6.kapitola
Nazítří ráno, asi hodinu předtím, než jsem chtěla vstát z postele, se ozvalo zaklepání na hlavní dveře. Slyšela jsem je jenom díky tomu, že se Bob přikradl ke mně do pokoje, vyskočil na postel, kde neměl co pohledávat, a protože jsem ležela na boku, uvelebil se mi ve volném prostoru za pokrčenými koleny a začal hlasitě příst. Sáhla jsem rukou dozadu a podrbala ho mezi ušima. Kočky jsem měla strašně ráda, stejně jako psy. A kdybych netrávila tolik času mimo domov, nějaké štěně bych si určitě pořídila. Jedno mi před časem nabídl Terry Bellefleur, ale já jsem s rozhodnutím váhala tak dlouho, až mu nakonec žádné nezbylo. Zajímalo by mě, jestli by Bobovi vadilo, kdybych mu obstarala kočičí družku. Žárlila by Amelia, kdybych si koupila nějakou micku? Když jsem se pak zavrtávala ještě hlouběji pod přikrývku, neubránila jsem se úsměvu.
Už jsem ale neusnula, takže jsem slyšela to zaklepání na dveře.
Zamumlala jsem na adresu neohlášeného návštěvníka pár nelichotivých slov, vklouzla jsem do trepek a hodila na sebe bleděmodrý koupací plášť. Ve vzduchu se vznášel ranní chlad, který mi připomněl, že už je říjen, i když přes den ještě bývalo teplo a slunečno. Už jsem tu zažila několik halloweenů, kdy jsem si musela svléknout svetr, protože mi bylo příliš teplo, a naopak několik jiných halloweenů, kdy se koledníci putující od jednoho domu k druhému neobešli bez kabátu.
Podívala jsem se ven kukátkem ve dveřích a spatřila postarší mulatku s mohutnou hřívou bílých vlasů a ostrými rysy v obličeji − s úzkým nosem, rty i očima. Nezdálo se mi, že je ozbrojená nebo nebezpečná. Což jen dokazuje, že první dojem bývá mylný. Otevřela jsem dveře.
„Mladá paní, přijela jsem navštívit Amelii Broadwayovou,“ oznámila mi s dokonalou anglickou výslovností.
„Pojďte prosím dál,“ vybídla jsem ji, protože šlo o starou ženu a já jsem byla vychovávaná k tomu, abych se ke starším lidem chovala zdvořile. „Posaďte se,“ vyzvala jsem ji a ukázala na pohovku. „Půjdu nahoru pro Amelii.“
Vůbec nepovažovala za nutné omluvit se, že mě vytáhla z postele nebo že přišla bez pozvání. Otráveně jsem vystoupala po schodech do prvního patra, ale zůstala jsem tam překvapeně stát a zírala jsem, jak to tam Amelia vylepšila. Obě horní místnosti byly zařízené jen nejnutnějším nábytkem, ale Amelia si z té větší, do níž se vcházelo po pravé straně, udělala ložnici, zatímco místnost nalevo proměnila v obývák. Pořídila si do něj televizi, křeslo, pohovku, malý pracovní stolek s počítačem a několik pokojových květin. Pokud vím, tu ložnici vybudovala jedna z generací mých předků, která se ve velmi krátkém čase rozrostla o tři syny. Byla v ní jen malá vestavěná skříň, ale Amelia za pomoci internetu odněkud sehnala pojízdné stojany na šaty a šikovně je využila na zavěšení své garderoby. V nějaké internetové dražbě si zase koupila trojdílnou španělskou stěnu, celou ji přemalovala a použila ji k zakrytí těch stojanů s oblečením. Od bílých zdí se odrážel jasně zbarvený přehoz přes postel a starý stůl, který Amelia znovu nalakovala a používala ho jako kosmetický stolek. A uprostřed téhle veselé pastvy pro oči se choulila jedna smutná čarodějnice.
Amelia seděla na posteli a na hlavě měla zvláštní „rozcuch“, který jí trčel do všech stran. „Dole jsem někoho slyšela. Kdo to je?“ zeptala se mě přidušeným hlasem.
„Nějaká dost stará mulatka. A s dost proříznutou pusou.“
„Potěš pámbu!“ vydechla Amelia a zprudka se zabořila do haldy polštářů, které měla za zády „To je Octavia.“
„Hele, tak seběhni dolů a promluv si s ní. Já ji zabavovat nemůžu.“
Amelia otráveně zavrčela, ale smířila se s nevyhnutelným osudem. Vstala z postele, svlékla si noční košilku, oblékla si podprsenku, kalhotky a džíny a pak vytáhla ze zásuvky svetřík.
Já jsem seběhla dolů, abych Octavii Fantové vyřídila, že moje spolubydlící za chvíli přijde. Až Amelia půjde do koupelny, stejně bude muset kolem Octavie projít, protože mám doma jen jedno schodiště. Ale aspoň jsem mohla nečekanou návštěvnici připravit na Ameliin příchod.
„Můžu vám nabídnout kávu nebo čaj?“ zeptala jsem se mulatky, která se bystrýma hnědýma očima pozorně rozhlížela po celé místnosti.
