19.kapitola
Amelia s Octavií kolem mě obcházely dva dny, než došly k závěru, že bude nejlepší nechat mě samotnou. Jejich nervózní myšlenky mou už beztak špatnou náladu ještě zhoršovaly, protože jsem nechtěla, aby mě začaly utěšovat. Byla jsem přesvědčená, že za své činy musím trpět, a to znamenalo, že nesmím využít žádnou možnost, jak svoje utrpení zmenšit. Takže jsem se mračila, vraštila čelo, střílela kolem sebe nakvašenými pohledy a zaplavovala svou špatnou náladou celý dům.
Když Jason jednou přišel do baru, otočila jsem se k němu zády. Dove se rozhodl, že U Merlotta už pít nebude, což bylo dobře, ačkoliv z mého pohledu se ze všech zúčastněných provinil nejméně. To ale neznamenalo, že byl čistý jako poupě. Když dovnitř vešel Alcee Beck, okamžitě jsem poznala, že se mu bratranec svěřil, protože detektiv se tvářil ještě rozčileněji než dříve, a kdykoliv se mu naskytla příležitost, zadíval se mi zpříma do očí, snad aby mi ukázal, že si nemáme co vyčítat.
Calvin se díkybohu neobjevil. Nezvládla bych to. Stačilo mi, že jsem v baru neustále poslouchala jeho kolegy z Norcrossu, kteří tvrdili, že se mu doma při opravě auta stala nehoda.
Třetí večer vešel do baru zcela neočekávaně Eric. Stačilo mi, abych na něj jen jedinkrát pohlédla, a sevřený krk se mi uvolnil a do očí mi vhrkly slzy. Eric však prošel barem, jako kdyby mu patřil, a zamířil chodbou k Samově kanceláři. Krátce nato vykoukl Sam ven a naznačil mi, abych přišla za nimi.
Překvapilo mě, že jakmile jsem vešla dovnitř, Sam zavřel dveře.
„Co se děje?“ vyhrkl na mě. Už několik dní se snažil zjistit, co mi je, ale já jsem před jeho dobře míněnými otázkami neustále uhýbala.
Eric stál u stěny, ruce založené na hrudi. Jednu zvedl a pobídl mě gestem, které říkalo: „Pověz nám to! Čekáme.“ Přes Ericovo úsečné chování mi jeho přítomnost pomohla uvolnit sevřený žaludek, který mi bránil cokoliv říct.
„Rozdrtila jsem Calvinovi ruku na kousky,“ prohlásila jsem. „Cihlou.“
„To znamená, že… Že se na svatbě stal zástupcem tvojí švagrové,“ odpověděl Sam, který si dal všechno rychle dohromady. Eric se dál tvářil netečně. Upíři o měňavcích věděli dost věcí, ale byli přesvědčení, že nad nimi mají navrch, takže se ani nesnažili něco zjistit o jejich rituálech, zvycích a způsobu života.
„Musela mu zlomit prsty, které v lidské podobě zastupují panteří drápy,“ vysvětlil mu netrpělivě Sam. „Zastoupila při tom Jasona.“ Pak si s Ericem vyměnil významný pohled. Zděsilo mě, že byl plný souznění. Ani jeden z nich neměl Jasona v lásce.
Sam těkal pohledem mezi mnou a Ericem, jako kdyby čekal, že mi upír nějak pomůže. „Nepatřím mu,“ prohlásila jsem zostra. Připadala jsem si mezi nimi jako kus hadru. „Copak sis myslel, že se budu zajíkat štěstím, když mi sem Erica přivedeš?“
„Ne,“ odpověděl Sam. I z jeho hlasu zaznívala potlačovaná zlost. „Ale doufal jsem, že ti to pomůže rozvázat jazyk a rozmluvíš se o tom, co ti dělá těžkou hlavu.“
„Co mi dělá těžkou hlavu?“ utrousila jsem tiše. „Dobře, těžkou hlavu mi dělá můj bratr, který zařídil, abychom s Calvinem přijeli zkontrolovat Crystal, která už asi čtyři měsíce čeká dítě, a abychom tam dorazili ve stejnou dobu. Když jsme to udělali, nachytali jsme Crystal v posteli s Dovem Beckem. Jason dobře věděl, že se to stane.“
„A proto jsi musela Calvinovi zlomit prsty,“ poznamenal Eric. Bylo zcela zjevné, že o obyvatelích Hotshotu uvažuje jako o nějakém primitivním kmeni. To se mě už mohl taky zeptat, zda jsem na sebe musela navěsit kuřecí kosti a třikrát se otočit.
