7.kapitola
11. 1. 2013
Nazítří ráno mi zavolal Andy Bellefleur adovolil mi znovu otevřít bar. Než policie stačila odstranit
žluté pásky označující místo činu, Sam se vrátil do Bon Temps. Byla jsem tak šťastná, že ho
vidím, až mi vyhrkly slzy. Vést podnik UMerlotta bylo mnohem těžší, než jsem čekala. Každý den
bylo zapotřebí přijímat nějaká rozhodnutí amusela jsem se snažit uspokojit nároky obrovského
množství lidí – zákazníků, zaměstnanců, velkoobchodníků, doručovatelů… Samův daňový
poradce mi telefonoval akladl otázky, na které jsem neuměla odpovědět. Účet za spotřebu vody
aenergií byl se měl zaplatit do tří dnů, ajá jsem neměla plnou moc knakládání sfinančními
prostředky. Kromě toho bylo zapotřebí zaplatit spoustu peněz bance. Atermín výplat byl na
spadnutí. Přestože se mi ze všech zmíněných problémů točila hlava, hned jak Sam vešel zadními
dveřmi do baru, ulehčeně jsem si oddychla azeptala se ho, jak se vede jeho matce. Sam mě
zlehka objal asvezl se do rozvrzaného kancelářského křesla za psacím stolem. Otočil se ke mně
asvýrazem, ve kterém se zračila úleva, zvedl nohy apoložil si je na kraj pracovní desky. „Mluví,
chodí amá zájem ovšechno, co se děje,“ odpověděl. „Poprvé vživotě jsme si nemuseli vymýšlet
nejrůznější historky, abychom vysvětlili, proč se jí zranění tak rychle hojí. Dneska ráno jsme ji
odvezli domů aona se okamžitě pustila do domácích prací. Bratr se sestrou si už na tu novinku
zvykli ateď ji bombardují spoustou otázek. Dokonce mi připadalo, že na mě trochu žárlí, protože
jsem jediný, kdo její vlastnosti podědil.“ Ráda bych se ho zeptala, jak to po právní stránce vypadá
sjeho otčímem, ale zdálo se mi, že se Sam už nemůže dočkat, aby se vrátil do běžného
pracovního života. Chvilku jsem čekala, jestli se otom nezmíní sám, ale nedočkala jsem se. Místo
toho se mě zeptal na účet za vodu aenergie ajá jsem mu spocitem úlevy předala úhledně
sepsaný seznam věcí, které vyplynuly zmého vedení baru. První položkou na soupisu byla
informace, že jsem se domluvila sTanyou aAmelií na občasných večerních službách, abych
vyplnila mezeru po Arlene. Sam vypadal smutně. „Arlene pro mě pracovala od té doby, co jsem
tenhle bar koupil,“ řekl. „Bude to tady bez ní divné. Vposledních měsících se sice chovala
nesnesitelně, ale doufal jsem, že ji to dřív nebo později přejde abude zní zase ta stará dobrá
Arlene. Myslíš, že si to rozmyslí?“ „Možná ano, když ses teď vrátil,“ řekla jsem, přestože jsem
otom pochybovala. „Ale je teď strašně nesnášenlivá. Moc mě to mrzí, Same, ale mám pocit, že
pro měňavce pracovat nebude.“ Potřásl hlavou. Vzhledem ke stavu jeho matky aknepříliš
nadšené reakci Američanů na tajuplnou odvrácenou stránku světa, ve kterém žijí, mě Samova
pochmurná nálada nijak nepřekvapovala. Spíš mi připadalo zvláštní, že jsem celá léta oexistenci
bytostí dvojí podstaty nevěděla ani já. Nepoznala jsem, že někteří lidé zmého okolí jsou měňavci,
protože jsem neměla nejmenší tušení, že někdo takový vůbec existuje. Některé myšlenky, které
to naznačovaly, jsem si prostě špatně vykládala, protože jsem nevěděla, od koho přicházejí. Vždycky mi bylo záhadou, proč mi dělá takový problém začíst se do mysli některých lidí aproč
jejich mozek vysílá úplně jiné signály než mozek jiných lidí. Ale nikdy mě nenapadlo, že by důvod
spočíval vtom, že se tyto osoby mění ve zvířata. „Myslíš, že teď bude bar scházet na úbytě,
protože jsem měňavec, nebo kvůli tomu, že se tady stala vražda?“ zeptal se Sam, ale potom se
otřásl ařekl: „Promiň, Sookie! Vůbec jsem si neuvědomil, že Crystal byla tvoje švagrová.“ „Dobře
víš, že jsem zní nebyla nijak nadšená,“ řekla jsem věcným tónem. „Ale ať už byla jakákoliv, tahle
hrůza se jí nikdy neměla stát.“ Sam pokýval hlavou. Nikdy jsem ho neviděla tak skleslého
avážného. Sam byl usměvavý typ, zněhož za normálních okolností neustále vyzařovala pohoda.
„Ach jo!“ vzdychla jsem, vstala ze židle achystala se odejít, ale pak jsem se zarazila, přešlápla
zjedné nohy na druhou azhluboka se nadechla. „Mimochodem, sEricem jsme teď sezdaní.“
Pokud jsem doufala, že tím trochu odlehčím tíživé ovzduší, byla jsem úplně vedle. Sam vyskočil
od stolu apopadl mě za ramena. „Co jsi to provedla?“ Mluvil nesmírně vážným tónem. „Já jsem
neudělala nic,“ odpověděla jsem, polekaná jeho prudkou reakcí. „Je to Ericova práce,“ dodala
jsem avylíčila Samovi celou scénu sdýkou. „Copak sis neuvědomila symboliku té dýky?“ „Když
jsem mu tu krabičku dávala, nevěděla jsem, že je vní dýka,“ namítla jsem spocitem, že ve mně
pořádně začíná kypět žluč, ale snažila jsem se zachovat klidný tón. „Bobby mi to neřekl. Myslím,
že ani on to nevěděl, takže jsem si to nemohla přečíst vjeho hlavě.“ „Kde jsi nechala rozum?
