9.kapitola
Byl pozdní večer téhož dne a já jsem se chystala napochodovat do nebezpečí. Zatraceně! Ale mohla jsem si za to sama. Během několika bleskových telefonátů se Alcide s Furnanem dohodli, kde se sejdou. Představila jsem si je, jak sedí naproti sobě, za nimi stojí jejich zástupci a všichni společně hledají východisko. Objeví se paní Furnanová a manželé jsou zase spolu. Všichni budou spokojení, nebo se přinejmenším otupí nejostřejší hroty vzájemného nepřátelství. U toho už ale nebudu.
Čekala jsem u opuštěné kancelářské budovy ve Shreveportu. Byl to tentýž objekt, ve kterém se konalo klání o vůdčí místo ve smečce vlkodlaků. Naštěstí tu byl se mnou Sam. Všechno tonulo ve tmě a v chladu a vítr mi čechral vlasy na ramenou. Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu a už jsem se nemohla dočkat, až bude všechno za mnou. Sam to sice nedával najevo, ale vsadila bych se, že jím cloumaly podobné pocity.
Byla to moje vina, že se tady ocitl společně se mnou. Strašně ho totiž zajímalo, co se děje mezi vlkodlaky, takže jsem před ním musela s pravdou ven. Říkala jsem si, že až zase někdo vejde do baru U Merlotta a pokusí se mě zastřelit, měl by Sam vědět, proč má podnik plný děr po kulkách. Když mi pak oznámil, že půjde se mnou, vehementně jsem proti tomu protestovala, ale nakonec jsme u té opuštěné budovy přece jenom skončili spolu.
Možná, že si něco nalhávám. Možná jsem prostě chtěla mít s sebou přítele, který by bezvýhradně stál na mé straně. Možná jsem jenom byla vyděšená. Vlastně žádné „možná“.
Večerní vzduch byl lezavý a oba jsme měli na sobě nepromokavou bundu s kapucí. Ne že bychom ty kapuce potřebovali, ale kdyby se ještě víc ochladilo, přišly by nám vhod. Opuštěná budova, která se rozprostírala před námi, tonula v chmurném tichu. Stáli jsme u nakládací a vykládací rampy firmy, která přijímala a vypravovala jakési rozměrné zboží. Obrovská kovová rolovací vrata, u nichž se skládaly zásilky, vypadala v matné záři bezpečnostních světel jako obří lesklé oči.
Těch velkých lesklých očí kolem nás svítilo mnohem víc. Vyjednávali tady spolu Tryskáči a Žraloci. Och, promiňte, Furnanovi vlkodlaci a Herveauxovi vlkodlaci. Obě skupiny téže smečky mohou dospět k dohodě, ale také nemusejí. A mezi nimi, přímo uprostřed, měňavec Sam a telepatka Sookie.
Cítila jsem, jak se mi ze severní i z jižní strany dobývají do hlavy divoce pulzující mozkové vlny obou skupin vlkodlaků. Otočila jsem se k Samovi a od srdce jsem mu řekla: „Nikdy jsem ti neměla dovolit, abys sem se mnou chodil. Měla jsem držet jazyk za zuby.“
„Už sis zvykla tajit mi spoustu věcí, Sookie. Chci, abys mi říkala, co se ti děje. Zvlášť pokud ti hrozí nebezpečí.“ Lehký větřík, který se proháněl mezi prázdnými budovami, Samovi čechral zlatavě rusé vlasy. Dnes jsem víc než kdy jindy cítila Samovu odlišnost. Sam je měňavec se vším všudy. Může se proměnit v cokoliv. Nejradši na sebe bere podobu psa, protože psi jsou velice přátelská domácí zvířata a lidé po nich moc často nestřílejí. Zadívala jsem se mu do modrých očí a spatřila v nich divoký záblesk. „Jsou tady,“ řekl a nastavil nos proti chladnému vánku.
Krátce nato se nalevo i napravo od nás, zhruba dva a půl metru od sebe, zastavily dvě skupiny vlkodlaků a snažily se soustředit.
