Alex
Ještě jednou si prohlédnu všechny přítomné. Hmm… sice bych si nejraději si nejraději vybral toho malého blonďáčka, ale nestojím o šéfovy kecy. Navíc potřebuju být viděn s nějakou holkou, nebo se toho chytne bulvár, a kdo ví, co by z toho vzniklo. Ne, že by mi vadilo, co si o mě ostatní myslí, ale už takhle je na mě celá nahrávací společnost naštvaná a já o vyhazov vážně nestojím. Takže po blonďáčkovi jen sjedu mlsným pohledem a svoji pozornost přesunu ke čtyřem holkám. Tři z nich na mě provokativně špulí rty. Chá, kdyby jen věděly, že tohle mi přijde nechutné, stejně jako jejich oblečení, které víc odhaluje, než zakrývá. Ta čtvrtá naštěstí vypadá docela normálně. Má obyčejné džíny a tričko. Vypadá i docela inteligentně, takže nebudu muset poslouchat celý den o tom, jaký lesk na rty se jí nejvíc hodí k pleti.
Usoudím, že nemá cenu dál to protahovat. Navíc si s ní třeba budu rozumět. Bylo by fajn mít nějakou kamarádku, se kterou bych si občas mohl někam vyrazit, nebo si s ní jen tak pokecat. Jasně, mám spoustu kamarádů, jenže všichni jsou ten typ přátel, že když se jim to hodí, tak vám vrazí kudlu do zad.
Vím, že na lidi občas působím trošku nepřátelským dojmem, ale má to svůj důvod. Takhle mi alespoň nebude moct nikdo ublížit, jako už to udělala spousta lidí.
Přestanu přemýšlet nad svým životem a přejdu k té holce.
„Ahoj, já jsem Alex, ale to ty určitě dobře víš. Dneska je tvůj šťastný den, máš dovoleno po celou dobu, co se mnou budeš, slintat nad mojí dokonalou postavou. Mého šéfa by to moc potěšilo.“ Rozhodnu se vykašlat se na slušné vychování a vybalit to na ní takhle. Nejsem žádný romantik ani zamilovaný puberťák.
Nevím proč, ale všichni nad mou reakcí zalapají po dechu, i když každý asi z jiného důvodu. Ignoruji všechny ostatní, zrovna teď mě zajímá reakce té holky. Nevěřícně na mě valí oči. Zatřese hlavou, asi aby se vzpamatovala z toho šoku, ale za chvilku se jí po celé tváři začne rozlévat nadšený úsměv.
Šéf se vzpamatuje jako první a k té holce přejde.
„Moc vám gratuluji, slečno Reedová.“ Napřáhne k ní pravici. Tak počkat, on zná jejich jména? I když… já bych je asi znal taky, kdybych ho někdy poslouchal.
„… a s vámi ostatními mi nezbývá nic jiného, než se rozloučit.“ Dokončí šéf svoji řeč. Sakra, zase jsem vypnul a nedával pozor. Hm, přesně o tom mluvím. Měl bych se naučit vnímat alespoň někdy.
Ty tři husičky a malý blonďáček se pomalu začnou chystat k odchodu. Počkat, přece si ho nenechám uniknout! Tohohle dostanu do postele, ať to stojí, co to stojí.
„Počkat! Mám pro vás všechny nabídku. Protože bych se rád poznal se všemi blíž, tak bych si od vás moc rád vzal telefonní čísla.“ Vida, přece jenom mi trochu toho slušného vychování zbylo.
O chvíli později už mám všechny čísla zapsaná v diáři a vyrážím s Nikki, jak se ta holka jmenuje, na procházku podél pobřeží. Povídáme si o všem možném a zdá se, že máme spoustu společných zájmů. Nakonec to nebude zase tak špatné, jak jsem si myslel. Takže z povinné akce se stává docela fajn odpoledne a přátelství z toho taky nejspíš kápne.
Večer se s Nikki rozloučím a slíbíme si, že si co nejdříve zavoláme a někam vyrazíme. Na Nikki čeká odvoz v podobě staršího bratra a já zamířím do mé vily. Je sice moje, jenže velice často tam bývá můj šéf. Jako třeba právě teď. Nebo vlastně vždycky, si potřebuju něco zařídit.
Naštěstí mě nezdržuje moc dlouho, jen se optá, jak jsem si dnešní den užil, a pak odejde. Já si dám rychlou sprchu a vezmu na sebe džíny a černou mikinu s kapucí. Zapnu svůj notebook a začnu do něj něco vyťukávat. Sice chvíli trvá, než najdu to, co jsem hledal, ale stejně mám času dost. Zaklapnu notebook a vydám se na autobusovou zastávku. Bohužel i hvězdičky musí občas využít hromadnou dopravu. Obzvlášť když jedou někam tajně.
Honza
Ležím v posteli a koukám do stropu. I když jsem čekal, že si mě Alex nevybere, je mi to docela líto. Moji náladu trochu zlepšilo to, že si ode mě vzal číslo.
V posteli ležím celý den, od té doby, co jsem se zklamaný vrátil domů. Máma byla za dnešek v mém pokoji snad dvacetkrát, pokaždé se ptala, jestli něco nepotřebuju a já pokaždé řekl ne. Vím, že bych měl vstát a začít něco dělat, jenže jsem úplně bez energie. Před Alexovou vilou jsem si opravdu uvědomil, že jsem se do něj opravdu a skutečně zamiloval.
Najednou zařinčí zvonek. Kouknu na budík a vidím, že je okolo deváté večer. Kdy by to mohl být tak pozdě? Stejně se nezvednu, abych se šel podívat, takže musí jít otevřít máma.
O chvíli později někdo klepe na mé dveře.
„Mami, pojď dál, stejně normálně nikdy neklepeš.“ Zavolám na ní. Jenže místo mámy do pokoje vstoupí Alex. Okamžitě vystřelím do sedu a jen ho nevěřícně sleduju.
„Ehm… ahoj,“ pronese Alex, „doufám, že nevadí, že jdu tak pozdě.“
Pokouším se přimět svoji pusu vyslovit něco smysluplného, jenže se mi to nedaří. Alex? U mě v pokoji? A dobrovolně?
„A-a-ahoj, já jsem Honza, ehm… co děláš u mě v pokoji?“ podaří se mi nakonec vykoktat.
„Tohle,“ pronese Alex a pak ke mně zamíří. Lehce zvedne moji hlavu a pak se vrhne na mé rty. Políbí mě dravě a vášnivě, ale pak se ode mě odtáhne. „Teda jestli chceš“ pronese a nakloní hlavu na jednu stranu. Nemusí to říkat dvakrát a já si ho znovu přitáhnu do toho tolik opojného polibku…
chi chi
(Miu, 6. 8. 2013 21:38)