Válečná taktika, Taktika jízdy, Taktika střeleckých oddílů, Taktika pěchoty
Válečná taktika
Středověké boje se pomalu vyvinuli ze srážek z organizovaných vojenských družin do bojů, kde taktika a manévrování byla nevyhnutná. Částečně byl tento vývoj zapříčiněný vývojem rozdílných typů vojáků a zbraní a učením se zacházet s novými prvky v boji. První armády ranného středověku byli vytvořené masami pěšáků. S postupem času těžké jízdy se nejlepšími armádami stali oddíly rytířů. Pěšáci šli v prvých řadách přičemž pustošili krajinu a farmy, a vykonávali těžké práce při obléhaní. V bitvě, byli pěšáci ohrožení ze všech stran, když si rytíři navzájem hledali soupeře na souboj. Pěchota byla tvořená hlavně z feudálních nevolníků, žoldnéři a sedláky. Lukostřelci byli použiti až při obléhaní, v boji na otevřeném poli by příliš riskovali.
Do konce 14. století velitelé udělali dobrý pokrok ve výchově a disciplíně svých vojsk a dosáhli toho, že rytíři bojovali spolu jako tým. V anglické armádě se rytíři vzdali závisti a uznali dalekonosné lukostřelce, když se svými dlouhými luky dokázali svoji vysokou hodnotu na nejednom bojišti. Disciplína se též zlepšila, když stále víc a víc rytířů bojovalo pro peníze, a ne čest a slávu. V Itálii se žoldnéři stali dobře známými pro dlouhé tažení, po čase kterých se neprolévalo nějaké významné množstvo krve. V této době se vojáci všech stupňů představovali majetkem, který nebyl jen tak na zahození. Feudální armády usilující se o slávu se vyvinuli v profesionální armády zajímající se skoro o to, aby mohli žít a využívat svůj plat.
Taktika jízdy
Typická byla jízda rozdělená do tří divizí, nebo oddílů, které byli do boje vysílané po jednom. Prvý oddíl (v horším případě i druhý) měl za úlohu prolomit nebo narušit nepřátelské řady tak, aby druhý resp. třetí oddíl mohl proniknout. Jak náhle se nepřátelé dali do běhu, přišlo na řadu zabíjení nebo zajímání.
V praxi se rytíři skoro řídili podle vlastního uvážení, což mařilo jakýkoliv velitelský plán. Šlo jim především o vlastní čest a slávu a vybojování si čelní pozice v prvním oddíle. Pokavaď jim šlo o vlastní slávu, celkové vítězství na poli bylo druhořadé. V další, bezprostřední následující bitvě, rytíři útočili hned jak uviděli nepřítele, což narušilo jakýkoliv veliteliteluv plán.
V případě nutnosti velitelé nařídili rytířům slézt z koní, což byla jedna z možných cest, jak je v boji lépe ovládat. Bylo to populární opatření, když armáda byla malá a měli malou naději na odvrácení útoku. Když rytíři nebyli na koních, zlepšilo to boje schopnost a morálku řadových pěšáků. Pěší rytíři a ostatní pěšáci bojovali za dřevěnými vozy nebo za jinými konstrukcemi, které byli navržené tak, aby minimalizovali nápor nepřátelských jízd.
Příkladem nedisciplinovaného chování rytířů byla bitva u Kresčaku. Francouzská armáda byla několikanásobně početnější něž anglická (40 000 proti 10 000). Francouzi měli obrovskou rytířskou jízdu. Angličané byli rozdělení do tří skupin dalekonosných lukostřelců, kteří byli chráněni dřevěnými vozy. Mezi těmito třemi skupinami lukostřelců byli dvě skupiny pěších rytířů. Třetí skupina pěších rytířů byla v záloze. Francouzský král vyslal Janovské žoldnéře - střelce s kuší, střílet na anglické pěší rytíře, potom se pokusil zformovat svoje rytíře do tří oddílů. Střelci spustili palbu, a však nebyli úspěšní. Francouzští rytíři ignorovali krále a jeho úsilí zformovat je. Jak náhle uviděli nepřítele, začali zuřit, přičemž neustále křičeli "Zabte je ! Zabte je !". Nedbajíc na janovské střelce, francouzský král vydal svým rytířům rozkaz "vpřed". Dav rytířů v cvalu udupal janovské střelce, kteří stáli v jejich cestě. Jejich boj trval celý den, pěší angličtí rytíři a lukostřelci porazili Francouze, kteří bojovali jako nedisciplinovaný dav.
