Modlitba jako způsob práce a řešení méně příznivých situací
Mnohdy se zdůrazňuje, že se máme modlit více, jindy zase slyšíme, že se máme modlit srdcem. A výsledek? Řada lidí oddrmolí pět otčenášů ještě jako nádavek nad obvyklou „denní porci modliteb“. Co se stane ve chvíli, kdy se tak např. snaží o pomoc druhému, který podle jejich hodnocení hřeší?
Většinou tito lidé odcházejí v hloubi duše ještě více nazlobení. Ten, kdo je nazlobil, hřeší dál a oni se při tom tak snaží! Dokonce kvůli němu „dali“ ještě pět otčenášů navíc! A zase nic! – To je uvažování většiny nevyrovnaných a zapšklých lidí.
Zapomínají na odpuštění. Modlitba bez ochoty odpustit druhému a bez vcítění se do jeho situace nemůže být Bohem vyslyšena. Vždyť to denně říkáme ve slovech „… a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“. Jak může Bůh změnit chování onoho hříšníka zlobivce, když ani my nejsme ochotni takovému člověku odpustit? A co se děje v takové chvíli s námi? Je to přece naše nazlobení a ne jeho chování, co nám způsobuje starosti.
Kdy konečně přijmeme skutečnost, že Bůh má plán pro každého z nás? Přeloženo: každý z nás se může dovědět (a v hloubi duše dávno ví) co má dělat a jak má žít. Proč nás tedy rozčiluje hříšníkovo chování a jednání? Odkud bereme tu jistotu, že naše hodnocení celé situace je to jediné možné a správné? Ještě jinak: Jak my víme, že jednání toho druhého je hříšné? A je opravdu hříšné? Co když je to jenom náš nějaký pocit?
Pojďme se na stejnou situaci podívat znovu a jinak:
Setkáme se s člověkem, jehož názory, chování a situace jsou pro nás nepřijatelné. Namísto přímé konfrontace názorů se začínáme modlit. Tiše v duchu, vkládajíce však do té modlitby veškeré vzdouvající se emoce. Voláme na pomoc našeho Otce, zdravíme Pannu Marii, prosíme Ježíše o ochranu před pekelným ohněm i za přivedení duší do nebe, provoláváme slávu Otci i Synu i Duchu svatému – a v naší lidské obyčejné pozemské situaci nastává uklidnění. Otevřeli jsme se silám Dobra, a proto do nás mohlo uklidnění vstoupit.
Potom se (další intenzivní modlitbou) můžeme dostat do stavu, který je podobný transu, kdy se odevzdáme do rukou Božích, přestáváme upírat vlastní pozornost na podružné záležitosti a dokážeme se vžít do situace našeho kolegy. To je ta chvíle, kdy se nám dostává sdělení (informace) jak řešit vzniklou situaci z JEHO úhlu pohledu. – Tohle sdělení nečekejme, prosím, jako nějaký přesný návod či postup, přesně formulované věty či ukázkovou gestikulaci. Mnohdy přichází v podobě spontánního nápadu, myšlenky, které se vynoří odkudsi a třeba i na první pohled s danou situací nesouvisí. Jsme-li skutečně vyladěni pozitivně (třeba tou intenzivní emocemi proloženou modlitbou), můžeme si být jisti, že je to správné řešení. – POZOR! Zde je to důležité. Nejsme-li totiž vyladěni pozitivně, hrozí, že se špatná nálada (negativní energie) dostane k nám samým. Stane se naším materiálem, se kterým se budeme nuceni (pravděpodobně velice složitě) vyrovnávat. V takovém případě je rozumnější setkání ukončit a pokračovat jindy, za příznivějších okolností.
