8.kapitola
11. 1. 2013
Když jsem vnoci jela domů, měla jsem vztek prakticky na všechny. Občas mě prostě přepadají
takovéhle stavy. Zná je snad každý. Je to záležitost hormonů nebo nějakých faktorů, které se
cyklicky opakují. Anebo vznikají za určité konstelace hvězd. Měla jsem zlost na Jasona, protože
na něj mám zlost už několik měsíců. Měla jsem dopal na Sama, protože mi připadalo, že mi
ublížil. Byla jsem naštvaná na agenty FBI, jelikož sem přijeli, aby na mě vyvíjeli nátlak ikdyž
musím popravdě přiznat, že se oto zatím nepokusili. Byla jsem rozzuřená na Erica kvůli té scéně
sdýkou ikvůli tomu, jak povýšeně vykázal Quinna ze svého okrsku, ačkoliv musím uznat, že
nelhal, když tvrdil, že já jsem Quinna odehnala dřív než on. Jenže to neznamenalo, že bych ho už
nikdy vživotě nechtěla vidět. (Nebo ano?) Ale rozhodnějsem nechtěla, aby mi Eric diktoval, ským
se sejdu aským ne. Amožná jsem měla vztek isama na sebe, protože když se mi naskytla
příležitost všechno si sEricem pěkně od plic vyříkat, úplně jsem zvadla a hltala jsem jeho
vzpomínky zdávné minulosti. A všechny ty útržky ze života Vikinga Erica se stávaly součástí
příběhu, který se odehrával právě teď, podobně jako záblesky zminulosti prolínaly dějem
televizního seriálu Ztraceni. Kdovršení veškeré zlosti jsem zjistila, že před hlavním vchodem, kde
parkovaly jenom návštěvy, stojí auto, kterého jsem si vprvní chvíli nevšimla. Zamířila jsem tedy
kzadním dveřím apak nakvašeně vyběhla několik schůdků na terasu. Ožádnou společnost jsem
nestála. Toužila jsem jenom po jednom – navléknout si pyžamo, umýt se azalézt si do postele
sknížkou. Ukuchyňského stolu seděla Octavia smužem, kterého jsem neznala. Byl to člověk stou
nejtmavší pletí, jakou jsem kdy viděla, a kolem očí měl tetování. Navzdory svému vzhledu, který
tak trochu naháněl hrůzu, působil klidně a mile. Když jsem vešla dovnitř, okamžitě vstal ze židle.
„Sookie,“ začala Octavia roztřeseným hlasem. „Tohle je můj přítel Louis.“ „Těší mě, že vás
poznávám,“ řekla jsem, podala mu pravici aon ji opatrně stiskl. Přisedla jsem si knim a on se také
posadil. Potom jsem si všimla kufrů, které stály vhale. „Octavie?“ řekla jsem aukázala na ně. „No,
Sookie, dokonce imy, staré dámy, míváme životní lásky,“ odpověděla Octavia súsměvem. „Už
před Katrinou jsme Louis ajá byli dobří přátelé. V New Orleansu bydlel asi pět minut jízdy ode
mě. Po hurikánu jsem ho dlouho hledala. Nakonec jsem to vzdala.“ „Já jsem zase strávil spoustu
času hledáním Octavie,“ vložil se do hovoru Louis, oči stále upřené na Octavii. „Nakonec jsem
před dvěma dny objevil její neteř a ta mi dala vaše telefonní číslo. Nemohl jsem uvěřit, že jsem ji
konečně našel.“ „Váš dům vydržel…“ Tu událost, katastrofu, neštěstí, apokalypsu – vyberte si, co
chcete. Všechny výrazy jsou výstižné. „Ano, díkybohu ano. Amám i elektřinu. Je tam spousta
práce, ale mám už světlo a teplo a zase můžu vařit. Lednička bzučí a ulice před domem je už
skoro vyčištěná. Sám jsem si položil novou střechu. Octavia může jít se mnou domů. Tam, kam
patří.“ „Sookie,“ řekla Octavia nesmírně něžně. „Byla jste ke mně tak laskavá, že jste mě usebe
nechala. Ale chci být s Louisem a potřebuju se vrátit do New Orleansu. Můžu tam třeba nějak
pomoct při obnově města. Je to můj domov.“ Octavia měla zřejmě pocit, že mi uštědřuje těžkou
ránu. Snažila jsem se tvářit nešťastně. „Musíte udělat to, co je pro vás nejlepší, Octavie. Byla
jsem moc ráda, že vás tady mám.“ Ještě že Octavie nebyla telepatka. „Amelia je doma?“ „Ano,
šla nahoru. Ještě tam pro mě něco balí. Bůh jí žehnej, má pro mě nějaký dárek na rozloučenou.“
„Och,“ vydechla jsem asnažila se, aby to neznělo příliš teatrálně. Louis se na mě zostra podíval,
ale Octavie zářila jako sluníčko. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou. Moc se mi líbila. „Těší
mě, že jsem vám mohla trochu pomoct,“ řekla a významně pokývala hlavou. Zachovat poněkud
smutný výraz a přitom se usmát nebylo nijak snadné, ale podařilo se mi to. V tu chvíli se
zaplaťpánbůh na schodech ozval klapot střevíců. Amelia scházela dolů s nějakým balíkem
ovinutým tenkou rudou stuhou uvázanou na mašli. Aniž se na mě podívala, prohlásila: „Tady je
nějaká maličkost ode mě aod Sookie. Doufám, že se vám oběma bude líbit.“ „Och, jsi takové zlatíčko! Moc mě mrzí, že jsem kdy pochybovala otvých schopnostech, Amelie. Jsi po čertech
dobrá čarodějnice.“ „Octavie, to pro mě moc znamená. Jsem strašně šťastná a děkuju!“ Amelii
pochvala upřímně dojala a málem ji rozplakala. Potom se Octavia s Louisem díkybohu zvedli ze
židlí. Přestože jsem tuhle postarší čarodějnici měla ráda a vážila si jí, přece jenom trochu
komplikovala hladký chod domácnosti, kterou jsme si sAmelií upravily ke svému obrazu. Vlastně
jsem si uvědomila, že jakmile se za Octavií a jejím přítelem zavřely dveře, zhluboka jsem si
oddychla. Těsně předtím jsme se všichni několikrát rozloučili a Octavia nám opakovaně
poděkovala za všechno možné. Kromě toho si našla způsob, jak nám několikrát připomenout, že
pro nás vykonala spoustu magických úkonů. Bylo jich tolik, že jsme si na ně s Amelií ani
nedokázaly vzpomenout. „Nebe budiž pochváleno,“ vzdychla Amelia asvezla se na schody vhale.