Na konci středověku se význam těžké jízdy na bojišti snížil zhruba na takovou jistou úroveň, jakou měli střelecké oddíly a pěchota. Útoky jízdy proti disciplinované a dobře organizované pěchotě už nebyli také účinné. Postupy se změnili. Armády běžně nastavovali dřevěné kůly, dělali pasti na koně a výkopy, aby se chránili proti útokům jízdy. Jízdní útoky proti zformovaným hordám kopiníků a střelců přinesli útočníkům jen velké ztráty vlastních koní a jezdců. Rytíři byli přinucení pochodovat pěšky a vyčkávat na vhodnou příležitost k útoku. Zničující jezdecké útoky však byli stále možné, ale jen tehdy, když byl nepřítel na ústupu, nebo, když byl mimo pozicí, která ho chránila proti jízdě.
Taktika střeleckých oddílů
Po čase se vojsko skládalo z pěchoty a střeleckých oddílů (lukostřelců), kteří využívali některé typy luků. Z počátku používali krátký luk, potom dlouhý luk a nakonec kuš. Lukostřelci měli výhodu v tom, že mohli nepřítele zabít bez toho, aby vstoupili do boje muže proti muži. Význam střeleckých jednotek byl dobře známy už v starověku, no jejich úloha byla dočasně zatracovaná v ranném středověku. Rytíři, kteří byli hlavními vojáky v středověku, se řídili rytířským heslem a bojovali jen s důstojným nepřítelem jako muž proti muži. Považovali za nečestné zabít někoho z dálky a proto vládnoucí třída dělala jen velmi málo proto, aby tuto zbraň vyvíjela a efektivně využívala.
Postupem času se zjistilo, že lukostřelci dokážou být platní a velmi účinní jak při boji, tak i při obléhání. Sice pomalu, ale stále víc a víc armád začalo využívat lukostřelce. Je možné, že rozhodující vítězství u Hastings roku 1066 dosáhl William I. díky lukostřelcům, bohužel největší sláva a uznání připadlo tradičně rytířům. Anglo-Sasové drželi úbočí vrchu a byli tak těsně seskupeni, že normanští rytíři měli velký problém je prorazit. Boj probíhal celý den, vyvíjející se střídavě pro obě dvě strany. Anglo-Sasové začali tlačit Normany dolu. Normani předstírali, že ustupují, přičemž se někteří Anglo-Sasové odvážili opustit bezpečné pozice a vydali se za nimi. Jenže Normani se otočili a zabili je. Anglo-Saský král Herold zůstal v úkrytu, ale v tom začali pálit na oslabené pozice Anglo-Sasové normanští lukostřelci a Herold byl smrtelně zasažen do oka, což znamenalo konec boje a vítězství Normanů.
Pěší lukostřelci bojovali v zformovaných oddílech v počte několik stovek až několik tisíc mužů. Do sta metrů byl šíp z dlouhého luku nebo kuše schopný prorazit brnění nepřítele. V tomto rozsahu lukostřelci stříleli na individuální cíle. To způsobovalo mezi nepřáteli zmatek, ztráty a rozčílení, zvlášť když nemohli odpovědět. V ideálním případě, jak lukostřelci dlouho a neustále stříleli na nepřítele narušili jeho formaci. Nepřítel se mohl ukrýt před jízdou za dřevěné vozy, no nemohl zastavit všechny šípy. Jak nepřítel opustil chráněné pozice a zaútočil na lukostřelce, nastoupila těžká jízda, aby lukostřelce ochránila. Jak nepřátelská formace jen obhajovala svoje stanoviště, mohlo se stát, že nakonec natolik zakolísala, že jízda mohla účinně zaútočit.
Lukostřelci v Anglii byli podporováni, protože Angličané byli v nevýhodě, když byli napadnutí z pevniny. Jak náhle se Angličané naučili využívat velké oddíly dalekonosných lukostřelců s dlouhými luky, začali vyhrávat všechny bitvy jak napriek tomu, že ve většině případů jejich nepřítel převyšoval počtem bojovníků. Vyvinuli šípovou palbu, přičemž využili velký dostřel dlouhých luků. Namísto toho, aby lukostřelci stříleli na individuální cíle, stříleli na plochu, kde se nacházeli nepřátelské jednotky. Každý lukostřelec byl schopný vystřelit 6 šípů za minutu, a tak oddíl 3000 lukostřelců za minutu vystřelil na nepřátelskou formaci spršku 18 000 šípů. Výsledek byl zdrcující s obrovskými ztrátami koní a mužů. Francouzští rytíři v století válek hovořili o mračnech šípů zahalujících oblohu a o hukotu, který také množství šípů vydávalo.
