17.kapitola
Když jsem se nazítří ráno konečně vyhrabala z postele, u stolu v kuchyni už seděla Amelia s Octavií. Vypily všechnu kávu z konvice, ale aspoň ji po sobě umyly, proto mi trvalo jen pár minut, než jsem si uvařila svou nezbytnou dávku. A zatímco dvojice čarodějnic vedla tichý rozhovor, vytáhla jsem po chvilce zmateného hledání obilné vločky, zasypala je trochou umělého sladidla a zalila mlékem. Pustila jsem se do jídla s hlavou skloněnou nad misku, protože jsem si nechtěla pokapat zánovní top s ramínky. Ale protože už bylo na takové oblečení chladno, radši jsem odběhla pro bundičku od teplákové soupravy. Potom jsem konečně mohla v klidu dojíst snídani a dopít kávu.
„Tak co vy dvě?“ zeptala jsem se, abych jim naznačila, že jsem připravená na styk s okolním světem.
„Amelia mi řekla o vašem problému,“ odpověděla Octavia. „A také o té vaší štědré nabídce.“
Och och! O jaké nabídce?
Vážně jsem přikývla, jako kdybych věděla, o čem mluví.
„Ani netušíte, jak se těším, že se od neteře konečně odstěhuju,“ pokračovala nadšeně Octavia. „Janesha má tři děti a jedno z nich ještě v kočárku. Navíc k ní občas chodí její přítel. Přespávám na pohovce v obýváku, a když děti ránou vstanou, přiběhnou tam, pustí si televizi a dívají se na kreslené seriály. Je jim jedno, jestli ještě spím nebo ne. Je to samozřejmě jejich dům a já už tam bydlím několik týdnů, takže mě ani nevnímají jako návštěvu.“
Takže jsem se dozvěděla, že Octavia bude spát v ložnici naproti mně nebo v té druhé, v patře. Hlasovala jsem pro patro.
„A teď, když už jsem starší, se potřebuju snáz dostat na záchod,“ řekla a vyslala ke mně nešťastný zklamaný pohled, jaký vídávám u lidí, kteří přiznávají, že i jim utíká čas. „Takže bych byla moc ráda, kdybych mohla spát dole, protože mám v kolenou artritidu. Zmínila jsem se o tom, že Janesha má byt v patře?“
„Ne,“ vysoukala jsem ze ztuhlých rtů. Proboha, všechno se to seběhlo tak rychle!
„Teď k vašemu problému. Nedělám černou magii, ale je nezbytné, abyste slečnu Peltovou i její vyzvědačku vyprovodila ze svého života.“
Rázně jsem přikývla.
„Takže,“ řekla Amelia, která už nedokázala mlčet, „jsme vymyslely plán.“
„Jsem jedno velké ucho,“ odpověděla jsem a nalila si druhý hrnek kávy. Potřebovala jsem ho jako sůl.
„Nejsnáz se Tanyi zbavíte tak, že Calvinu Norrisovi vylíčíte, co ta ženská provádí,“ prohlásila Octavia.
Zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou. „Ale potom se Tanye pravděpodobně stane něco velice ošklivého!“
„Cožpak vám nejde právě o tohle?“ zeptala se Octavia s mazaným výrazem.
„No, to ano, ale nechci, aby umřela. Nerada bych, aby se jí stalo něco, z čeho by se nevzpamatovala. Chtěla bych jenom jedno − aby zmizela a nevrátila se.“
„Zmizela a nevrátila se mi připadá jako konečné řešení,“ poznamenala Amelia.
Měla jsem stejný názor. „Řeknu to jinak. Chci, aby odešla a žila si po svém, ale hodně daleko ode mě,“ prohlásila jsem. „Je to dostatečně jasné?“ Nechtěla jsem, aby to vyznělo káravě. Jen jsem to mínila říct naprosto přesně. „Ano, slečno, myslím, že to chápu,“ odpověděla Octavia ledovým tónem.
„Nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění,“ pokračovala jsem. „V sázce je spousta věcí. Myslím, že Calvin má Tanyu docela rád. Ale zároveň mám dojem, že by ji určitě dokázal účinně vystrašit.“
„Natolik, aby už navždy zmizela?“
„Musela bys mu dokázat, že ti ničí život a že si nevymýšlíš,“ vložila se do hovoru Amelia.
„Jak bych to měla udělat?“ zeptala jsem se.
„Říkaly jsme si, že bys mohla udělat tohle,“ odpověděla Amelia, a rázem jsme měly hotovou první fázi plánu. Ukázalo se, že podobnou věc bych dokázala vymyslet sama, ale díky pomoci obou čarodějnic získal plán daleko konkrétnější obrysy.
Zatelefonovala jsem Calvinovi domů a poprosila ho, aby se u mě kolem poledne zastavil, pokud bude mít volno. Zdálo se mi, že ho můj telefonát překvapil, ale slíbil, že přijde.
Když vešel do kuchyně a našel tam Octavii a Amelii, jeho údiv se ještě zvětšil. Calvin, vůdce smečky pum a panterů z Hotshotu, se s Amelii setkal už několikrát, ale Octavii neznal. Okamžitě ale vycítil, že je to žena obdařená zvláštní mocí, a choval se k ní nesmírně uctivě. To nám moc pomohlo.
Calvinovi mohlo být něco mezi čtyřiceti a padesáti lety, měl mohutnou podsaditou postavu a byl velice sebejistý. Přestože mu šedivěly vlasy, měl mladicky vzpřímenou postavu a vyzařoval z něj ohromný klid, kterým si dokázal všechny podmanit. Nějakou dobu se o mě ucházel. Docela mě mrzelo, že jsem jeho zájem nemohla opětovat, protože to byl hodný a poctivý muž. A teď, po Jasonově svatbě s Calvinovou neteří, také můj příbuzný.
„Copak se děje, Sookie?“ zeptal se, když odmítl nabídnuté sušenky, čaj i kolu.
Zhluboka jsem se nadechla. „Nechci ti věšet bulíky na nos, Calvine, ale máme problém,“ řekla jsem.
„Tanya,“ řekl okamžitě Calvin.
„Ano.“ Ani jsem se nesnažila skrývat úlevu, že ví, o co jde.
„Je to pěkná liška,“ poznamenal. S lítostí jsem v jeho tónu zaznamenala náznak obdivu.
„A taky vyzvědačka,“ dodala Amelia. Šla rovnou k věci.
„Pro koho?“ Calvin zvědavě naklonil hlavu do strany, ale kupodivu nevypadal překvapeně.
Vylíčila jsem mu upravenou verzi svého příběhu, který mě už nebavilo opakovat. Calvin se musel dozvědět jen to, že Peltovi mě nesnášejí, že Sandra je odhodlaná uštvat mě k smrti a tak sem poslala Tanyu, aby mi nedala pokoj.
Calvin pozorně poslouchal, ruce složené na hrudi a nohy natažené dopředu. Měl na sobě zbrusu nové džíny a kostkovanou košili. Voněl po čerstvě pokácených stromech.
„Chcete ji začarovat?“ zeptal se Amelie, když jsem domluvila.
„Ano,“ odpověděla. „Ale potřebujeme, abyste ji dostal sem.“
„Jak by na ni to kouzlo zapůsobilo? Ublížilo by jí?“
„Přestala by chtít trápit Sookie i její rodinu. Nechtěla by už poslouchat Sandru Peltovou. Po fyzické stránce by se jí nestalo vůbec nic.“
„A po psychické stránce by se nějak změnila?“
„Ne,“ odpověděla Octavia. „Ale tohle kouzlo nepůsobí stejně spolehlivě jako to, které by ji přimělo vyklidit pole. Kdybychom ho použili, odjela by odsud a už by se nikdy nechtěla vrátit.“
Calvin se nad tím zamyslel. „Mám ji docela rád,“ prohlásil. „Umí si užívat života. Ale dělá mi starosti, že působí potíže Jasonovi a Crystal. Už jsem přemýšlel, jak zarazit to Crystalino utrácení. Mám pocit, že právě kolem toho se točí jejich problémy.“
„Máš ji rád?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem mít všechny karty vyložené na stole.