Nebyla věřící – přinejmenším křesťanka vpravém slova smyslu –, takže to od ní vyznělo víc než
výmluvně. Posadila jsem se na kraj pohovky. „Doufám, že budou šťastní,“ řekla jsem. „Nemyslíš
si, že bychom si toho jejího Louise měly nějak prověřit?“ „Že by se tak mocná čarodějnice, jako je
Octavia, osebe nedokázala postarat?“ „Dobrá poznámka! Ale viděla jsi to jeho tetování?“ „Mělo
nějaký význam, viď? Asi to taky bude nějaký čaroděj.“ Amelia přikývla. „Jo. Určitě praktikuje
nějaká africká kouzla,“ řekla. „Mám dojem, že Octavia sLouisem se nemusejí bát, že by se jich
nějak dotkla vysoká míra kriminality vNew Orleansu. Rozhodně jim nehrozí, že by na ně někdo
zaútočil.“ „Co jsi jim to vůbec dala?“ „Zavolala jsem tátovi aon mi poslal faxem dárkovou
poukázku do svého obchodu sdomácími potřebami.“ „Fajn nápad! Kolik ti dlužím?“ „Nic. Otec to
vzal na sebe anenechal si to vymluvit.“ Tahle šťastná událost aspoň otupila hroty mého
všeobecného vzteku. Kromě toho mezi mnou a Amelií znovu zavládla někdejší přátelská pohoda.
Poslední dobou se totiž na našich vztazích začalo podepisovat moje rozladění ztoho, že mi
Octavii prakticky vnutila do domu. Posadily jsme se spolu do kuchyně aasi hodinu si ještě
povídaly, přestože jsem byla strašně vyčerpaná a nedokázala jí vylíčit, co všechno se mi během
dne přihodilo. Nakonec jsme zamířily každá do své ložnice spocitem, že jsme lepší přítelkyně než
během posledních dnů.
Chystala jsem se do postele a myslela na praktický dárek pro Olivii, ale najednou jsem si
vzpomněla na obálku, kterou mi přinesl Bobby Burnham. Vylovila jsem ji zkabelky arozřízla ji
pilníčkem na nehty. Vytáhla jsem zní přeložený tuhý list papíru. Byl vněm zasunutý snímek
pořízený zřejmě v době, kdy se Eric nechával fotografovat na kalendář, který se prodával jako
suvenýr v Transfusii. Na fotografii vkalendáři stojí Eric (pan Leden) vedle široké, bíle povlečené
postele ana šedivém pozadí za ním se třpytí poletující sněhové vločky. Jednu nohu má na zemi
adruhou, pokrčenou vkoleni, se opírá opostel. Vruce drží bílou kožešinu, která zakrývá to, co má
zůstat zahaleno. Na téhle fotografii, kterou jsem vytáhla zobálky, Eric zaujímá skoro stejný postoj,
ale jednu ruku natahuje kobjektivu, jako kdyby pozorovatele zval ksobě na lůžko. A bílá kožešina
už ani zdaleka nezakrývá všechno, co by měla. „Čekám na noc, kdy ke mně přijdeš,“ napsal na
bílý papír svým kostrbatým písmem. Poněkud laciné? Poněkud silná káva? Přímo fyzicky jsem
cítila, jak mi začíná vřít krev. Mrzelo mě, že jsem obálku otevřela právě teď, než jsem se uložila
do postele, protože mi pak trvalo mnohem déle, než jsem usnula. Když jsem se nazítří ráno
probudila, připadalo mi zvláštní, že neslyším Octavii poletovat po domě. Zmizela mi ze života
stejně rychle, jako do něj vstoupila. Doufala jsem, že si Amelia – někdy během našeho
společného soužití ve třech – s Octavií důkladně promluvila osvém postavení v čarodějnickém
spolku – nebo alespoň vtom, co zněj po Katrině zbylo. Amelii se totiž podařil neuvěřitelný kousek
– proměnila mladého čaroděje (při velice dobrodružném sexu) vkocoura abála se, že ji za to
nemine trest. Při pohledu na svou spolubydlící, která spěchala khlavním dveřím, aby přišla včas
do pojišťovny, jsem se zamyslela, jestli ten incident bude mít nějaké důsledky. Amelia měla na
sobě tmavomodré kalhoty a modro-béžový svetřík a vypadala jako mladá skautka. Když za ní
zapadly dveře, zhluboka se nadechla. Poprvé za bůhvíjak dlouho jsem byla doma sama. Moje
samota však neměla dlouhé trvání. Pila jsem druhý šálek kávy aukusovala kní opečený suchar,
když se před hlavními dveřmi objevil Andy Bellefleur se zvláštním agentem Lattestou. Chvatně
jsem si natáhla džíny atričko aběžela otevřít. „Andy, zvláštní agente Lattesto, pojďte dál,“ řekla
jsem azavedla je do kuchyně. Nemínila jsem se vzdát své ranní kávy. „Dáte si šálek?“ zeptala
jsem se, ale oba zavrtěli hlavou. „Sookie,“ začal Andy svážným výrazem. „Jsme tady kvůli
Crystal.“ „Jistě.“ Ukousla jsem si kus sucharu, rozkousala ho aspolkla. Napadlo mě, jestli Lattesta
náhodou nedrží dietu, protože ze mě celou dobu nespustil oči. Nakoukla jsem mu do hlavy.
