2.kapitola
Začali jsme balit jen tiše a nenápadně, protože v domě ještě zůstávali hosté, kteří se neměli k odchodu.
„Když už tak mluvíme o randění, co se stalo s Quinnem?“ zeptal se mě jen tak mimochodem Sam. „Co ses vrátila z Rhodes, jsi jako tělo bez duše.“
„Říkala jsem ti přece, že tam málem přišel o život a je na tom moc zle.“ Quinnova pobočka Noblesy zařizovala slavnostní události pro nadpřirozené bytosti: svatby vysoce postavených upírů, oslavy plnoletosti vlkodlaků, klání adeptů na místo vůdce smečky a podobné záležitosti. Právě kvůli tomu byl Quinn v Rhodes, když tam na hotel Pyramida zaútočili příslušníci Společenstva slunce.
Společenstvo se zaměřovalo proti upírům, ale jeho členové netušili, že nemrtví jsou ve světě nadpřirozených bytostí jenom vrcholkem ledovce, viditelný na veřejnosti. Kromě hrstky lidí − včetně mě − o tom nikdo jiný neměl tušení, i když se tohle obrovské tajemství týkalo mnohem většího množství bytostí. Věděla jsem, že fanatici ze Společenstva by nenáviděli vlkodlaky nebo obecně všechny měňavce jako je třeba Sam, úplně stejně, jako nenáviděli upíry… pokud by věděli o jejich existenci. A je dost dobře možné, že ten okamžik nastane poměrně brzy.
„Jo, ale měl jsem za to, že…“
„Já vím, měl jsi za to, že je to mezi námi vážné,“ řekla jsem. Pokud to znělo bezútěšně, nebylo na tom nic divného, protože jsem se tak kvůli svému nezvěstnému příteli skutečně cítila. „Nepřestávám doufat, že se mi ozve. Ale pořád nic.“
„Ještě máš to auto jeho sestry?“ Frannie Quinnová mi půjčila svůj vůz, abych se po té katastrofě v Rhodes dostala domů.
„Ne. Jednoho dne, když jsme byly s Amelií v práci, prostě zmizelo. Zavolala jsem Quinnovi na mobil a nechala mu v hlasové schránce zprávu, že vůz někdo sebral, ale neozval se mi.“
„To mě mrzí, Sookie,“ řekl Sam. Věděl, že to nestačí, ale co jiného mohl odpovědět?
„Jo, mě taky.“ Snažila jsem se, aby to neznělo moc sklíčeně. Měla jsem totiž co dělat, abych zachovala duševní rovnováhu za situace, kdy jsem neustále klesala na mysli. Věděla jsem, že mi Quinn své zranění neklade za vinu. Než jsem odjela z Rhodes, viděla jsem ho v tamní nemocnici, kde se o něj starala jeho sestra Fran, která proti mně tehdy vůbec nic neměla. Žádné obviňování, žádná nenávist − tak proč to mlčení?
Připadalo mi, jako kdyby se před Quinnem otevřela země a spolkla ho. Rozhodila jsem ruce a snažila se myslet na něco jiného. Vždycky když mě přepadly starosti, zaháněla jsem je prací. Byl to nejlepší lék. Začali jsme se Samem přenášet některé věci do jeho auta, zaparkovaného o blok dál. Sam se chopil nejtěžších věcí. Není nijak velký, ale má obrovskou sílu jako všichni měňavci.
Do půl jedenácté jsme měli skoro sbaleno. Podle nadšených výkřiků, které k nám doléhaly od hlavního vchodu do domu, jsme zjistili, že nevěsty už sešly ze schodů v šatech, do kterých se převlékly před odjezdem na svatební cestu, vyhodily do vzduchu svatební kytice a společně se svými novomanžely odjely. Portia s Glenem měli namířeno do San Franciska a Halleigh s Andym do nějakého hotelového komplexu na Jamajce. Nemohla jsem si pomoci, ale prostě jsem se to dozvěděla.
Sam mi řekl, že už můžu odjet. „V baru si zavolám Dawsona, aby mi to pomohl vyložit,“ vysvětlil mi. Dawson, který dnes večer sloužil v baru U Merlotta místo Sama, byl samý sval a šlacha, takže jsem souhlasila, protože jsem to považovala za dobré řešení.
Když jsme si rozdělili spropitné, zjistila jsem, že na mě připadlo tři sta dolarů. Byl to výnosný večer. Strčila jsem si peníze do kapsy u kalhot. Bankovky tvořily dost silnou ruličku, protože jsme dostávali převážně jednodolarovky. Těšilo mě, že jsme v Bon Temps a ne v nějakém velkoměstě, protože tam by mě někdo praštil do hlavy, ještě než bych stačila nasednout do auta.
„Tak dobrou, Same,“ rozloučila jsem se, sáhla do kapsy pro klíčky a zamířila k vozu. Kabelku jsem si s sebou vůbec nevzala, abych se s ní pořád nemusela obtěžovat. Cestou po svažitém prostranství za domem, které vedlo k chodníku, jsem si rozpačitě přejela rukou po vlasech. Neměla jsem té dámě v růžovém dovolit, aby mě takhle učesala. Ale nechala jsem ji, takže jsem měla vlasy nadýchané a samou kudrlinku, tak trochu ve stylu Farah Fawcettové. Připadala jsem si hloupě.
Míjela mě auta, ve kterých většinou odjížděli svatební hosté, ale jinak na ulici panoval stejný dopravní ruch jako kteroukoli jinou sobotu v noci. Kam oko dohlédlo, stály podél obrubníky zaparkované vozy, takže provoz v ulici při vyjíždění vázl. Já jsem po příjezdu na svatbu nechala stát auto v protisměru, což se u nás ve městě normálně nepovažuje za bůhvíjaký přestupek.
