Rozběhnuto

Za zajímavými a kvalitními sportovními zážitky není vždy nutné jezdit po světových metropolích. I třicet kilometrů od Prahy, hned za Unhoští doleva, se Jirka Ben Pucholt se Zdeňkem Kučerou rozhodli připomenout průkopníka sportu u nás, Josefa Rösslera – Ořovského a pojmenovali po něm pětikilometrový cross v malé osadě Hřebenka. Svým těžkým profilem i přívětivou atmosférou se závod stává ojedinělým zážitkem a přes svou krátkou tradici mílovými kroky aspiruje na přívlastek „kultovní“.A zajímavé a kvalitní sportovní zážitky jsou spojeny se zajímavými a kvalitními sportovci. Měl jsem příležitost na vlastní oči vidět některé postavy světového sportu, sledoval jsem, jak do cíle horské etapy při svém 7. vítězství na Tour de France stoupá Lance Armstrong, viděl jsem Jardu Jágra střílet gól v Madison Square Garden, vychutnával jsem si let oštěpu hozeného Janem Železným a tleskal jsem při vyhlášení vítězů veteránské kategorie nad 60 let na Hřebenkách, kde vedle sebe stáli nestoři kladenského běhu: Ladislav Tlustý, Jan Merunka, Rudolf Kusebouch a Rudolf Stübiger.Všichni jsou to běžci stojící v jedné řadě s mnoha a mnoha dalšími sportovci, kterým pohyb poskytuje životní naplnění a kteří sportu dávají právě samu podstatu jeho existence – prožitek z účasti na zápolení, prožitek z propoceného trička při tréninku. Je možné pokusit se vybrat řadu více či méně vhodných a výstižných přívlastků charakterizujících pocity a emoce provázející sportovní úsilí, je možné zkoušet formulovat důvody, proč bez ohledu na počasí obouváme běžecké boty, ale aniž bychom to dělali, podvědomě to tušíme a víme, že nám naše běhání dělá dobře. Není výstižnějšího způsobu vyjádření životního postoje, životní filosofie, jejímž významným předmětem je vytrvalostní běh, než pohled na vedle sebe stojící čtyři zmíněné pány.Všichni jsou shodou okolností ročník 1940. A všichni čtyři jsou pro nás mladší potvrzením, že naše tu kratší, tu delší běžecká přítomnost navazuje na stejné či podobné pocity prožité našimi běžeckými kamarády před dvaceti či více lety. Kamarády, kteří nejsou postavami z filmového dokumentu či z knížky, ale přáteli, s kterými si po závodě dáme pivo a s chutí si vyslechneme příhody z minulých závodů a z dění kolem běhání, jak je s nadhledem podávají. I dnes z nich vyzařuje stejný zápal a vztah k výkonu jako u dvacetiletých. Navíc vnímám pokoru ke skutečnosti, že se mohou postavit na start. Souboj s vlastním tělem svádíme všichni a jak léta přibývají, jsme jaksi podvědomě vděčni šťastné souhře okolností, která nám dovoluje šlapat do toho, co to jde... ať už je někomu 30, 40 nebo 60. Všichni pravidelně běhající co znám těžce nesou, pokud nám nejrůznější neduhy nedovolí hýbat se tak intenzivně, jak bychom chtěli. A tak je na místě připomenout, že právě letos na Ořovském se Honza Merunka postavil na start po dvouleté pauze. V prosinci roku 2005 mu při závodě ve Slaném zkrátka ruplo v koleně. Stále se snažil hýbat, buď na kole nebo občasným pomalejším popoběhnutím, protože velmi dobře rozuměl postoji ortopeda, který mu řekl: klidně to zkoušejte, když úplně přestanete, tak velmi pravděpodobně už nezačnete. Právě oba Rudlové jsou příkladem, že i po přestávce zaviněné nepříjemnými zdravotními problémy je vůle a touha běžců schopna návratu k běhání a dokonce i k závodům. Zdravotní příběh Rudly Stübegera výstižně charakterizuje Rudla Kusebouch v duchu svého typického vyjadřování: „ten člověk snad v sobě nemá orgán, který by neměl operovaný“. Jistě nadsázka, ale o něčem svědčí. Sám Rudla Kusebouch před časem věnoval mladšímu běžci své reprezentační tričko – reprezentační ve smyslu nápisu „Maratón klub Kladno“ – s tím, že už ho nebude potřebovat... a už v něm zase běhá.V roce 1990 bylo pánům shodně 50 let a teprve se mohli začít zajímat o maratony ve světě. Jak nerozumět vyprávění Rudly Kuseboucha, dnes čestného prezidenta Maratón klubu Kladno: „Nikdy jsem si ani nepomyslel, že bych se mohl někdy podívat na Západ a když jsem v roce 1996, tedy v 56 letech, vyběhl v New Yorku po startu maratonu na Verrazano – Narrows Bridge, v atmosféře desetitisícového davu, tak jsem normálně slzel“. A při tomto maratonu Ládovi Tlustému – díky jeho přednímu umístění mezi padesátníky – blahopřál stiskem ruky mnohonásobný olympijský vítěz Carl Lewis. Láda mu pravděpodobně úplně přesně nerozuměl, ale Carl jistě říkal něco v tom smyslu: a pozdravuj všechny běžce tam u Vás... Což Láda svou přítomností na závodech, včetně crossu na Hřebenkách, dělá. Láda Tlustý toho objel hodně, byl vícekrát v Americe i jinde po světě, Austrálii nevyjímaje. Jeho srdeční záležitostí je horský maraton ve Švýcarsku s výběhem na Jungfrau, kde má plný počet čtrnácti ročníků. Taky si jej pořadatelé považují a patří zde mezi Very Important Person.Že pánové mají nějaké ty maratony uběhnuté – a ne pomalu – je nejlépe suše představit statisticky:

Laskavý čtenář se jistě zastavil u věku, ve kterém pánové zaběhli své osobáky... k tomu není třeba nic dodávat. Snad jedině to, že všichni zmiňovaní začali běhat až po čtyřicítce.A ještě je na místě doplnit výkony Honzy Merunky z roku 2000, kdy už jako šedesátník běžel v Barceloně maratón za 2:59:07 a ještě v tomtéž roce se zlepšil v České Lípě na 2:57:05. No není to paráda... Barcelona, Česká Lípa... a Hřebenka? Ostatně mám v živé paměti, jak v roce 2003, kdy jsem s běháním – také po čtyřicítce – začínal, Honza Merunka přišel na kladenské Sletiště na hodinovku a na dotaz, jak se cítí povídá: „mě ty nohy ani moc nebolí“, a přitom jsem dobře věděl, že v sobotu před úterkem, kdy se hodinovka běžela, dal maraton v Benešově u Semil za 3:14:13 a týden před tím jsme oba běželi Mělnickou pětadvacítku. Je jasné, že uvedené výkony všichni pánové nutně podložili velkými objemy. Láda Tlustý mi nechal nahlédnout do svých statistik a aniž bych je nyní měl před sebou mohu říci, že za více než dvacet let zpátky nemá rok, kdy by nenaběhal 4 000 km a v některých letech i 5 či 6 tisíc a také nějakou tu sedmičku. A sedm tisíc kilometrů za rok, to už je nějaká láska k běhu... Samozřejmě má Láda naděleno od Pánaboha zdraví, žádnou dlouhou pauzu neměl a i dnes denně běhá a v součtu za měsíc je nad 400 kilometry nebo i výrazně víc.

Takže nám nezbývá než klukům popřát mnoho dalších kilometrů a poděkovat za to, že nám ukazují, co všechno je možné a co všechno lze překonat a že radost z běhu nemá žádné hranice.