Nelíbilo se mu, že nemám podprsenku, protože ho moje bradavky rozptylovaly. Říkal si, že jsem na jeho vkus až příliš vyvinutá. Aumiňoval si, že se na mě už z téhle stránky radši nebude dívat.
Stýskalo se mu po manželce. „Mám za to, že tahle záležitost má teď přednost před tou druhou
věcí,“ poznamenala jsem a znovu se zadívala na Andyho. Neměla jsem tušení, co všechno Andy
věděl – kolik mu toho Lattesta prozradil oudálostech v Rhodes –, ale přikývl a přeletěl pohledem
ze mě na Lattestu. „Myslíme si, že Crystal zemřela před třemi dny, někdy mezi jednou a třetí až
čtvrtou hodinou po půlnoci.“ „Jistě,“ řekla jsem znovu. „Vy jste to věděla?“ Lattesta se pustil
prakticky po jediné stopě jako ohař. „Je to logické. Do jedné nebo dvou hodin se kolem baru
vždycky ještě někdo pohybuje. Mezi šestou až osmou tam přichází Terry, aby vytřel podlahu. Ten
den sice dorazil otrochu později, protože se staral o celý chod baru, a tak se potřeboval vyspat.
Jenomže tohle skoro nikdo nevěděl. Takže je to jasné, nemyslýte." „Asi to tak bude,“ připustil
Andy po poměrně dlouhé odmlce. „Fajn,“ řekla jsem a nalila si další šálek kávy. „Jak dobře znáte
Traye Dawsona?“ zeptal se Andy. To byla dost zapeklitá otázka. „Ne tak dobře, jak byste si mohl
myslet,“ odpověděla jsem takticky. Jednou jsem se ocitla snahým Trayem vúzké uličce, ale
nebylo to tak, jak si lidi mysleli. (Věděla jsem, že si myslí nejrůznější věci.) „Chodí s Amelií.“ Tohle
byla bezpečná odpověď. „Amelia je moje spolubydlící,“ připomněla jsem Lattestovi, který se
zatvářil poněkud nechápavě. „Setkal jste se sní před dvěma dny. Teď je vpráci. A Tray je
přirozeně vlkodlak.“ Lattesta zamrkal. Ještě to nějakou dobu potrvá, než si lidé zvyknou mluvit
oměňavcích takhle bez obalu. Andy zachoval kamenný výraz. „Dobře,“ řekl. „Tu noc, kdy Crystal
zemřela, byla Amelia sTrayem venku?“ „Nevzpomínám si. Zeptejte se jí.“ „Zeptáme. Zmínil se
někdy před vámi Tray o vaší švagrové?“ „Nevzpomínám si. Ale samozřejmě se znali, aspoň
povrchně… jako měňavci.“ „Jak dlouho víte o… vlkodlacích? A dalších lidech, kteří se mění ve
zvířata,“ zajímal se Andy, jako kdyby si prostě nemohl pomoci. „No, už nějakou dobu,“
odpověděla jsem. „Nejdřív jsem se to dozvěděla o Samovi a pak i o dalších.“ „A nikomu jste to
neprozradila?“ pokračoval Andy nevěřícně. „Samozřejmě že ne. Ibez toho mě už lidi považují za
cvoka. Kromě toho to nebylo moje tajemství, takže jsem oněm neměla co povídat jiným.“ Teď
bylo na mně, abych ho probodla zkoumavým pohledem. „Andy, vy jste to taky věděl!“ Po té noci,
kdy nás vúzké uličce přepadl útočník, který nenáviděl vlkodlaky, Andy Traye viděl vjeho zvířecí
podobě a krátce nato jako nahého muže. Pokud si to dal dohromady, nemohl dospět k jinému
závěru, než že Tray je vlkodlak. Andy sklopil oči knotesu, který vytáhl zkapsy. Nic si však do něj
nepoznamenal. Jenom se zhluboka nadechl. „Takže když jsem Traye viděl vté uličce, právě
procházel proměnou zase zpátky v člověka? To se mi ulevilo. Nemyslel jsem si ovás, že jste ten
typ, který provozuje sex na veřejnosti, a navíc sněkým, koho sotva zná.“ (To mě překvapilo,
protože jsem byla přesvědčená, že Andy si omně odjakživa myslí jen to nejhorší.) „A ten policejní
pes, co tam byl svámi?“ „To byl Sam,“ odpověděla jsem, vstala od stolu a přešla ke dřezu, abych
opláchla hrnek. „Ale vbaru se proměnil vkolii.“ „Kolie jsou roztomilé,“ řekla jsem. „Měl za to, že si
tak spíš získá sympatie. Stejně se nejčastěji mění právě vkolii.“ Lattesta jenom kulil oči. Jinak své
pocity držel pevně na uzdě. „Vraťme se kjádru věci,“ poznamenal. „Jasonovo alibi vypadá
věrohodně,“ pokračoval Andy. „Několikrát jsme sním už mluvili a asi dvakrát jsme vyslechli
Michele. Ta neustále opakuje, že celou tu noc, kdy došlo kvraždě, strávila sním. A vylíčila nám ji
do všech podrobností,“ řekl Andy. „I do těch nejmenších podrobností,“ dodal spousmáním. To byla
celá Michele. Upřímná a přímočará. Vtomhle se podobala své matce. Jednou vlétě jsem strávila
prázdniny v biblické škole, kde paní Schubertová učila skupinu dětí zhruba stejně starých jako já.