Střelci s kušemi se stali velmi důležitými v pozemních armádách, speciálně v milicích a profesionálních městských oddílech. S potřebou jen minimálního výcviku se střelci s kušemi stali účinnými vojáky.
V čtrnáctém století se na bojišti objevili první primitivní prachové střelné zbraně. Byli o mnoho silnější než luky.
Při nasazení lukostřelců na bojišti vznikali problémy s jejich ochranou. Aby byli efektivní, museli být blízko nepřítele. Anglický lukostřelci nosili sebou na bojiště dřevěné kůly, které zatloukli do země kladivy na čelní straně místa, odkud chtěli střílet. Spoléhali se na svoji palebnou sílu a na to, že nepřátelský lukostřelec nedostřelí tak daleko. Byli však v nevýhodě, jak na ně zaútočili pěšáci. Střelci s kušemi nosili se sebou na bojiště velké těžké ochranné štíty. Mohli si z nich postavit velkou ochrannou bariéru, která je chránila v době kdy nabíjeli.
Koncem středověku střelci s kušemi a kopiníci bojovali spolu v kombinovaných formacích. Když střelci nabili a vystřelili do nepřátelské formace, kopiníci je přitom v boji bránili kopími. Tyto smíšené oddíly měli nacvičené, jak se mají společně pohybovat a nakonec i zaútočit. Nepřátelské jezdectvo útočící přímo na zformovanou a disciplinovanou jednotku kopiníků a střelců nemělo moc velkou šanci. Jak nepřítel nemohl odpovědět vlastní střelbou a kopiníky, bitva byla předem prohraná.
Taktika pěchoty
Pěší lukostřelci bojovali v zformovaných oddílech v počte několik stovek až několik tisíc mužů. Do sta metrů byl šíp z dlouhého luku nebo kuše schopný prorazit brnění nepřítele. V tomto rozsahu lukostřelci stříleli na individuální cíle. To způsobovalo mezi nepřáteli zmatek, ztráty a rozčílení, zvlášť když nemohli odpovědět. V ideálním případě, jak lukostřelci dlouho a neustále stříleli na nepřítele narušili jeho formaci. Nepřítel se mohl ukrýt před jízdou za dřevěné vozy, no nemohl zastavit všechny šípy. Jak nepřítel opustil chráněné pozice a zaútočil na lukostřelce, nastoupila těžká jízda, aby lukostřelce ochránila. Jak nepřátelská formace jen obhajovala svoje stanoviště, mohlo se stát, že nakonec natolik zakolísala, že jízda mohla účinně zaútočit.
Lukostřelci v Anglii byli podporováni, protože Angličané byli v nevýhodě, když byli napadnutí z pevniny. Jak náhle se Angličané naučili využívat velké oddíly dalekonosných lukostřelců s dlouhými luky, začali vyhrávat všechny bitvy jak napriek tomu, že ve většině případů jejich nepřítel převyšoval počtem bojovníků. Vyvinuli šípovou palbu, přičemž využili velký dostřel dlouhých luků. Namísto toho, aby lukostřelci stříleli na individuální cíle, stříleli na plochu, kde se nacházeli nepřátelské jednotky. Každý lukostřelec byl schopný vystřelit 6 šípů za minutu, a tak oddíl 3000 lukostřelců za minutu vystřelil na nepřátelskou formaci spršku 18 000 šípů. Výsledek byl zdrcující s obrovskými ztrátami koní a mužů. Francouzští rytíři v století válek hovořili o mračnech šípů zahalujících oblohu a o hukotu, který také množství šípů vydávalo.
Střelci s kušemi se stali velmi důležitými v pozemních armádách, speciálně v milicích a profesionálních městských oddílech. S potřebou jen minimálního výcviku se střelci s kušemi stali účinnými vojáky.
V čtrnáctém století se na bojišti objevili první primitivní prachové střelné zbraně. Byli o mnoho silnější než luky.
Při nasazení lukostřelců na bojišti vznikali problémy s jejich ochranou. Aby byli efektivní, museli být blízko nepřítele. Anglický lukostřelci nosili sebou na bojiště dřevěné kůly, které zatloukli do země kladivy na čelní straně místa, odkud chtěli střílet. Spoléhali se na svoji palebnou sílu a na to, že nepřátelský lukostřelec nedostřelí tak daleko. Byli však v nevýhodě, jak na ně zaútočili pěšáci. Střelci s kušemi nosili se sebou na bojiště velké těžké ochranné štíty. Mohli si z nich postavit velkou ochrannou bariéru, která je chránila v době kdy nabíjeli.