„Ano, Ericu, přesně tohle jsem musela udělat,“ odpověděla jsem zachmuřeně. „Musela jsem před zástupem lidí zlomit svému kamarádovi prsty.“
Teprve teď Ericovi došlo, že na to šel špatně. Sam k němu vyslal rozčilený pohled. „A to jsem si myslel, že nám pomůže,“ poznamenal.
„Mám ve Shreveportu pár věcí na práci,“ ozval se Eric poněkud dotčeně. „Musím se starat o nového krále.“
Sam zamumlal cosi, co znělo podezřele podobně jako: „Zavšivení upíři!“
Tohle nebylo fér. Očekávala jsem, že když vyjdu na světlo s pravým důvodem své mizerné nálady, všichni mě zahrnou soucitem. Sama a Erica však natolik pohltil vzájemný odpor, že si mě ani jeden z nich nevšímal. „Tak to pěkně děkuju,“ prohlásila jsem. „Vážně se mi to líbilo. Ericu, děkuju za pomoc − oceňuju, že jsi ke mně tak hodný,“ prohlásila jsem a odpochodovala z kanceláře ve stavu, který by babička nazvala „být vzteky bez sebe“. Napochodovala jsem do baru a věnovala se svým stolům s tak nasupeným výrazem, že se někteří hosté úplně báli objednat si další pití.
Rozhodla jsem se, že uklidím za barovým pultem, protože Sam byl stále v kanceláři s Ericem… ačkoliv bylo možné, že Eric už odešel zadními dveřmi. Drhla jsem, leštila, natočila pro Holly několik piv a všechno jsem srovnala tak úhledně, až jsem dostala strach, že Sam bude možná mít potíže, až tu bude chtít něco najít. Rozhodně bylo uklizeno na následující jeden až dva týdny.
Když Sam vyšel z kanceláře a vydal se na své místo za barem, mlčky přejel pohledem pult a nesouhlasně pohodil hlavou, aby mi dal najevo, že bych se měla klidit. Špatná nálada se do mě zažírala ještě hlouběji.
Znáte ten pocit, když se vás někdo pokusí rozveselit, a vy si umíníte, že vám nic na světě nespraví náladu? Sam mi předhodil Erica, jako kdyby to byl elixír štěstí a radosti. A vadilo mu, že jsem ho neochutnala. Místo abych byla Samovi vděčná, že ho sem zavolal, měla jsem na něj vztek. Vadil mi jeho předpoklad, že chci Erica vidět.
Moje nálada se ocitla na bodu mrazu.
Quinn byl pryč. Vyhnala jsem ho. Byla to hloupá chyba, nebo moudré rozhodnutí? To se možná teprve ukáže.
Ve Shreveportu zemřela kvůli Priscille spousta vlkodlaků a já byla svědkyní jejich smrti. Věřte mi, že na takové věci jen tak nezapomenete.
Zmizelo i několik upírů, včetně těch, které jsem docela dobře znala.
Můj bratr se změnil v prohnaného manipulátora a lidského zmetka.
Můj pradědeček se mnou ani nechtěl jít na ryby.
Fajn, tohle jsem už přehnala. Náhle jsem zčistajasna nedokázala potlačit úsměv, protože jsem si představila Nialla ve starých džínových montérkách a v kšiltovce týmu Bon Temps Hawks, jak nese plechovku s červy a několik rybářských prutů.
Když jsem z jednoho stolu odnášela podnosy, podívala jsem se na Sama a zjistila, že mě sleduje pohledem. Mrkla jsem na něj.
Sam zavrtěl hlavou a otočil se, ale v koutcích úst jsem mu zahlédla náznak úsměvu.
Tím moje mizerná nálada oficiálně skončila a vlády se opět ujal zdravý rozum. Bylo zbytečné mučit se kvůli tomu, co se stalo v Hotshotu. Musela jsem žít dál. Calvin to chápal mnohem lépe než já. Jason byl hlupák a Crystal zase coura. S tím jsem se musela vyrovnat. Ano, oba byli nešťastní a předváděli se, protože si vzali špatného člověka, ale pokud jde o věk, byli oba dospělí. Nezáleželo na mně, jestli jejich manželství vydrží, anebo ztroskotá.
Vlkodlaci se s tímhle problémem vypořádali po svém a já jsem se jim v tom snažila být co nejvíc nápomocná. Pro upíry platilo totéž… víceméně.
Dobře, všechno nebylo ideální, ale stačilo to.