„Říkejte pravdu, nedejte příležitost ďáblovi,“ nabádala nás. Michele se jejími ponaučeními řídila, i
když zřejmě ne v tom smyslu, jak je chápala paní Schubertová. „Těší mě, že jí věříte,“
poznamenala jsem. „Mluvili jsme i s Calvinem.“ Andy se opřel olokty. „Přiznal nám, jak to bylo s
Crystal a Dovem. Podle něj otom poměru Jason věděl.“ „Věděl,“ přiznala jsem, ale okamžitě jsem
zavřela ústa. Nemínila jsem mu popisovat událost, která pak následovala, na niž jsem neměla
žádný vliv. „A mluvili jsme taky s Dovem.“ „Jistě.“ „Dove Beck,“ ozval se Lattesta spohledem
upřeným do svého notesu. „Třicet let, ženatý, dvě děti.“ Tohle všechno jsem věděla, takže jsem
ktomu neměla co dodat. „Jeho bratranec Alcee trval na tom, že ujeho výslechu musí být,“
pokračoval Lattesta. „Dove vypověděl, že byl v době vraždy celou noc doma, ajeho manželka to
potvrdila.“ „Nemyslím si, že to udělal Dove,“ řekla jsem aoba se zatvářili překvapeně. „Ale vždyť
jste nás na ten jejich románek sama upozornila,“ připomněl mi Andy. Zahanbeně jsem zrudla.
„Mrzí mě to. Ale nesnesla jsem pomyšlení, že se všichni na Jasona dívají jako na vraha, když
jsem věděla, že to neudělal. Myslím si, že Dove Crystal nezabil. Mám dojem, že mu na ní tolik
nezáleželo, aby mu stála za vraždu.“ „Ale možná že mu zničila manželství.“ „Ani vtom případě by jí takhle neublížil. Dove by zuřil na sebe, ne na ni. Akromě toho byla těhotná. Dove by nikdy
nezabil těhotnou ženu.“ „Jak si tím můžete být tak jistá?“ Protože mu čtu myšlenky a vidím ,že je
nevinný, pomyslela jsem si. Jenomže pravdu osobě přiznali jenom upíři a měňavci. Já ne. Kromě
toho jsem se sotva mohla považovat za nadpřirozenou bytost. Jsem jen trochu odlišný typ
člověka. „Myslím, že Dove to není,“ prohlásila jsem. „Nevidím ho jako vraha.“ „A to máme brát
jako důkaz?“ zeptal se Lattesta. „Je mi jedno, co stím uděláte,“ opáčila jsem. „Ptali jste se mě, já
vám odpověděla.“ „Takže si myslíte, že to byla vražda znenávisti?“ Teď jsem zase sklopila oči ke
stolu já. Neměla jsem žádný notes, do kterého bych si mohla něco zapsat, ale chtěla jsem si
dobře rozmyslet, co jim odpovím. „Ano,“ přikývla jsem po dlouhé odmlce. „Ale nemyslím si, že je
to nějaká osobní nenávist, která by pramenila z toho, že Crystal byla děvka… Nebo rasová
nenávist založená na její příslušnosti kměňavcům, kteří na sebe berou podobu panterů.“ Pokrčila
jsem rameny. „Pokud něco uslyším, ozvu se vám. Chci, aby se to vyřešilo.“ „Jestli něco uslyšíte?
V baru?“ Lattesta jako by ožil. Konečně na mě nějaký muž, normální smrtelník, pohlížel jako na
nesmírně cennou bytost. „Ano,“ přisvědčila jsem. „Možná že vbaru něco zaslechnu.“ Hned nato
odešli. Byla jsem šťastná, když za nimi zaklaply dveře. Čekal mě volný den ajá měla pocit, že
bych dnes měla podniknout něco výjimečného, když se mi teď podařilo překonat nesmírně těžkou
zkoušku, ale nic mě nenapadalo. Mrkla jsem se na televizní předpověď počasí azjistila, že
nejvyšší teploty se dnes mají vyšplhat kpatnácti stupňům Celsia. Usoudila jsem, že zima oficiálně
skončila, přestože je leden. Zase se ochladí, ale dnešek jsem si chtěla pořádně užít. Vytáhla jsem
zkůlny staré lehátko arozložila si je na zahradě za domem. Stáhla jsem si hladké vlasy do ohonu
ajeho konec znovu zchytila do gumičky, aby mi nevisel dolů. Oblékla jsem si miniaturní oranžovotyrkysové bikiny, natřela se opalovacím mlékem, vzala si rádio, rozečtenou knížku a ručník
azamířila na zahradu. Jejda! Bylo chladno, a když trochu zafoukal vítr, naskákala mi husí kůže.
Ale den, kdy se poprvé vystavím sluníčku, každý rok považuju za jeden znejšťastnějších
vkalendáři. Achtěla jsem si ho pořádně užít. Moc jsem to potřebovala. Rok co rok jsem si
připomínala všechny možné důvody, proč bych se neměla opalovat. Arok co rok jsem se
omlouvala svými ostatními ctnostmi: nekouřím, nepiju ajen zřídka provozuji sex, ikdyž právě tohle
bych docela ráda změnila. Jenomže sluníčko jsem milovala adnes byla obloha tak jasná, že jsem
nemohla odolat. Dříve nebo později za to zaplatím, ale slunce prostě zůstávalo mou slabostí.
Třeba by mě před rakovinou kůže mohla uchránit část poděděné vílí krve, která mi koluje v žilách.
Ale ne, teta Linda na rakovinu zemřela, a měla vsobě víc téhle krve než já. Takže… zatraceně!
Ležela jsem na zádech a oči jsem měla pod tmavými brýlemi zavřené, takže jsem sluneční
paprsky skoro necítila. Vzdychala jsem blahem, přestože mi nebylo žádné velké teplo, adávala
jsem si moc dobrý pozor, abych nemyslela na spoustu věcí: na Crystal, na záhadné zlovolné víly,
na FBI. Po patnácti minutách jsem se otočila na břicho adál poslouchala shreveportskou
rozhlasovou stanici, která vyhrávala country písničky, aobčas si také zanotovala, protože se
široko daleko nevyskytoval nikdo, kdo by mě slyšel. Mám totiž příšerný hlas. „Co to děláte?“
ozvalo se mi uucha. Nikdy vživotě jsem se nepokoušela levitovat, ale mám pocit, že tehdy se mi
to podařilo a zvedla jsem se přinejmenším patnáct centimetrů nad lehátko. Kromě toho jsem taky
vyjekla. „Ježíši Kriste, pastýři z Judeje,“ zasípala jsem, když jsem si uvědomila, že hlas patří
neteři pana Cataliada, který byl právníkem apatřil mezi démony. „Diantho, strašně jste mě
vylekala. Málem jsem se samým strachem pomátla.“ Diantha se tiše zasmála ajejí ploché tělo se
při tom předklonilo azase napřímilo. Seděla se zkříženýma nohama na zemi ana sobě měla
červené sportovní šortky zlycry, černo-zelené vzorované tričko, červené conversky ažluté
ponožky. Ataké měla čerstvou jizvu, červenou asvraštělou, která se jí táhla po celém lýtku.