Ve Furnanově skupině, která byla početnější než Alcidova, jsem si všimla několika nových tváří, mimo jiné detektiva Cala Myerse. Furnan, který o sobě tvrdil, že je naprosto nevinný, měl zřejmě hodně pevné nervy, když se odvážil přivést s sebou i jeho. Zaregistrovala jsem také mladičkou holčinu, se kterou se nahý Furnan po svém vítězství nad Jacksonem Herveauxem před očima všech přihlížejících zástupců svého rodu spojil, aby tak oslavil získání vlády nad smečkou vlkodlaků. Dnes večer dívka vypadala o milion let starší než tehdy.
V Alcidově skupině jsem viděla rudovlasou Amandu, která na mě s vážným výrazem pokývala hlavou, a několik vlkodlaků, které jsem viděla v baru Psí chlup, když jsme tam před časem v noci zašli s Quinnem. Ta hubená dívka, která tehdy měla na sobě přiléhavý kožený živůtek, stála těsně za Alcidem a z jejího výrazu čišela nedočkavost, ale zároveň i nepopsatelný strach. S překvapením jsem zjistila, že je mezi nimi i Dawson. Takže Tray nebyl takový vlk samotář, jak sám sebe líčil.
Alcide a Furnan vystoupili z hloučku svých věrných.
Byl to dohodnutý formát nadcházejícího jednání nebo schůzky, nebo jak se to dá nazývat: Já budu stát mezi Furnanem a Alcidem. Každý z obou vůdců mě chytí za jednu ruku. A zatímco spolu budou hovořit, já budu fungovat jako lidský detektor lži. Odpřisáhla jsem jim, že pokud ten či onen vůdce svému partnerovi zalže a já to podle svých nejlepších schopností poznám, okamžitě to řeknu nahlas. Uměla jsem číst myšlenky, ale mozek dokáže klamat nebo být obtížně čitelný. Nic podobného jsem ještě nikdy nedělala, takže jsem se v duchu modlila, abych dnes večer obstála, aby mé schopnosti fungovaly přesně a spolehlivě a abych je dokázala moudře použít a přispět tak k ukončení tohohle nesmyslného zabíjení.
Alcide ke mně toporně přistoupil a jeho tvář vypadala v tvrdém světle bezpečnostního osvětlení nezvykle drsně. Poprvé jsem si při pohledu na něj uvědomila, že je pohublý a vypadá, jako kdyby najednou zestárl. V černých vlasech mu prosvítaly stříbrné nitky, které jsem tam za života jeho otce ještě neviděla. Ani Patrick Furnan nevypadal dobře. Vždycky musel bojovat se sklonem k nadváze, ale teď jsem z něj měla pocit, jako kdyby přibral osm až deset kilo. Úloha vůdce smečky mu zjevně nesvědčila. A manželčino zmizení mu v obličeji zanechalo nezahladitelné stopy.
Udělala jsem něco, co bych od sebe nikdy v životě nečekala. Napřáhla jsem pravou ruku a podala mu ji. Uchopil ji a hned nato mi celé tělo zaplavil proud jeho myšlenek. Mozek vlkodlaků je velmi komplikovaný a není snadné do něj nahlédnout, ale tentokrát jsem nenarazila na žádné větší problémy, protože Furnan se plně soustředil na úkol, který bylo zapotřebí řešit. Napřáhla jsem ruku k Alcidovi a ten ji uchopil stejně pevně jako Furnan. V první chvíli jsem měla pocit, jako by mě zaplavila další mohutná vlna. Potom se mi však podařilo oba proudy od sebe oddělit, abych se v nich neutopila. Furnanovi ani Alcidovi by nedělalo problémy navzájem si nahlas lhát, ale v duchu to tak snadno nejde. Přinejmenším ne důsledně. Zavřela jsem oči. Za pomocí mince vyhozené do vzduchu získal možnost položit první otázku Alcide.