„Jestli máte čaj, jeden šálek bych si dala docela ráda,“ odpověděla Octavia Fantová.
„Ano, paní, máme,“ ujistila jsem ji a v duchu jsem děkovala Amelii, že mě přesvědčila, abych čaj koupila. Sice jsem netušila, co to bylo za druh, a nezbývalo mi než doufat, že je sáčkovaný, protože pravý sypaný čaj jsem nikdy v životě nevařila.
„Fajn,“ řekla žena a žádnými dalšími zdvořilostmi se už neobtěžovala.
„Amelia je už na cestě, bude tady každou chvilku,“ pokračovala jsem a v duchu jsem horečně uvažovala, jak mám ženě taktně naznačit, že ze všeho nejdřív musí Amelia prosvištět kolem ní do koupelny, aby si došla na záchod a vyčistila si zuby, takže by bylo dobré, kdyby si jí v té době nevšímala. Potom jsem to ale vzdala, protože jsem jakoukoliv podobnou snahu považovala za zbytečnou, a prchla jsem do kuchyně.
Sáhla jsem do jedné z poliček, které jsem vyčlenila Amelii, vytáhla z ní šálky a podšálky na čaj a postavila je na podnos. A než se mi uvařila voda, přidala jsem k nim ještě cukřenku, malou konvičku s mlékem a dvě lžičky. Ubrousky! pomyslela jsem si a zalitovala, že kromě praktických papírových ubrousků nemám doma také několik látkových. (Přesně takhle totiž na mě Octavia Fantová působila, aniž na mě vytáhla sebemenší kouzlo.) Když jsem pak pokládala na talířek hrst sušenek a přidávala je na tác, zaslechla jsem z koupelny v přízemí téct vodu. Napadla mě už jen jediná věc, kterou bych ještě mohla k šálkům přidat − malou vázičku s květinou −, ale žádnou vhodnou jsem doma neměla. Zvedla jsem tedy podnos a zamířila přes chodbu do obývacího pokoje.
Tác jsem postavila na nízký stolek před paní Fantovou. Zvedla ke mně pronikavé oči a místo poděkování krátce kývla hlavou. Uvědomila jsem si, že jí nedokážu číst myšlenky. Stále jsem to odkládala a čekala na vhodnou chvíli, kdy se jí budu moci jaksepatří pohroužit do mozku, ale paní Fantová mě dokázala spolehlivě zablokovat. Ještě nikdy jsem nepoznala žádného normálního smrtelníka, kterému by se tohle podařilo. V první chvíli mě to docela podráždilo. Pak jsem si ale uvědomila, co je tahle žena zač, a radši jsem rychle odběhla do svého pokoje, abych ustlala postel, a odtud do své vlastní maličké koupelny. Na chodbě jsem narazila na Amelii, která ke mně mlčky vyslala vystrašený pohled.
Promiň, Amelie, pomyslela jsem si, když jsem za sebou pevně zavírala dveře pokoje. S tímhle si musíš poradit sama.
Do práce jsem měla nastoupit až večer, takže jsem si oblékla staré džíny a tričko s logem upířího baru Transfusia (který návštěvníkům sliboval, že se jim „dostane pod kůži“). To triko mi darovala Pam, hned jak ho v upířím baru začali prodávat. Vklouzla jsem do gumových pantoflí − „kroksů“ − a odešla do kuchyně, abych si uvařila svou pravidelnou ranní kávu. Připravila jsem si také toast a vzala si ranní noviny, po nichž jsem chvatně hrábla, už když jsem otevírala dveře Octavii Fantové. Stáhla jsem ze srolovaného deníku gumičku a přeletěla pohledem titulní stránku. Dozvěděla jsem se, že se sešla školní rada, že místní Wal-Mart daroval chlapeckému a dívčímu klubu sponzorský dar na mimoškolní činnost a že si státní legislativci odhlasovali, že budou uznávat manželství uzavřená mezi upíry a normálními smrtelníky. To je tedy něco! Nikdo nečekal, že by takový zákon vůbec někdy někdo schválil. Rozevřela jsem noviny uprostřed, abych si přečetla oznámení o úmrtí. Nejdřív jsem zkontrolovala, jestli nenajdu někoho z místních usedlíků, ale nikoho jsem neobjevila, což bylo dobře. Potom jsem se podívala, jestli nezemřel někdo ze zdejší oblasti… Ach ne!
MARIA-STAR COOPEROVÁ, stálo v nadpisu. Zpráva byla stručná: „Maria-Star Cooperová (25), fotografka ze Shreveportu, zemřela náhle včera ve svém domě. Zanechala po sobě rodiče Matthewa a Stellu Cooperovy z Mindenu a tři bratry. Další informace budou následovat.“
Najednou jsem cítila, jak se mi úží dech. Ohromeně jsem se zhroutila na židli a nevěřila jsem vlastním očím. Nebyly jsme sice s Marií-Star přímo kamarádky, ale měla jsem ji moc ráda. Maria už několik měsíců chodila s Alcidem Herveauxem, významnou osobností místního společenství vlkodlaků. Chudák Alcide! Už jeho první přítelkyně odešla ze světa násilnou smrtí, a teď zase tohle!