„Výbuch,“ řekla, když si všimla, že se na ni dívám. Diantha si také změnila barvu vlasů. Teď je
měla platinové ajasně se jí leskly. Ale ta jizva byla tak hrozivá, že jsem od ní nemohla odtrhnout
oči. „Je vám už dobře?“ zeptala jsem se jí. S Dianthou se člověk mohl bavit bez okolků, protože
ona sama mluvila stručně ajasně, jako kdyby četla telegram. „Líp,“ odpověděla ataké se zadívala
na jizvu. Potom na mě upřela nesmírně zvláštní oči. „Poslal mě strýc.“ Usoudila jsem, že je to
předehra ke zprávě, kterou mi má předat, protože to vyslovila pomalu avýrazně, zatímco
normálně vůbec neoddělovala jednotlivá slova od sebe amluvila prakticky jedním dechem. „Co mi
vzkazuje?“ Dosud jsem ležela na břiše, zapřená o předloktí a dech se mi zvolna vracel knormálu.
„Tvrdí, že vtomhle světě krouží víly. Říká, abyste byla opatrná. Že když budou moct, zmocní se
vás aublíží vám,“ řekla Diantha a zamrkala na mě. „Proč?“ zeptala jsem se. Veškerá radost ze
sluníčka mě opustila. Měla jsem pocit, jako kdyby vůbec nevyšlo. Bylo mi chladno. Nervózně jsem se rozhlédla kolem dokola. „Váš praděda má spoustu nepřátel,“ pokračovala Diantha
pomalu a s důrazem na každé slovo. „Diantho, víte, proč má tolik nepřátel?“ Tuhle otázku jsem
nemohla položit přímo Niallovi. Přinejmenším bych ktomu nenašla dost odvahy. Diantha si mě
změřila zkoumavým pohledem. „Oni jsou na jedné straně, aon na druhé,“ odpověděla, jako
kdybych byla duševně zaostalá. „Dostali vašeho dědu,“ dodala pak jedním dechem. „Oni… ta
druhá skupina… zabili mého dědu Fintana?“ Diantha energicky přikývla. „Neřek vámt o?“ „Niall?
Řekl mi jenom to, že jeho syn zemřel.“ Diantha se zprudka řezavě zasmála. „Tosedaločekat,“
vyrazila ze sebe. „Rozsekali ho na cucky,“ zasmála se, a zřejmě aby dala najevo míru svého
pobavení, plácla mě dlaní po paži. Jenom jsem zamrkala. „Promiňte!“ omluvila se. „Promiňte
promiňte promiňte.“ „Fajn,“ řekla jsem. „Jenom chviličku počkejte,“ dodala jsem apodrbala se na
paži, aby se mi do ní zase vrátil cit. Jak se vůbec člověk může chránit před vílami, které ho
pronásledují? „Koho konkrétně bych se měla bát?“ zeptala jsem se. „Breandana,“ odpověděla.
„To jeho jméno něco znamená. Zapomněla jsem co.“ „Aha. Aco znamená ‚Niall‘?“ odbočila jsem
od jádra věci. To jsem celá já. „Oblak,“ odpověděla Diantha. „Všichni Niallovi lidé mají nebeská
jména,“ dodala zase pomalu. „Fajn. Takže po mně jde ten Breandan. Co je zač?“ Diantha
zamrkala. Náš hovor na ni byl příliš dlouhý. „Nepřítel vašeho pradědy,“ vysvětlila mi zřetelně, jako
kdybych byla úplně tupá. „Jediný další princ zříše víl.“ „Proč vás za mnou pan Cataliades poslal?“
„Pomohlajstezevšechsil,“ odpověděla zase jedním dechem aupřela na mě jiskrné oči. Ani
jedinkrát nezamrkala. Pak pokývala hlavou apoplácala mě po ruce. Skutečně jsem ze všech sil
pomáhala zachránit všechny hosty zhotelu Pyramida. Ale nepodařilo se mi to. Přesto jsem cítila
zadostiučinění, že právník Cataliades ocenil mé úsilí. Ještě celý týden po katastrofě jsem na sebe
měla vztek avyčítala si, že jsem ten plán na vyhození hotelu Pyramida do vzduchu neodhalila s
dostatečným předstihem. Kdybych byla pozornější a nenechávala se rozptylovat dalšími
událostmi, které se kolem mě odehrávaly… „Taky dostanete ten šek.“ „Ach, to je skvělé!“ Celá
jsem se rozjařila navzdory strachu, který ve mně vyvolal Dianthin vzkaz. „Nepřinesla jste mi
nějaký dopis nebo něco podobného?“ zeptala jsem se, protože jsem stále doufala, že se dozvím
ještě nějaké další informace. Diantha zavrtěla hlavou tak vehementně, až se jí roztřásly
nagelované pramínky platinových vlasů, které jí trčely do všech stran jako bodliny. V tu chvíli
připomínala rozčileného dikobraza. „Strýc musí zůstat nestranný,“ prohlásila zřetelně. „Žádný
papír žádný telefon žádný mail. Proto poslal mě.“ Cataliades kvůli mě skutečně riskoval krk. Ne,
riskoval Dianthin krk. „Co když vás chytí, Diantho?“ zeptala jsem se. Pokrčila kostnatými rameny
aposmutněla. Přestože neumím číst myšlenky démonů jako myšlenky lidí, musela bych být úplný
hlupák, kdybych nepoznala, že si Diantha vzpomněla na svou sestru Gladiolu, kterou připravil
oživot upíří meč. Hned vzápětí se však Diantha zatvářila jako bohyně pomsty. „Spálila bych je,“