„Patricku, proč jsi zabil mou přítelkyni?“ Alcidova slova zněla, jako kdyby mu drásala hrdlo. „Byla to čistokrevná příslušnice našeho rodu, takže mírumilovná, jak jen vlkodlak dokáže být.“
„Nikdy jsem nikomu ze svých lidí nenařídil, aby zabili někoho z tvých stoupenců,“ odpověděl Patrick Furnan. Hlas mu zněl vyčerpaně a sám Furnan působil dojmem, jako kdyby sotva stál na nohou. Stejný dojem ve mně vyvolával i tok jeho myšlenek − byl pomalý, unavený, jako kdyby proudil z opotřebovaného mozku. Četla jsem v něm mnohem snáz než v Alcidově hlavě. Svá slova myslel vážně.
Alcide ho nesmírně pozorně vyposlechl a řekl: „Poručil jsi někomu, kdo nepatří do tvé smečky, aby zabil Marii-Star, Sookii a paní Larrabeeovou?“
„Nikdy jsem nikomu neporučil, aby zabil kohokoliv z vás.“
„Myslí to vážně,“ poznamenala jsem.
Furnan však bohužel nedržel pusu. „Nenávidím tě,“ dodal, ale znělo to stejně vyčerpaně jako jeho předcházející prohlášení. „Byl bych rád, kdyby tě porazil náklaďák, ale nikoho jsem nezabil.“
„I tohle myslí vážně,“ řekla jsem, možná až příliš úsečně.
„Jak můžeš tvrdit, že jsi nevinný,“ vyhrkl Alcide, „když máš mezi svými lidmi Cala Myerse? To on vzal na Marii-Star nůž a zabil ji.“
Furnan se zatvářil zmateně. „Cal tam nebyl,“ zaprotestoval.
„Myslí to vážně,“ řekla jsem Alcidovi a otočila se k Furnanovi. „Cal tam byl a Marii-Star zabil.“
I když jsem se snažila udržet pozornost, uslyšela jsem kolem Cala Myerse vzrušený šepot a všimla jsem si, že ostatní Furnanovi stoupenci od něj poodstoupili.
Teď byla řada na Furnanovi, aby položil další otázku.
„Moje žena,“ začal a hlas se mu zlomil. „Proč ta?“
„Já jsem Libby neunesl,“ prohlásil Alcide. „Nikdy bych neublížil žádné ženě, zvlášť ne ženě našeho rodu, která má děti. A nikdy bych nikomu nepřikázal, aby to udělal.“
Myslel to vážně. „Alcide to neudělal a nikomu to neporučil,“ řekla jsem. Alcide však k Furnanovi cítil přímo sžíranou nenávist. Při tom klání o místo vůdce smečky totiž Furnan nemusel Jacksona Herveauxe zabít, ale přesto to udělal. Zřejmě považoval za lepší ujmout se své vedoucí role tím, že se zbaví svého největšího rivala. Jackson by se nikdy nepodřídil jeho vůli a po mnoho následujících let by pro něj představoval obrovský problém. Z obou stran ke mně proudily myšlenkové vlny tak silné, že mi málem vypálily díru do hlavy. „Uklidněte se! Oba,“ napomenula jsem je. Cítila jsem za sebou Sama a vnímala jeho teplo i myšlenky. Otočila jsem se k němu. „Same, nedotýkej se mě, ano?“
Pochopil a odešel stranou.
„Ani jeden z vás nezabil ty lidi, co přišli o život. A ani jeden z vás jejich vraždu neobjednal. Pokud můžu soudit.“
„Předvolej Cala Myerse, aby nám odpověděl na otázky,“ řekl Alcide.
„Kde je tedy moje žena?“ ozval se Furnan.
„Mrtvá a pryč,“ ozval se náhle výrazný ženský hlas. „A já jsem připravená nastoupit na její místo. Cal patří ke mně.“ Všichni jsme zvedli hlavu, protože hlas přicházel z rovné střechy budovy. Pokud mě zrak neklamal, spatřila jsem ještě další čtyři vlkodlaky. Hnědovlasá žena, která na nás promluvila, stála na samém okraji střechy. Měla smysl pro dramatické vyhrocení situace, jen co je pravda. Ženy z rodu vlkodlaků měly moc a těšily se významnému postavení, ale nikdy nestály v čele smečky… zatím. Tahle byla impozantní a mocná, přestože měřila necelých sto šedesát centimetrů. Zdálo se, že je odhodlaná ke všemu, mohu-li to tak říct. Byla totiž úplně nahá. Možná jenom chtěla Alcidovi a Furnanovi naznačit, co se jim nabízí. A nebylo toho málo, soudě podle množství i kvality.