Koncem středověku střelci s kušemi a kopiníci bojovali spolu v kombinovaných formacích. Když střelci nabili a vystřelili do nepřátelské formace, kopiníci je přitom v boji bránili kopími. Tyto smíšené oddíly měli nacvičené, jak se mají společně pohybovat a nakonec i zaútočit. Nepřátelské jezdectvo útočící přímo na zformovanou a disciplinovanou jednotku kopiníků a střelců nemělo moc velkou šanci. Jak nepřítel nemohl odpovědět vlastní střelbou a kopiníky, bitva byla předem prohraná.
Taktika pěchoty
Taktika peších vojáků v ranném středověku byla jednoduchá. Šlo o to, aby se dostali k nepříteli dostatečné blízkosti a mohli ho rozsekat. Francouzi skoro začali boj na dálku, házeli na nepřítele sekery ze vzdálenosti 10-12 metrů. Bojovníci se spoléhali na svoji sílu, zuřivost a krutost.
Vzestup rytířů dočasně zastínil význam pěchoty na bojišti, protože tehdy žádné disciplinované a dobře vycvičené oddíly pěchoty ještě neexistovali. V ranném středověku pěchotu tvořili z většiny sedláci a rolníci, kteří byli slabě vyzbrojení a málo cvičení.
Sasové a Vikingové objevili obranný postoj, který nazvali štítová stěna. Muži stojící těsně vedle sebe drželi velké štíty před sebou, přičemž vytvořili souvislou stěnu. To jim pomohlo při obraně před lukostřelci i před jízdou. Právě tyto dva druhy vojska jim chyběli.
Význam pěchoty se oživil právě v těch oblastech, kde nebyl dostatek zdrojů pro vybudování armády s těžkou jízdou. Byli to hlavně hornaté krajiny jako Skotsko a Švýcarsko a rostoucí města. Z nouze, právě v těchto krajinách našli cestu, jak vybudovat schopnou armádu, jejíž součástí by byla jen malá nebo žádná jízda. Zjistili, že koně neschovají za bariéry ze vztýčených zahrocených dřevěných kůlů nebo kopí. Disciplinované skupiny kopiníků mohli zastavit útok elitní těžké jízdy bohatých krajin a pánů, a přitom tyto skupiny stáli jen zlomek ceny těžké jízdy.
Schiltron byla kruhová formace kopiníků, kterou začali používat Skotové zhruba na konci 13. století, v bitvě za nezávislost (tato taktika sehrála významnou úlohu ve filmu <i>Braveheart (Statečné srdce)<i>). Naučili se, že Schiltron byla účinná obrana. Robert Bruce připravil bitvu Anglickým rytířům v bahnitém terénu, který velmi zpomaloval útok těžké jízdy.
Švýcaři se proslavili bojem s kopím. V zásadě využívali starořeckou falangu (válečný šik) a výborně se naučili zacházet v boji s dlouhými kopími. Používali čtvercové formace kopiníků. Krajní čtyři řady vojáků drželi svoje kopí šikmo sklopené, což vytvářelo účinnou obranu proti jízdě. Vojáci v zadních řadách používali dlouhé kopí s ostrou čepelí, kterými útočili na nepřátelské vojáky, kteří se dostali blízko k formaci. Švýcaři si perfektně nacvičili relativně rychlý pohyb v takovýchto formacích. Též jim nedělalo problém rychlé přeskupení do obranné formace a do účinné útočné formace.
Odpovědí proti oddílům kopiníků byla dělostřelba, která prorážela řady hustých formací. Zdá se, že tento první krok účinně vykonali Španělé. Španělé též účinně poráželi kopiníky muže bojujícími s mečem a štítem. Byli to lehce ozbrojení muži, kteří se mohli účinně bojovat s krátkými meči. Jejich štíty byli malé a pohodlně se s nimi dalo bojovat. Španělé též na konci středověku vykonali první pokusy s kombinací kopiníků, bojovníků s meči a s střelci z pušek v jedné formaci. To byla účinná síla, která se mohla chopit všech druhů zbraní v proměnlivém terénu při obraně i útoku. Koncem tohoto období byli Španělé nejúčinnější bojovou silou v Evropě.