Zazvonil telefon a já jsem nadskočila. Hrábla jsem po sluchátku s pocitem, že se blíží katastrofa. „Haló?“ hlesla jsem opatrně, jako kdyby na mě z telefonu mohl někdo plivnout.
„Sookie,“ řekl mi Alcide hlubokým hlasem, zastřeným slzami.
„Je mi to strašně líto,“ odpověděla jsem. „Právě jsem si to přečetla v novinách.“ Nic jiného se na to říct nedalo. Teď už vím, proč mi včera volal.
„Byla zavražděná,“ řekl Alcide.
„Ach, proboha!“
„Sookie, tohle byl jen začátek. Chci tě varovat, aby sis dala pozor, protože Furnan jde možná i po tobě.“
„Příliš pozdě,“ odpověděla jsem, když jsem tu příšernou zprávu strávila. „V noci na dnešek se mě někdo pokusil zabít.“
Alcide podržel sluchátko dál od úst a táhle zavyl. I když jsem to slyšela jenom po telefonu a za bílého dne, působilo to nesmírně děsivě.
Ve shreveportské vlkodlačí smečce se už nějakou dobu schylovalo k bouři. Věděla jsem to dokonce i já, která jsem s jejich politikou neměla nic společného. Její vůdce Patrick Furnan se do čela společenství dostal poté, co v souboji zabil Alcidova otce. Jeho vítězství bylo právoplatné − no, vlastně bylo právoplatné jen podle vlkodlačích zvyklostí −, ale provázelo je několik už méně právoplatných hrátek. A mladý, silný a úspěšný Alcide, v němž se hromadila zášť, pro Furnana odjakživa ztělesňoval nebezpečí − přinejmenším ve Furnanových představách.
Bylo to dost ožehavé téma, protože vlkodlaci − na rozdíl od upírů − dál setrvávali v utajení a nepřiznali se ke své jinakosti. Jednou přijde den − a nebude to trvat dlouho −, kdy z ilegality vystoupí i měňavci. Už jsem je o tom mnohokrát slyšela mluvit. Jenomže zatím se to nestalo a vlkodlakům by rozhodně neprospělo, kdyby se lidé o jejich existenci dozvěděli na základě nálezů porůznu poházených mrtvých těl.
„Někdo k tobě okamžitě přijede,“ řekl Alcide.
„Ani nápad! Večer musím do práce a jsem stoprocentně přesvědčená, že se teď rozhodně nikdo nepokusí znovu to zopakovat. Ale potřebuju zjistit, jak se ten chlap dozvěděl, kde a kdy mě najde.“
„Pověz všechny podrobnosti Amandě,“ řekl mi Alcide hlasem, ve kterém bublal vztek, a předal telefon Amandě. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ji viděla na svatbě a že jsme si tam spolu tak srdečně povídaly.
„Řekněte mi co a jak,“ začala zostra a já jsem okamžitě pochopila, že na nějaké námitky není vhodná doba. Všechno jsem Amandě co nejstručněji vylíčila (vynechala jsem jen Nialla, Erica a množství dalších podrobností) a ona ještě chvíli potom, co jsem domluvila, zůstala zticha.
„Takže to znamená, že jich je o jednoho míň,“ řekla s mírnou úlevou v hlase. „Škoda že nevíte, kdo to byl.“
„Mrzí mě to,“ odpověděla jsem poněkud kysele. „Myslela jsem hlavně na jeho zbraň, ne na průkaz totožnosti. Jak se vám vůbec podařilo dostat se s kdekým na nože, když je vás tak málo?“ Shreveportská smečka nemohla mít víc než třicet členů.
„Posily z dalších oblastí.“
„Proč by to někdo dělal?“ Proč vstupovat do války, která není vaše? Proč ztrácet vlastní členy v boji za zájmy cizí smečky?
„Podporovat vítěznou stranu se vyplatí. Přináší to pak výhody,“ vysvětlila mi Amanda. „Poslyšte, ta čarodějnice u vás ještě bydlí?“
„Ano.“
„V tom případě nám můžete pomoct.“
„Fajn,“ odpověděla jsem, i když jsem si nebyla vědomá, že bych jim nějakou pomoc nabídla. „Co by to mělo být?“
„Musíte tu svou čarodějnickou kamarádku poprosit, aby zašla do bytu Marie-Star a pokusila se z toho místa nějak vyčíst, co se tam vlastně přihodilo. Šlo by to? Chceme odhalit vlkodlaky, kteří v tom měli prsty.“
„Šlo by to, ale nevím, jestli by to Amelia udělala.“
„Tak se jí prosím vás hned zeptejte.“
„No, ozvu se vám za chvíli. Amelia má teď návštěvu.“
Než jsem se vrátila do obýváku, vytočila jsem ještě jedno číslo. Nechtěla jsem nechávat vzkaz na záznamníku v Transfusii, kde by mohl dost dlouho čekat bez povšimnutí, a tak jsem zavolala Pam na mobil, což jsem ještě nikdy předtím neudělala. Zatímco telefon vyzváněl, v duchu jsem hloubala, jestli ho má Pam s sebou v rakvi. Byla to dost děsivá představa. Neměla jsem ponětí, jestli Pam přes den skutečně spí v rakvi, ale pokud ano… Otřásla jsem se. V mobilu se pochopitelně ozvala hlasová schránka a já jsem řekla: „Pam, zjistila jsem, proč nás s Ericem přepadli, nebo si to přinejmenším myslím. Mezi vlkodlaky totiž zuří válka a já jsem zřejmě byla jejich terč. Někdo nás prodal Patricku Furnanovi. Já jsem nikomu neprozradila, kam jdu.“ Včera jsme s Ericem utrpěli takový otřes, že nás ani nenapadlo, abychom si promluvili právě o tomhle. Jak vůbec někdo mohl vědět, kam jsme měli včera večer namířeno? A že se ze Shreveportu budeme společně vracet autem. Jak to zjistili?