„Už jsem to říkal.“
„Ne. Myslím tím, jestli ji máš rád.“
„No, občas jsme si spolu trochu užili.“
„Nechceš, aby odjela,“ řekla jsem. „Chceš to zařídit jinak.“
„Tak nějak. Ale máš pravdu. Nemůže tady zůstat a kalit vodu. Buď se začne chovat jinak, nebo odejde.“ Nezdálo se, že je z toho nadšený. „Jdeš dneska do práce, Sookie?“
Podívala jsem se na kalendář na zdi. „Ne, mám volno.“ A zítra mě čekal další volný den.
„Do večera ji seženu a přivezu sem. Bude vám tolik času stačit, dámy?“
Čarodějnice si vyměnily pohled. Žádná slova nepotřebovaly.
„Ano, zvládneme to,“ odpověděla Octavia.
„Přijedu kolem sedmé,“ dodal Calvin.
Všechno šlo až překvapivě snadno.
„Díky, Calvine,“ řekla jsem. „Vážně mi tím moc pomůžeš.“
„Pokud to bude fungovat, zabijeme dvě mouchy jednou ranou,“ poznamenal Calvin. „Ale jestli se to nepovede, moc u mě klesnete,“ pronesl naprosto klidným tónem.
Ani jedna čarodějnice se na to netvářila nadšeně.
Calvin pak přejel pohledem Boba, který se přikradl do pokoje. „Ahoj, bráško,“ oslovil kocoura a přimhouřenýma očima se zadíval na Amelii. „Zdá se, že vaše kouzla nefungují úplně spolehlivě.“
Amelia se zatvářila provinile a zároveň uraženě. „Povede se nám to,“ utrousila a stáhla rty. „Uvidíte.“
„Spoléhám na to.“
Zbytek dne jsem prala, lakovala si nehty, převlékala postele − zkrátka jsem dělala všechny možné práce, které si člověk nechává na den volna. Zajela jsem do knihovny, abych si půjčila nové knihy, a tentokrát se mi díkybohu vůbec nic nestalo. Službu měla jedna z brigádnic, které pracovaly u Barbary Beckové, což mě potěšilo, protože jsem si nechtěla připomínat ten hrozný útok, který se mi bude vybavovat při každém setkání s naší hlavní knihovnicí. Všimla jsem si, že na podlaze nezůstala ani stopa po krvavé skvrně, která se tam rozlila toho děsivého dne.
Potom jsem zajela nakoupit. Žádný vlkodlak mě nenapadl a nikde v okolí se neobjevil ani žádný upír. Nikdo se mě nepokusil zabít a nikdo neohrozil žádného z mých blízkých. Nevynořil se žádný neznámý příbuzný a nikdo mě nezatáhl do svých problémů, ať už manželských nebo nějakých jiných.
Když jsem dojela domů, normálnost ze mě přímo čišela.
Večer na mně byla řada s vařením, takže jsem se rozhodla, že udělám vepřovou kotletu. Měla jsem vlastní oblíbenou směs na obalování a udělala jsem jí velkou dávku, takže jsem namočila kotlety do mléka, obalila je ve směsi vlastnoruční výroby a nechala rozehřát troubu. Mezitím jsem připravila jablka plněná rozinkami, skořicí a máslem a nechala je také upéct. Potom jsem vytáhla zelené fazolky a kukuřici v plechovce, ochutila je, postavila na sporák a nechala vařit. Po chvíli jsem otevřela troubu a hodila do ní maso. Napadlo mě, že bych mohla upéct i nějaké koláče, ale nakonec jsem usoudila, že těch kalorií je už víc než dost.
