Rozběhnuto

MARATONSKÁ TURISTIKA (NĚCO JAKO SCÉNÁŘ K FILMU)

1. HAWAII POPRVÉ

Loudavě a lehce znuděně jsem vystoupil z letadla a na úředníka s razítkem osvědčujícím legálnost vstupu na území United States Of Amerika jsem se podíval tak tvrdě, že mi ho tam, jak říkají Cimrmani, prdnul. Teda to razítko do pasu. Řečičky na téma „what is the purpose of your arrival ?“ jsem utnul jediným slovem : Honolulu Maraton (a jako kluk ze sídliště jsem v duchu dodal: vole). Pak jsem se stejně líně jak teče proud té řeky Mississippi překodrcal už po americké půdě letiště El Ej (Los Angeles) z Terminálu 2 na Terminál 5, protože na Hawai je to už místní let. ( Neříká se Local, ale Domestic - viz poznámka 1 pod čarou). A když letíte vnitrostátně, tak jste už trochu domorodec a teda jednou nohou Američan. Jak mám nakoukáno z filmovejch detektivek, kde unavenej hrdina vždycky říká barmanovi Jimi nebo Jacku : dvojitou s ledem, tak jsem podobně nenuceně v letištním baru (takovej lepší bufet) zahlásil: Hallo Johny, make me one - viz poznámka 2 pod čarou).

A v tom jsem se probudil…ještě s chutí toho objednaného Samuela Adamse na jazyku a říkám si: „…ona to taková kovbojka ten můj výlet na Hawaii nebude“. Pilot zahlásil, že za chvilku začneme klesat na přistání Honolulu Airport.

______________________________________

Poznámka 1: Nechci zdržovat a tříštit napínavost líčených událostí, pár odboček pod čarou si však současně nechci odpustit. S tou mou angličtinou je to pořád něco – samé nejasnosti. Třeba když jsem si z řady píp před sebou objednal poměrně rozšířený Blue Moon, byl jsem sličnou barmankoservírkou, či jak to říci, dotázán :“pajn? což jsem po již v minulosti prodělané a také „literárně“ zaznamenané zkušenosti se servírováním piva s citronem chápal tak, že to bude s ananasem, když jsme na Hawaii, tak nevím proč jsem to pivo dostal s pomerančem. Přitom vím již z první lekce učebnice pro samouky, že pomeranč je: an oringe.  Teď když si to Gábina přečetla tak mi napovídá, že asi myslela „pint“ jako míru objemu, velikost sklenice…asi jsem anglicky, jazykově a nejspíš tak vůbec votroubenej…a přitom to znám z tý štěchovický písničky o Babičce Marry – pintu džinu, lumpové prokletí. Holt  jsem se měl víc učit.

(Poznámka 2: to „make me one“ mám z našeho „udělej mi jedno“, protože „tak je to správně“. Dnes už je tahle hláška vzácná, ale dříve se takhle pivo objednávalo a rozumím tomu tak, že jde o vyjádření toho, že sládek pivo vaří a hostinskej dělá. Však se říká – a mám to mimochodem taky od krušovickýho sládka pana Šmída, co mi s ním Pepa Beránek seznámil po doběhu Soudku -   že dobrý či špatný pivo je z celý půlky věcí hospody, jak ho „ošetří“,… to jsou hlavně ty čistý trubky, správná teplota, aby se rychle vytočilo a neoxidovalo v sudu…no je toho víc. Dneska se běžně říká „dám si jedno“, což tu romantiku čepování jaksi „zplošťuje“. Jo a taky jen tak na okraj: mašinfíra „vede“ vlak.)    