Amelia s Octavii byly právě uprostřed živé debaty, ale ani jedna se netvářila tak rozčileně, jak jsem se bála.
„Strašně nerada vás vyrušuju,“ omlouvala jsem se, když se na mě upřely dva páry očí. Octavia měla hnědé, kdežto Amelia jasně modré, ale jejich výraz se v tom okamžiku vůbec nelišil.
„Ano?“ Octavia měla očividně navrch.
Usoudila jsem, že kterákoliv čarodějnice Octaviina kalibru musí vědět o existenci vlkodlaků. Proto jsem se omezila jen na několik vět, v nichž jsem oběma ženám vylíčila včerejší incident na dálnici a vysvětlila jim Amandinu prosbu.
„Myslíš, že by ses do toho měla plést, Amelie?“ zeptala se Octavia a její tón naznačoval, že očekává jen jedinou možnou odpověď.
„No, myslím, že ano,“ usmála se Amelia. „Přece nemůžu připustit, aby mi někdo střílel po spolubydlící. Amandě pomůžu.“
Octavia by se nemohla tvářit ohromeněji, ani kdyby jí Amelia vyplivla do klína hrst semínek vodního melounu. „Amelie, snažíš se míchat do věcí, které přesahují tvoje schopnosti! Tohle skončí příšerným malérem! Jen se podívej, co už jsi provedla chudákovi Bobu Jessupovi.“
Propánakrále! Neznala jsem sice Amelii moc dlouho, ale dobře jsem věděla, že tohle je nejhorší možný způsob, jak ji přimět, aby člověku vyhověla. Pokud byla moje spolubydlící na něco hrdá, pak na své čarodějnické schopnosti. Jejich zpochybnění ji proto spolehlivě rozzuřilo. Ale na druhou stranu − s tím Bobem to Amelia skutečně šíleně zbabrala.
„Nemůžete ho proměnit nazpátek?“ zeptala jsem se starší čarodějnice.
Octavia mě probodla pohledem. „Samozřejmě,“ odpověděla.
„Tak co kdybyste to udělala a my už se tím nemusely zabývat?“ zeptala jsem se.
Octavii se po obličeji rozlil ohromený výraz a já jsem si uvědomila, že jsem na ni neměla vyrazit takhle zhurta. Jenomže pokud chtěla Amelii předvést, že ji svým čarodějnickým uměním značně překonává, naskýtala se jí teď skvělá příležitost. Bob seděl Amelii na klíně a tvářil se, jako kdyby se ho to netýkalo. Octavia sáhla do kapsy a vytáhla krabičku na léky, naplněnou jakousi směsí, která vypadala jako marihuana. Ale protože jsem žádnou sušenou marihuanu nikdy v životě neměla v ruce, a jelikož podle mě všechny sušené byliny vypadají skoro stejně, nevím to jistě. Octavia vzala štipec té sušené věci mezi prsty, natáhla ruku nad Boba a nechala drobné kousky dopadnout na jeho srst. Zdálo se, že to kocourovi ani v nejmenším nevadí. Na Amelii byla úžasná podívaná, když sledovala Octavii, jak provádí svůj čarodějnický rituál sestávající z jakýchsi zaříkadel v latině, magických pohybů a z již zmíněných sušených bylin. Nakonec Octavia vyslovila cosi, co bylo esoterickou obdobou známého „Abrakadabra!“ a ukázala prstem na kocoura.
Nic se nestalo.
Octavia zopakovala celé zaříkadlo ještě jednou, mnohem výrazněji. A pak znovu ukázala prstem na Boba.
Znovu bezvýsledně.
„Víte, co si myslím?“ ozvala jsem se. Zdálo se, že o můj názor nikdo nestojí, ale tohle byl můj domov. „Mám dojem, že Bob byl odjakživa kocour a z jakéhosi důvodu se z něj nakrátko stal člověk. Proto ho nemůžete proměnit nazpátek. Možná, že je ve své pravé podobě právě teď.“
„To je k smíchu!“ vyprskla starší čarodějnice, která své odborné selhání očividně nesla nesmírně těžce. Amelia se snažila potlačit úšklebek.
