Historie města
Praha je hlavní a současně největší město České republiky, historická metropole Čech. Leží ve středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem.
Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má 1 186 618 obyvatel.
Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je od roku 1992 památkovou rezervací UNESCO.
Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga, Prag nebo Prague.
Jméno Praha se tradičně odvozuje od slova práh. Historici obvykle tvrdí, že Praha je pojmenována po říčním prahu či jezu, který se nacházel někde na místě dnešního Karlova mostu. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu.
Historie
Počátky hradu a města Prahy
Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety. Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6. století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži, kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat „kmene“ Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.
Středověk
Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší, nebo také Větší Město pražské získala poté, co Přemysl Otakar II. udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží nebo Kolínem.
Karlův most, rok 1840
Sjednocení pražských měst
K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena.
Sjednotit pražská města se natrvalo podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.
Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Roku 1893 byla zahájena asanace Josefova a začaly se rozvíjet elektrické dráhy. Roku 1901 se k městu připojila i Libeň.
Velká Praha
Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo i Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, při kterém byly zničeny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který byl vztyčen jako poděkování měšťanů Panně Marii za záchranu před Švédy. Na jeho místě stojí dnes socha Jana Husa.
Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Vinohrady nebo Košíře. Praha, v níž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila 1. světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus. V této době byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta.
Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury. Ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě.
Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30. let Prahu začali opouštět první obyvatelé.
Druhá světová válka
Za války bylo z Prahy odtransportováno do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. „méněcenných ras“. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích.
Škody na pražské zástavbě byly za války minimální, k lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích) a plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, ovšem podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice, musela Americká armáda zůstat stát u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května.
Praha jako hlavní město socialistického Československa
V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu „socialistického realismu“. Vznikla tak první sídliště a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště.
Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce.
Praha po sametové revoluci
Zavedení standardních vztahů se západoevropskými zeměmi otevřelo Prahu turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města.
Praha je v současnosti hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.