„Priscilla!“ vydechl Furnan.
To jméno mi pro ženu z rodu vlkodlaků připadalo tak nemístné, že jsem cítila, jak se podvědomě usmívám, což vzhledem k situaci nebyl nejlepší nápad.
„Znáš ji,“ procedil Alcide skrz zuby. „To je součást tvého plánu?“
„Ne,“ odpověděla jsem za něj. V duchu jsem se horečně probírala všemi myšlenkami, které jsem dokázala přečíst, a nakonec jsem zachytila jednu zvlášť zajímavou. „Furnane, Cal je její dílo. Zradil vás.“
„Myslela jsem si, že když odstraním pár klíčových děvek, vy dva se navzájem zabijete,“ řekla Priscilla. „Bohužel to nezabralo.“
„Kdo to je?“ zeptal se znovu Alcide Furnana.
„Žena Arthura Herberta, vůdce smečky z okrsku St. Catherine.“ Okrsek St. Catherine se rozprostíral daleko na jihu, východně od New Orleansu, a těžce ho zasáhl hurikán Katrina.
„Arthur je po smrti. Přišli jsme o domov,“ pokračovala Priscilla. „Chceme ten váš.“
Všechno bylo nad slunce jasné.
„Cale, proč jsi to udělal?“ zeptal se Furnan svého zástupce. Cal měl mít dost rozumu a přesunout se na střechu, dokud ještě mohl. Teď kolem něj Furnanovi a Alcidovi vlkodlaci utvořili kruh.
„Cal je můj bratr,“ zavolala na ně Priscilla. „Radím vám, abyste mu nezkřivili ani vlásek.“ Z jejího hlasu zazníval zoufalý podtón, který ještě před chvílí nebyl slyšet. Cal s nešťastným výrazem zvedl hlavu k sestře. Došlo mu, v jaké situaci se ocitl, a byl by ze všeho nejradši, kdyby jeho sestra sklapla. Byla to jeho poslední myšlenka.
Náhle se objevila Furnanova ruka, ale už bez rukávu a úplně pokrytá chlupy, a vůdce smečky se vrhl na svého někdejšího zástupce a doslova ho rozpáral. Jakmile zrádce dopadl na zem, Alcidova ruka, v mžiku změněná v tlapu s drápy, se zezadu zaryla do Calovy hlavy a z vlkodlakova těla na mě obloukem vystříkl krvavý gejzír. V Samovi, který stál za mnou, vřela energie, která předznamenávala jeho nadcházející přeměnu ve zvíře, vyvolanou napětím, pachem krve a mým podvědomým vyjeknutím.
Priscilla Herbertová řvala v záchvatu zuřivosti a zoufalství. S elegancí, jaké není schopen žádný obyčejný smrtelník, seskočila ze střechy na parkoviště a její nohsledi, kterých bylo na střeše ukryto víc, než se zprvu zdálo, ji následovali.
Válka začala.
Sam a já jsme se připojili k hloučku shreveportských vlkodlaků, a jakmile nás Priscillini lokajové začali obklopovat, Sam mi pošeptal: „Proměním se, Sookie.“
Nechápala jsem sice, jak by v této situaci někomu mohla pomoct kolie, ale přikývla jsem. „Fajn, šéfe.“ Sam se na mě trochu pokřiveně zazubil, shodil ze sebe oblečení a předklonil se. Všichni ostatní muži − členové smečky − udělali totéž. V mrazivém nočním vzduchu zazněly odporné zvuky, které provázejí každou přeměnu člověka ve zvíře a znějí podobně, jako kdyby někdo posunoval těžké předměty v lepkavé vazké tekutině. A všude kolem mě se najednou protahovali a oklepávali vlci. Poznala jsem Alcida a Furnana v jejich živočišné podobě a pokusila se spočítat všechny vlkodlaky v naší nečekaně sjednocené smečce, ale nedařilo se mi to, protože pobíhali kolem dokola a připravovali se na nadcházející boj.