prohlásila. Posadila jsem se a zvedla obočí, abych naznačila, že jí nerozumím. Diantha otočila
ruku dlaní vzhůru aupřela na ni pronikavý pohled. Vtu chvíli jí z dlaně vyšlehl plamínek. „Neměla
jsem tušení, že tohle umíte,“ řekla jsem. Ale žádný velký dojem to na mě neudělalo. Spíš jsem si
vduchu znovu připomněla, že musím za každou cenu zůstat sDianthou zadobře. „Malý,“ řekla
úsporně, zčehož jsem vyvodila, že ze sebe nedokáže vykřesat velký plamen, ale pouze takovýhle
plamínek. Gladiolu musel ten útok mečem zastihnout naprosto nepřipravenou, protože se
nezmohla na odpor a nezasáhla proti němu třeba takovýmhle ohněm. Upíři jsou totiž vysoce
hořlaví – plameny je stravují mnohem rychleji než normální smrtelníky. „Hoří víly stejně rychle
jako upíři?“ Zavrtěla hlavou. „Ale všechno nakonec shoří,“ prohlásila neochvějně s vážným
výrazem. „Dřív nebo později.“ Měla jsem co dělat, abych se neroztřásla. „Nechcete se napít nebo
něco zakousnout?“ zeptala jsem se. „Ne.“ Vstala ze země aotřepala si prach ze svého
úchvatného modelu. „Musím už jít.“ Poplácala mě po hlavě, otočila se avmžiku byla pryč, protože
běhala mnohem rychleji než to nejrychlejší divoké zvíře. Znovu jsem se uvelebila na lehátku
azamyslela se. Potom, co mě varoval Niall, apotom, co mě varoval ipan Cataliades, jsem teď
měla pořádně nahnáno. Jenomže ani jedno ztěchto včasných varování mi neposkytlo praktické
informace, jak bych tomuto nebezpečí měla čelit. Mohlo se totiž zhmotnit kdykoliv akdekoliv.
Nepředpokládala jsem, že by mě ty nepřátelské víly přepadly vbaru a unesly mě odtud, protože si
podle všeho potrpěly na své utajení. Ale jinak jsem neměla sebemenší vodítko, pokud jde oformu
jejich útoku, a už vůbec jsem netušila, jak bych se mohla bránit. Zadržely by je třeba zamčené
dveře? Vstoupí dovnitř pouze na základě výslovného pozvání jako upíři? Ne, nevzpomínala jsem
si, že bych Niallovi musela dovolit, že ke mně může vstoupit, když mě navštívil doma. Věděla
jsem, že se víly nepohybují pouze vnoci jako upíři. Věděla jsem, že mají obrovskou sílu, stejnou jako upíři. Věděla jsem, že bytosti zříše víl mohou být krásné (na rozdíl od skřítků, elfů a dalších),
ale zároveň natolik kruté anemilosrdné, že před jejich zuřivostí kapitulují iupíři. Nejstarší znich
mezi námi nežijí jako třeba Claudine a Claude, ale pohybují se vjiném prostoru, vjakémsi
tajuplném, neustále se zmenšujícím světě, který jim vyhovuje zejména zjednoho hlediska:
nevyskytuje se vněm žádné železo. Pokud se totiž vystříhají styku stímto kovem, mohou žít tak
dlouho, že ztrácejí pojem očase. Například Niall se při líčení různých událostí dokáže splést ocelá
staletí. Popisuje určitou věc stím, že se odehrála před pěti sty lety, aojiné, která té první
předcházela, tvrdí, že od ní uplynulo pouhých dvě stě let. Není schopen seřadit je chronologicky–
možná kvůli tomu, že prostě neprožil většinu života vnašem světě. Lámala jsem si hlavu ve snaze
vydolovat zní nějaké další informace. Vybavila jsem si ještě jednu věc, okteré jsem se domnívala,
že jsem už na ni úplně zapomněla. Železo je sice pro víly nesmírně nebezpečné, ale ještě horší
je citronová šťáva. Claudine a Claude měli sestru, která byla zavražděna právě za pomoci
citronové šťávy. Jakmile jsem si na ně vzpomněla, okamžitě mě napadlo, že by mi možná
pomohlo, kdybych si snimi promluvila. Soběma mě pojilo příbuzenské pouto, a Claudine byla
navíc moje kmotřička aměla mi pomáhat. Teď byla zřejmě vzaměstnání. Pracovala vobchodním
domě, kde vyřizovala stížnosti, vydávala zboží, které si zákazníci po zaplacení zálohy nechávali
odložit stranou, abalila je. Claude byl určitě ve svém vlastním podniku – v pánském striptýzovém
klubu. Usoudila jsem, že jemu se dovolám snáz. Vrátila jsem se do domu, abych si našla
telefonní číslo klubu. Sluchátko zvedl přímo Claude. „Ahoj, zlatíčko!“ pozdravila jsem ho zvesela.
„Potřebuju si stebou promluvit mezi čtyřma očima. Můžu se utebe zastavit, nebo máš moc
práce?“ „Ne, sem nechoď!“ Znělo to, jako by ho můj návrh přímo vyděsil. „Sejdu se stebou
vnákupním středisku.“ Obě dvojčata bydlela vMonroe, které se pyšnilo krásným komplexem
obchodů. „Fajn,“ přitakal jsem. „Kde a kdy?“ Na druhém konci linky na chvíli zavládlo ticho.