„Jestliže jste si i po tomhle jistá, že je Amelia naprosto neschopná, což podle mě není pravda, možná byste se s námi ráda podívala do bytu Marie-Star,“ řekla jsem. „Abyste se ujistila, že se Amelia nedostane do nějakého maléru.“
Amelii v prvním okamžiku přeletěl po obličeji pobouřený výraz, ale pak můj plán zřejmě pochopila a připojila se ke mně.
„Výborně. Půjdu,“ svolila Octavia s teatrálním výrazem.
Neviděla jsem té staré čarodějnici do hlavy, ale už jsem pracovala v baru dost dlouho, abych poznala osamělého člověka, když se přede mnou někdo takový objevil.
Adresu jsem měla od Amandy, která mi vysvětlila, že dokud nedorazíme na místo, bude byt hlídat Dawson. Znala jsem ho a měla ho ráda, protože mi už v minulosti několikrát pomohl. Byl majitelem a provozovatelem opravny motocyklů, která se nacházela několik kilometrů za Bon Temps, a občas zaskakoval v baru U Merlotta za Sama. Dawson se s ostatními členy smečky nestýkal, a tak informace, že se připojil k Alcidově protestní skupině, měla dost velkou váhu.
Nemůžu říct, že cesta autem na předměstí Shreveportu by nás tři ženy nějak stmelila dohromady, ale každopádně jsem během ní stačila Octavii stručně zasvětit do celého pozadí sporů, které rozdělují zdejší vlkodlaky. A vysvětlila jsem jí také svůj podíl na těchto různicích. „Když se rozhodovalo o novém vůdci smečky,“ řekla jsem jí, „Alcide chtěl, abych se dostavila na místo a plnila tam úlohu jakéhosi lidského detektoru lži. Vlastně jsem toho druhého adepta nachytala při podvodu, což bylo fajn. Jenomže potom všechno vyústilo v boj na život a na smrt. Patrick Furnan byl silnější a zabil Jacksona Herveauxe.“
„Že tu smrt nějak zakamuflovali?“ Postarší čarodějnici to očividně nijak nevyvedlo z míry, protože nevypadala překvapeně.
„Ano. Převezli Herveauxovo tělo na opuštěnou farmu, protože věděli, že ji hned tak někdo neobjeví a později už všechny ty rány z boje nikdo nebude schopný identifikovat.“
„Je Patrick Furnan dobrý vůdce smečky?“ zajímala se Octavia.
„Vlastně nevím,“ připustila jsem. „Kolem Alcida se neustále shromažďují nespokojenci. A protože jsou to členové smečky, které znám ze všech nejlíp, usuzuji z toho, že stojím na Alcidově straně.“
„Uvažovala jste někdy o tom, že byste se začala chovat nestranně? A nechala vyhrát toho nejlepšího ze všech vlkodlaků?“
„Ne,“ přiznala jsem poctivě. „Úplně by mi stačilo, kdyby mi Alcide netelefonoval a nevykládal mi o problémech vlkodlačí smečky. Ale když už o nich vím, pomůžu mu, pokud to svedu. Ne že bych byla anděl nebo tak nějak. Ale Patrick Furnan mě nenávidí, takže mi připadá rozumné podpořit jeho nepřítele. To za prvé. Marii-Star jsem měla ráda. A za třetí − včera v noci se mě někdo pokusil zabít − někdo, koho si možná najal Furnan.“
Octavia pokývala hlavou. Rozhodně to nebyla žádná stará vystrašená třasořitka.
Maria-Star bydlela v dost starém obytném komplexu u hlavní silnice mezi Bentonem a Shreveportem. Sestával pouze ze dvou nevelkých budov, postavených vedle sebe těsně u vozovky, s výhledem na parkoviště a s nezastavěným zeleným prostranstvím vzadu. V jejich těsném sousedství stála pobočka pojišťovny a zubní ordinace.
Každá ze dvou cihlových budov byla rozdělená do čtyř bytů. Před jednou z nich − té napravo − jsem zahlédla známý potlučený pikap a zaparkovala jsem vedle něj. Každý byt tvořil samostatný celek, oddělený od ostatních. Do domu jsme vešly hlavním vchodem do vstupní haly a po obou stranách schodiště jsme spatřily dveře vedoucí do prvního patra. Maria-Star bydlela v přízemním bytě, který se rozkládal nalevo. Poznala jsem to snadno, protože o zeď vedle dveří se opíral Dawson.
Představila jsem ho oběma čarodějnicím jako „Dawsona“, protože jsem neznala jeho křestní jméno. Dawson byl chlap jako hora. Vsadila bych se, že byste na jeho bicepsech mohli rozbíjet pekanové ořechy. Měl tmavohnědé vlasy, v nichž se začínaly objevovat stříbrné nitky, a pečlivě zastřižený knírek. Vídala jsem ho celá léta, ale skoro jsem ho neznala. Byl zhruba o sedm nebo osm let starší než já a velice brzy se oženil. Ale stejně brzy se i rozvedl. Jeho syn bydlel u matky a patřil k nejlepším fotbalistům střední školy v Clarice. Dawson byl už od pohledu jeden z nejtvrdších mužů, které jsem kdy viděla. Nevím, jestli za to mohly jeho nesmírně tmavé oči, nebo pochmurný výraz obličeje, anebo jeho obrovská postava. Přes dveře bytu byla natažená žlutá policejní páska s nápisem označujícím místo činu. Když jsem ji spatřila, vytřeštila jsem oči. Maria-Star tu brutálním způsobem zemřela před pouhými několika hodinami. Dawson vytáhl svazek klíčů (Alcidových?), odemkl dveře a všichni jsme pak podlezli pod páskou do bytu.