Když jsem odcházela z práce, všimla jsem si, že u mého auta stojí Eric. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Tvářil se, že se mu tahle noc, kdy mohl stát sám v chladu, docela líbí. Já sama jsem se třásla zimou, protože jsem si nevzala teplejší bundu. Ta lehká mi už nestačila.
„Potěšilo mě, že můžu být chvilku sám,“ poznamenal nečekaně Eric.
„V Transfusii jsi pořád mezi lidmi,“ odpověděla jsem.
„Lidmi, kteří po mně pořád něco chtějí,“ dodal.
„Právě to se ti přece líbí, ne? Že tě považují za takového bůžka.“
Ericova tvář mi prozradila, že nad tím přemýšlí. „Ano, líbí se mi to. Rád všechno řídím. Nechtěl bych, aby mě někdo… přehlížel. Je to tak správně? Těším se, až Felipe de Castro i jeho pohůnek Sandy zmizí. Victor tu zůstane a převezme vládu nad New Orleansem.“
Eric vyprávěl. Tohle jsem u něj ještě nikdy nezažila. Vypadalo to, že spolu mluvíme, jako bychom si byli rovni.
„Jaký je nový král?“ Přestože mi byla zima, nemohla jsem odolat pokušení pokračovat v hovoru.
„Pohledný, nelítostný a chytrý,“ odpověděl Eric.
„Jako ty?“ V té chvíli bych si nejradši vlepila facku.
Eric po chvíli přikývl. „Není to ale všechno,“ řekl ponuře. „Budu muset zůstat ve střehu, aby mě nedoběhl.“
„Ani nevíte, jak moc mě těší, že říkáte právě tohle,“ ozval se čísi hlas se silným přízvukem.
Tohle byla přesně ta pravá chvíle, kdy bychom měli oba zvolat Do háje! Mezi stromy se vynořil tak nádherný muž, že jsem při pohledu na něj musela ohromeně zamrkat. Eric se uklonil a já přejela nového krále zkoumavým pohledem − od naleštěných bot až k odhodlanému výrazu v obličeji. Opožděně jsem se také uklonila. Uvědomila jsem si, že Eric nepřeháněl, když tvrdil, že nový král je krásný. Felipe de Castro byl Hispánec, který by svou krásou strčil do kapsy i Jimmyho Smitse, herce, kterého jsem velice obdivovala. Mohl sice měřit nanejvýš metr pětasedmdesát, ale nesl se tak důležitě a vyrovnaně, že vám nemohl připadat malý − to spíš ostatní muži vedle něj vypadali příliš vysocí. Husté černé vlasy měl zastřižené nakrátko a tvář mu zdobil dokonale upravený knírek a bradka. Pleť měl karamelovou, oči tmavé, silné obočí klenuté a nos, který dodával jeho tváři neohrožený výraz. Přes sebe měl přehozený splývavý hábit. Nedělám si legraci, byl to skutečně hábit s černou kapucí. Celkově působil tak úchvatně, že mě ani nenapadlo začít se při pohledu na jeho oblečení chichotat. Pod hábitem byl ale nastrojený, jako kdyby se chystal tančit flamenco − měl bílou košili, černou vestičku a černé kalhoty. Jedno ucho měl ozdobené náušnicí s tmavým drahokamem. Slabé bezpečnostní světlo na parkovišti mi nedovolilo prohlédnout si ho důkladněji a zjistit, o jaký kámen by mohlo jít. Že by rubín? Nebo smaragd?
Napřímila jsem se a znovu se na něj zadívala. Když jsem ale zaletěla pohledem k Ericovi, všimla jsem si, že zůstal stát v úklonu. Ajaj! Ale nebyla jsem jednou z jeho podřízených a podruhé jsem se uklánět nemínila. Už poprvé se to příčilo mé americké povaze.
„Dobrý večer, jsem Sookie Stackhouseová,“ řekla jsem, protože ticho už začínalo být trapné, a automaticky jsem k němu napřáhla ruku. Pak jsem si ale vzpomněla, že upíři si pravicí nepotřásají, takže jsem ji zase připažila. „Promiňte,“ pípla jsem.
Král naklonil hlavu. „Slečno Stackhouseová,“ odpověděl s přízvukem, který mi zněl jako rajská hudba.