Sklonila jsem se, abych odemkla dveře, a za sebou jsem uslyšela hlasitý zvuk. Jediný pohybem jsem uchopila klíče do dlaně, sevřela ruku v pěst, otočila se a vložila do své rány veškerou sílu, kterou jsem ze sebe dokázala vydolovat.
„Nechtěl jsem vám ublížit,“ uslyšela jsem Jonathana.
Je dost těžké tvářit se důstojně a neškodně, když vám z koutku úst teče pramínek krve a sedíte na zemi na zadku, ale tomu asijskému upírovi se to podařilo.
„Překvapil jste mě,“ prohlásila jsem, což bylo příliš slabé vyjádření mých pocitů.
„To vidím.“ Zlehka vstal ze země, vytáhl kapesník a přitiskl si ho na ústa.
Nehodlala jsem se omlouvat. Lidi, kteří se za mnou v noci kradou, když jsem sama… no, zaslouží si, čeho se jim dostává. Ale pak jsem se nad tím znovu zamyslela. Upíři se pohybují tiše. „Promiňte, byla jsem připravená na nejhorší,“ řekla jsem, což byl takový kompromis. „Měla jsem vás poznat.“
„Ne, to už by bylo pozdě,“ namítl Jonathan. „Žena bez doprovodu se musí bránit.“
„Vážím si toho, že to chápete,“ řekla jsem opatrně a přitom jsem nenápadně, aby si ničeho nevšiml, zaletěla pohledem za něj. Od té doby, co se z lidských mozků dozvídám spoustu neuvěřitelných věcí, to dělám pokaždé. Pak jsem se mu zpříma zadívala do tváře. „Co jste… Co vás sem přivedlo?“
„Projíždím Louisianou a na svatbu jsem přijel jako host Hamiltona Tharpa,“ vysvětlil mi. „V pátém okrsku zůstávám s dovolením Erica Northmana.“
Neměla jsem tušení, co je ten Hamilton Tharp zač − zřejmě nějaký známý Bellefleurových. Ale Erica Northmana jsem znala dobře. (Popravdě řečeno, svého času jsem ho poznala od hlavy až po paty, včetně všeho mezi tím.) Eric byl šerifem pátého okrsku, což v severní Louisianě znamenalo, že je velké zvíře. Pojí mě s ním pevné a nesmírně spletité pouto, které mi většinou příšerně leze na nervy.
„Vlastně bych se vás ráda zeptala, proč jste ke mně přistoupil právě teď.“ Vyčkávala jsem, klíčky stále sevřené v dlani. Půjdu mu po očích, rozhodla jsem se. Tam jsou zranitelní dokonce i upíři.
„Byl jsem zvědavý,“ vypravil ze sebe nakonec Jonathan a složil ruce na hrudi. Začínala jsem si vůči tomuhle upírovi vypracovávat silnou averzi.
„Proč?“
„V Transfusii jsem slyšel o jakési blondýnce, které si Eric nesmírně považuje. Eric má mimořádně vytříbený instinkt, takže mi připadalo nepředstavitelné, že by ho mohla zaujmout obyčejná smrtelnice.“
„Jak jste se dozvěděl, že tady budu? Právě dneska a právě na téhle svatbě?“
V očích mu zasvítilo. Nečekal, že ho podrobím výslechu. Předpokládal, že mě opije rohlíkem. Možná právě v téhle chvíli se mě snažil omráčit neodolatelným kouzlem osobnosti. Jenomže tohle na mě neplatí.
„Zmínila se o tom ta mladá žena, která pracuje pro Erica. Jeho potomek. Jmenuje se Pam,“ odpověděl.
Lže, jako když tiskne, pomyslela jsem si. S Pam jsem se sice po tom útoku v Rhodes, kdy jsem jí zachránila život, opravdu hodně sblížila, ale teď jsem s ní už dost dlouho nemluvila. A náš poslední rozhovor nebylo žádné holčičí tlachání o mých pracovních a osobních plánech. Pam se zotavovala ze zranění, která utrpěla v Rhodes. A náš rozhovor se točil kolem jejího zotavování a také kolem zdravotního stavu Erica a královny.
„Jistě,“ řekla jsem. „Takže pěkný večer. Už potřebuju jet.“ Odemkla jsem dveře, opatrně vklouzla do vozu a přitom se celou dobu snažila nespouštět z Jonathana oči, abych byla připravená na jeho případný rychlý pohyb. Upír stál bez hnutí jako socha, hlavu mírně nakloněnou ke mně i potom, co jsem nastartovala motor a odlepila se od obrubníku. Na následující křižovatce se stopkou jsem si zapnula bezpečnostní pás. Nechtěla jsem omezovat svou pohyblivost, dokud byl upír nablízku. Zamkla jsem dveře a rozhlédla se kolem sebe. Žádné upíry jsem v dohledu neviděla. To je zvláštní, moc zvláštní, pomyslela jsem si. Vlastně bych asi měla zavolat Ericovi a celý incident mu nahlásit.
Víte, co mi na tom všem připadalo nejdivnější? Že za upírem stál celou dobu ten vrásčitý muž s dlouhými světlými vlasy. Jednou jsme o sebe dokonce zavadili pohledem. Měl nádherný, ale naprosto nečitelný obličej. Nechtěl, abych si ho všimla. Nepřečetla jsem si to v jeho mysli − nedokázala jsem to −, ale prostě jsem to věděla.
A nejzvláštnější na tom všem bylo, že Jonathan o přítomnosti starého muže nevěděl. Vzhledem k tomu, že upíři mají nesmírně vyvinutý čich, mi Jonathanova neinformovanost připadala nepochopitelná.