„Claudine se může uvolnit na trochu opožděný oběd. Budeme na tebe čekat za půldruhé hodiny v
tom komplexu srychlým občerstvením za Chick-fil-A.“ „Takže se uvidíme tam,“ řekla jsem a
Claude zavěsil. Pan Šarmantní. Chvatně jsem na sebe natáhla svoje oblíbené džíny a zelenobílé
tričko a důkladně jsem si vykartáčovala vlasy. Měla jsem je už tak dlouhé, že mi jejich údržba a
úprava dělala problémy, ale neměla jsem to srdce nechat si je zastřihnout. Od té doby, co jsem si
několikrát vyměnila krev sEricem, jsem nejen nechytila ani rýmu, ale dokonce se mi ani netřepily
konečky vlasů. Kromě toho se mi celá hříva krásně leskla a vypadala mnohem hustší. Nijak mě
nepřekvapovalo, že si lidé kupovali upíří krev na černém trhu. A nijak mě nepřekapovalo, že lidé
byli tak hloupí a věřili prodejcům, když jim tvrdili, že ta rudá tekutina je skutečně upíří krev. Malé
skleněné ampulky totiž často obsahovaly jen japonskou syntetickou náhražku nebo prasečí krev,
anebo dokonce krev dotyčného prodejce. Pokud kupec skutečně dostal nefalšovanou krev
pocházející zupíra, byla velice stará amohla jejího konzumenta dovést k šílenství. Já jsem se jí
napila už několikrát přímo od zdroje, takže byla naprosto čerstvá. Mělo to podivuhodné účinky.
Například jsem už vůbec nepotřebovala používat tónovací krém na obličej. Pleť jsem měla
naprosto dokonalou. Díky, Ericu! Nevím proč jsem se vůbec obtěžovala podobnými myšlenkami
aproč jsem byla na svůj nynější vzhled tak hrdá. Věděla jsem totiž, že jakmile se ocitnu vedle
Clauda, nikomu nebudu stát ani za letmý pohled. Claude je vysoký přes metr osmdesát, má vlasy
černé jako uhel, hnědé oči, břicho jako pekáč buchet, bradu a lícní kosti jako antická socha atak.
Sochu však bohužel připomíná icelou svou osobností. Dnes si oblékl khaki kalhoty svestičkou
apřes ni volnou rozepnutou košili ze zeleného hedvábí. Pohrával si se slunečními brýlemi. Pokud
Claude výjimečně nebyl v nějaké euforii, tvářil se většinou lhostejně nebo nakvašeně, anebo
něco mezi tím. Dnes však vypadal nervózně. Těkal pohledem po celém komplexu provozoven
srychlým občerstvením, jako kdyby se bál, že mě někdo sledoval až sem, aneuvolnil se, ani když
jsem se posadila ke stolu vedle něj. Měl před sebou kelímek slogem řetězce Chick-fil-A, ale k
jídlu si nekoupil nic, takže jsem si také nic nedala. „Tak co, Sookie?“ začal. „Jsi vpořádku?“ Ani se
nesnažil, aby to znělo srdečně, ale aspoň zvolil náležitá slova. Když Claude zjistil, že můj
praděda je jeho dědeček, začal se ke mně chovat otrochu zdvořileji než dřív, ale nikdy
nezapomněl, že jsem (jen) obyčejná smrtelnice. Claude se na lidi díval se stejným despektem
jako ostatní obyvatelé říše víl, ale rád se snimi oddával sexu – pokud měli na bradě strniště.
„Ano, děkuju, Claude. Je to už dost dlouho…“ „Co jsme se viděli naposledy? Ano.“ Nijak mu to
nevadilo. „Jak ti můžu pomoct? Hele, tamhle jde Claudine.“ Očividně se mu ulevilo. Claudine
měla na sobě hnědý kostým svelkými knoflíky a halenku s hnědými, béžovými a s metanově
bílými proužky. Do práce se oblékala jednoduše aelegantně. Všimla jsem si, že i když jí tenhle kostým velice sluší, nevypadá vněm tak štíhle jako jindy. Claudine byla Claudovo dvojče. Kdysi
měli ještě jednu sestru – trojče Claudette –, ale ta zahynula rukou vraha. Uvažovala jsem, jestli
se dvěma přeživším sourozencům z původních trojčat dá říkat ‚dvojčata‘. Claudine byla stejně
vysoká jako Claude, akdyž se kbratrovi sklonila, aby ho políbila, jejich vlasy (měly úplně stejný
odstín) se spojily v kaskádu tmavých vln. Mě políbila také. Zajímalo by mě, jestli si na fyzický
kontakt tolik potrpí úplně všichni obyvatelé říše víl. Claudine si nesla na podnosu spoustu jídla:
smažené hranolky, kuřecí nuggety, nějaký dezert apak ještě velký sladký nápoj. „Jaké konkrétní
problémy má Niall?“ zeptala jsem se bez okolků. „Kdo jsou jeho nepřátelé? Jsou to víly jako vy,
anebo nějací jiní nadpřirození obyvatelé vaší říše?“ Claudine a Claude poznali, že ze mě srší
odhodlání dozvědět se pravdu, avprvní chvíli neodpověděli. Moje otázky je vůbec nepřekvapily,
což jsem považovala za víc než výmluvné. „Naši nepřátelé jsou víly jako my,“ odpověděla
Claudine. „Ostatní obyvatelé naší říše se do našich záležitostí nemíchají, ikdyž jsme všichni
vpodstatě jen různé typy téže bytosti – podobně jako je tomu uvás, pokud jde olidi různých ras –
od tmavé až po bílou.“ Po obličeji jí přeletěl smutný výraz. Všech je nás mnohem míň než dřív.“
Roztrhla malé balení kečupu anakapala si jeho obsah na smažené hranolky. Jejda, ta tedy měla
hlad! „Než bychom ti vysvětlili všechny jejich vztahy, trvalo by to celou věčnost,“ poznamenal
Claude, ale nevyznělo to povýšenecky. Bylo to pouhé konstatování holého faktu. „Pocházíme
zlinie víl, která vládne obloze. Náš děda, tvůj praděda, je jedním zmála členů královské rodiny,
kteří zůstali naživu.“ „Je princ,“ řekla jsem, protože to byla jedna zmála věcí, které jsem věděla.
Princ Okouzlující. Princ Statečný. PrincMěsta.Všechny jeho tituly měly obrovskou váhu. „Ano.
Existuje ještě jeden princ. Breandan.“ OBreandanovi se zmínila Diantha. „Je to syn Niallova
staršího bratra Rogana. Rogan vládl mořím a jeho vliv se pak rozšířil na veškeré vodstvo.