„Ano, pane. Omlouvám se, že utíkám hned potom, co jsme se poznali, ale je tu zima a já se musím vrátit domů,“ řekla jsem a vyslala k němu svůj šílený rozzářený úsměv, který se mi na tváři objevoval pokaždé, když mě přemohla nervozita. „Dobrou noc, Ericu,“ zablekotala jsem a stoupla si na špičky, abych ho políbila na tvář. „Až budeš mít chvilku, zavolej mi. Pokud z nějakého ztřeštěného důvodu nechceš, abych tu zůstala.“
„Ne, moje milá, musíš jít domů do tepla,“ odpověděl Eric a chytil mě za obě ruce. „Jakmile mi to práce dovolí, zavolám ti.“
Když mě Eric pustil, nervózně jsem se uklonila směrem, kde stál král (jsem Američanka! Neměla bych se klanět!), a odhopkala jsem do auta, než si některý z obou upírů stačí můj odjezd rozmyslet. Když jsem vycouvala z místa a vyjela z parkoviště, připadala jsem si jako zbabělec − zbabělec, jemuž právě spadl kámen ze srdce. Sotva jsem ale odbočila na hlavní silnici, začala jsem uvažovat, jestli bylo moudré odtud odjet.
Měla jsem o Erica strach. Tenhle jev jsem předtím neznala, a to mi nahánělo hrůzu. Všechno to začalo tu noc, kdy došlo k převratu. Bát se o Erica bylo totéž jako bát se o skálu nebo tornádo. Copak jsem se o něj musela někdy předtím bát? Byl jedním z nejmocnějších upírů, které jsem kdy potkala. Jenomže Sophie-Anne byla ještě mocnější, a navíc měla ochranu v osobě vzrostlého bojovníka Sigeberta. A podívejte se, jak skončili! Zčistajasna na mě dopadl smutek. Co se to děje?
Náhle jsem dostala děsivý nápad. Co když jsem měla strach, protože ho měl i Eric? Byla jsem nešťastná, protože byl nešťastný i on? Mohla jsem vnímat jeho emoce tak silně a na takovou dálku? Neměla bych se otočit a zjistit, o co jde? Kdyby mu král ubližoval, stejně bych mu nemohla pomoct. Musela jsem zastavit u silnice. Dál jsem jet nedokázala.
Nikdy jsem nepodléhala záchvatům paniky, ale teď jsem měla pocit, že jeden mě právě dostihl. Úplně mě ochromila nerozhodnost, která obvykle nepatřila k mým vlastnostem. Bojovala jsem sama se sebou, snažila se pročistit si hlavu a nakonec jsem si uvědomila, že se musím vrátit bez ohledu na to, jestli to chci nebo nechci. Tuhle povinnost jsem nemohla ignorovat. Nešlo o to, že mě s Ericem spojovalo krevní pouto. Měla jsem ho ráda.
Otočila jsem volantem a uprostřed hlavní silnice jsem se obrátila čelem vzad. Protože od odjezdu z baru jsem zahlédla pouze dvě další auta, můj manévr nijak neohrozil dopravu. Zpátky jsem jela mnohem rychleji, než když jsem odjížděla z baru, a když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že parkoviště pro hosty je dočista prázdné. Zastavila jsem před hlavním vchodem a vytáhla zpod sedadla svou starou softballovou pálku. Babička mi ji dala k šestnáctým narozeninám. Byla ve velice dobrém stavu, i když už zažila lepší časy. Proplížila jsem se kolem baru a jako úkrytu využila křoví, které rostlo kolem něj. Byl to dřišťál. Nesnášela jsem ho. Dřišťály rostou všude možně, mají dlouhé větve, jsou ošklivé a navíc jsem na ně alergická. Přestože jsem na sobě měla bundičku, kalhoty a ponožky, jakmile jsem se vplížila mezi větve, okamžitě jsem měla ucpaný nos.
Velice opatrně jsem nahlédla za roh.
Výjev, který jsem spatřila, mi úplně vyrazil dech.
Královnin osobní strážce Sigebert, během převratu nezemřel. Ne, stále byl mezi nemrtvými. Stál na parkovišti a zdálo se, že si hodlá s novým králem, Ericem a Samem pěkně užít. Můj šéf se mu nachomýtl do cesty úplně náhodou, když odcházel z baru do svého pojízdného domku.
Zhluboka − a tiše − jsem se nadechla a snažila se zhodnotit situaci. Sigebert byl chlap jako hora a střežil Sophii-Anne celá staletí. Jeho bratr Wybert zemřel v královniných službách. Byla jsem si naprosto jistá, že i Sigeberta měli upíři z Nevady v hledáčku, protože na něm zanechali hluboké stopy. Upíři se sice uzdravují rychle, ale Sigebert utrpěl tak vážná zranění, že byla vidět ještě teď, řadu dní po souboji. Na čele měl dlouhý šrám a další hrůzostrašně vypadající díra mu zela nad místem, kde měl podle mého odhadu srdce. Šaty měl potrhané a špinavé. Možná si upíři z Nevady mysleli, že se jeho tělo rozložilo, ale Sigebertovi se ve skutečnosti podařilo uniknout a schovat. To teď není důležité, vyčinila jsem si v duchu.