Otočila jsem se k Samovi, abych ho poplácala po hlavě, a najednou jsem zjistila, že stojím vedle lva.
„Same,“ zašeptala jsem a lev zařval.
Všichni zůstali stát jako přimražení. Shreveportští vlkodlaci byli stejně vyděšení jako ti ze St. Catherine, ale po chvíli si uvědomili, že Sam je na jejich straně, takže se mezi prázdnými budovami ozvalo vzrušené poštěkávání.
Pak začala bitva.
Sam se mě pokusil zaštítit tělem, což bylo nemožné, ale rozhodně jsem jeho galantní snahu ocenila. Jako neozbrojená normální smrtelnice jsem si připadala naprosto bezmocná. Byl to strašně nepříjemný pocit − vlastně děsivý pocit.
Byla jsem nejkřehčí a nejzranitelnější bytost na bojišti.
Sam si vedl úžasně. Svými mohutnými tlapami uštědřoval rány hlava nehlava a každý vlkodlak, kterého jimi zasáhl, se zhroutil k zemi. Poskakovala jsem kolem dokola ve snaze neustále se držet mimo dosah bojujících protivníků. Nemohla jsem ale sledovat všechno, co se odehrávalo na bitevním poli. Skupinky vlkodlaků ze St. Catherine se vrhly na Furnana, Alcida a Sama, ale všude kolem nich se odehrávaly další dílčí zápasy. Uvědomila jsem si, že ty cizácké skupinky měly za úkol skolit místní vůdce, a dokázala jsem si představit, že se to neobešlo bez důkladného naplánování. Priscilla Herbertová sice zapomněla včas stáhnout bratra ze scény, ale nijak se tím nenechala ochromit.
Zdálo se, že si mě nikdo nevšímá, protože jsem nepředstavovala nebezpečí. Ale nemohla jsem vyloučit, že mě srazí některý z vrčících bojovníků a utrpím stejně těžké zranění, jako kdybych byla přímo terčem nepřátelského útoku. Priscilla, která se nyní proměnila v šedivého vlka, se vrhla směrem k Samovi. Zřejmě chtěla dokázat, že má větší kuráž než všichni ostatní, když si troufá zaútočit na nejsilnější a nejnebezpečnější cíl. Jenomže než si k němu v divoké skrumáži proklestila cestu, Amanda ji kousla do nohy. Priscilla se na menší vlčici ohlédla a vycenila zuby. Amanda uskočila dozadu a Priscilla se zase otočila a spěchala dopředu k vyhlédnutému cíli. Amanda se však znovu vrhla vpřed a opět jí zaťala zuby do nohy. Protože Amanda měla dostatek síly, aby svým kousnutím dokázala zlomit nepříteli nohu, Priscilla její útok nemohla považovat za pouhý nepříjemný incident. Vrhla se na menší vlčici plnou vahou těla, a než jsem si stačila pomyslet „Ach ne!“, zakousla se jí svými železnými čelistmi do krku a zlomila jí vaz.
Zůstala jsem stát na místě, úplně ochromená hrůzou. Priscilla mezitím upustila Amandino bezvládné tělo na zem, přikrčila se a skočila Samovi na záda. Sam se usilovně otřásal, ale Priscilla mu zaryla drápy do šíje a držela se ho jako klíště.
Měla jsem pocit, jako kdyby ve mně cosi prasklo. Podobně jako Amandiny krční obratle. Přišla jsem o rozum. Opustil mě pud sebezáchovy, který jsem si měla pečlivě hlídat, a vrhla jsem se do vzduchu, jako kdybych i já byla vlčice. Ve snaze nesklouznout po zvířecích tělech, která se vzdouvala na zemi, jsem se zachytila srsti na Priscillině krku, nohama jsem se jí zaklesla za břicho a oběma pažemi jsem ji objala kolem šíje. Priscilla Sama nechtěla pustit, takže sebou mrskala na obě strany, aby mě ze sebe setřásla. Já se jí však držela jako pijavice.