Uvnitř jsme zůstali mlčky stát, ohromení stavem, ve kterém se nacházel obývací pokoj. Před sebou jsem spatřila převrácený stolek, na jehož desce se táhl hluboký šrám. Pak jsem chvíli těkala po nepravidelných tmavých skvrnách na zdi, dokud mi nedošlo, že je to krev.
V ovzduší se vznášel lehký nevábný pach. Začala jsem mělce dýchat, aby se mi nezvedl žaludek.
„Co bychom teď podle vás měly udělat?“ zeptala se Octavia.
„Myslím, že byste měly provést ektoplazmickou rekonstrukci. Takovou, jakou už jednou před časem uskutečnila Amelia,“ odpověděla jsem.
„Amelia se pustila do ektoplazmické rekonstrukce?“ podivila se Octavia. Její povýšenecký tón byl ten tam a z jejího hlasu teď čišelo nefalšované překvapení a obdiv. „Nikdy jsem nic podobného neviděla.“
Amelia skromně přitakala. „S Terry, Bobem a Patsy,“ vysvětlila. „Povedla se přímo skvěle. Museli jsme pokrýt obrovský časový úsek.“
„V tom případě to určitě svedeme i tady,“ prohlásila Octavia. Najednou se jí v obličeji objevil nepředstíraný zájem a nedočkavé vzrušení. Vypadala jako by se probudila z letargie, a já si uvědomila, že až dosud z ní čišela jen hluboká sklíčenost. A z jejích myšlenek jsem vyčetla (už se nesnažila držet si ode mě odstup), že celý měsíc po řádění hurikánu Katrina strávila v nejistotě, jestli se zítra vůbec nají a bude mít kde přenocovat. Bydlela teď s rodinou, ale nic konkrétnějšího jsem už nezjistila.
„Všechny potřebné věci jsem si přinesla s sebou,“ ozvala se Amelia. Z mozku jí vyzařovala hrdost a úleva. Možná se z toho maléru s Bobem dostane bez nějaké tragické psychické újmy.
Dawson se opíral o stěnu a poslouchal nás s neskrývaným zájmem. Protože byl vlkodlak, nedokázala jsem mu jasně číst myšlenky, ale působil naprosto uvolněně.
Záviděla jsem mu. Já jsem se totiž v tomhle bytě uvolnit nedokázala, protože mi připadalo, jako kdyby tu dosud zněly zvuky provázející nedávnou krvavou tragédii. Netroufala jsem si posadit se na krátkou sedačku pro dvě osoby ani do křesla s modrobílým kostkovaným čalouněním. Podlahu pokrýval tmavomodrý koberec a stěny byly vymalované na bílo. Všechno barevně ladilo. I když na můj vkus byt působil poněkud fádně, všechno bylo úzkostlivě čisté a dokonale upravené, a ještě před pár hodinami to byl domov se vším všudy.
Otevřenými dveřmi jsem viděla až do ložnice s neustlanými přikrývkami. To byla jediná známka nepořádku v ložnici a kuchyni. Jediným místem, které neslo stopy po divokém násilí, byl obývací pokoj.
Protože jsem nevěděla, kam bych se měla vrtnout, popošla jsem k Dawsonovi a opřela se vedle něj o stěnu. Nedoufala jsem, že bych si mohla nějak dlouho povídat s opravářem motocyklů, přestože se před několika měsíci postavil na mou obranu a nechal se dokonce postřelit. Doneslo se mi, že zákon (v tomto případě Andy Bellefleur a jeho kolega, detektiv Alcee Beck) Dawsona podezíral, že se v jeho dílně na opravu motocyklů odehrály i jiné věci, nikdy ho však při žádné nepravosti nepřistihli. Dawson se čas od času také nechával najímat jako osobní strážce, anebo své služby nabízel zadarmo. Rozhodně se na tuhle práci hodil.
„Byly jste kamarádky?“ zeptal se mě Dawson hromovým hlasem a pohodil hlavou k velké krvavé skvrně na koberci, kde Maria-Star zemřela.
„Spíš známé, které spojovaly přátelské pocity,“ odpověděla jsem, protože jsem nechtěla dávat najevo větší smutek, než bylo záhodno. „Před pár dny jsme se viděly na svatbě.“ Chtěla jsem ještě dodat, že mi tehdy Maria-Star připadala v pořádku, ale zmlkla jsem, protože se mi to zdálo hloupé. Člověk přece neonemocní, než ho někdo zavraždí.