Mnohem důležitější byla jiná věc − podařilo se mu spoutat Erica i krále stříbrnými řetězy. Jak? Na tom teď nesejde, pokárala jsem se znovu. Tohle nutkání neustále zalétat v úvahách někam jinam možná pramenilo z pohledu na Erica, který byl v mnohem horším stavu než král. No jistě, vždyť podle Sigeberta musel být Eric zrádce.
Ericovi tekla krev z rány na hlavě a zcela zjevně měl zlomenou ruku. Felipovi de Castro vytékal pramínek krve z úst. Sigebert mu na ně možná šlápl. Eric i Castro leželi na zemi a jejich kůže vypadala v ostrých paprscích bezpečnostního světla bělejší než sníh. Sam byl připoutaný k nárazníku svého auta a prozatím neměl žádná zranění. Díky Bohu.
Začala jsem přemýšlet, jak bych mohla Sigeberta přemoct jen s hliníkovou pálkou na softball, ale nic kloudného mě nenapadlo. Kdybych na něj vyběhla, jen by se mi vysmál. Navzdory svým zraněním to byl stále upír, a pokud nedostanu nějaký spásný nápad, nemám proti němu šanci. Zůstala jsem proto na místě a sledovala ho, ale nakonec jsem se už nedokázala dívat, jak ubližuje Ericovi. Věřte mi, že když vás kopne upír, není to žádná legrace. Sigebert se navíc dobře bavil i s dlouhým nožem, který si přinesl.
Jakou největší zbraň jsem u sebe měla? No jistě, svoje auto. Při tom pomyšlení mě bodlo u srdce, protože to bylo moje zatím nejlepší auto. Tara mi ho prodala za jeden dolar, když si koupila novější. Byla to ale jediná věc, která podle mě dokázala se Sigebertem hnout.
A tak jsem se odplížila zpátky a modlila se, aby Sigebert − zabraný do mučení obou upírů − nezaslechl bouchnutí dveří. Když jsem se posadila do vozu, položila jsem hlavu na volant a hluboce se zamyslela. Představila jsem si celou plochu parkoviště a zakreslila si do paměti, kde leží svázaní upíři. Zhluboka jsem se nadechla a otočila klíčem. Projela jsem kolem baru a zalitovala, že se vůz nemůže proplížit dřišťálovými keři stejně snadno jako já. Nakonec jsem opsala velký oblouk, abych měla dost místa na rozjezd. Sigebert stál přímo v cestě světla z reflektorů. Dupla jsem na plyn a rozjela se přímo proti němu. Upír se sice pokusil uskočit, ale v hlavě toho příliš neměl, a navíc se mi ho podařilo přistihnout se staženými kalhotami. (A myslím to doslova. Raději jsem ani nepřemýšlela, jaká další překvapení chystal pro oba upíry). Když jsem do něj v plné rychlosti narazila, vylétl do vzduchu a s hlasitým žuchnutím přistál na střeše.
Vyjekla jsem a zabrzdila, protože tím můj plán končil. Sigebert se svezl po kufru na zem a na skle po něm zůstala odporná krvavá skvrna. Ze strachu, že na mě vykoukne ve zpětném zrcátku, jsem zařadila zpátečku a znovu šlápla na plyn. Buch. Žuch. Pak jsem posunula řadicí páku na neutrál a s pálkou v ruce vyskočila z auta. Zjistila jsem, že Sigebertovy nohy a valná část těla zůstaly zaklíněné pod autem. Rozběhla jsem se k Ericovi, a zatímco po mně můj upíří kamarád koulel vyvalenýma očima, začala jsem rozmotávat stříbrný řetěz. Felipe de Castro nadával naprosto plynně španělsky a Sam mě povzbuzoval: „Pospěš si, Sookie, rychle!“ Tím mě ale jenom rozptyloval.