Sookie, provedla jsi strašnou pitomost.“ Tohle nebyla reakce, kterou jsem očekávala od člověka,
oněhož jsem se tolik bála apro nějž jsem se celé dny dřela. Sebrala jsem veškerou hrdost, přidala
kní pocit ublíženosti azahalila se do téhle směsice pocitů jako do pláště. „V tom případě té náně
pitomédovol odjet domů, aby tě už svou pitomostíneobtěžovala,“ prohlásila jsem tak klidně, jak
jsem jen vtéhle vypjaté situaci dokázala. Myslím, že už můžu klidně jít, když jsi zase zpátky ajá
tady nemusím trčet odránadorána,abych se ujistila, že je všechno vpořádku.“ „Promiň,“ řekl příliš
pozdě. Byla jsem už pořádně vytočená apádila jsem zbaru. Vyletěla jsem zadními dveřmi ven,
než by náš nejopilejší štamgast napočítal do pěti, nasedla jsem do auta azamířila domů. Měla
jsem vztek, bylo mi do pláče ahlodalo ve mně podezření, že Sam má pravdu. Vtakových chvílích
pak člověk zuří ještě mnohem víc, nemám pravdu? Když víte, že jste skutečně provedli pitomost.
Ericovo vysvětlení mé obavy vůbec nezaplašilo. Vbaru jsem měla sloužit až večer, takže mi
zbývalo dost času, abych se dala trochu dohromady. Otom, že bych nepřišla na směnu, jsem
vůbec neuvažovala. Ikdyž jsme teď byli se Samem na kordy, pracovat jsem musela. Ale necítila
jsem se na to, abych trčela doma autápěla se ve svých zmatených pocitech. Místo domů jsem
tedy zamířila do Tařina butiku. Svou kamarádku jsem neviděla od té doby, co se dala dohromady
snaším bývalým spolužákem J. B. du Ronem. Můj vnitřní kompas mě teď vedl přímo kní. Ulevilo
se mi, když jsem zjistila, že Tara je vobchodě sama. Její „pomocnice“ McKennová uní pracovala
jenom na částečný úvazek. Jakmile zacinkal zvonek na dveřích, Tara vyšla zezadu avprvní chvíli
si mě změřila překvapeným pohledem, ale potom se usmála. Naše přátelství už zažilo vrcholy
ipády, ale teď se zdálo, že je mezi námi všechno vpořádku. Výborně! „Co se děje?“ zeptala se
Tara. Měla na sobě modrozelený svetřík avypadala vněm nesmírně přitažlivě. Tara je vyšší než
já, je moc krásná apůsobí jako schopná podnikavá žena. „Provedla jsem pitomost ateď nevím, co
stím,“ řekla jsem. „Pověz mi to!“ zavelela. Posadily jsme se spolu ke stolku se svatebními
katalogy aTara ke mně přisunula krabičku spapírovými kapesníčky. Pokaždé totiž pozná, když
mám na krajíčku. Vypověděla jsem jí tedy celý svůj dlouhý příběh. Začala jsem tou nešťastnou
scénou vRhodes, kde jsme si sEricem – už po několikáté – vyměnili krev, ateď se ukazuje, že to
má netušené účinky vpodobě zvláštního pouta, která nás spojuje. „Pověz mi, jestli to dobře
chápu,“ přerušila mě. „Eric se nabídl, že ti dá svou vlastní krev, jen aby tě nekousl jiný upír?“
Přikývla jsem apřitiskla si kapesníček kočím. „No ne, taková oběť!“ Tara měla supíry hodně
nepříjemné zkušenosti, takže mě její kousavý tón nijak nepřekvapil. „Věř mi, že ta Ericova
nabídka pro mě představovala mnohem menší zlo,“ ujistila jsem ji. Náhle jsem si uvědomila,
žekdybysemékrvetehdy napilAndre,bylabychteďvolná.Andre definitivně zahynul mezi troskami
zříceného hotelu. Na okamžik jsem se zarazila, ale pak jsem pokračovala. Nestalo se to ajá
nejsem volná, ale okovy, které teď za sebou vláčím, jsou aspoň mnohem krásnější. „Co tedy cítíš
kEricovi?“ zeptala se Tara. „Nevím,“ odpověděla jsem. Spoustu věcí na něm skoro zbožňuju,
aspousta věcí mě příšerně děsí. Ave skutečnosti… ho chci.Jenomže se uchyluje kfíglům,
okterých tvrdí, že jsou pro moje dobro. Věřím mu, že mu na mě záleží. Ale většinou mu jde
hlavně osebe.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Promiň, já vím, že plácám nesmysly.“ „Právě kvůli
tomuhle jsem si vzala svého muže,“ poznamenala Tara. „Abych se nemusela trápit kvůli takovýmhle šílencům.“ Pokývala hlavou, aby zdůraznila, že J. B. byl správnou volbou. „No jo, je
tvůj, takže já už si ho vzít nemůžu,“ řekla jsem apokusila se oúsměv. Svatba sněkým tak
nekomplikovaným jako je J. B. du Rone, skutečně může mít relaxační účinky. Jenomže je snad
smyslem manželství připadat si jako na pohodlném plážovém lehátku?