2. HAWAII PODRUHÉ

K samotnému maratonu. Rozběhl jsem to opatrně a stejně tak opatrně doběhl…no a mezitím byl docela slušnej protivítr. Žádná dešťovka (jako přeháňka) a jak se rozednilo, což bylo asi dvě hodiny po startu (startuje za tmy v 5:00 ráno), bylo pod mrakem, takže žádná výheň. Tak jako teplo tu je, ale řekl bych, že letošní Kladenskej maraton byl teplejší. Nebo se mi to zdá díky tomu, že jsem ho pálil rychlejc. Taky tady je ta jiná vlhkost, zkrátka jiné povětří, než jsme zvyklí, ale běžet se to dá „normálně“. Třeba do hicu, co jsme byli v roce 2006 na Mittelrhein maratonu v Německu, to tady má daleko. Tam to bylo to „kontinentální“ horko, to přímořský není tak suchý. Jistě záleží jak komu co sedne, mě se tady běželo dobře. Ke konci, tak těch obvyklých 5 kilometrů, mi tak jako tuhly stehna, ale pořád jsem to trochu točil. Znám horší doběhy a je to vždycky o tom, co má člověk za sebou v přípravě. Já od září snížil kilometráž a běhal kratší dištance…no zase se snahou je zrychlit. A tohle je samozřejmě maratonská turistika. Taky je tam nějakej ten kopeček, sice žádnej zázrak, dolů sice pomůže…ale nahoru holt né. Takže jsem se dostal pod 3:28 a jsem spokojenej.

Technická poznámka: Maraton se běžel 11. prosince a kolem 7. listopadu mě začalo bolet lýtko, sval. Při výklusu to šlo, při zrychlení se to zhoršovalo. Kaštanku, tedy patnáctku, jsem týden po vylíhnutí problému odběhl s kompresními podkolenkami, měl jsem je v podstatě poprvé a o noze jsem věděl, ale drželo to i když ke konci to už bylo trochu horší. Za týden na desítce (Dvojice) jsem si kompresi nevzal ( jsa bordelář nemohl jsem podkolenky najít) a doběhl se zebezapřením, kdyby to bylo delší, tak bych musel odstoupit. Dal jsem si tedy úplnou pauzu deset dní, vybavil se tejpovací páskou a novými kompresními návleky, s kterýmžto vybavením jsem také odběhl maraton – a bez problémů.   Před maratonem jsem byl obden třikrát vyklusat po pěti kilometrech a po příjezdu do Honolulu si dal desítku, tři dny před, pak už jen dva tři kiláčky na prokrvení po ránu. Když jsem to lýtko nechával úplně odpočinout, tak jsem jej masíroval, pár dní přikládal led a několik dní naopak prohříval UV lampou a byl párkrát na ultrazvuku. Nevím co pomohlo, jestli teplo nebo zima. Možná na prokrvení potřebné pro zahojení toho něčeho tam nebylo od věci ani jedno špatně. Někdy, třeba při zánětu, je teplo kontraindikováno, tohle ale zánět nejspíš nebyl. Šalamouncky bych to nazval „mikrotrauma“ i když co to přesně je, že? Asi tam nějaký ty svalový vlákna byly chabrus. Možná jak ty úpony tahaj, tak ta hlava svalu se protahuje chvilku jinak než by měla – asi mě roznemohl ten kopec na Křivoklátě, ač bezprostředně při závodě ani po něm jsem nic zvláštního necítil. Až dny další.   Překvapivě to odešlo rychle a jestli pomohly tejpy a kompresní stažení – těžko říct, jestli bez těchto propriet by to bylo stejný nebo horší? Každopádně ta desítka bez stažení to zhoršila, před tím patnáctka s kompresí byla výrazně lepší. A maraton, sice žádná rychlost jako na desítku, ale v pohodě a po něm taky dobrý. Doufám, že jak zkusím po nabytí sil nějakou rychlost, že se to znovu neozve.      

3. HAWAII POTŘETÍ

Do hotelu jsem to měl z cíle tak 500 metrů…tomu se říká strategie, že. Díky tomu rannímu startu jsem byl před 9:00 v posteli, asi tři hodinky jsem se válel a i zdřímnul, pořád ten časovej posun, brzo ráno na nohou, zkrátka časovej mix. Ale po poledni jsem vstal a nic moc mě nebylo, takže jsem se vydal na tak trochu i původně zamýšlený výlet. Měl jsem už z domova z průvodce vytipováno několik „trailů“, rozumějme takovejch turistickej vejšlapů v „divočině“ a na jednu tu trasu jsem vyrazil…do kopců nad městem. Takovou půlhodinku autem od pláže Waikiki, něco jako kdybychom v Praze vyrazili z centra do Šárky. Džungle jak z Predátora – teda skoro. Prošel jsem si tu turisticky připravenou cestu tak hodinku k vodopádu a zpátky, nohy jsem příjemně prokrvil a musím říci, že takhle fajn po maratonu mě ještě nebylo. (Že bych se zbytečně moc šetřil ha ha?) Cesta je schůdná i pro děti tak od čtyř let, ale lidí tam moc nebylo, proti záplavě převážně Japonců při výletu do kráteru sopky (kde to vypadalo jak na Tatranské magistrále ve špičce sezony) to tady byla naprosto komorní záležitost, místy jsem byl úplně sám. Musím říci, že to byl „zlatej hřeb večera“.   