Nakonec jsem to s řetězy vzdala, vzala nůž a vysvobodila Sama, aby mi pomohl. Nůž mu několikrát přejel po kůži a Sam bolestí zalapal po dechu. Lépe jsem to ale nedokázala, a alespoň jsem ho neřízla. Samovi musím přičíst k dobru i fakt, že jakmile byl volný, rozběhl se jako o závod ke králi a začal ho vymotávat z řetězů. Já jsem se vrátila k Ericovi, odložila nůž na zem vedle sebe a pustila se do práce. V Samovi jsem získala pomocníka, který měl volné ruce a nohy, takže jsem se mohla soustředit na svůj vlastní úkol. Nejdříve jsem Ericovi vysvobodila nohy (zřejmě proto, aby mohl v případě nutnosti utéct) a pak postupně i paže a ruce. Řetěz byl kolem nich omotaný několikrát a Sigebert si dal záležet, aby těsně přiléhal k pokožce. Vypadala hrozivě. Felipe de Castro trpěl pod řetězy ještě mnohem víc, protože Sigebert mu svlékl hábit a strhl i většinu košile.
Právě jsem rozmotávala poslední část řetězu, když mě Eric s vypětím sil odstrčil stranou, popadl nůž a vyskočil na nohy tak rychle, že jsem místo něj viděla pouze šmouhu. Hned nato už stál vedle Sigeberta, jemuž se mezitím podařilo nadzvednout auto a vysvobodit zaklíněné nohy. Začal se plazit pryč a hrozilo nebezpečí, že zanedlouho bude znovu schopný pohybu.
Zmínila jsem se už o noži? Musel být určitě ostrý, protože Eric přistál vedle Sigeberta a se slovy: „Vrať se za svou stvořitelkou!“ mu uřízl hlavu.
„Och,“ vydechla jsem roztřeseně a svezla se na studený štěrk pokrývající parkoviště. „Och, proboha!“ Všichni jsme zůstali dobrých pět minut na místě a lapali po dechu. Nakonec se Sam vedle krále narovnal a nabídl mu pomocnou ruku, aby mohl vstát. Upír ji chytil a ještě než se ocitl na nohou, představil se. Sam mu to automaticky oplatil.
„Slečno Stackhouseová,“ prohlásil král, „jsem vaším dlužníkem.“
Rovnou k věci.
„To vůbec ne,“ odpověděla jsem zdaleka ne tak klidně, jak bych si přála.
„Děkuji vám,“ pokračoval. „Pokud je na autě tolik škod, že nepůjde opravit, rád vám koupím jiné.“
„Och, díky,“ řekla jsem opravdu upřímně, když jsem se narovnala. „Pokusím se s ním dojet domů. Ale nevím, jak to v servisu vysvětlím. Myslíte, že mi uvěří, až se jim budu snažit namluvit, že jsem přejela aligátora?“ Taková věc se občas stávala. Nebylo zvláštní, že jsem se v té chvíli zajímala o svoji havarijní pojistku?
„Dawson se ti na něj podívá,“ ozval se Sam. Hlas mu zněl stejně nezvykle jako mně. I on čekal, že zemře. „Opravuje sice motorky, ale určitě ti dá auto dohromady. O to svoje se taky stará sám.“
„Udělejte všechno, co bude nezbytné,“ prohlásil král velkopansky. „Zaplatím to. Ericu, nechtěl byste mi vysvětlit, co to mělo znamenat?“
„Na to byste se měl zeptat svých lidí,“ řekl Eric. Znělo to lehce vyčítavě. „Neřekli vám snad, že královnin osobní strážce Sigebert je mrtvý? A tady ho máte.“
„Výborně!“ poznamenal Castro a sklopil oči k mizejícímu tělu. „Takže tohle byl legendární Sigebert, který odešel za svým bratrem Wybertem.“ Zdálo se, že král je spokojený.
Netušila jsem, že tihle bratři získali mezi upíry takový věhlas, ale rozhodně byli výjimeční. Ohromné postavy, primitivní angličtina, neotřesitelná oddanost ženě, která je před mnoha staletími proměnila v upíry − samozřejmě, každý normální upír by si takový příběh zamiloval. Zničehonic se mi podlomila kolena, ale Eric ke mně přiskočil tak rychle, že jsem to ani nezaznamenala, a zachytil mě. V té chvíli jsem si připadala jako Scarlett O’Harová v náručí Rhetta Buttlera, celkový dojem kazila jen skutečnost, že jsme stáli na obyčejném parkovišti společně se dvěma dalšími muži a já byla rozmrzelá kvůli poničenému autu. Navíc ze mě ještě úplně neopadlo leknutí.
„Jak se mu povedlo překvapit tři tak silné lidi?“ zeptala jsem se. Vůbec mi nevadilo, že mě Eric objímá. Připadala jsem si díky tomu strašně maličká, což jsem si nemohla užívat každý den.
Všichni tři se na okamžik zastyděli.
„Stál jsem zády k lesu,“ odpověděl Castro. „Sigebert měl řetěz připravený, aby ho po mně hodil jako… Říkáte tomu skoro stejně. Lazo.“
„Laso,“ poznamenal Sam.