Nakonec musela Samův krk pustit, aby se mě zbavila. Svírala jsem ji stále pevněji, zatímco ona se mě pokoušela kousnout. Nemohla se však jaksepatří otočit, protože jsem jí stále ležela na zádech. Dosáhla mi tlamou k noze a poranila mě svými ostrými tesáky, ale nepodařilo se jí zakousnout se do ní a už ji nepustit. Šrám na noze jsem skoro necítila, zato paže mě bolely jako čert, jak jsem se je snažila svírat stále pevněji. Kdybych jen na okamžik povolila sevření, skončila bych jako Amanda.
Přestože se všechno odehrálo tak rychle, že jsem tomu ani nemohla uvěřit, měla jsem pocit, že se vlčici Priscillu pokouším zabít už celou věčnost. Neříkala jsem si v duchu: „Chcípni, chcípni!“, jenom jsem chtěla, aby toho všeho nechala a dala mi pokoj. Jenomže ta zatracená ženská-vlčice přestat nemínila. Náhle se ozval uši drásající řev a těsně kolem mých paží se mihly bílé tesáky. Došlo mi, že bych to měla vzdát. Jakmile jsem uvolnila ruce, dopadla jsem na zem, pak se chvilku kutálela po chodníku a zastavila jsem se až o kus dál.
Krátce nato se ozvalo tiché lupnutí a já jsem nad sebou spatřila Claudine. Byla oblečená do pyžama a vlasy měla rozcuchané, protože zřejmě vyskočila přímo z postele. Zpod jejích rozkročených nohou jsem viděla, že lev vlčici málem ukousl hlavu a potom nechal zvíře znechuceně dopadnout na zem. Nakonec se otočil a rozhlédl se po celém parkovišti, aby zjistil, odkud mu hrozí další nebezpečí.
Jeden z vlků se vrhl na Claudine, ale ta dokázala, že už je dočista v bdělém stavu. Jakmile útočník vyskočil a ocitl se ve vzduchu, Claudine ho popadla za uši a roztočila ho, přičemž využila jeho vlastní setrvačnosti. Nakonec obrovského vlkodlaka odhodila se stejnou lehkostí, s jakou mladý výrostek vyhazuje prázdnou plechovku od piva. Chlupáč se rozplácl o nakládací rampu s hlasitým žuchnutím, které znělo jako poslední zvuk jeho života. Rychlost vlkova útoku i jeho vyústění mi připadaly naprosto neuvěřitelné.
Claudine se pak už ani nepohnula a já jsem měla tolik rozumu, že jsem také zůstala ležet na místě. Byla jsem vyčerpaná, vyděšená a taky trochu zakrvácená, i když jsem měla na noze jen jeden krvavý šrám. Takový bojový střet trvá jen krátce, ale neuvěřitelně rychle vás připraví i o poslední zbytek sil. Přinejmenším u lidí to tak chodí. Claudine však vypadala čerstvá jako rybička.
„Jen do toho, ty pitomče chlupatá!“ vykřikla náhle Claudine a napřáhla obě ruce, jako kdyby vlka, který se k ní plížil zezadu, lákala k sobě. Otočila se dozadu, aniž by pohnula nohama, což byl pohyb, jaký by tělo obyčejného smrtelníka nezvládlo. Hned nato se vlkovi dostalo stejné lekce jako před chvílí jinému příslušníkovi jeho smečky. Pokud jsem si dobře všimla, Claudine se při tom dokonce ani nezadýchala. Ale oči měla rozšířené a v nich mnohem pozornější pohled než jindy, zkrátka připravená okamžitě zasáhnout.
Náhle se znovu ozval řev, štěkot, bolestné kvílení a další zvuky, na jejichž původ jsem raději ani nemyslela. Ale asi po dalším pětiminutovém boji všechen hluk utichl.