Čarodějnice mezitím cosi kutily v obývacím pokoji, ale tvářily se docela normálně. Octaviin hlas na mě působil, jako kdyby čarodějnice stála za katedrou a přednášela studentům. Amelia se jí vždy po chvíli na něco zeptala.
Během vaření jsem si mumlala sama pro sebe. Doufala jsem, že to kouzlo na Tanyu zapůsobí, a byla jsem čarodějnicím vděčná, že jsou ochotné mi pomoct. Ale na domácí frontě jsem musela ustoupit. Letmá zmínka, že by s námi Octavia mohla nějakou dobu bydlet, byla dílem nerozvážnosti. (Věděla jsem, že odteď si budu v rozhovoru se svou novou spolubydlící dávat větší pozor na pusu.) Octavia ani neupřesnila, jestli tu zůstane přes víkend, anebo měsíc. O nějakém konečném termínu se vůbec nezmínila a to mě děsilo.
Klidně jsem mohla Amelii zahnat do kouta a říct jí: „Nezeptala ses mě, jestli u mě Octavia může bydlet už odteď. Navíc je to můj dům.“ Jenomže volný pokoj jsem měla a Octavia potřebovala někde bydlet. Teď už bylo pozdě litovat, že se tu usídlí ještě třetí osoba − kterou jsem navíc sotva znala.
Možná bych Octavii mohla najít práci. Pravidelný výdělek by jí poskytl mnohem větší samostatnost a třeba by pak odsud zmizela dřív. Napadlo mě, v jakém stavu je asi její dům v New Orleansu. Předpokládala jsem, že se v něm ještě nedá bydlet. Dokonce ani Octavia − i kdyby byla sebemocnější − nedokázala napravit škody, které napáchal hurikán. Po jejích poznámkách o schodech a o častější potřebě chodit na záchod jsem musela změnit názor, pokud jde o odhad jejího věku, ale přesto bych neřekla, že vypadá na víc než na třiašedesát. Podle dnešních měřítek vlastně byla ještě mladice.
V šest hodin jsem obě čarodějnice zavolala ke stolu. Prostřela jsem a nalila ledový čaj, ale nechala jsem je, aby si pečené kotlety naložily z pekáčku přímo na talíř samy. Nebylo to sice společensky nejvytříbenější, ale zato se neumazalo tolik nádobí.
Při jídle jsme toho moc nenamluvily. Všechny tři jsme myslely na blížící se večer. Ačkoliv jsem Tanyu nesnášela, trochu jsem se bála, co se s ní stane.
Představa, že někoho změníme, mi připadala zábavná, ale šlo mi hlavně o to, abych ze sebe Tanyu setřásla a vystrnadila ji i ze života svých blízkých. Nebo jsem se mohla pokusit změnit její názor na to, co prováděla v Bon Temps. Jinak se to zařídit nedalo. Pragmatičnost, která se v poslední době stala mou přirozeností, mi napověděla, že pokud bych si měla vybrat mezi životem v blízkosti Tanyi a tím, že ji očarujeme, rozhodnutí bylo předem jasné.
Po večeři jsem odnesla talíře. Pokud jedna z nás vařila, ta druhá obvykle myla nádobí, ale Octavia i Amelia se musely připravit na nadcházející kouzelnický rituál. Nevadilo mi to, stejně jsem se potřebovala něčím zaměstnat.
Pět minut po sedmé jsme zaslechly křupání štěrku pod koly auta.
Když jsem Calvina požádala, aby sem Tanyu přivezl, netušila jsem, že nám ji dodá v dárkovém balení.