Nedávno se Rogan odebral do jiných sfér." „Zemřel,“ vysvětlila mi Claudine a zakousla se do
kousku kuřete. Claude pokrčil rameny. „Ano, Rogan je mrtvý. On jediný dokázal Breandana
udržet na uzdě. Aty bys měla vědět, že Breandan je ten, kdo…“ Uprostřed věty se však Claude
zarazil, protože mu jeho sestra zprudka položila dlaň na ruku. Žena, která nedaleko nás krmila
dítě smaženými hranolky, knám zaletěla zvědavým pohledem, protože zaznamenala Claudinino
náhlé gesto. Claudine bratra probodla pohledem, který by dokázal sloupnout vrstvu laku. Claude
přikývl, odtáhl ruku zpod její dlaně apokračoval. „Breandan nesouhlasí s Niallovou politikou.
On…“ Oba sourozenci se na sebe zadívali. Nakonec Claudine pokývala hlavou. „Breandan
zastává názor, že všichni obyčejní smrtelníci, kterým v žilách koluje část naší krve, by měli být
vyhlazeni. Tvrdí, že každý náš styk sčlověkem oslabuje naši kouzelnou moc.“ Odkašlala jsem si,
protože jsem měla pocit, že mi vkrku vykynul knedlík ahrozí mi zadušením. „Takže Breandan je
nepřítel. Má Niall na své straně nějaké víly zkrálovského rodu? Podporuje ho někdo?“ zeptala
jsem se přiškrceně. „Náš otec Dillon, Niallův syn, který se narodil z jeho svazku sprvní manželkou
Brannou. Naše matka se jmenuje Binne. Kdyby se Niall odebral do jiných sfér, Dillon se stane
princem místo něj. Ale musí samozřejmě čekat,“ vysvětlil mi Claude. Jména, která právě vyslovil,
mi nic neříkala. Poprosila jsem ho, aby mi je odhláskoval. Slova se však ujala Claudine. Znovu mi
všechna jména pomalu zopakovala a řekla: „Niall s Brannou moc šťastný nebyl adost dlouho mu
trvalo, než se naučil mít rád našeho otce Dillona. Dával přednost svým dalším synům, kteří byli
napůl obyčejní smrtelníci.“ Usmála se na mě, možná aby mi dala najevo, že jí osobně lidé nevadí.
Niall mi jednou řekl, že jsem jeho jediná žijící příbuzná, ale nebyla to pravda. Nechal se ovládnout
emocemi a neviděl fakta. Musela jsem to mít na paměti. Ale potěšilo mě, že Claude a Claudine
nemají Niallovi jeho náklonnost ke mně za zlé. „Kdo je tedy na Breandanově straně?“ zeptala
jsem se. „Dermot,“ odpověděla Claudine azadívala se na mě pohledem plným očekávání. To
jméno jsem znala. Snažila jsem se upamatovat, kde jsem je slyšela. „To je bratr mého dědy
Fintana,“ řekla jsem pomalu. „Niallova druhého syna, kterého počal sEinin. Jenomže ten je napůl
člověk.“ Einin byla obyčejná smrtelnice, kterou Niall svedl před mnoha sty lety. (Považovala ho za
anděla, zčehož lze usoudit, jak mohou dobré víly vypadat, když nepotřebují předstírat, že jsou
lidé.) Takže můj prastrýc, který je napůl člověk, se snaží zabít vlastního dědečka?“ „Řekl ti Niall,
že Fintan a Dermot jsou dvojčata?“ zeptal se Claude. „Ano,“ přikývla jsem. „Dermot byl opár
minut mladší. Nebyli identická dvojčata,“ řekl. Úloha informátora mu očividně seděla. „Byli…“
Odmlčel se avobličeji se mu objevil nejistý výraz. „Neznám správný termín.“ „Byli dvojvaječná
dvojčata. Fajn, to je zajímavé, ale co dál?“ „Jde oto,“ ujala se slova Claudine spohledem upřeným
na své kuřecí nuggety, „že tvůj bratr Jason je Dermotova věrná kopie.“ „Naznačuješ mi, že… Co
mi vlastně naznačuješ?“ Dělala jsem hloupou, ačkoliv mi už bylo všechno jasné. „Snažíme se ti jenom vysvětlit, proč ti Niall dává tak okatě přednost před tvým bratrem,“ odpověděl mi Claude.
„Niall měl rád Fintana. Dermot se mu ve všem vzpíral a otevřeně se stavěl proti němu. Přiklonil se
na Breandanovu stranu, přestože jím Breandan opovrhuje. Kromě toho, že Dermot vypadá úplně
stejně jako Jason – což je pouze hříčka genů –, je také stejný mizera jako on. To je důvod, proč
se Niall hlásí ktobě, ale svou příbuzenskou vazbu s Jasonem ignoruje.“ Na okamžik mě přemohla
lítost vůči Jasonovi, ale hned jsem se vzpamatovala. „Má Niall ještě další nepřátele kromě
Breandana a Dermota?“ „Oba mají své vlastní stoupence a spojence, včetně několika vrahů.“
„Ale vaši rodiče jsou na Niallově straně?“ „Ano. A ještě mnoho dalších. My všichni nebeští lidé.“
„Takže bych si měla dávat pozor na všechny obyvatele říše víl, kteří by se objevili vmém okolí,
protože by na mě mohli zaútočit kvůli tomu, že mi vžilách koluje část Niallovy krve.“ „Ano. Svět víl
je nesmírně nebezpečný. Zvlášť teď. Proto žijeme mezi lidmi.“ Claude zaletěl pohledem ksestře,
ve které mizely kuřecí kousky, jako kdyby nejedla celou věčnost. Claudine spolkla sousto,
přitiskla si na rty papírový ubrousek azadívala se na Clauda, aby se slova ujal on. „Když uvidíš
někoho, kdo vypadá jako tvůj bratr, ale nebude to on…,“ začal Claude. Claudine znovu polkla.
„Utíkej jako oživot.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář