý mladý muž zbavuje samotné lidskosti. Srdce, které uvěznil, pomalu sesychá a zarůstá chlupy, čímž symbolizuje jeho vlastní úpadek a přeměnu ve zvíře. Nakonec se stává divokou bestií, která si násilím bere vše, co chce, a umírá při marném pokusu získat zpět to, co už je navždy mimo jeho dosah - lidské srdce.
*** Hector Dagworth-Granger, zakladatel Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti, na toto téma říká: „Přípravy lektvarů znalý odborník dokáže vyvolat mocné citové vzplanutí, nikomu se však dosud nepodařilo vytvořit skutečně nezlomné a nepomíjivé bezpodmínečné citové pouto, které si jako jediné zaslouží být zváno láskou."
Byť dnes zní už poněkud archaicky, přešlo rčení „má chlupaté srdce" do každodenní kouzelnické mluvy a používá se k označení chladných a necitelných kouzelníků a čarodějek. Moje neprovdaná teta Honoria vždy naznačovala, že zásnuby s čarodějem pracujícím v oddělení nepatřičného užívání kouzel zrušila právě proto, že včas zjistila, že „má chlupaté srdce". (V té době se ovšem proslýchalo, že ho přistihla, jak se mazlí s několika
černovřesy, což ji nesmírně šokovalo.*****
****Nedávno se pak na vrcholek žebříčku bestsellerů vyšplhala svépomocná kniha Chlupaté srdce - Tipy pro kouzelníky, kteří si nechtějí zadati
***** Černovřesové jsou růžoví štětinatí tvorové houbovitého tvaru. Je velice nesnadné pochopit, proč by se s nimi někdo chtěl mazlit. Pro podrobnější informace viz Fantastická zvířata a kde je najít.
****** Neplést si s knihou Chlupatý čenich, lidské srdce, která je jímavým líčením boje osamoceného muže s lykantropií.