„Kdy někdo mluvil s Marií-Star naposledy?“ zeptala se Amelia Dawsona. „Potřebuju si vymezit nějaký časový úsek.“
„Včera večer v jedenáct hodin,“ odpověděl Dawson. „Telefonoval jí Alcide. Byl mimo město a má na to svědky. Asi o půl hodiny později odsud slyšela sousedka nějaký rámus a zavolala na policii.“ Na Dawsona to byl nezvykle dlouhý proslov. Amelia pak dál pokračovala v přípravách na celou akci a Octavia se začetla do tenké knížečky, kterou Amelia vylovila z batůžku.
„Už jste některou z nich viděla v akci?“ zeptal se mě Dawson.
„Jo. V New Orleansu. Je to podle mě naprosto výjimečné a strašně obtížné. Amelia je fakt dobrá.“
„Bydlí u vás?“
Přikývla jsem.
„Slyšel jsem o tom,“ řekl. Na chvilku jsme se odmlčeli. Ukázalo se, že Dawson je nejen kus chlapa, který se může vždycky hodit, ale také uklidňující parťák. Obě ženy chvíli gestikulovaly a broukaly jakési magické melodie a Octavia se při tom nechala zcela vést svou někdejší žačkou. Ona sama by se zřejmě do ektoplazmické rekonstrukce nikdy nepustila. Postupem času, jak celý rituál pokračoval, jsem najednou cítila, že celou místností prostupuje zvláštní energie a začínají mi vibrovat konečky prstů. Také s Dawsonem se odehrála změna. Nemůžu říct, že by se tvářil přímo vystrašeně, ale tlak magického rituálu v něm zbystřil všechny smysly. Založil si ruce na hrudi a napřímil se. Já jsem udělala totéž.
Sice jsem věděla, co můžu očekávat, ale přesto mě ohromilo, když se nám v pokoji zjevila před očima Maria-Star. Cítila jsem, jak sebou Dawson vedle mě překvapeně trhl. Maria-Star si lakovala nehty na nohou. Dlouhé tmavé vlasy měla na temeni hlavy stažené do ohonu. Seděla na koberci před televizí a pod nohou měla pečlivě rozprostřené noviny. Kouzelný výjev na mě působil podobně, jako když jsem byla svědkem rekonstrukce posledních hodin své sestřenice Hadley − připomínal film promítaný na vodní hladinu. Maria-Star vypadala bezbarvě. Jako obraz vyplněný lesknoucím se gelem. A protože místnost už nebyla stejně uspořádaná jako tehdy večer, kdy Maria-Star seděla na zemi, celkový účinek byl dost podivný. Teď dívka seděla na podlaze v místě, kde ležel překocený konferenční stolek.
Nemuseli jsme čekat dlouho. Maria-Star si dolakovala nehty, zůstala sedět na zemi s očima upřenýma na televizní obrazovku (teď tmavou a bez života) a čekala, až jí lak uschne. Přitom provedla několik cviků nohama. Pak zvedla ze země lak, vytáhla papírové ubrousky, které měla zastrčené mezi prsty, a složila noviny. Nakonec vstala a zamířila do koupelny. Protože dveře teď byly přivřené, vodnatý obraz Marie-Star prošel skrz ně. Já s Dawsonem jsme ze svého místa u stěny dovnitř neviděli, ale Amelia, která měla lehce napřažené ruce, jako kdyby chtěla udržet rovnováhu, jen zlehka pokrčila rameny, aby nám naznačila, že tam Maria-Star nedělá nic zajímavého. Možná tam jen ektoplazmicky čurala.
Za chvilku se mladá žena objevila znovu, ale tentokrát měla na sobě župan. Přešla do ložnice a přistoupila k posteli, takže se k nám otočila zády. Najednou se ale ohlédla ke dveřím.
Měla jsem pocit, jako kdybych sledovala pantomimu. Maria-Star zkrátka uslyšela nějaký neočekávaný zvuk. Nemám tušení, jestli to byl domovní zvonek či zaklepání, anebo jestli se někdo pokusil odemknout zámek.
V první chvíli zaujala ostražitý postoj, ale hned nato se jí v obličeji objevil strach, ba dokonce děs. Vrátila se do obývacího pokoje a zvedla mobilní telefon − viděli jsme, že se objevil, jakmile se ho dotkla − a stiskla pár čísel. Zřejmě použila zrychlenou volbu. Ale než vůbec mohl telefon na druhém konci zazvonit, dveře se zprudka otevřely dovnitř a na Marii-Star se vrhl neznámý muž. Vlastně to byl napůl muž a napůl vlk. Byl vidět, protože šlo o živou bytost, ale když se ocitl v blízkosti Marie-Star, která tvořila centrum všeho dění, celá jeho postava nabyla na zřetelnosti. Přitlačil dívku k zemi a zakousl se jí do ramene. Mladá žena otevřela ústa, z čehož se dalo usoudit, že vykřikla, a vzpírala se ze všech sil, ale útočník jí obě ruce doslova přišpendlil k podlaze a znehybněl ji. Lesklé potůčky, které se jí objevily na těle, naznačovaly, že jí z rány na rameni teče krev.