Claudine ke mně po celou dobu ani nesklopila oči, protože mě bedlivě střežila před možnými útočníky. Když se na mě konečně podívala, zamrkala. Takže jsem vypadala hodně zle.
„Zpozdila jsem se,“ řekla a přehodila nohu přes mé ležící tělo, takže teď stála vedle mě. Sklonila se a já jsem ji chytila za ruku. V mžiku jsem se postavila na nohy a objala ji. Nejen proto, že jsem to chtěla, ale v tu chvíli jsem to prostě potřebovala. Claudine pokaždé krásně voněla a její tělo bylo na dotek kupodivu mnohem pevnější než tělo obyčejného smrtelníka. Také mě objala a po tváři se jí rozlil šťastný úsměv. Zůstaly jsme takhle zavěšené do sebe ještě dlouho − dokud jsem znovu nezískala duševní rovnováhu.
Po chvíli jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem dokola, celá vystrašená, jaký pohled se mi naskytne. Padlí vlkodlaci leželi kolem nás jako chlupaté hromádky. Tmavé skvrny na chodníku nebyly kapky oleje, ale krvavé stopy po boji. Tu a tam se mezi mrtvolami ploužil osamocený vlk a čichal k roztroušeným hromádkám ve snaze najít konkrétního jedince. Několik metrů od nás ležel schoulený lev a ztěžka dýchal. Srst měl zbrocenou krví. Na šíji mu zela otevřená rána, kterou mu způsobila Priscilla. Další měl na zádech.
Váhala jsem, co bych měla udělat ze všeho nejdřív. „Děkuju, Claudine,“ řekla jsem a políbila svou zachránkyni na tvář.
„Pokaždé se mi to nemusí podařit,“ upozornila mě Claudine varovným hlasem. „Nespoléhej se na to, že vždycky automaticky přijde záchrana.“
„Mám snad nějaký zázračný knoflík na přivolávání víl? Jak jsi poznala, že máš přijít?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem, že se odpovědi nedočkám. „Ale každopádně si té záchrany moc vážím. Poslyš, asi už víš, že jsem se setkala se svým pradědou.“ Samým štěstím, že jsem zůstala naživu, jsem plácala, co mi slina přinesla na jazyk.
Pokývala hlavou.
„Takže jsme něco jako sestřenice?“ zeptala jsem se.
Zadívala se na mě tmavýma klidnýma očima. Vůbec nevypadala jako žena, která zabila dva vlkodlaky než bys řekl „švec“. „Ano,“ přitakala. „Asi jo.“
„Jak mu tedy říkáš? Pradědo? Dědouši?“
„Říkám mu ‚můj pane‘.“
„Och!“
Claudine poodstoupila stranou, aby zkontrolovala oba vlky, které přemohla (byla jsem si naprosto jistá, že jsou mrtví), a já jsem zamířila ke lvovi. Sklonila jsem se k němu a objala ho oběma pažemi kolem krku. Zavrněl. Úplně automaticky jsem ho pohladila po hlavě a podrbala za ušima − úplně stejně, jako když jsem chlácholila Boba. Vrnění zesílilo.
„Same,“ začala jsem. „Mockrát ti děkuju. Zachránil jsi mi život. Jsou ta zranění hodně vážná? Jak ti můžu pomoct?“
Sam vzdychl a položil hlavu na zem.
„Jsi unavený?“
Náhle jsem ucítila, že vzduch, který obklopoval Sama, začíná vibrovat, a okamžitě jsem poodstoupila o kus dál a odvrátila se. Už jsem totiž věděla, co bude následovat. Po chvíli vedle mě neleželo zvíře, ale člověk. Přejela jsem Sama nervózním pohledem a všimla si, že má dosud na těle hluboké rány, ale jsou mnohem menší než dřív, kdy byl uvězněný ve lvím těle. Všichni měňavci mají úžasnou schopnost regenerace, takže se jim všechna zranění rychle hojí. Samova nahota mě vůbec nevykolejila, což dostatečně vypovídá o tom, jak zásadně se mi změnil celý život. Ten problém s nahotou měňavců po jejich přechodu do lidské podoby jsem už překonala a byla jsem nad něj povznesená − což bylo dobře, protože teď jsem kolem sebe viděla samá nahá těla. Měnili se zranění vlkodlaci, ale i mrtvoly padlých bojovníků.