4. HAWAII POČTVRTÉ

Po večerech dělám turistu, nic jinýho taky nejsem,  a flákám se po „barech“ či řekněme hospodách, dám si jedno, dvě, tři malý piva (sám taky nejsem moc large), nejradši k nějakejm těm mořskejm potvorám, po maratonu jsem si dal takovej lepší cheesburger s hranolkama, když už jsem v té Americe, protože kdy jindy udělat nějakou tu plánovanou dietní chybu, ne. No a při tom popíjení a „sátí“ atmosféry koukám na sporty běžící na všudypřítomných obrazovkách, hlavně basket a americkej fotbal. A víte co si tak říkám? Že už si já ani nikdo z nás už nedopřeje – a že bych tedy chtěl – bejt na „střední“ kapitánkou roztleskávaček. To je taková atmosféra v tvářích a pohybech těch holek,. Ono to vypadá, že jsou to jen hopsandy, ale možná některá z nich bude pokračovat třeba na Harwardu a kdo ví kam to dotáhne. Je fajn koukat, jak si to holky užívaj. K čemu předstírat těžkýho intelektuála – i když i to může někomu dělat dobře – co je lepšího než „bejt prostě v pohodě“.  

A ještě jeden hospodskej střípek. To takhle už po maratonu sedím a rozpočítávám pípy před sebou (ententiky dva špalíky), který že si dám tentokrát, a takový starší soused vedle mě mi něco začal povídat, taková ta hospodská polite conversation, samozřejmě ihned nazřel, že jako s rodilým mluvčím si se mnou nepopovídá, ale.. pracoval prý asi dva roky v Evropě, ve Švýcarsku a říkal že navštívil i Prahu, takže se tvářil, že je v obraze a prej jestli jsem běžel a na tričku měl nápsáno Czech, já že jo, takže mě prej viděl z chodníku a zaregistroval ten nápis. Náhodička. Jinak na okraj -  s tím povzbuzováním to tady nebylo nic moc, žádný davy podél trasy, asi jako v Praze, kde jsou lidi jen v centru a u doběhu. Takže jsme v hospodě lámaně (z mé strany) probrali tu Evropskou unii a shodli se, že Americká exekutiva ve Washingtonu ( teď mě napadá, že formulace z Vinetoua : „Bílý otec ve Washingtonu“ není dnes úplně vystihující) má před šéfy stojící v čele EU více ze hry, zkrátka že ta americká a evropská unie není totéž.   

5. HAWAII POPÁTÉ

Do Honolulu jsem dorazil ve středu večer a od čtvrtka od rána mohl z okna hotelu pozorovat, jak podél moře pořád někdo běží. Tedy ti pořád někdo bylo ze sta sto deset Japonců, ostatní jen potvrzovali, že není pravidla bez výjimky, tedy že to je japonská záležitost. Takže jsem se k těm nejaponským výjimkám taky přidal. Jedině kde jsem Japonce neviděl, bylo při návštěvě Pearl Harboru.  A běžci se objevovali nejen ráno, ale v průběhu celého dne. No a teď v pondělí po nedělním maratonu koukám, že nikdo venku nepobíhá. Pročpak asi? Ale to byl jen první pohled, když jsem vyrazil ven, tak tu a tam někdo pobíhal, sice proti předmaratonským dnům značný pokles, ale přece. Asi nějaký snahy o výklus, o což jsem se taky pokusil a nebo někdo z doprovodu účastníků kdo neběžel a načichl, jak se koukal na tu energii valících se dvaceti tisíc. Od hotelu jsem po pláži běžel takovým tím pomaratonským stylem asi dva kilometry – a v rámci zahájení přípravy na Xterru skočil do moře a zpátky doplaval…no tak to samozřejmě kecám, že…ale dejme tomu, tři sta metrů jsem uplaval. A protože to myslím s tím tréninkem vážně, tak odpoledne, když už jsem u toho oceánu, jsem dal ještě třetí fázi a vyplaval na volné moře tak 250 metrů od břehu, což mi dalo celkem slušný půlkilometr a jako začátek je to slibný počin. Kde jinde taky začít trénovat na triatlon než na Hawaii, tady to jde samo…skoro.         