Nesl ji totiž přes rameno. Měla sice štíhlou postavu, ale nebyla žádné pírko, a přestože to Calvina muselo stát dost sil, dýchal zcela nevzrušeně a vyrovnaně a nebyla na něm vidět ani kapka potu. Tanya měla svázané ruce i nohy, ale všimla jsem si, že provazy jí Calvin podložil šálou, aby se o ně neodřela. Pusu měla (díkybohu) převázanou veselým červeným šátkem. Ano, vůdce hotshotské komunity měl zjevně pro Tanyu slabost.
Tanya se samozřejmě chovala jako rozčilený chřestýš, kroutila se, házela sebou a střílela po okolí nenávistnými pohledy. Dokonce se Calvina pokusila kopnout, ale ten ji umravnil plácnutím přes zadek. „Koukej toho nechat,“ prohlásil, ale podle jeho tónu se nezdálo, že by se na ni příliš zlobil. „Chovala ses ošklivě. Musíš si dát medicínu.“
Calvin vešel do domu hlavními dveřmi a vyklopil Tanyu na pohovku.
Čarodějnice nakreslily křídou na podlahu obývacího pokoje nějaké obrazce, čímž mě moc nepotěšily. Amelia mě ale ujistila, že všechno uklidí, a protože po sobě skutečně uměla nechat bezvadný pořádek, dovolila jsem jim, aby pokračovaly.
V miskách rozestavěných po pokoji byly uložené hromádky jakýchsi věcí (raději jsem si je neprohlížela). Octavia jednu z nich zapálila, přinesla ji až k Tanye a rukou jí nahnala do tváře kouř. Ustoupila jsem o další krok vzad a Calvin, který stál za pohovkou a držel Tanyu za ramena, odvrátil hlavu. Tanya se snažila co nejdéle zadržet dech.
Jakmile však vdechla kouř, uvolnila se.
„Musíme ji posadit tamhle,“ prohlásila Octavia a ukázala na místo obkroužené symboly namalovanými křídou. Calvin posadil Tanyu na židli postavenou uprostřed obrazců. Díky tajemnému kouři zůstala v naprostém klidu.
Potom ji Octavia začala zaklínat v jazyce, jemuž jsem nerozuměla. Amelia pokaždé používala ke kouzlení latinu nebo jakousi její primitivnější formu (jak mi sama řekla), ale Octavia měla zjevně širší záběr. Její slova zněla úplně cize.
Před rituálem jsem byla strašně nervózní, ale nakonec se ukázalo, že pokud se kouzlení přímo neúčastníte, je to docela nuda. Nejradši bych otevřela okno a vyhnala z domu zápach kouře. Byla jsem ráda, že Amelii napadlo vytáhnout baterie z detektorů kouře. Tanya rozhodně cosi cítila, ale nebyla jsem si jistá, jestli to znamená, že z ní mizí vliv Sandry Peltové.
„Tanyo Grissomová,“ pronesla Octavia, „vykořeňte ze své duše zlo a vysvoboďte se z vlivu těch, kteří vás využívali ke špatnostem.“ Octavia udělala nad Tanyou několik gest. V ruce přitom držela zvláštní předmět, který mi naháněl hrůzu. Připomínal totiž lidskou kost ovinutou stonkem vinné révy. Ani jsem nechtěla vědět, kde tu kost sehnala.
Tanya přes červený šátek na ústech zakvílela a vyděšeně prohnula záda. Potom se uvolnila.
Amelia mávla na Calvina a ten Tanye sundal šátek, s nímž vypadala jako malý bandita. Z pusy jí potom vyndal čistý bílý kapesník. Rozhodně si dal záležet, aby ji unesl co nejohleduplněji.
„Nechápu, co to děláš!“ zavřískla Tanya, jakmile jí uvolnil ústa. „Nechápu, proč jsi mě unesl jako neandrtálec, ty idiote!“ Kdyby neměla svázané ruce, Calvin by už určitě schytal několik ran. „A co má znamenat tenhle kouř? Snažíte se podpálit si vlastní dům, Sookie? Hele, ženská, dejte tu věc pryč!“ vyprskla a svázanýma rukama se pokusila odstrčit kost.
