Berenika - 4.část
Dál se momentálně v úvahách nedostala, jelikož se právě vrátila babička. Její přítomnost v domě spíš vytušila, než aby babičku slyšela. Už odmalička byla na přítomnost lidí kolem sebe velmi citlivá a většinou byla schopná i poznat jak se cítí. Tuto schopnost empatie zdědila po matce, ale to sama Berenika vůbec netušila.
„Bereniko, okamžitě pojď dolů a ukliď si tu tašku!“ ozval se zdola podrážděný a přísný babiččin hlas.
Berenika v duchu zaúpěla. Teta a babička nesnášeli když se někde povalovali její věci. V domě vládl přísný pořádek. Každá věc měla své místo a babička s tetou puntičkářsky trvaly na tom, aby Berenika toto pravidlo přísně dodržovala. Hned jak se sem před dvanácti lety nastěhovala, seznámila se se spoustou pravidel tohoto domu.
„Ano, babi, hned jdu dolů!“ zavolala Berenika odevzdaně a vstala ze svého oblíbeného měkoučkého křesla. Dostala ho spolu s novým pokojíčkem, který dříve patřil jejímu tatínkovi, ke svým šestým narozeninám. Do té doby spala na malé posteli v tetině ložnici. Babička se jí v jedné slabé chvilce svěřila, že ten pokoj zůstával až do doby než se rozhodli věnovat ho Berenice, tak, jak z něj tatínek naposledy odešel.
Berenika sešla ze svého podkrovního království a objevila babičku v kuchyni. Ta vypadala ve svém hnědém střízlivém kostýmku stále elegantně. Ocelově šedé vlasy měla stažené do přísného drdolu na temeni hlavy a za obroučkami brýlí byli skryté chladné, vodově modré oči. Babička stále ještě pracovala, učila na druhém stupni základní školy matematiku a přírodopis. Berenika si dokázala představit, že se jí někteří žáci docela bojí, ona sama z babičky jako malá strach měla. Ale brzy poznala, že babička je velmi inteligentní, silně nábožensky založená žena a oblíbila si ji o něco víc než tetu Martu, která oproti babičce a jejímu klidu působila občas až hystericky.
„Ahoj babi.“ Ozvala se Berenika za babiččinými zády.
„Nevím jak tě máme s tetou naučit, že nemáš nechávat své věci roztahané po celém domě, Bereniko.“ Odvětila místo pozdravu babička aniž by se na Bereniku podívala.
Na takové jednání byla Berenika zvyklá. Babička se chovala pořád odtažitě, nikdy svou vnučku nepohladila, nevyprávěla jí pohádky ani jinak nedala najevo city. Ale většinou ani nekřičela a neoháněla se přednáškami o zhoubném ďáblovu vlivu, jako to často dělala její dcera.
„Promiň babi, nebude se to opakovat.“ Odpověděla pokorně Berenika. Chtěla si vzít tašku a odejít, ale zaváhala. Co kdyby se pokusila zavést s babičkou hovor na její maminku? Zvykla si zbytečně se nevyptávat už dávno. Ale možná se něco změnilo, přece jen je už starší a není to zbrklé desetileté děcko, co tak úpěnlivě prosilo o vyprávění o mamince. A když se pokusí nenápadně vyptat, jediné co se může stát je že se babička rozzlobí. Ta jí ale na rozdíl od tety neudílela nikdy nábožensky mířené tresty.
„Můžu ti tu nějak pomoct?“ zeptala se proto a neutrálně ukázala na linku na níž si babička připravovala kávu.
„Ne, děkuji.“ Odvětila babička stále stejně odměřeně, ale tentokrát se na Bereniku pátravě zadívala. Berenika vycítila, že babička má nějaké podezření. Ne že by doma nepomáhala, právě naopak, i to bylo zahrnuto do domácích pravidel, ale nestávalo se často aby Berenika dobrovolně zůstávala v přítomnosti babičky či tety, když to nutně nevyžadovala slušnost či potřeba její nebo jejich.
„A nepotřebuješ opravit nějaké písemky?“ napadlo ještě Bereniku a pokoušela se tvářit nevinně, když jí babičky pátrala v obličeji. Zřetelně z ní vyzařovala nedůvěra k Bereničinu náhlému zájmu o její společnost, ale také jistá míra zvědavosti, což Bereniku povzbudilo.
„Myslím, že tu ještě pár neopravených prací mám.“ Odvětila po chvilce uvažování babička a odešla do své ložnice. Berenika se zachvěla nervozitou. Opatrně vzala babiččin šálek s kávou a odnesla ho do obývacího pokoje.