6. HAWAII POŠESTÉ

Malé statistické zamyšlení. Napadlo mě srovnat Kladno a Honolulu. Má to svá proti, ale i pro a hlavně proč ne. Honolulu marathon má více účastníků, Kladno je zase výrazně kvalitnější. 19 078 běžců na Hawaji je více než kladenských 178 doběhnuvších. Hawaijský vítěz Nicholas Chelimo z Keni nadělil na dálku Mulugetovi Serbessovi na Kladně nijak závratných patnáct a půl minuty ( 2:14:55 proti 2:31:28). Mezi ženami byl rozdíl větší, Ethiopanka Woynishet Girma dala Honolulu za 2:31:41…ale na kladenskej ženskej traťák to zas o moc taky není. Ale hlavně: Na Hawaji se pod 3 hodiny vešlo z toho početného davu jen 57 bežců, což dá téměř mizivých 0,3 %, oproti 7 na Kladně, kteří tvoří celá 4 %, pod 3:30 u moře běželo 355 účastníků, u nás 46, což dělá v procentním rozdílu propastných 1,9 ku 26,1. Takže jinými slovy, na Kladně se více  než čtvrtina dostala pod tři a půl hodiny, kdežto na Hawaji méně než dvě procenta. A s přibívajícími časy se rozdíl v „kvalitě“ rozevírá stále více, vždyť pod 4 hodiny se na Kladně dostalo 54,5 %  a v Honolulu jen 7,5%, což je propastných sedmačtyřicet procent. Je zřejmé, že pro davy na Hawaji jde o opravdu turistiku, v drtivé většině o Japonskou. Trať vede z valné části po stejné trase tam i zpět a tak jsem v protisměru po půlce pozoroval ty pomalejší, jak běží a běží a postupně ti více a více vzadu přecházejí do chůze.

Schválně jsem nalistoval běžce (či běžkyni?) přesně v polovině pole doběhnuvších, tedy v pořadí na 9 539. místě a Maho Kakimoto je zde v čase 5:46:36. Takže asi takhle.

7. HAWAII POSEDMÉ

Ještě jedno zamyšlení k té turistice. Když už je člověk na cestách někde dál, neřkuli za mořem, tak celkem přirozeně zauvažuje, kam se podívat cestou. Jako první při plánech Hawajských mě napadlo západní pobřeží USA, kde jsem nikdy nebyl, tedy San Francisko nebo Los Angeles, přes které se lítá. Nakonec jsem zvolil New York, kde jsem již byl, ale který má něco, co přitahuje. Stihnout by se dalo i něco jiného případně více zastávek, ale vždycky je to kompromis času, energie na trmácení se v přeci jen neznámém prostředí a v neposlední řadě samozřejmě peněz, protože nic není zadarmo. Takže při cestě zpátky jsem se na tři dny zastavil na Manhatanu a znovu si s trochou nostalgie proběhl pár kilometrů po trase Newyorského maratonu, tedy tu cílovou část v Central Parku. Běhat jsem tu už celkem byl určitě více než desetkrát, při svých předchozích návštěvách vícekrát, ono se v okolí jinde taky moc běhat nedá. Naposled jsem se tu stejně jako teď na skok zastavil při cestě z Bostonského maratonu před dvěma roky. Když jsem tady byl poprvé na Newyorském maratonu, tak jsme to se synem Tomášem zpátky vzali přes Floridu, jak mě inspirovali kamarádi, kteří zdejší maratonskou trasu prošlápli již v devadesátých letech. Ale zkrátka nějak když je příležitost, tak mě to táhne na Time square a do čínské čtvrti v NY, než na Floridu či jinam. Taky teď můžu nenuceně říkat, že vánoční dárky nakupuju v New Yorku. Ono je to nakonec stejně drahé jak u nás, ale počítám, že Gábina se díky té běžecké čepici s dírou na ohon vzadu zrychlí na desítku nejméně o tři vteřiny. A jestli ne, tak to teda nevim.

Takže jsem „měl Hawaii“ a jak řekla dcera Jana: teď ji už budeš mít „pořád“. A to taky budu odpovídat na otázku: jak se máš? Takže: mám Hawaii.