Pohled na všechna ta těla v jejich vlčí podobě byl mnohem snazší.
Cal Myers a jeho sestra Priscilla byli samozřejmě mrtví, stejně jako oba vlkodlaci, které zneškodnila Claudine. Naživu nezůstala ani Amanda. Ta hubená dívka, kterou jsem viděla v Psím chlupu, přežila, byť s těžce poraněným stehnem. Poznala jsem také Amandina barmana, který podle všeho neutrpěl ani šrám. Tray Dawson si držel paži, která vypadala, jako by byla zlomená.
Uprostřed mrtvých a zraněných těl Priscilliných vlkodlaků ležel Patrick Furnan. Ztěžka jsem si k němu proklestila cestu mezi pochroumanými zakrvácenými těly. Sklonila jsem se nad něj a cítila, že na mně visí všechny přítomné lidské i vlčí oči. Přiložila jsem mu ruku k hrdlu a neucítila vůbec nic. Zkontrolovala jsem mu zápěstí. Dokonce jsem mu přiložila dlaň na hruď. Žádný pohyb.
„Je mrtvý,“ řekla jsem a vlkodlaci, kteří se ještě nestačili vrátit do lidské podoby, začali výt. Ale daleko nesnesitelnější kvílení vycházelo z hrdel vlkodlaků, kteří se už proměnili v lidi.
Alcide ke mně zamířil vrávoravým krokem. Byl víceméně v pořádku a nezraněný, přestože mu na zarostlé hrudi ulpělo několik krvavých stříkanců. Když procházel kolem zabité Priscilly, kopl do její mrtvoly. Na chvíli poklekl k Patricku Furnanovi a sklonil hlavu, jako kdyby mu vzdával poctu. Potom vstal. Vypadal hrozivě, divoce a odhodlaně.
„Vůdcem téhle smečky jsem já!“ pronesl rozhodným hlasem. Rozhostilo se až přízračné ticho, během nějž se všichni vlkodlaci snažili vstřebat Alcidova slova.
„Teď musíš zmizet,“ pošeptala mi Claudine, která stála vedle mě. Vyskočila jsem jako králík. Alcidova krása a jeho divoké vzezření mě úplně zhypnotizovaly.
„Cože? Proč?“
„Budou teď oslavovat vítězství a nastolení nového vůdce smečky,“ vysvětlila mi.
Ta hubená dívka zaklesla prsty do sebe a přitlačila je na hlavu jednoho poraženého, ale dosud se zmítajícího nepřítele. Lebka pod jejím stiskem odpudivě zapraskala. Všichni těžce zranění poražení vlkodlaci, které jsem kolem sebe viděla, byli popraveni. Hlouček přeživších se před Alcidem vrhl na kolena s hlavou zvednutou vzhůru. Byly mezi nimi i dvě ženy a jeden dospívající mladík. Vzdávali se mu a nabízeli mu krk. Alcidem cloumalo rozčilení. Vybavila jsem si Patricka Furnana, jak oslavoval své vítězství, když se stal vůdcem smečky. Neměla jsem tušení, jestli se Alcide na tahle rukojmí vykašle, nebo je zabije. Nadechla jsem se a chystala se vykřiknout. Nevím, co bych mu řekla, ale Sam mi zakryl špinavou rukou ústa. Zvedla jsem oči a změřila si ho rozzuřeným a zároveň nervózním pohledem, ale on jen energicky zavrtěl hlavou. Na chvíli zadržel můj pohled, aby se ujistil, že zůstanu zticha, a potom spustil ruku k tělu. Ovinul mi paži kolem pasu a chvatně se mnou odešel ze scény. Claudine okamžitě vykročila za námi a sledovala, jak mě Sam odvádí pryč. Upřela jsem oči před sebe a snažila jsem se neposlouchat zvuky, které zaznívaly za mnou.