Rok integrace ve školce
8. 8. 2013
Máme za sebou rok integrace Elišky V., Adélky a Elišky U. ve školce. Víme, že i mnozí naši známí, rodiče a přátelé si nedovedli představit, jak to bude s holčičkami ve školce probíhat a zazněly otázky „Co tam vlastně s nimi budou dělat ?" Naše děti mají v diagnozách napsáno těžké fyzické a mentální postižení a takové děti jsou obvykle doma nebo navštěvují stacionáře či jiné speciální zařízení.
Eliška U.byla umístěna ve školce v Lubech - a jak to hodnotí maminka Jitka?
První měsíce chodila Eliška do školky jednu až dvě hodiny týdně v mém doprovodu, aby si zvykla. Děti a paní učitelky se s Eliškou naučily co a jak. Pak jsme chodily dvakrát až třikrát týdně na hodinu a v únoru (po šesti měsících ) začala Eliška chodit do školky sama a to každý den na tři až čtyři hodiny. Na nové prostředí a dětičky si zvykla celkem dobře. Vždy, když slyší dětský hlas a hlavně smích, směje se.
Do školky vozím Elišku ve speciálním kočárku a parkujeme ho v šatně.Bohužel jediná negativní věc, kterou musím zdůraznit je, že vchod do školky je po schodech a tak musím každý den s pomocí jedné z paní učitelek kočárek po těchto schodech vynést. A když jde Eli s dětičkami ven, musí paní učitelky kočárek ze schodů zase snést. Schody jsou tam „jen“ 3, ale kočárek váží 20 kg + 20 kg teď váží Eli. Jinak je Eliška ve školce moc spokojená a chodí tam ráda. Je to také tím, že má ve školce úžasné paní učitelky a skvělou paní ředitelku, společně totiž Elišce vytvořily ve školce příjemné prostředí – pořídily speciální stoličku, nějaké hračky a žíněnky, kde Eli odpočívá. Tímto bych chtěla moc poděkovat celému personálu naší Lubské školky, za to že Elišku mezi sebe tak pěkně přijal a pomohl jí si ve školce zvyknout.
Adélka s Eliškou se střídaly s docházkou a o asistentku v jedné třídě v MŠ Národních mučedníků.Toto řešení bylo výhodné jak pro nás, tak pro školku. Nebylo možné, aby holčičky začaly docházet do školky každý den, ale musely si postupně zvykat a během týdne také navštěvují různé ambulance (logopedii, rehabilitaci, neurologii…).Pro školku to bylo výhodné, že stačila jedna asistentka a 2 děti obsadily jedno místo ve třídě.
Co se týče pomůcek, školka zakoupila jednu rehabilitační židličku Arisku a byl pořízen přebalovací pult, ale bohužel z prostorových důvodů není tak velký, aby mohl být plně využíván i na oblékání. Žádná školka v Klatovech není prostorově připravená integrovat takto postižené děti. Tato zkušenost je nová pro všechny. Kočárky jsme nechávali v chodbičče před šatnou a děti s učitelkami musely dávat pozor, aby se o ně neuhodily. Jinak jsme nebyli seznámeni, že by školka zakoupila další speciální hračky a pomůcky. Využívaly se hračky, co již byly ve třídě. Pro Elišku jsme z domova donesli polohovací pytel a pomůcky na zrakovou stimulaci.
Během roku s námi asistentka absolvovala návštěvu logopedie a logopedického semináře, jednodenní rehabilitaci v Arpidě. Ve školce proběhla konzultace rané péče a speciálního pedagogického centra.Prakticky jsme tak mohli společně zkonzultovat, jak s holčičkami pracovat.
Já, maminka Elišky V., jsem ze začátku chodila do školky s Eliškou a učila jsem asistentku s ní zacházet, popisovala její potřeby. Postupně jsem nechávala asistentku s Eli samotné, ale vracela jsem se, abych jí dala napít a oblékla ji na vycházku. Eliška špatně polyká, při oblékání je spastická.To trvalo zhruba 3 měsíce. Věděla jsem, že asistentka Eva i paní učitelka musí odbourat svůj strach, ale já jsem neměla strach, že to nezvládnou. Odcházela jsem vždy s pocitem, že se Eliška ve školce má velice dobře.
Jako rodiče Elišky hodnotíme krok integrace jako jeden nejdůležitější posun v jejím životě. Naším cílem je, co nejdéle jít touto cestou. Nevíme, jak dlouho bude schůdné integrovat ji v základní škole, ale Eliška je mezi zdravými dětmi spokojená. Často se nám stává, že nám kdosi řekne, že ji bude lépe „ mezi svými “. A my si klademe otázku „Co vlastně to mezi svými je a kdo to určuje za nás rodiče?“
Eliška od září bude navštěvovat školku v Kalu, protože obě holčičky budou chodit do školky každý den a z prostorových důvodů a obsazenosti ve třídě nemohou chodit do jedné třídy.
Maminka Adélky měla obavy, jak děti Adélku přijmou a jak budou reagovat na to, že není jako ony - nechodí, nemluví, časo brečí. Podle jejích slov obavy však měla naprosto zbytečné. Děti Adélku přijaly moc hezky, byly velice tolerantní a snažily se ji vzhledem k jejímu handicapu opečovávat a pomáhat jí. Protože pro Adélku návštěva školky byla přínosná, bude ji navštěvovat každý den na 4 hodiny dopoledne. Adélka bude mít větší příležitost si zvyknout a maminka věří, že se jim podaří její častý pláč odbourat úplně.
Děkujeme ředitelce p.Luňákové a všem učitelkám a asistentkám, které se našim dětem věnovaly.Vymýšlely, jak naše děti zapojit do hry, aby měly nový prožitek. Jejich zásluhou probíhá integrace úspěšně. Fotky v našem fotoalbu mnohé vypovídají.
Ráda bych zde za nás všechny napsala, aby rodiče dětí, které chodily s našimi dětmi do školky, byli na své děti hrdi. Často nám ukápla slza, když jsme viděli, jak se k našim dětem chovají, bez předsudků, bez zášti s otevřeným srdcem. My rodiče postižených dětí věříme, že si tuto zkušenost zdravé děti ponesou dál ve svém životě a nebude jim jednou k smíchu postižený člověk. Budou umět pomoci .
Pro koho je integrace prospěšná?
Dana Vachtlová