Chvíle,kterétrávímsEricem,aspoňrozhodněnejsounudné, pomyslela jsem si. J. B. je sice sladký,
ale jeho schopnosti vést zajímavou debatu jsou značně omezené. Vjejich vztahu však bude mít
vždycky navrch Tara. Není hloupá anikdy se nenechá opít láskou. Jinými věcmi možná, ale
láskou rozhodně ne. Věděla jsem, že Tara si dobře uvědomuje, co její manželství obnáší, ale
zřejmě jí to nevadí. Role lodivoda akapitána ji těší aposiluje její sebedůvěru. Já si také ráda řídím
vlastní život anechci, aby mě někdo vlastnil, ale moje představa manželství je založená spíše na
demokratickém partnerském soužití. „A teď si to shrňme,“ řekla Tara úplně stejným tónem ase
stejným výrazem, jaký používali naši učitelé. „Takže ty aEric jste před časem provedli tuhle
odpornost.“ Přikývla jsem. Udělali jsme to. Ne že ne. „Celá ta upíří sebranka ti pořád dluží za
práci, kterou jsi pro ně odvedla. Nechci vědět, co to bylo, ani proč jsi to udělala.“ Znovu jsem
přikývla. „A kvůli té záležitosti skrví teď Ericovi částečně patříš. Což ovšem neznamená, že to
předem plánoval. Aspoň tohle mu musím přiznat jako polehčující okolnost.“ „Jo.“ „A teď tě
vmanévroval do postavení své snoubenky? Nebo manželky? Jenomže ty jsi přece nevěděla, co
děláš.“ „Nevěděla.“ „A Sam ti vyčetl, že jsi pitomá, protože jsi Erica poslechla?“ Pokrčila jsem
rameny. „Jo.“ Tara pak musela obsloužit zákaznici, ale trvalo to jenom pár minut. (Riki
Cunninghamová chtěla zaplatit promoční šaty své dcery, které si pro ni nechala odložit stranou.)
Když se Tara zase posadila na židli, pokračovala: „Sookie, Ericovi na tobě aspoň trochu záleží a
nikdy ti neublížil. Měla jsi mít trochu víc rozumu. Nevím, proč jsi ho pořádně nevyzpovídala – jestli
ti zamlžila mozek ta věc s krví nebo to, že o něj tolik stojíš. Ale mohlo to dopadnout hůř. Oté
záležitosti sdýkou se žádný smrtelník nemusí dozvědět. Apřes den stebou Eric stejně být
nemůže, takže máš dost času, aby sis – osamotě, bez něj– všechno pořádně promyslela. Kromě
toho má dost vlastních starostí amusí řídit podnik, takže kolem tebe nebude pořád běhat. Ata
nová upíří vrchnost tě bude muset nechat na pokoji, protože potřebují, aby byl Eric vpohodě. Což
není až taková hrůza, nemyslíš?“ Usmála se na mě ajá se po chvilce usmála také. Zvedla jsem
se kodchodu. „Děkuju, Taro!“ řekla jsem. „Myslíš, že Sam přestane šílet?“ „Být tebou, moc bych
se nespoléhala, že se za toho pitomceomluví,“ varovala mě Tara. „Za prvé – je to pravda. Aza
druhé – Sam je chlap. Prostě má ten chromozom. Ale vždycky jste spolu skvěle vycházeli ateď je
tvým dlužníkem, protože jsi mu vedla bar. Takže se vzpamatuje.“ Hodila jsem použité kapesníčky
do malého kontejneru na odpadky vedle stolu ausmála se, třebaže trochu pokřiveně.
„Mimochodem,“ řekla mi Tara, „taky mám pro tebe novinku.“ „Jakou?“ zeptala jsem se, potěšená,
že jsme zase naladěné na stejnou přátelskou vlnu jako dřív. „Čekám miminko,“ oznámila mi
aobličej jí ztuhl ve zvláštní grimase. Ach, och! Na nebezpečnouvlnu. „Ale moc šťastně se
netváříš,“ vypravila jsem ze sebe opatrně. „Neplánovala jsem vůbec žádné děti,“ řekla. „A J. B.
neprotestoval.“ „Takže?“ „No, dokonce iněkolik antikoncepčních metod najednou může selhat,“
řekla Tara asklopila oči krukám položeným na hromádce svatebních magazínů. „A já stím
nedokážu nic udělat. Je naše. Takže tak.“ „Třeba… třeba nakonec zjistíš, že z toho máš vlastně
radost a že jsi šťastná.“ Pokusila se oúsměv. „J. B. je blahem bez sebe anejradši by to okamžitě
vykřičel do světa, ale prosila jsem ho, ať počká aspoň tři měsíce. Jsi první, komu se stím
svěřuju.“ „Vím určitě, že budeš dobrá máma,“ řekla jsem anatáhla ruku, abych ji poplácala po
rameni. „Vážně si to myslíš?“ Vypadala vyděšeně ataké se tak cítila. Tara vyrůstala vprostředí,
kde děti brávaly na rodiče brokovnice. Její odpor knásilí ji uchránil před tím, aby se podobně
zachovala iona, ale mám dojem, že kdyby staří Thorntonovi jednou vnoci zmizeli, nikdo by je
neoplakával. Pár lidí by dokonce zatleskalo. „Jo, skutečně si to myslím,“ potvrdila jsem. Myslela
jsem to vážně. Slyšelajsem to přímo zjejí hlavy. Vyčetla jsem zní, že je odhodlaná být svému
dítěti tou nejlepší matkou na světě avymazat tak ze své paměti všechno, čím se na ní prohřešili
její vlastní rodiče. VTařině případě to znamenalo, že bude střízlivá, laskavá, slušná asvého
potomka bude neustále chválit adodávat mu sebevědomí. „Nevynechám žádný školní den
otevřených dveří ani žádnou rodičovskou schůzku,“ prohlásila tak naléhavým tónem, že zní šel
skoro strach. „Budu péct čokoládové koláčky. Moje dítě bude nosit nové šaty. Nebude chodit
vmalých botách. Bude cítit podporu. Bude vědět, že na něm někomu záleží. Příští týden mu
založíme spoření na vzdělání. Každý zatracený den mu budu opakovat, jak ho mám ráda.“ Jestli
tohle nebyl důkaz, že Tara bude skvělá matka, pak si žádný pádnější nedovedu představit. Objalyjsme se ajá se otočila kodchodu. Tohleježivot sevšímvšudy,pomyslela jsem si. Přijela jsem domů,
opožděně jsem se naobědvala apřevlékla se do pracovního oblečení. Když zazvonil telefon,
doufala jsem, že mi volá Sam, aby uhladil náš spor, ale hlas, který se ozval na druhém konci
linky, patřil staršímu muži anepřipadal mi ani trochu povědomý. „Haló? Je tam prosím Octavia
Fantová?“ „Ne, pane, není. Můžu jí něco vyřídit?“ „Kdybyste mohla…“ „Samozřejmě.“
Telefonovala jsem zkuchyně, takže jsem měla po ruce blok itužku. „Prosím váš, vyřiďte jí, že volal
Louis Chambers. Nadiktuju vám svoje číslo.“ Pomalu adůkladně mi odříkal telefonní číslo ajá ho
po něm zopakovala, abych se ujistila, že jsem neudělala chybu. „Povězte jí, že ji prosím, aby mi
zavolala. Budu rád, když to bude na účet volaného.“ „Můžete se spolehnout, že jí to vyřídím.“
„Děkuju vám.“ Hmmm. Přes telefon jsem myšlenky číst neuměla. Normálně jsem to považovala
za obrovskou úlevu, ale teď bych docela uvítala, kdybych se opanu Chambersovi dozvěděla něco
bližšího. Když krátce před pátou hodinou přijela domů Amelia, viděla jsem, že vautě sedí ijejí
starší rádkyně. Usoudila jsem, že Octavia se pohybovala někde vcentru Bon Temps avyplňovala
žádosti ozaměstnání, aAmelia ji pak cestou zpojišťovny někde vyzvedla. Dnes měla přípravu
večeře na starosti Amelia, atak ikdyž jsem už za pár minut musela vyrazit do baru, spožitkem
jsem ji chvíli sledovala, jak se čile pouští do vaření omáčky ke špagetám. Azatímco krájela cibuli
apapriku, vyřídila jsem Octavii vzkaz od pana Chamberse apodala jí papírek sjeho telefonním
číslem. Octavia se zajíkla aúplně ztuhla. Amelia si toho všimla, přestala se ohánět nožem aspolu
se mnou jen čekala, až její učitelka zvedne oči od lístku avysvětlí nám, oco jde. Ale nedočkaly
jsme se. Po chvilce jsem si uvědomila, že Octavia pláče, proto jsem odběhla do své ložnice
apřinesla jí balíček papírových kapesníčků. Pokusila jsem se jí ho taktně strčit do ruky, jako
kdybych si na ní ničeho zvláštního nevšimla ajenom potřebovala někomu předat nepotřebné
kapesníčky, které jsem náhodou držela v ruce. Amelia sklopila oči kprkénku apo chvíli se zase
pustila do krájení. Já jsem mrkla na hodiny, otevřela kabelku azačala zní možná až příliš
zdlouhavě lovit klíčky od auta. „Jak mluvil? Měla jste zněho pocit, že je vpořádku?“ zeptala se mě
Octavia přiškrceně. „Ano.“ Zhlasu, který jsem slyšela na druhém konci linky, byla zřejmá ještě
jedna věc. „Zdálo se, že se už nemůže dočkat, aby si svámi promluvil.“ „Och, musím mu zavolat!“
řekla rozrušeným hlasem. „Jistě,“ řekla jsem. „Prostě namačkejte číslo. Ane abyste telefonovala
na účet volaného nebo něco podobného. Změsíčního vyúčtování poznáme, kolik ten hovor stál.“
Zaletěla jsem pohledem kAmelii atázavě zvedla obočí. Zavrtěla hlavou. Takže ani ona neměla
nejmenší tušení, oco jde. Octavia roztřesenými prsty namačkala číslo. Hned po prvním zazvonění
si přitiskla sluchátko těsně kuchu. Poznala jsem, když Chambers telefon zvedl. Octavia zavřela
oči asevřela sluchátko tak pevně, že jí vyskočily všechny klouby na ruce. „Ach, Louisi!“ vydechla
takovým tónem, jako kdyby jí ze srdce spadl obrovský kámen. „Ach, díky Bohu! Jsi vpořádku?“
Vté chvíli jsme se vykradly zkuchyně aAmelia mě doprovodila kautu. „Slyšela jsi někdy otom
Louisovi?“ zeptala jsem se jí. „Když jsme spolu pracovaly, nikdy osvém soukromém životě
nemluvila. Ale od ostatních čarodějnic jsem se dozvěděla, že má už spoustu let přítele. Ale za
celou dobu, co je tady, se oněm nezmínila. Vypadá to, že oněm od Katriny nic nevěděla.“ „Možná
si myslela, že ten hurikán nepřežil,“ řekla jsem aobě jsme na sebe vykulily oči. „To je teda bomba!
Možná že oni přijdeme.“ Snažila se nedat najevo úlevu, ale vyčetla jsem jí to zhlavy. Amelia měla
sice svou patronku arádkyni ráda, ale každodenní soužití sní pro ni představovalo totéž, jako
kdyby bydlela sněkterou ze svých bývalých středoškolských učitelek. „Už musím jet,“ řekla jsem.
Dej mi vědět, oco jde. Kdyby to bylo něco velkého, pošli mi textovku.“ Textové zprávy, které mě
naučila psát apřijímat Amelia, se staly jedním zmých nových oblíbených koníčků. Přestože bylo
chladno, Amelia se posadila na jednu ze zahradních laviček, které jsme nedávno vytáhly zkůlny
ve snaze přivolat jaro. „Hned jak se něco dozvím,“ přikývla. „Pár minut tady počkám apotom ji
půjdu zkontrolovat.“ Posadila jsem se do auta adoufala jsem, že až zapnu topení, vzduch uvnitř
se brzy prohřeje. Za stále temnějšího soumraku jsem se pak rozjela do baru. Cestou jsem
spatřila kojota. Obvykle jsou plaší adávají si velký pozor, aby je nikdo nezpozoroval, ale tenhle
klusal podél silnice, jako kdyby se vypravil do města na rande. Možná to byl skutečný kojot, ale
třeba šlo o měňavce, který na sebe jenom vzal jeho podobu. Když jsem si vzpomněla na všechny
vačice, divoké kočky aobčas ipásovce, které jsem po ránu vídala přejeté na silnici, musela jsem
si vduchu položit otázku, kolik měňavců takhle zahynulo na silnicích, když se bezstarostně toulali
po okolí vesvé zvířecí formě. Možná že některá těla, jež policie později označila za oběti vraždy,
byly vlastně mrtvoly měňavců, které smrt zastihla potom, co se proměnili ve zvířata. Vybavila
jsem si totiž, jaká změna se odehrála sCrystal, když ji sejmuli z kříže – tlapy kočkovité šelmy zmizely a místo nich se objevily normální lidské ruce a nohy. Vsadila bych krk, že ty hřeby, které
vrazi použili kjejímu ukřižování, byly stříbrné. Ale sjistotou jsem to nevěděla – stejně jako spoustu
dalších věcí. Když jsem vešla zadními dveřmi do baru UMerlotta, odhodlaná urovnat vztahy se
Samem, spatřila jsem ho, jak se hádá sBobbym Burnhamem. Byla už skoro tma aBobbymu už
měla končit pracovní doba. Místo toho stál na chodbě před Samovou kanceláří, byl celý rudý a
sršel zněj nepříčetný vztek. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Bobby, potřebujete se mnou mluvit?“
„Jo. Tenhle chlápek mi nechtěl říct, kdy přijedete,“ odpověděl mi Bobby. „Tenhle chlápek je můj
šéf anení vám povinen nic říkat,“ prohlásila jsem. „Takže teď mě tady máte. Co jste mi chtěl
povědět?“ „Eric vám posílá tuhle obálku. Poručil mi, abych vám byl kdispozici, kdykoliv mě budete
potřebovat.“ Bobbyho tvář teď ještě víc zrudla. Pokud si Eric myslel, že Bobby se bude po
takovém veřejném ponížení chovat pokorně avstřícně, pak mu přeskočilo. Teď mě Bobby bude
nenávidět ještě dalších sto let, pokud tak dlouho zůstane naživu. Vzala jsem si od něj obálku,
kterou mi po něm poslal Eric, ařekla: „Děkuju, Bobby. Vraťte se do Shreveportu.“ Než jsem stačila
vyslovit poslední slabiku, Bobby vyrazil zadními dveřmi ven. Podívala jsem se na nenadepsaný
bílý papír astrčila si ho do kabelky. Zvedla jsem hlavu azachytila Samův pohled. „Jako kdybys
potřebovala ještě dalšího nepřítele,“ procedil skrz zuby avplul do kanceláře.
Jakokdybychpotřebovaladalšíhopřítele,kterýse chovájakokretén,pomyslela jsem si. Takže takhle
dopadlo moje odhodlání zasmát se společně se Samem našemu včerejšímu sporu. Vykročila
jsem za ním, abych si uložila kabelku do zásuvky, kterou nechával neustále prázdnou, protože si
do ní všechny servírky ukládaly peníze adoklady. Vůbec jsme na sebe nepromluvili. Zamířila jsem
do skladu pro čistou zástěru anarazila jsem tam na Antoina, který si měnil tu svou zašpiněnou za
novou. „D’Eriq nesl sklenici naložených papriček, vrazil do mě atakhle mě polil. Nesnáším ten
jejich smrad.“ Nasála jsem vzduch. „No jo,“ řekla jsem. „Ale ty za nic nemůžeš.“ „Je Samova máti
vpořádku?“ „Jo. Už ji pustili znemocnice,“ odpověděla jsem. „To je dobře.“ Zavazovala jsem si
zástěru spocitem, že Antoine má na jazyku něco jiného, ale nakonec si to zřejmě rozmyslel.
Zamířil po chodbě ke kuchyňským dveřím, zaklepal na ně aD’Eriq mu zevnitř otevřel apustil ho
dovnitř. Stávalo se totiž, že se hosté omylem dobývali do kuchyňských dveří, takže se teď
důsledně zamykaly. Zkuchyně vedly ještě jedny dveře, ato přímo ven, ke kontejneru na odpadky.
Prošla jsem kolem Samovy kanceláře, aniž jsem nahlédla dovnitř. Nechce se mnou mluvit, tak
fajn, já sním mluvit taky nebudu. Uvědomila jsem si, že se chovám dětinsky. Agenti FBI z Bon
Temps ještě neodjeli, což mě nijak nepřekvapilo. Dnes večer se objevili vbaru. Weissová
sLattestou seděli naproti sobě vpostranním boxu, před sebou měli džbán piva a košíček skousky
nakládané zeleniny smažené vtěstíčku, abyli zabraní do hovoru. Kousek od nich seděl ustolu můj
praděda Niall Brigant avypadal úchvatně azdrženlivě. Dnešek prostě vítězí nade všemi bizarními
dny. Zhlubokajsem vydechla aze všeho nejdřív jsem šla obsloužit Nialla. Jakmile jsem se kněmu
přiblížila, vstal ze židle. Šedivé rovné vlasy si vzátylku sepnul ana sobě měl jako pokaždé černý
klasický oblek a bílou košili. Dnes si však místo obvyklé černé vázanky vzal kravatu, kterou jsem
mu dala k Vánocům. Byla zlatá sčervenými ačernými proužky a vypadala na něm nesmírně
efektně. Všechno na něm zářilo ablýskalo se. Ta košile nebyla jen bílá a dokonale vyžehlená, ale
svítila jako padlý sníh. Asako nebylo jen černé, ale mělo barvu tuše a nenašli byste na něm ani
smítko. Na botách se mu nezachytila ani stopa po blátě nebo prachu avrásky vkrásném obličeji
sjiskrnýma zelenýma očima měl úhledně poskládané do dokonalých vějířků. A pokročilý věk mu
kupodivu ještě přidával na kráse, přestože by člověk čekal pravý opak. Pohled na něj mi skoro
působil bolest. Niall mě objal kolem ramen a políbil mě na tvář. „Krev mé krve,“ prohlásil, sklonil
hlavu ausmál se. Vyznělo to strašně teatrálně. Azdálo se, že musí vyvíjet nesmírné úsilí, aby
vypadal jako člověk. Jednou jsem ho zahlédla vjeho skutečné podobě aměla jsem dojem, že při
tom pohledu oslepnu. Ale protože se nikdo zhostů nad jeho zjevem nepozastavoval anelapal po
dechu, věděla jsem, že ostatní ho vidí jinýma očima než já. „Nialle,“ řekla jsem, „jsem moc ráda,
že tě vidím.“ Každá jeho návštěva mě těšila alichotila mi. Být Niallovou pravnučkou mi připadalo
skoro stejné jako být příbuznou nějaké slavné rockové hvězdy. Vedl život, jaký jsem si vůbec
neuměla představit, navštěvoval místa, na která se já nikdy vživotě nepodívám, aměl tak
obrovskou moc, jakou si vůbec nedovedu představit. Občas se mnou strávil pár chvil, které mi
připadaly jako Vánoce. „Ti lidé naproti nemluví oničem jiném než otobě,“ řekl mi. „Víš, co je FBI?“
Niall měl ohromující znalosti, protože byl nesmírně starý ahodně pamatoval. Vtisíci letech už
přestal svůj věk počítat auněkterých důležitých dat se občas spletl onějaké to století. Ale
nevěděla jsem, jak dalece je obeznámený surčitými fakty, které se týkají nynější moderní doby. „Ano,“ odpověděl. „FBI. Vládní agentura, která shromažďuje informace ozločincích ateroristech
na území Spojených států.“ Přikývla jsem. „Ale vždyť ty jsi tak dobrý člověk! Nejsi přece žádný
vrah nebo terorista,“ řekl Niall, ale neznělo to, jako kdyby byl přesvědčený, že mě moje
bezúhonnost ochrání. „Děkuju,“ řekla jsem. „Ale nemyslím si, že mě chtějí zatknout azavřít. Mám
dojem, že by rádi zjistili, čemu vděčím za výsledky, kterých dosahuju díky svým zvláštním
duševním schopnostem. Apokud usoudí, že nejsem blázen, zřejmě mě budou chtít přesvědčit,
abych pro ně pracovala. Proto přijeli do Bon Temps… Jenomže pak je upoutala jiná záležitost.“
Tím jsem se zase vrátila k palčivé otázce, která mi stále ležela vhlavě. „Víš, co se stalo Crystal?“
Vtu chvíli mě však zavolali další zákazníci, takže chvíli trvalo, než jsem se zase mohla vrátit
kNiallovi, který na mě celou dobu trpělivě čekal. Nevím, jak se mu to podařilo, ale otlučená židle,
na které seděl, pod ním vypadala jako královský trůn. Navázal na náš rozhovor vmístě, kde jsme
ho přerušili. „Ano, vím, co se jí stalo.“ Výraz vobličeji se mu sice nezměnil, ale měla jsem pocit,
jako kdyby na mě od něj zavanul mrazivý chlad. Kdybych měla se smrtí své švagrové něco
společného, asi by mě přepadl strach. „Jak to, že tě to zajímá?“ zeptala jsem se. Niall totiž
Jasona úplně ignoroval. Vlastně se zdálo, že ho přímo nesnáší. „Zajímá mě smrt každého, kdo je
se mnou nějak spřízněný.“ Znělo to sice naprosto neosobně, ale pokud ho to zaujalo, třeba by vté
záležitosti mohl nějak pomoci. Možná byste předpokládali, že by měl zájem Jasona očistit,
protože to byl jeho pravnuk, stejně jako já jsem byla jeho pravnučka, ale Niall nikdy ani slovem
nenaznačil, že by se chtěl sJasonem setkat, nebo ho dokonce blíže poznat. Přerušil nás zvonek
zkuchyně, kterým mi Antoine oznamoval, že je hotová jedna zobjednávek. Odběhla jsem tedy pro
smažené hranolky se sýrem aslaninou, které si objednali Sid Matt Lancaster aBud Dearborn.
Nedávno ovdovělý Sid Matt zřejmě usoudil, že ve svém věku má už cévy beztak nenávratně
zkornatělé, aBud si na zdravou stravu nikdy nepotrpěl. Když jsem se zase vrátila kNiallovi,
zeptala jsem se: „Máš ponětí, kdo to mohl udělat? Panteři zHotshotu po vrahovi také pátrají.“
Položila jsem před něj na stůl další ubrousek, aby to vypadalo, že si hledím svých pracovních
povinností. Niall pantery neopovrhoval. Ikdyž by se mohlo zdát, že obyvatelé říše víl si připadají
nadřazení nad ostatními nadpřirozenými bytostmi, Niall respektoval všechny měňavce. Upíry
však považoval za druhořadé obyvatele našeho světa. „Trochu se porozhlédnu. Měl jsem teď
spoustu práce, což je také důvod, proč jsem tě nenavštívil už dřív. Máme problémy.“ Všimla jsem
si, že se Niall tváří vážněji než jindy. Sakra. Další problémy! „Ale ty si nemusíš dělat starosti,“
dodal vznešeně. „Oto se postarám.“ Už jsem se zmínila otom, že Niall se chová trochu
povýšeně? Ale nemohla jsem si pomoct, dostala jsem strach. Věděla jsem, že co nevidět zase
budu muset odběhnout pro nápoje aobsloužit další zákazníky, atak jsem se chtěla ujistit, že jsem
ho správně pochopila. Niall za mnou nepřicházel moc často, akdyž se objevil, vždycky to mělo
nějaký důvod. Třeba se mi hned tak nenaskytne další příležitost promluvit si sním. „Co se děje,
Nialle?“ zeptala jsem se ho bez okolků. „Chci, abys na sebe byla opatrná. Kdybys náhodou viděla
jiné obyvatele naší říše než mě nebo Claudine sClaudem, okamžitě mi zavolej.“ „Proč bych si
měla dělat starosti kvůli nějakým jiným vílám? Proč by mi nějaké jiné víly chtěly ublížit?“ „Protože
jsi moje pravnučka.“ Vstal od stolu ajá jsem věděla, že se žádného bližšího vysvětlení nedočkám.
Niall mě znovu objal apolíbil (víly si potrpí na doteky) asholí vruce vyšel zbaru. Nikdy jsem ho
neviděla, že by se oni při chůzi opíral, ale neustále ji nosil ssebou. Dívala jsem se za ním
auvažovala, jestli vní třeba nemá ukrytý nůž. Nebo jestli to případně není nějaká výjimečně
dlouhá kouzelná hůlka. Nebo obojí. Litovala jsem, že se nezdržel déle nebo že mi aspoň
nenaznačil, včem by mohlo spočívat to nebezpečí, které mi podle něj hrozilo. „Slečno
Stackhouseová,“ uslyšela jsem za sebou zdvořilý mužský hlas. „Mohla byste nám přinést ještě
džbánek piva a další košík hranolků?“ Otočila jsem se kagentu Lattestovi. „Jistě, sradostí,“
odpověděla jsem a automaticky se usmála. „To byl nesmírně krásný muž,“ řekla Sara Weissová,
na kterou už začínaly působit dvě sklenice piva, jež předtím vypila. „Vypadal velice zvláštně. Není
to Evropan?“ „Vypadá jako cizinec,“ přitakala jsem, zvedla ze stolu džbánek apřinesla jim nový.
Po celou dobu jsem se usmívala. Jasonův šéf Catfish pak ale převrhl loktem sklenici coly
srumem, atak jsem musela zavolat na D’Eriqa, aby přinesl mokrý hadr na utření stolu akbelík
smopem na podlahu. Hned nato se do sebe pustili dva moji bývalí spolužáci ze střední školy
azačali se ručně dohadovat, který zjejich loveckých psů je lepší. Nakonec se mezi ně musel vložit
Sam. Teď, když věděli, co je můj šéf zač, uklidnili se mnohem rychleji, než jsem předpokládala.
Což byla nečekaná výhoda nedávného velkého odhalení měňavců. Hovor vbaru se přirozeně
točil především kolem smrti ubohé Crystal. Všichni vměstečku už věděli, že iona patřila mezi měňavce, kteří na sebe berou podobu kočkovitých šelem. Asi polovina barových hostů byla
přesvědčená, že ji zabil někdo, kdo se nedokázal smířit sexistencí bytostí náležejících knedávno
odhalenému podsvětí. Druhá polovina ale pochybovala, že motivem vraždy byla její příslušnost
kměňavcům. Domnívali se, že za to mohla její promiskuita. Většina znich si myslela, že ji má na
svědomí Jason, ale někteří sním soucítili. Znali Crystal ijejí pověst apovažovali Jasonovu reakci
za omluvitelnou. Všichni tihle lidé pohlíželi na smrt mé švagrové pouze zhlediska Jasonovy viny
či neviny. Připadalo mi smutné, že většině lidí Crystal utkví vpaměti jenom kvůli tomu, jak tragicky
skončila. Říkala jsem si, že bych měla za Jasonem zajet nebo mu aspoň zatelefonovat, ale
nemohla jsem se ktomu odhodlat. Svým chováním během několika posledních měsíců ve mně
Jason něco zadusil. Byl to můj bratr, pořád jsem ho měla ráda, ateď jsem na něm dokonce
pozorovala, že možná konečně dospěl, ale už jsem neměla pocit, že bych ho měla podporovat
vdalších krušných chvílích, které mu život nastraží. Uvědomovala jsem si, že takhle se správná
křesťanka nechová. Přestože jsem nebyla žádný náboženský teoretik, občas jsem měla dojem,
že mě všechny mé krizové životní okamžiky staví před dilema: buď se zachovat jako špatná
křesťanka, anebo umřít. Pokaždé jsem se rozhodla pro život. Dívala jsem se na to ze správné
perspektivy? Neexistoval nějaký jiný úhel pohledu, který by mi umožnil prozřít? Neznala jsem
nikoho, ským bych se mohla poradit. Pokusila jsem se představit si, jak by se asi zatvářil
metodistický pastor, kdybych se ho zeptala: „Co je lepší– probodnout někoho azůstat naživu,
anebo se od něj nechat zabít? Co je lepší – dodržet přísahu, kterou jsem dala před Bohem,
anebo ji porušit anerozdrtit příteli ruku cihlou na kusy?“ Protože právě tohle byly případy, kdy
jsem se musela rozhodnout. Možná jsem Bohu něco dlužila. Anebo jsem se jenom chránila
vsouladu sjeho záměrem. Prostě jsem nevěděla co je správné, anedokázala jsem všechny tyhle
otázky promyslet do takové hloubky, abych se dobrala onoho kýženého „jediného správného
řešení“. Kdyby lidé, které jsem tady obsluhovala, věděli, na co myslím, vysmáli by se mi?
Připadaly by jim ty obavy ostav mé duše komické? Spousta znich by mi možná řekla, že všechny
tyhle situace jsou vyložené vbibli aže kdybych si vní důkladně četla, našla bych tam odpovědi na
všechny své otázky. Zatím jsem vní nic nenašla, ale nevzdávala jsem se. Potlačila jsem své
myšlenky, které se stále točily vkruhu, asoustředila jsem se na lidi vbaru, abych si dopřála
alespoň krátké rozptýlení. Sara Weissová mě považovala za prostou mladou ženu, která má
obrovské štěstí, že jí osud dopřál takový dar. Alespoň ona to za dar považovala. Naprosto věřila
všemu, co jí Lattesta řekl oudálostech vhotelu Pyramida, protože navzdory svému praktickému
životu věřila, že existují určité tajuplné věci mezi nebem a zemí. Lattesta byl také ochotný uvěřit
vmé mimořádné duševní schopnosti. Se zájmem vyslechl vyprávění lidí, kteří se pohybovali na
místě výbuchu vRhodes, a – když mě teď poznal – usoudil, že nelhali. Byl odhodlaný zjistit, jak
bych mohla pomoci své zemi azároveň se zasloužit ojeho služební postup. Uvažoval, jestli by ho
povýšili, kdyby si získal mou důvěru amohl dohlížet na mou práci pro FBI ařídit ji. Pokud by ještě
našel mého komplice, postup na kariérním žebříčku by ho určitě neminul. Přeložili by ho do
centrály FBI ve Washingtonu. Cesta vzhůru by byla zajištěna. Napadlo mě, že poprosím Amelii,
aby na oba agenty seslala nějaké kouzlo, ale potom jsem ten nápad zavrhla. Nebyli to žádní supi.
Jenom plnili rozkazy. Nepřáli mi nic zlého. Lattesta dokonce věřil, že by mi udělal laskavost,
kdyby mě vytáhl ztohohle zapadákova adostal mě do středu veřejného zájmu, nebo pokud by mi
přinejmenším zajistil významné postavení vrámci FBI. Jako kdyby mi na tom záleželo. Vrátila
jsem se ke svým povinnostem. Usmívala jsem se na zákazníky apřitom si představovala, co by
se stalo, kdybych sLattestou skutečně odjela zBon Temps. Určitě by mě podrobili nějakému testu,
který by přesně zjistil, co dokážu. Nakonec by uvěřili, že nejsem blázen, ale telepatka. Až by
stanovili hranice mých schopností, vozili by mě na místa, kde se odehrály různé příšerné
katastrofy, abych tam našla lidi, kteří přežili. Zavírali by mě do malých místností se zahraničními
špiony nebo sAmeričany podezřelými ze všech možných zločinů. Ajá bych musela agentům říkat,
jestli ti lidé skutečně spáchali všechny ty příšerné věci, zkterých je FBI viní. Musela bych se
možná pohybovat vblízkosti masových vrahů. Představila jsem si, co bych asi vjejich mysli viděla,
audělalo se mi mdlo. Jenomže nepomohla bych svými schopnostmi ostatním? Možná bych včas
odhalila nějaké komploty a pomohla odvrátit smrt mnoha lidí. Zavrtěla jsem hlavou. Zašla jsem ve
svých úvahách až příliš daleko. Tohle všechno bysemohlostát.Nějaký masový vrah by třeba
mohlmyslet na to, kam pohřbil své oběti, právě vokamžiku, kdy bych se mu zadívala do hlavy, ale
ze zkušenosti jsem věděla, že takhle to nefunguje. Lidé si prostě vduchu neříkají: „Ano, pohřbil
jsem to tělo pod růžový keř vulici Clover Drive číslo 1218,“ nebo: „Ty peníze, co jsem ukradl, jsou bezpečně uložené na mém účtu číslo 1234 ve Švýcarské národní bance,“ auž vůbec ne:
„Čtvrtého května hodlám vyhodit do povětří budovu XY a šest mých kompliců se jmenuje…“ Ano,
mohla bych v lecčems pomoct. Ale nikdy bych nenaplnila očekávání, které by do mě vláda
vkládala. Auž nikdy bych se necítila svobodná. Nemyslím si, že by mě zamkli do nějaké cely –
nejsem paranoidní. Ale už nikdy by mi nedovolili vést takový život, jaký sama chci. Ajsem zase
utoho, co se mi neustále honí hlavou. Možná jsem špatná křesťanka, nebo přinejmenším špatná
Američanka, ale jedno vím jistě: Pokud mě ktomu někdo nedonutí násilím, nikdy sagentkou
Weissovou a agentem Lattestou nikam neodjedu. Být sezdaná supírem je mnohem lepší.
online essay writing service c840tu
(EugeneLef, 7. 4. 2023 2:18)