Když jsem pak odbočovala z Hummingbird Road na dlouhou příjezdovou cestu, která se vinula lesem a vedla k mému starému domu, ještě se mi ta zvláštní epizoda honila hlavou. Hlavní část stavení vyrostla před více než sto šedesáti lety, ale z původní konstrukce už přirozeně zůstalo jen hodně málo. V posledních desetiletích dům zažil několikerou přestavbu, mnohokrát ho moji předci rozšířili a párkrát dostal novou střechu. Původní přízemní domek o dvou místnostech se postupně podstatně zvětšil, ale zůstal úplně obyčejným příbytkem.
V záři venkovního bezpečnostního osvětlení, které mi moje spolubydlící Amelia nechala rozsvícené, dnes večer dům vypadal mírumilovně. Ameliino auto stálo vzadu a já jsem zaparkovala vedle něj. Klíče jsem si nechala v ruce pro případ, že by se už moje spolubydlící nahoře uložila k spánku. Síťové dveře byly nezajištěné, takže jsem je za sebou zavřela na závoru. Odemkla jsem zadní dveře, vešla dovnitř a pečlivě zamkla. Já i Amelia jsme setsakramentsky důkladně dbaly na zabezpečení, zvlášť v noci.
Ani mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že Amelia sedí u kuchyňského stolu a čeká na mě. Po týdnech společného soužití jsme si už vypracovaly jakýsi rituál. Touhle dobou už většinou odpočívala nahoře ve své ložnici. Měla tam vlastní televizi, mobil a notebook, a protože pravidelně chodila do knihovny, spoustu času trávila čtením. Kromě toho se dál věnovala čarodějnickému umění, ale na to jsem se jí nikdy neptala. Nikdy. Amelia je skutečná čarodějnice.
„Tak co, jak to dopadlo?“ zeptala se mě a přitom lžičkou míchala čaj, jako kdyby se snažila vytvořit v hrnku malý vír.
„No, vzali se. A nestalo se nic na způsob Jany Eyreové. Glenovi upíří klienti se chovali příkladně a stará paní Caroline byla vlídnost sama. Ale já jsem musela zaskočit za jednu družičku.“
„No ne! Vyprávěj!“
Všechno jsem jí tedy vylíčila a několikrát jsme se spolu zasmály. Uvažovala jsem, že Amelii povím také o tom kouzelném staříkovi, ale nakonec jsem to neudělala.
Co bych jí řekla? Že mě pozoroval? Ale zmínila jsem se jí o Jonathanovi z Nevady.
„O co mu podle tebe šlo?“ zeptala se mě Amelia.
„Nemám představu.“ Pokrčila jsem rameny.
„Měla bys to zjistit. Zvlášť, když jsi nikdy neslyšela o tom chlápkovi, co ho na tu svatbu pozval, jak tvrdil.“
„Zavolám Ericovi. Když ne ještě dnes, určitě zítra večer.“
„Škoda, že sis nekoupila to cédéčko, co nabízí Bill. Včera jsem na něj viděla reklamu na netu. Na stránce pro upíry.“ Mohlo by se zdát, že se Amelia odchýlila od tématu, ale jen na první pohled. Billova databáze totiž obsahovala snímky anebo životopisy všech upírů z celého světa, které se mu podařilo vypátrat, a několika dalších, o nichž jen slyšel. Billovo cédéčko vydělalo jeho šéfce − královně Louisiany − víc peněz, než jsem si dokázala představit. Ale pokud jste ho chtěli získat, museli jste být upíři. A existovala spousta způsobů, jak se to dalo ověřit.
„No, Bill si počítá pět set dolarů za kus. Jenomže předstírat, že jsi upír, je dost riskantní,“ připomněla jsem jí.
Amelia mávla rukou. „Ale za to riziko by to stálo,“ namítla.
Amelia je mnohem protřelejší než já… přinejmenším v určitém směru. Vyrostla a většinu života prožila v New Orleansu. Teď bydlela u mě, protože se dopustila obrovské chyby. Po tom, co svou nezkušeností způsobila obrovskou katastrofu, se z New Orleansu musela odstěhovat. Naštěstí se ale odstěhovala těsně předtím, než na město udeřil hurikán Katrina. Teď v horním bytě jejího domu bydlel nájemník. Její vlastní byt v přízemí byl poničený. Na nájemníkovi nepožadovala žádné peníze, protože dohlížel na opravy celého objektu.
Proto se Amelia nevrátila zpátky do New Orleansu a hned tak se tam ani nepřestěhuje. Do kuchyně se přikradl Bob a začal se mi lísat k nohám.
„Ahoj, ty můj kožíšku!“ uvítala jsem černobílého kocoura s dlouhou srstí a zvedla ho ze země. „Jak se má můj poklad? Já ho zbožňuju.“
„Mně se chce zvracet,“ prohlásila Amelia. Ale věděla jsem, že s Bobem mluví stejně odporně, i když u toho nejsem.
„Nějaký pokrok?“ zeptala jsem se a zvedla hlavu od Bobovy srsti. Podle jeho nadýchaného kožichu bych řekla, že se odpoledne koupal.
„Ne,“ odpověděla Amelia mdle a z hlasu jí zaznívala odevzdanost. „Odpoledne jsem na něm asi hodinu pracovala, ale podařilo se mi jenom jedno − pořídit mu ještěrčí ocas. Už jsem podnikla všechno co umím, abych mu vrátila původní podobu.“
Bob byl skutečně mládenec. Tedy vlastně muž. Vypadal tak trochu jako venkovský balík, měl tmavé vlasy a nosil brýle. Amelia však tvrdila, že měl jisté mimořádné schopnosti, které nebyly patrné, pokud jste ho viděli na ulici oblečeného. Když ho Amelia proměnila v kocoura, neměla oprávnění použít transformační kouzlo; zřejmě to byl výsledek nějakého velice dobrodružného sexu. Nikdy jsem nenašla dost odvahy, abych se jí zpříma zeptala, o co se tehdy vlastně pokoušela. Ale muselo to být něco hodně exotického.
„Jde o to,“ začala Amelia a já jsem se okamžitě uvedla do stavu pohotovosti. Měla jsem se totiž dozvědět skutečný důvod, proč Amelia zůstala vzhůru a čekala na mě. Amelia totiž vysílala jasně srozumitelné myšlenky a já jsem jí je vyzobávala přímo z hlavy. Ale nechala jsem ji mluvit, protože lidi nesnášejí, když jim povíte, že se už s žádným povídáním nemusejí obtěžovat, zvlášť když si právě důkladně promýšlejí, jak vám svůj problém naservírují. „Do Shreveportu zítra přijede táta a chce se za mnou podívat do Bon Temps,“ svěřila se mi překotně. „Přijede jen se svým řidičem Marleym. Chce přijít na večeři.“
Zítra je neděle. U Merlotta bude otevřeno jenom odpoledne, ale bleskovým pohledem do kalendáře jsem si ověřila, že stejně nemám službu. „Tak já klidně zmizím,“ navrhla jsem jí. „Zajedu se podívat, jak žije Tara a J. B. O nic nejde.“
„Prosím tě, zůstaň tady!“ Amelia se na mě zadívala s prosebným výrazem. Neprozradila mi, proč o to tolik stojí. Ale snadno jsem ten důvod odhalila. Ameliin vztah k otci byl dost konfliktní. Vlastně používala matčino jméno za svobodna − Broadwayová −, i když i částečně kvůli tomu, že její otec Copley Carmichael byl velice známý muž − obrovský boháč s mimořádným politickým vlivem. Nevím ovšem, jak jeho příjmy ovlivnil hurikán Katrina. Carmichael vlastnil obrovské sklady dříví a byl vlivný stavbař, jenomže Katrina mohla všechny jeho podniky úplně vymazat z mapy. Na druhou stranu ale celá oblast potřebovala přestavět a obnovit…
„V kolik přijede?“ zeptala jsem se.
„V pět.“
„Ten jeho řidič s ním jí u jednoho stolu?“ Nikdy jsem nemusela jednat se zaměstnanci. V kuchyni jsme měli jediný stůl a já jsem věděla, že toho člověka rozhodně nenechám jíst někde na schodech.
„Proboha!“ vydechla. Tohle ji zřejmě vůbec nenapadlo. „Co uděláme s Marleym?“
„Proto se tě ptám.“ Možná to znělo trochu netrpělivě.
„Poslyš,“ řekla Amelia. „Ty tátu neznáš. Nevíš, co je zač.“
Z Ameliiny hlavy jsem vyčetla, že její vztah k otci je poznamenaný smíšenými pocity. A nedokázala jsem se skrz tu směsici lásky, strachu a úzkosti proklestit ke skutečné podstatě jejích pocitů. Znala jsem jen málo bohatých lidí a ještě méně těch, kteří zaměstnávali osobního řidiče na plný úvazek.
Ta návštěva bude hodně zajímavá.
Popřála jsem Amelii dobrou noc a šla se uložit do postele. Přestože jsem měla spoustu námětů k přemýšlení, za chvilku jsem usnula.
*
V neděli bylo zase nádherně. Myslela jsem na novomanžele, kteří se bezpečně vydali po nové životní cestě, a vzpomínala jsem na starou paní Caroline, která si teď vychutnává společnost několika svých příbuzných (šedesátiletých mládenců), kteří na ni doma dohlížejí a dělají jí společníky. Až se Portia s Glenem vrátí, příbuzní se vrátí do svých mnohem skromnějších příbytků a zřejmě jim spadne kámen ze srdce. A Halleigh s Andym se přestěhují do vlastního domečku.
A nemohla jsem dostat z hlavy Jonathana a toho kouzelného vrásčitého muže.
Připomněla jsem si, že jakmile se Eric probudí, musím mu zavolat.
Vybavila jsem si Billovo nečekané přiznání.
Už po tisící jsem uvažovala, co vězí za Quinnovým mlčením.
Ale než jsem se stačila začít topit ve smutku, přepadl mě hurikán jménem Amelia.
Na Amelii je spousta věcí, které se mi moc líbí a kvůli nimž jsem se ji dokonce naučila mít ráda. Je přímočará, dokáže se nadchnout a je nesmírně nadaná. Ví všechno o světě nadpřirozených bytostí i o mém místě v něm. Moje telepatické schopnosti jí připadají úžasné. Můžu s ní mluvit o čemkoliv. Nikdy by na nic nezareagovala s odporem nebo hrůzou. Na druhou stranu je strašně impulzivní a tvrdohlavá, ale člověk musí brát ostatní lidi takové, jací jsou. Opravdu upřímně mě těšilo, že teď se mnou bydlí.
Pokud se na to podívám z praktické stránky, je dobrá kuchařka, pečlivě odděluje svoje a moje věci a je úzkostlivě pořádná. Při uklízení je přímo nepřekonatelná. Uklízí, když se nudí nebo když propadá nervozitě, uklízí, když ji přepadnou výčitky svědomí. Pokud jde o udržování domácnosti v pořádku, nejsem žádný břídil, ale Amelia je přímo hvězda. Když jednou jen taktak unikla dopravní nehodě, dokonale vyčistila celý obývací pokoj včetně nábytku a veškerého čalounění. Když jí jednou zavolal její nájemník, že je zapotřebí vyměnit střechu, odjela do půjčovny a přivezla odtud speciální čisticí stroj a nablýskala všechny dřevěné podlahy v obou patrech.
Vstala jsem v devět hodin a Amelia už před otcovou očekávanou návštěvou horečně uklízela. Když jsem ve tři čtvrtě na jedenáct odcházela do kostela, našla jsem Amelii, jak klečí v koupelně v přízemí, která vypadala strašně staromódně − to musím uznat −, protože byla vybavená starou masivní vanou na nožičkách a podlahu pokrývaly drobné černé a bílé osmihranné dlaždičky. Díky mému bratru Jasonovi v ní však byla nainstalovaná mnohem modernější toaleta. Tuhle koupelnu používala Amelia, protože nahoře žádnou neměla. Já jsem měla vlastní malou koupelničku vedle ložnice, přistavěnou v padesátých letech minulého století. Pokud jde o vnitřní zařízení a výzdobu domu, pod jednou střechou byste tu našli několik hlavních trendů, jimiž se vyznačovala poslední desetiletí.
„Opravdu si myslíš, že je tady tolik špíny?“ zeptala jsem se a zůstala stát ve dveřích. Mluvila jsem k Ameliinu pozadí.
Zvedla hlavu a rukou v gumové rukavici si odhrnula krátké vlasy z čela.
„Ne, není to tak zlé, ale chtěla jsem, aby to tady vypadalo dokonale.“
„Je to starý dům, Amelie. Myslím, že nikdy nebude vypadat dokonale.“ Nemělo smysl omlouvat se za stáří a sešlost svého domu a zařízení. Nic lepšího jsem s ním už nesvedla a měla jsem ho ráda takový, jaký je.
„Je to nádherný starý dům, Sookie,“ vyhrkla Amelia. „Ale musím se nějak zaměstnat.“
„Tak fajn,“ odpověděla jsem. „Jdu do kostela. Vrátím se kolem půl jedné.“
„Můžeš po mši skočit nakoupit? Seznam je na pultíku v kuchyni.“
Přitakala jsem, protože jsem byla ráda, že mám záminku zdržet se ve městě o trochu déle.
Venku to teď dopoledne vypadalo spíš jako v březnu (tedy jako v březnu na jihu), než jako v říjnu. U metodistického kostela jsem vystoupila z auta a nastavila obličej lehkému větříku. Ve vzduchu byla trochu cítit předzvěst nadcházející zimy, ale skutečně jen trošičku. Okna kostela byla otevřená, takže když jsme zpívali, naše různorodé hlasy spojené dohromady se vznášely nad trávníkem a stromy. Ale když se kněz začal modlit, všimla jsem si několika poletujících listů.
Upřímně řečeno, kázání někdy neposlouchám. Hodina strávená v kostele pro mě mnohdy představuje příležitost zamyslet se, příležitost zhodnotit, kam vlastně směřuje můj život. Ale všechny podobné myšlenky aspoň zapadají do širších souvislostí. Jenomže když pozorujete padající listí, všechny širší souvislosti se vám pořádně zužují.
Dnes jsem poslouchala. Důstojný otec Collins hovořil o nutnosti odevzdávat Bohu i císaři všechno, co jim náleží. Připadalo mi to jako speciální kázání k patnáctému dubnu, kdy se podávají daňová přiznání. A přistihla jsem se, že myslím na to, jestli otec Collins platí daně čtvrtletně. Po chvíli jsem si ale uvědomila, že hovoří o zákonech, které neustále porušujeme, aniž bychom cítili výčitky svědomí − například když nedodržujeme předepsanou rychlost nebo strkáme do poštovních schránek obálky s různými drobnými dárky a neplatíme za ně vyšší poštovné.
Když jsem odcházela z kostela, na otce Collinse jsem se usmála. Kdykoliv mě vidí, tváří se trochu rozpačitě.
Cestou na parkoviště jsem pozdravila Maxine Fortenberyovou a jejího manžela Eda. Maxine byla mohutná a impozantní žena, zatímco plachý a tichý Ed působil takřka neviditelně. Jejich syn Hoyt, který byl nejlepším přítelem mého bratra Jasona, stál za matkou v pěkném obleku a s pečlivě učesanými vlasy. Zvláštní!
„Zlatíčko, pojď mě obejmout,“ zavolala na mě Maxine a já jsem jí samozřejmě vyhověla. Maxine se přátelila s mojí babičkou, přestože byla asi o generaci mladší. Usmála jsem se na Eda a zamávala na Hoyta.
„Vypadáš krásně,“ řekla jsem mu a on se zatvářil potěšeně. Nikdy jsem Hoyta neviděla, že by se takhle usmíval, takže jsem zaletěla pohledem k Maxine. Zazubila se.
„Hoyt chodí s tou Holly, co s ní pracuješ,“ vysvětlila mi Maxine. „Má už děcko, na to se nesmí zapomínat, ale Hoyt měl děti vždycky rád.“
„To jsem nevěděla,“ přiznala jsem. Poslední dobou mi unikala spousta věcí. „To je moc fajn, Hoyte. Holly je strašně milá holka.“
Nevěděla jsem, jestli bych to formulovala přímo takhle, kdybych měla víc času na rozmyšlenou, takže možná bylo lepší, že jsem ho neměla. Holly by se mohla pochlubit mnoha přednostmi (bezvýhradně se věnovala synovi, byla loajální vůči přátelům a ani po pracovní stránce se jí nedalo vůbec nic vytknout). Několik let už byla rozvedená, takže Hoyt žádnou rodinu nerozvracel. Jen by mě zajímalo, jestli mu přiznala, že je wiccanka. Ne! Určitě ne, protože to by se Maxine neusmívala od ucha k uchu.
„Máme s ní v poledne sraz u Sizzlera,“ dodala Maxine. Mluvila o restauraci specializované na steaky, která stála u mezistátní dálnice. „Holly moc do kostela nechodí, ale už na tom pracujeme. Chceme ji brát s sebou a jejího Codyho taky. Ale už musíme vyrazit, jestli nechceme přijet pozdě.“
„Čeká tě daleká cesta, Hoyte,“ řekla jsem bratrovu kamarádovi, a když pak procházel kolem mě, poplácala jsem ho po paži. Vyslal ke mně potěšený pohled.
Všichni se vdávali, ženili nebo zamilovávali. Ze srdce jsem jim to přála a těšilo mě to. Těšilo, těšilo, těšilo. Nasadila jsem si na tvář úsměv a zamířila do obchodu. Vytáhla jsem z kabelky seznam, který mi sepsala Amelia. Byl pěkně dlouhý, ale tušila jsem, že se během mše rozrostl ještě o pár položek, takže jsem Amelii zavolala na mobil. Dozvěděla jsem se, že si vzpomněla ještě na tři věci, proto jsem se v obchodě zdržela dost dlouho.
Když jsem se pak lopotně škrábala do schodů k zadnímu vchodu, ruce jsem měla obtěžkané plastovými taškami. Amelia mezitím vystřelila k autu pro další pytle. „Kde jsi byla?“ zeptala se mě takovým tónem, jako kdyby celou dobu stála u dveří a netrpělivě poklepávala nohou.
Mrkla jsem se na hodinky. „Hned z kostela jsem šla nakoupit,“ odpověděla jsem dotčeně. „Je teprve jedna.“
Amelia znovu prošla kolem mě, ruce plné dalších tašek. Když mě míjela, podrážděně potřásla hlavou a vyloudila jakýsi neartikulovaný zvuk, který by se dal připodobnit k zavrčení.
Odpoledne se neslo v podobném duchu. Vypadalo to, jako kdyby se Amelia připravovala na nejdůležitější rande v životě.
Nejsem špatná kuchařka, ale Amelia mi při přípravě večeře svěřila jen nejpodřadnější pomocné práce. Krájela jsem cibuli a rajčata. A ano, ještě mi dovolila průběžně oplachovat použité nádobí. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli by si s ním díky svým čarodějnickým schopnostem neuměla poradit jako ty kmotřičky víly ze Šípkové Růženky, ale když jsem o tom začala, jenom si odfrkla.
Celý dům se leskl a třpytil, a přestože jsem se to snažila přejít s nadhledem, všimla jsem si, že Amelia vyčistila i podlahu u mě v ložnici. Až dosud jsme k sobě do pokoje zpravidla nechodily.
„Promiň, že jsem zabrousila i k tobě,“ ozvala se náhle Amelia a já, telepatka, jsem nadskočila. Amelia proti mně vytáhla s mou vlastní zbraní. „Najednou mě prostě přepadlo to bláznivé nutkání, jak se mi občas stává,“ omlouvala se. „Luxovala jsem a napadlo mě, že přejedu i podlahu u tebe. A než jsem se nad tím stačila pořádně zamyslet, bylo to. Pantofle jsem ti strčila pod postel.“
„Fajn,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to neznělo dotčeně.
„Hele, mrzí mě to!“
Přikývla jsem a vrátila se k utírání a odklízení nádobí. Menu se z Ameliina rozhodnutí skládalo ze zeleného salátu s rajčaty a karotkou, z lasagní, teplého česnekového chleba a čerstvé míchané zeleniny, dušené v páře. Zelenina v páře je pro mě španělskou vesnicí, ale připravila jsem Amelii všechny možné druhy − cukety, papriky, žampiony, květák. Pozdě odpoledne jsem byla shledána schopnou promíchat salát se zálivkou a dostala jsem za úkol rozložit na stůl ubrus, ozdobit ho malou kyticí a prostřít. Prostřít pro čtyři.
Nabídla jsem se, že pana Marleyho vezmu s sebou do obýváku, kde bychom se mohli najíst u konferenčního stolku, ale Amelia se zatvářila tak vyděšeně, jako kdybych jí navrhla, že mu umyju nohy.
„Ne, budeš se držet u mě,“ prohlásila kategoricky.
„Musíš si s otcem promluvit,“ namítla jsem. „Budu tam s tebou, ale pak vypadnu z místnosti.“
Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Fajn, jsem dospělá,“ zamumlala.
„Vyplašená jako kotě.“
„Ještě jsi ho neviděla.“
Ve čtvrt na pět Amelia chvatně vyběhla do schodů, aby se připravila. Já jsem zůstala sedět v obýváku s knížkou z knihovny. Najednou jsem na štěrkované příjezdové cestě zaslechla auto a mrkla na hodiny trůnící na krbové římse. Bylo tři čtvrtě na pět a tři minuty. Zavolala jsem nahoru na Amelii a vyskočila z pohovky, abych se podívala z okna. Blížil se podvečer, ale protože se čas ještě nezměnil z letního na zimní, luxusní Lincoln Town Car stojící před domem jsem viděla naprosto jasně. Ze sedadla za volantem vystoupil muž s nakrátko ostříhanými tmavými vlasy a ve vycházkovém obleku. Byl to určitě Marley. Nějak mě zklamalo, že nemá na hlavě šoférskou čepici. Otevřel zadní dveře a z vozu vystoupil Copley Carmichael.
Ameliin otec nebyl nijak vysoký a měl krátké husté šedivé vlasy, které vypadaly jako hodně kvalitní koberec − silný, hladký a odborně sestříhaný. Měl bronzově opálenou pokožku a dosud černé obočí. Žádné brýle. Žádné rty. No, rty tedy měl, ale byly tak tenké, že jeho ústa vypadala jako nějaká záludná past.
Pan Carmichael se rozhlédl kolem dokola, jako kdyby měl vyměřit daň z nemovitosti.
Za sebou jsem slyšela Amelii, jak se s klapotem řítí ze schodů, a přitom jsem sledovala muže, který stál před hlavním vchodem a dokončoval obhlídku. Řidič Marley zkoumal dům a přitom mě zahlédl v okně.
„Marley je poměrně nový,“ vysvětlila mi Amelia. „Pracuje u táty jen asi dva roky.“
„Měl tvůj otec vždycky řidiče?“
„Jo. Marley je taky bodyguard,“ řekla Amelia nenuceně, jako kdyby všichni otcové na světě měli osobního strážce.
Oba muži se spolu vydali po štěrkované příjezdové cestě a ani se nepodívali na krásné cesmíny, které ji lemovaly. Vystoupali po dřevěných schodech. Přešli verandu. Zaklepali.
Vybavila jsem si všechny strašidelné bytosti, které mě doma navštívily: vlkodlaky, měňavce, upíry, a dokonce i jednoho nebo dva démony. Proč by mi měl nahánět hrůzu právě tenhle obyčejný smrtelník? Vypjala jsem hruď, zchladila rozčilený mozek a zamířila ke dveřím, přestože předtím mě k tomu Amelia musela přemluvit skoro za použití násilí. Ale vždyť je to koneckonců můj dům, ne?
Položila jsem ruku na kulovou kliku a než jsem otevřela, nasadila jsem na obličej přívětivý úsměv.
„Pojďte prosím dál,“ přivítala jsem je. Marley otevřel síťové dveře a ustoupil z cesty panu Carmichaelovi. Ten vešel dovnitř a objal dceru, ale ještě předtím stačil přejet zkoumavým pohledem obývací pokoj.
V Carmichaelově mysli se dalo číst stejně dobře jako v Ameliině mozku.
Myslel si, že pro jeho dceru je to tady příliš omšelé… Krásná Amelia bydlí s… Zajímalo ho, jestli spolu něco máme… To děvče možná není tak špatné… Žádný policejní záznam, i když chodila s upírem a má divokého bratra…
Tak bohatý a mocný muž, jako byl Copley Carmichael, si přirozeně nechal spolubydlící své dcery pořádně proklepat. Něco takového by mě prostě nenapadlo, stejně jako by mi nepřišla na mysl spousta jiných věcí, které jsou pro boháče naprosto běžné.
Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem Sookie Stackhouseová,“ představila jsem se zdvořile. „Vy musíte být pan Carmichael. A tady pán?“ Když jsem si potřásla rukou s Carmichaelem, napřáhla jsem paži k Marleymu.
V prvním okamžiku se mi zdálo, že jsem Ameliina otce zaskočila. Ale v přímo rekordním čase se vzpamatoval.
„To je Tyrese Marley,“ prohlásil nenuceně.
Řidič mi jemně stiskl ruku, jako kdyby mi nechtěl polámat kosti, a kývl na Amelii. „Slečno Amelie,“ řekl. Amelia se zatvářila nasupeně, jako kdyby se mu chystala vmést do obličeje, že si tu slečnu může odpustit, ale pak si to rozmyslela. Všechny tyhle úvahy a myšlenkový ping pong… Div jsem z toho nezešílela.
Tyrese Marley byl afroameričan s velice − skutečně velice − světlou pletí. O černé pokožce se u něj vůbec nedalo mluvit. Připomínala spíš barvu hodně zašlé slonoviny. V ní mu svítily jiskrné oči, hnědé jako lískové oříšky. Vlasy měl sice černé, ale naprosto rovné a s lehkým narudlým nádechem. Marley byl zkrátka muž, za kterým se musel každý otočit.
„Vrátím se s autem do města a doplním benzin,“ řekl šéfovi. „Zatímco tady budete se slečnou Amelii. Kdy chcete, abych se vrátil?“
Pan Carmichael se zadíval na hodinky. „Asi za dvě hodiny.“
„Budeme rádi, když s námi povečeříte.“ Podařilo se mi vyslovit svou nabídku naprosto konvenčním tónem. Snažila jsem se, aby se všichni cítili uvolněně.
„Musím ještě vyřídit pár věcí,“ odpověděl Tyrese Marley věcně. „Děkuju vám za pozvání. Uvidíme se později,“ dodal a odešel.
Fajn, konec mé snahy o prosazení demokracie.
Tyrese nemohl tušit, jak ráda bych taky odjela do města, místo abych zůstala doma s Amelii a jejím otcem. Ale sebrala jsem všechny síly a ujala se svých společenských povinností. „Můžu vám nabídnout sklenku vína, pane Carmichaele, nebo byste se rád napil něčeho jiného? A co ty, Amelie?“
„Říkejte mi Cope,“ navrhl mi pan Carmichael s úsměvem. Ale na to, aby mě jeho úsměv zahřál u srdce, příliš připomínal škleb žraloka. „Ano, skleničku čehokoliv, co máte načaté. A ty, holčičko?“
„Trochu bílého,“ řekla Amelia. Když jsem pak zamířila do kuchyně, slyšela jsem ji ještě, jak otce vyzývá, aby se posadil.
Přinesla jsem jim víno a na podnos přidala i něco k zakousnutí: sušenky, sýrovou pomazánku a meruňkový džem s čili papričkami. Měly jsme doma několik malých nožů, které na podnose vypadaly skvěle, a Amelia k nápojům už dříve sehnala koktejlové ubrousky.
Copeovi nechyběl apetit a chutnal mu zvláště sýr. Upíjel víno s arkansaskou vinětou a zdvořile pokyvoval hlavou. No, aspoň ho nevyplivl. Já sama moc nepiju, a pokud jde o víno, nejsem žádná odbornice. Vlastně nejsem odbornice vůbec na nic. Ale s každým douškem mi chutnalo víc a víc.
„Amelie, pověz mi, co tady při tom čekání, než se ti opraví dům, děláš s volným časem?“ zeptal se Cope, což jsem považovala za docela rozumný začátek.
Začala jsem mu vysvětlovat, že se mnou Amelia nelelkuje, ale možná to byl příliš přímočarý úvod. Moc jsem se snažila nečíst mu myšlenky, ale přísahám, sedět v jedné místnosti s ním a s jeho dcerou bylo totéž jako poslouchat televizní vysílání.
„Dělala jsem nějaké papírování pro zdejšího pojišťovacího agenta. A na částečný úvazek pracuju v baru U Merlotta,“ odpověděla Amelia. „Roznáším pití a občas smažená kuřata.“
„Je ta práce v baru zajímavá?“ zeptal se Cope. Musím mu přičíst ke cti, že to neznělo jízlivě. Ale vsadila bych krk, že si proklepl i Sama.
„Není špatná,“ odpověděla Amelia s pousmáním. Byla pod strašným tlakem, a když jsem jí nahlédla do hlavy, zjistila jsem, že se musí usilovně nutit do nenuceného tónu. „Přijdu si na slušné spropitné.“
Cope pokýval hlavou. „A co vy, slečno Stackhouseová?“ zeptal se zdvořile.
Věděl o mně úplně všechno − včetně toho, jaký používám odstín laku na nehty −, a kdyby mohl, určitě by si ho taky zapsal do mé složky. „Já pracuju U Merlotta na plný úvazek,“ řekla jsem mu, jako kdyby to už nevěděl. „Už několik let.“
„Máte v téhle oblasti rodinu?“
„Ano, žijeme tu odnepaměti,“ řekla jsem. „Nebo přinejmenším tak dlouho, jak tady žijí Američani. Ale moc už nás z naší rodiny nezůstalo. Jenom můj bratr a já.“
„Starší bratr? Mladší?“
„Starší,“ odpověděla jsem. „Nedávno se oženil.“
„Takže možná přibudou malí Stackhouseové,“ poznamenal. Snažil se, aby to znělo optimisticky, jako že to považuje za dobrou zprávu.
Přikývla jsem, jako kdyby mě ta vyhlídka taky těšila. Bratrovu manželku jsem neměla moc v lásce a považovala jsem za naprosto nemožné, že by se jim mohly narodit aspoň trochu snesitelné děti. Jedno je už vlastně na cestě, pokud Crystal znovu nepotratí. Můj bratr byl měňavec (ne od narození, ale protože ho pokousal jeden měňavec z Hotshotu, jehož obyvatelé se mění v pumy a pantery) a jeho manželka byla… nefalšovaná příslušnice tohohle společenství… od narození. Vyrůstat v téhle malé osadě není snadné, a ještě obtížnější to bude pro děti, které nejsou úplně čistokrevnými členy komunity.
„Tati, můžu ti ještě dolít víno?“ Amelia vyletěla z pohovky jako střela a zamířila s poloprázdnými skleničkami do kuchyně.
„Sookie,“ otočil se ke mně Cope, „jste moc laskavá, že jste Amelii u sebe v téhle době nechala bydlet.“
„Amelia platí nájem,“ řekla jsem. „A nakupuje polovinu potravin. Nezůstává mi nic dlužná.“
„Přesto bych byl rád, kdybyste mi dovolila, abych vám nějak vynahradil starosti, které vám to přidělává.“
„To, co mi dává Amelia, mi úplně stačí. Vždyť mi zaplatila taky několik vylepšení tady v domě.“
Rysy mu ztvrdly, jako kdyby zavětřil nějakou nekalost. Myslel si snad, že jsem z Amelie vymámila bazén na zahradu za domem?
„Nechala si do ložnice v patře nainstalovat klimatizaci,“ vysvětlila jsem mu. „A zavést tam i telefonní linku s připojením na počítač. A myslím, že si tam koupila i nový koberec a záclony.“
„Bydlí nahoře?“
„Ano,“ přisvědčila jsem překvapeně, protože jsem se domnívala, že to už ví. Ale možná existují věci, na které je i jeho inteligence krátká. „Já bydlím tady, ona nahoře a společně užíváme kuchyň a obývací pokoj, i když myslím, že Amelia má nahoře vlastní televizi.“
„Cože?“ ozval se z kuchyně Ameliin hlas.
„Máš ještě nahoře tu malou televizi?“
„Jo. Připojila jsem ji ke kabelu.“
„Jen mě to zajímalo.“
Usmála jsem se na Copea, čímž jsem mu naznačila, že pokud chce pokračovat v téhle debatě, míček je na jeho straně. Rád by se mě zeptal ještě na pár věcí a uvažoval, jak to má zaonačit, aby ze mě vymáčkl co nejvíc informací. Ve víru jeho myšlenek se náhle objevilo jedno jméno a já jsem měla co dělat, abych zachovala klid a zdvořilý výraz.
„Ta první nájemnice, která bydlela u Amelie, byla vaše sestřenice, viďte?“ řekl Cope.
„Hadley. Ano,“ přisvědčila jsem s kamennou tváří a přikývla jsem. „Znal jste ji?“
„Znám jejího manžela,“ odpověděl a usmál se.