Dawson mi sevřel rameno a z hrdla se mu vydralo zachroptění. Nevěděla jsem, jestli ho tak rozezlil útok na Marii-Star, nebo zda ho tak rozrušil pohled na krev proudící z rány, anebo ho vykolejilo obojí dohromady.
Za prvním vlkodlakem vtrhl dovnitř další. Ten se však zjevil na scéně zcela ve své lidské podobě. V pravé ruce svíral nůž. Zabodl ho ubohé ženě do těla, vytáhl ho, vzepjal se k dalšímu útoku a znovu bodl. Jak dívce nůž zajel do pokožky a zase se zvedl nahoru, pokropil okolní stěny kapičkami krve. Ty skvrny jsme jasně viděli, takže ektoplazma (nebo co to je) musí být obsažena i v krvi.
Prvního útočníka jsem nepoznala. Zato druhého ano. Byl to Cal Myers, Furnanova pravá ruka a člen shreveportského policejního sboru.
Bleskový útok na nebohou Marii-Star trval jen několik vteřin. Jakmile se oba vlkodlaci ujistili, že je Maria-Star podle všeho smrtelně zraněná, vyletěli ze dveří a zavřeli je za sebou. Rychlost a příšerná brutalita vraždy, která se nám právě odehrála před očima, mě naprosto šokovala. Dech se mi zrychlil. Maria-Star ještě chvíli ležela uprostřed pokoje a z ran na těle jí vytékala krev, vsakovala se do županu a rozlévala se po podlaze. Ale potom se dívka jako mrknutím oka ztratila a ukončila svou existenci − protože právě v tu chvíli zemřela.
Všichni jsme stáli na místě jako ochromení. Obě čarodějnice mlčely, paže svěšené podél těla jako loutky s odstřiženými ovládacími provázky. Olivii se po svraštělých tvářích koulely slzy. Amelia se tvářila, jako kdyby měla každou chvíli začít zvracet. Já jsem se třásla po celém těle. Dokonce i Dawson vypadal, jako kdyby se mu zvedal žaludek.
„Toho prvního chlapa jsem nepoznal, protože napůl změnil podobu,“ ozval se po chvíli Dawson. „Ale ten druhý je mi povědomý. Je to policajt, že jo? Ve Shreveportu.“
„Cal Myers. Radši zavolejte Alcidovi,“ řekla jsem, jakmile se mi zdálo, že mi hlas nevypoví službu. „A až se Alcide trochu vyrovná se svými problémy, měl by těmhle dámám něco poslat za jejich námahu.“ Napadlo mě, že si Alcide na něco podobného vůbec nevzpomene, protože truchlí pro Marii-Star, ale obě čarodějnice odvedly obrovský kus práce bez nároku na honorář. Zasloužily si za svou ochotu a nasazení odměnu. Ta práce na nich zanechala patrné stopy − obě se po skončení seance vyčerpaně svezly na pohovku.
„Jestli vám ještě zbývá trochu sil, dámy,“ ozval se Dawson, „radši bychom odsud měli rychle vypadnout. Asi vám nemusím říkat, že se sem co nevidět vrátí policie. Kriminalisti z laboratoře tady posbírali vzorky asi pět minut předtím, než jste sem dorazily.“
Zatímco se obě ženy zvedaly z pohovky a ukládaly si své čarodějnické propriety, otočila jsem se k Dawsonovi. „Říkal jste, že Alcide má spolehlivé alibi?“
Dawson přikývl. „Sousedka Marie-Star mu telefonovala hned potom, co se dovolala na policii a nahlásila tam, že odsud slyšela nějaký rámus. Je sice pravda, že mu volala na mobil, ale přijal ten hovor okamžitě, a navíc ta sousedka slyšela zvuky z hotelového baru. Kromě toho tam s Alcidem bylo několik jeho známých a ti odpřisáhli, že když se dozvěděl, co se Marii-Star stalo, byl s nimi. Tyhle věci se nezapomínají.“
„Mám dojem, že se policie snaží odhalit motiv té vraždy.“ Přesně tohle dělali všichni detektivové v televizních seriálech.
„Maria-Star neměla nepřátele,“ řekl Dawson.
„Tak, a co teď?“ ozvala se Amelia. Obě čarodějnice už vstaly z pohovky, ale byly naprosto vyčerpané. Dawson nás doprovodil z bytu a zamkl dveře.
„Děkuju, že jste přišly, dámy,“ řekl Amelii a Octavii a pak se otočil ke mně. „Sookie, mohla byste jet se mnou a vysvětlit Alcidovi, co jsme právě viděli? Může Amelia odvézt slečnu Fantovou?“
„Ano, samozřejmě. Jestli není moc unavená.“
Amelia prohlásila, že to zvládne. Přijely jsme mým autem, takže jsem jí předala klíčky. „Můžeš řídit? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí ještě jednou pro jistotu.
Přikývla. „Pojedu pomalu.“
Když jsem pak nastupovala do Dawsonova vozu, uvědomila jsem si, že mě tahle událost zatáhla do války mezi vlkodlaky ještě hlouběji. Pak mě ale napadlo: Patrick Furnan se mě pokusil zabít. Horší to už být nemůže.