„Jsem Octavia Fantová.“
„Těší mě. A teď mi sundejte ty provazy!“
Octavia a Amelia si vyměnily pohledy.
Tanya se obrátila na mě. „Sookie, řekněte těm cvokům, ať mě pustí! Calvine, než jsi mě takhle svázal a strčil mě sem, docela ses mi líbil. Co ti to vlezlo do hlavy?“
„Chci ti zachránit život,“ odpověděl Calvin. „Teď už nikam neutečeš, nebo snad ano? Musíme si popovídat.“
„Dobře,“ řekla Tanya váhavě, protože si uvědomila (prozradily mi to její myšlenky), že je to vážné. „Tak o co jde?“
„O Sandru Peltovou,“ opáčila jsem.
„Jo, Sandru znám. Co je s ní?“
„Co vás s ní spojuje?“ pokračovala v otázkách Amelia.
„Co je vám po tom, Amy?“ kontrovala Tanya.
„Amelie,“ opravila jsem ji a posadila se před ni na pohovku. „Musíte nám odpovědět.“
Tanya po mně střelila zlostným pohledem − těch měla v zásobě spoustu − a prohlásila: „Měla jsem sestřenici, kterou Peltovi adoptovali. Sandra byla její sestra.“
„Jste se Sandrou kamarádky?“ zeptala jsem se.
„Ne, ani ne. Už nějakou dobu jsem ji neviděla.“
„Takže jste se s ní na ničem nedohodla?“
„Ne. Moc často ji nevídám.“
„Co si o ní myslíte?“ zajímala se Octavia.
„Podle mě je to proradná mrcha. Ale svým způsobem ji obdivuju,“ řekla Tanya. „Pokud něco chce, jde si za tím.“ Pak pokrčila rameny. „Na můj vkus ale zachází moc daleko.“
„Takže kdyby vám řekla, abyste někomu zničila život, udělala byste to?“ zeptala se Octavia a upřela na Tanyu soustředěný pohled.
„Mám na práci mnohem lepší věci než tohle,“ odpověděla Tanya. „Jestli po tom tak touží, může jim ho zničit sama.“
„Nechtěla byste s tím mít nic společného?“
„Ne,“ odsekla Tanya. Věděla jsem, že to myslí upřímně. Naše otázky jí dokonce začaly nahánět strach. „Udělala jsem někomu něco špatného?“
„Řekl bych, že ses nechala trochu unést,“ řekl Calvin. „Tady dámy naštěstí zasáhly. Amelia a Octavia jsou, ehm, velice moudré. A Sookii už přece znáš.“
„To tedy znám,“ utrousila Tanya a věnovala mi zahořklý pohled. „Nespřátelila by se se mnou ani za milion.“
To je pravda, protože jsem tě nechtěla mít tak blízko u sebe, abys mi vrazila dýku do zad, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla.
„Tanyo, poslední dobou jste mou švagrovou vodila příliš často na nákupy,“ pokračovala jsem.
Tanya se rozchechtala. „Naše těhotná ženuška se předávkovala utrácením?“ poznamenala. Hned nato se jí ale v obličeji objevil zmatený výraz. „Jo, říkala jsem jí, že do toho obchodního domu v Monroe jezdíme moc často. Kde jsem na to vůbec vzala? Vždyť já si na nakupování ani moc nepotrpím. Proč jsem to dělala?“
„Teď už to dělat nebudeš,“ prohlásil Calvin.
„Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat, Calvine Norrisi!“ vyprskla Tanya. „Nebudu chodit nakupovat kvůli tomu, že o to nestojím, a ne protože to chceš ty.“
Calvinovi se evidentně ulevilo.
Amelii a Octavii také.