„Ano, laso. To první hodil po mně, čímž mě dočista překvapil. Než jsem se na něj stačil vrhnout, byli jsme oba spoutaní. Dotek stříbra nás bolel… Když nám tenhle člověk“ − řekl a kývl na Sama − „přišel na pomoc, Sigebert ho uhodil tak zprudka, že ztratil vědomí. Potom vytáhl ze Samova auta provaz a svázal ho.“
„Byli jsme příliš pohroužení do hovoru, a tak jsme si nedávali pozor,“ dodal Eric. Vypadalo to, že ho trápí výčitky. Nemínila jsem to zpochybňovat, ale rozhodla jsem se, že radši zůstanu zticha.
„Je to ironie osudu, že jsme se museli spolehnout na lidskou ženu,“ pokračoval král zvesela. Právě tuhle myšlenku jsem si raději nechala pro sebe.
„Ano, velice zábavné,“ poznamenal Eric a jeho tón prozrazoval, že on se tak moc nebaví. „Proč ses vrátila, Sookie?“
„Vycítila jsem tvůj vztek nad tím, že tě někdo přepadl.“ Místo „vzteku“ si dosaďte „zoufalství“.
Nového krále to velice zaujalo. „Krevní pouto. Zajímavé…“
„Ne, to ani ne,“ namítla jsem. „Same, nevadilo by ti, kdybys mě odvezl domů? Nevím, kde máte svoje auta vy, pánové, nebo jestli jste přiletěli. Ale opravdu by mě zajímalo, jak Sigebert věděl, kde vás najde.“
Felipe de Castro a Eric se zatvářili téměř stejně − byl to zamyšlený výraz.
„Zjistíme to,“ odpověděl Eric a pustil mě. „Potom se budou kutálet hlavy.“ Eric jim v tom uměl pomáhat velice dobře. Byla to jedna z jeho oblíbených kratochvílí. Vsadila bych se, že král s ním tuhle zálibu sdílel, protože podle výrazu v obličeji se už nemohl dočkat, až se do toho pustí.
Sam mlčky vytáhl z kapsy klíčky od auta a já si za ním vlezla do jeho pikapu. Když jsme odjížděli, oba upíři se znovu pohroužili do vážného hovoru. Sigebertova mrtvola, stále částečně ležící pod mým ubohým autem, se už valem rozkládala, až po ní na štěrkovém parkovišti zůstal jen tmavý mastný flek. Tohle bylo na upírech dobré − nemuseli jste se starat, kam odstraníte mrtvolu.
„Ještě dneska zavolám Dawsonovi,“ ozval se náhle můj šéf.
„Mockrát děkuju, Same,“ odpověděla jsem. „Ještě že jsi tam byl.“
„To parkoviště je před mým barem,“ řekl. Možná za to mohl můj vlastní pocit viny, ale zdálo se mi, jako bych v jeho hlase zaslechla vyčítavý tón. Uvědomila jsem si, že se Sam připletl k problémům, které si našly cestu na jeho dvorek. Nestál o ně, nenastaly kvůli němu, a přesto kvůli nim málem zemřel. A proč se Eric objevil na parkovišti? Aby si se mnou promluvil. A za ním tam zase přišel Felipe de Castro… i když jsem netušila proč. Hlavně šlo o to, že to všechno byla moje vina.
„Och, Same,“ začala jsem a div jsem se nerozbrečela. „Moc mě to mrzí! Netušila jsem, že tam Eric na mě bude čekat, a už vůbec jsem nevěděla, že za ním přijede král. Nevím, co ho tam přivedlo. Moc mě to mrzí,“ zopakovala jsem. Klidně bych to řekla stokrát, jen kdyby se Sam zbavil toho divného tónu.
„Nemůžeš za to,“ odpověděl. „To já jsem Erica poprosil, aby přijel. Můžou za to oni. Nevím, jak tě od nich odtrhnout.“
„I přes všechno, co jsme zažili, bych čekala, že se na to budeš dívat jinak.“
„Jenom chci žít v klidu,“ opáčil nečekaně Sam. „Nechci se míchat do politiky všeho nadpřirozeného. Nemíním se rozhodovat, na čí stranu mezi vlkodlaky se postavím. Nejsem vlkodlak, ale čistokrevný měňavec, a ti se nesdružují. Jsme příliš odlišní. A z těch upířích politických čachrů je mi špatně ještě víc než z vlkodlaků.“
„Zlobíš se na mě.“
„Ne!“ Sam přemýšlel, jak vyjádřit, co má na srdci. „Zkrátka nechci, abys tím musela trpět i ty. Nebyla jsi předtím spokojenější?“
„Myslíš tehdy, když jsem ještě neznala upíry a nevěděla, že za hranicemi tohohle světa existuje ještě něco jiného?“
Sam přikývl.