Všichni jsme naráz přikývli. Rozhodně to byla Tanya se vším všudy, ale zbavená nebezpečného vlivu Sandry Peltové. Netušila jsem, jestli na ni ta ženská třeba také nepoužila trochu kouzel jako my. Možná jí jen nabídla spoustu peněz a nabulíkovala jí, že Debbie zemřela kvůli mně. Čarodějnicím se však každopádně podařilo vyhnat z ní zvrácenou část její osobnosti, kterou tam vložila Sandra.
Snadný − alespoň mi to tak připadalo − způsob, jakým jsem se zbavila tohohle trnu v patě, mi přivodil pocit prázdnoty. Byla bych nadšená, kdybychom mohli stejně jednoduše unést a přeprogramovat i Sandru. Ta by se ale tak lehce přesvědčit nedala. Peltovi byli skrz naskrz zkažená rodina.
Z čarodějnic vyzařovalo nadšení, Calvin byl spokojený a mně se ulevilo. Calvin Tanye řekl, že ji odveze zpátky do Hotshotu. Naše bývalá zajatkyně odešla z domu mnohem důstojněji, než do něj vstupovala. Netušila, proč se u mě ocitla, a podle všeho si ani nepamatovala, co s ní čarodějnice provedly. Zmatek ve vzpomínkách jí ale očividně nedělal starosti.
Všechno se vyvrbilo, jak nejlépe mohlo.
Když Tanya přišla o svůj zhoubný vliv, třeba se Jasonovi a Crystal podaří všechny problémy vyřešit. Vždyť Crystal o Jasona upřímně stála a brala si ho z lásky. A stejně tak ji těšilo i její další těhotenství. Tak proč byla najednou tak nespokojená? Vůbec mi to nešlo do hlavy.
Mohla jsem si Crystal připsat na dlouhý seznam lidí, kterým jsem nerozuměla.
Zatímco čarodějnice při otevřeném okně uklízely obývací pokoj − venku bylo sice chladno, ale chtěla jsem se zbavit přetrvávajícího zápachu bylin −, natáhla jsem se do postele s knížkou. Zjistila jsem ale, že se vůbec nedokážu soustředit, proto jsem se nakonec rozhodla, že si půjdu sednout před dům. Navlékla jsem si mikinu a zavolala na Amelii, abych jí ohlásila, že jdu ven. Uvelebila jsem se do jednoho z dřevěných křesílek, které jsme s Amelii koupily loni koncem léta ve Wal-Martu, když tam pořádali výprodej, a zálibně jsem se zadívala na slunečník, který byl součástí zahradní sady. Přitom jsem si zapsala do paměti, že ho musím na zimu schovat a taky přikrýt všechen nábytek na verandě. Pak už jsem se jenom zapřela o opěradlo a pustila všechny starosti z hlavy.
Nějakou dobu jsem se cítila příjemně. Nasávala jsem vůni stromů a hlíny a z okolního lesa se ke mně nesl tajemný hlas lelka. Bezpečnostní světlo mi dodávalo pocit, že mě nic neohrožuje, přestože jsem si uvědomovala, že je to jen iluze. Ale světlo vám aspoň umožňuje odhalit, co se k vám blíží.
Náhle se z lesa vynořil Bill, došel až ke mně a bez jediného slova se posadil do jednoho z křesílek.
Chvíli jsme seděli mlčky. Na rozdíl od několika předcházejících měsíců mě tentokrát při Billově příchodu neochromila nervozita. Ani trochu mi nenarušil klid podzimního večera, jehož byl součástí.
„Selah odjela do Little Rocku,“ prohlásil.
„Proč to udělala?“
„Dostala místo u jedné velké firmy,“ odpověděl. „Řekla mi, že po tom odjakživa toužila. Specializují se na nemovitosti pro upíry.“
„Takže se s nimi dala dohromady?“
„Asi ano. Já s tím ale nemám nic společného.“
„Nebyl jsi její první?“ Možná to vyznělo trochu roztrpčeně. Pro mě byl totiž Bill první ve všech ohledech.
„Nezačínej s tím,“ řekl a otočil se ke mně. Tvář měl tak bledou, že téměř světélkovala. „Ne,“ dodal nakonec. „Nebyl jsem první. Vždycky jsem věděl, že ji přitahuju jen jako upír, a ne jako osoba.“
Chápala jsem, co tím chce říct. Když jsem zjistila, že dostal rozkaz vetřít se mi do života, také jsem měla dojem, že jsem ho zaujala pouze jako telepatka a ne jako žena.
„Kdo jinému jámu kopá…“
„Nikdy mě příliš nepřitahovala,“ pokračoval Bill. „Nebo… jen trochu.“ Pak pokrčil rameny. „Takových jako ona byla spousta.“
„Nejspíš si neuvědomuješ, jak si to můžu vyložit.“
„Říkám jen pravdu. Žádná nebyla jako ty.“ Pak vstal a vydal se zpátky do lesa. Šel lidským tempem, abych ho cestou mohla sledovat.
Bill se zřejmě pokoutně snažil získat mou úctu. Jestlipak snil o tom, že se do něj znovu zamiluju? Kdykoliv jsem pomyslela na tu noc, kdy jsem se dozvěděla pravdu, bodlo mě u srdce. Usoudila jsem, že nic víc než moji úctu už získat nemůže. Důvěru? Lásku? Nic z toho mi nepřipadalo možné.
Zůstala jsem ještě několik minut venku a přemýšlela o večeru, který byl za mnou. Jednu nepřátelskou vyzvědačku jsem měla z krku. Ale musela jsem se ještě zbavit přímo své sokyně. Potom jsem si vzpomněla na pátrání po pohřešovaných ze Shreveportu. Všichni byli vlkodlaci. Napadlo mě, kdy to policie asi vzdá.
V dohledné době se určitě nebudu muset znovu zaplétat do záležitostí zdejší smečky vlkodlaků, protože ti, kteří přežili, se budou snažit uspořádat poměry vlastními silami.
Doufala jsem, že Alcide je jako vůdce spokojený, a napadlo mě, jestli se mu během noci, kdy převzal moc, povedlo obřadně počít dalšího malého čistokrevného vlkodlaka. Zajímalo by mě, kdo si vzal k sobě Furnanovy děti.
Od vlkodlaků jsem se pak v úvahách přesunula k upírům. Přemýšlela jsem, jestli Felipe de Castro přesunul své vedení do Louisiany, nebo jestli zůstal v Las Vegas. Zajímalo mě, jestli někdo upozornil Bubbu, že Louisiana má nové pány, a jestli ho ještě někdy uvidím. Patřila mu jedna z nejslavnějších tváří na světě, ale protože ho jeden z nemrtvých, který pracoval v márnici v Memphisu, proměnil doslova v hodině dvanácté, jeho mysl zůstala zamlžená. Bubba Katrinu příliš nezvládl; hurikán ho odřízl od ostatních upírů v New Orleansu, a tak přežíval na krvi krys a menších zvířat (zřejmě koček, které jejich majitelé nechali napospas osudu), dokud ho jednoho dne nezachránila pátrací skupina upírů z Baton Rouge. Podle toho, co jsem o něm slyšela naposledy, odjel ze státu, aby si odpočinul a zotavil se. Možná skončí v Las Vegas. Dokud byl naživu, vždycky se mu tam dařilo.
Náhle jsem si uvědomila, že se nepříjemně ochladilo a tělo mám od dlouhého sezení úplně ztuhlé. Bundička mi už nestačila. Nastal čas jít domů a uložit se k spánku. Zbytek domu už tonul ve tmě. Octavii a Amelii čarování zřejmě vyčerpalo.
S námahou jsem se zvedla z křesílka, sklapla slunečník, otevřela dveře kůlny a opřela ho o lavici, na které můj dědeček − tedy ten muž, kterého jsem až donedávna považovala za svého skutečného dědečka − opravoval všechno možné. Nakonec jsem zavřela dveře s pocitem, že za nimi definitivně zanechávám léto.