„Jistým způsobem ano. Líbilo se mi, že jsem před sebou měla jasnou cestu,“ odpověděla jsem. „Je pravda, že to jejich neustálé pletichaření a souboje mě už nebaví, ale ani můj předcházející život nebyl zrovna procházka růžovým sadem, Same. Každý den jsem musela napínat všechny síly, abych se chovala jako normální člověk. Neustále jsem musela předstírat, že o ostatních skoro nic nevím. O jejich podvodech a nevěrách, drobných hanebnostech a ošklivém chování, o odsudcích, které vyjadřovali na adresu ostatních lidí, a o tom, jak jsou lakomí. Když tohle všechno víš, občas je těžké žít, jako by se nic nedělo. Jakmile jsem se ale dozvěděla o nadpřirozeném světě, všechno se rázem ocitlo v jiném světle. Netuším proč. Lidé nejsou o nic lepší nebo horší než nadpřirozené bytosti, ale nejsou na tomhle světě sami.“
„Chápu,“ řekl Sam, ačkoliv jsem jeho pochyby zřejmě nerozptýlila.
„Navíc mě těší,“ pokračovala jsem tiše, „že si mě váží právě kvůli tomu, co ze mě podle většiny normálních lidí dělá blázna.“
„Tak tomuhle rozumím,“ přikývl Sam. „Ale musíš za to platit jistou cenu.“
„O tom nepochybuj.“
„Jsi ochotná ji platit?“
„Zatím ano.“
Dokodrcali jsme se po cestě k domu. Všechna světla byla zhasnutá. Čarodějnická dvojice odešla na kutě, nebo si vyrazila ven, anebo kdesi na někoho sesílala kouzla.
„Ráno zavolám Dawsonovi,“ řekl Sam. „Podívá se na to auto a zjistí, jestli s ním můžeš jezdit. Jinak ho odtáhne k sobě. Dostaneš se do práce?“
„Určitě,“ řekla jsem. „Amelia mě tam může zavézt.“
Sam mě doprovodil k zadním dveřím, jako kdyby mě vedl domů z rande. Světlo na verandě svítilo. V duchu jsem za to Amelii poděkovala. Sam mě k mému údivu objal a sklonil ke mně hlavu. Dlouho jsme jen tak stáli a vzájemně si vychutnávali teplo sálající z našich těl.
„Přežili jsme válku mezi vlkodlaky,“ prohlásil. „Ty jsi přežila upíří převrat. Dneska jsme vyvázli živí z útoku rozzuřeného strážce bývalé královny. Doufám, že udržíme kladné skóre i v budoucnu.“
„Teď mě děsíš,“ odpověděla jsem, jakmile mi vytanuly na mysli všechny události, které jsem přežila. Bezpochyby bych už měla být mrtvá.
Tvář mi letmo přejely Samovy teplé rty. „Možná je to tak dobře,“ řekl, otočil se a zamířil ke svému autu.
Dívala jsem se, jak nastupuje a zajíždí zpátky. Potom jsem odemkla dveře a zamířila do své ložnice. Po návalu adrenalinu a strachu, jaký jsem zažila na parkovišti před barem, který mě přesvědčil, že pokud jde o můj život a smrt, nevím dne ani hodiny, mi ložnice připadala nádherně klidná a bezpečná. Dnes v noci jsem vynaložila veškeré síly, abych někoho zabila. Sigebert přežil můj pokus o vraždu s využitím auta jako zbraně jen náhodou. Dvakrát. V té chvíli jsem si uvědomila, že mi to vůbec není líto. Byla to chyba, ale nezáleželo mi na tom. Některé rysy mého já se mi rozhodně nelíbily a občas přicházely i chvíle, kdy jsem na sebe byla pořádně naštvaná. Zvládala jsem ale každý den tak, jak se přede mnou objevil, a zatím jsem přežila všechno, co mi život postavil do cesty. Mohla jsem jen doufat, že navzdory všemu, co jsem kvůli tomu musela obětovat, se vyplácelo přežít.
Komentáře
Přehled komentářů
<Insane>Hack] Unique A.I. App Makes Us $635/Day
https://www.youtube.com/watch?v=z0aiLF3Sz7E
Exploiting A "UNKNOWN" Marketing Secret
(Georgeelera, 8. 3. 2024 6:32)