Je-li vše v pořádku a dostali jsme potřebnou informaci, můžeme se kolegy začít na něco ptát. I zde, prosím, mějme na paměti, že se jedná o určitou formu modlitby. Vždyť impuls k těm otázkám nám byl dán shůry! Forma otázek je zde naprosto nezbytná. Jedině tak se totiž vyhneme poučování, projevíme o druhého zájem a umožníme mu, aby nalezl vlastní řešení. Podíval se na vzniklou situaci z jiného úhlu a mohl si tak vytvořit nový, pro něj samotného přijatelný, názor. V praxi to neznamená, že druhého ubijeme množstvím zvědavých otázek. Cílem není, abychom se něco dověděli my (vše potřebné přece víme z předchozí intenzivní modlitby), ale aby se něco dověděl on. Znovu opakuji, že forma otázky je zde nezbytně nutná, ale pouze pro dobré pocity a správné vyladění druhého. On se tak totiž dostává do situace, kdy pomíjí jeho strnulé vidění, otvírá se Bohu a dostává se mu tak klidu potřebného ke změně uvažování. Vlastně bychom opět mohli mluvit o transu, i když tentokrát v podobě, kterou běžně vyjadřujeme v rozhovoru s přáteli větou „člověče, já nevím co, ale pořád mi to nějak vrtá hlavou…“. Zkrátka stav, kdy jsme byli osloveni milostí Boží, aniž bychom si to uvědomovali. No a to je okamžik, kdy naše bezprostřední vzájemné setkání s člověkem, jehož názory, chování a situace jsou pro nás nepřijatelné, končí.
Nekončí tím však naše modlitba. Nyní je na řadě (pokud možno hlasité a v ústraní) poděkování Bohu za naše vedení v celé situaci a prosba za změnu jednání našeho kolegy. Následovat by mělo poděkování Bohu také za naši změnu. Oboje samozřejmě provázeno opět modlitbou.
A proč bychom měli děkovat za naši změnu, když nás do nepříznivé situace uvedl kolega a řešili jsme jeho postoje? Nu, to je jednoduché. On se nás totiž svým jednáním dotkl v něčem, co je nám vlastní a my si to neuvědomujeme. Jinak by nás jeho jednání nepřivedlo do situace, kterou hodnotíme jako negativní. Prostě bychom to tak vůbec nevnímali, kdybychom alespoň trochu té stejné špatnosti neměli v sobě. Tady jednoznačně a vždycky platí, že stejné přitahuje stejné. Jsme-li poctiví křesťané, tak si přece uvědomujeme, že všichni jsme hříšníci. Onen imaginární kolega se nás tedy (tak jako já možná nyní čtenáře) dotkl na citlivém místě. Ve skutečnosti nám tím ale prospěl, neboť se nám skrze něho dostává milosti poznávat sebe sama. Pracovat na sobě, měnit se a stávat se tak vyrovnanějším, jiným a lepším. Někdy se tenhle princip vyjadřuje rčením „setkáváme se, abychom v zrcadle druhého poznali sebe“. Což tohle není Boží milost, za kterou bychom měli děkovat? – Jenom je třeba to pořádně promyslet a přiznat si i vlastní chyby. Potom to již půjde.
A pokračování? Snad novým setkáním s kolegou, tentokrát již v situaci, která je příznivá. Domluva a porozumění, někdy i začátek společného činění. Tak nějak…
Vše bychom mohli shrnout do sedmi bodů:
1. uklidnění
2. vlastní trans
3. moje otázky a jeho trans
4. jeho řešení jeho otázek
5. poděkování za vedení a prosba za jeho změnu
6. poděkování za vlastní změnu
7. porozumění
Modlíme-li se takto, přestává být modlitba něčím, co musíme, nebo nám dokonce bylo nařízeno. Stává se něčím, co nám bezprostředně přináší řešení, radost a dobré pocity. Žije v nás, hlásí se sama a stává se denní potřebou i potěšením. Reálně nám zprostředkovává žití v Bohu skrze vztahy s lidmi.
Modlitbou se tak ve svém důsledku šíří Boží láska. Pro ostatní se stáváme zdrojem příjemných pocitů, opětují nám svou přízeň a roztáčí se tak kolo radosti, pohody, štěstí a lásky. Kdo by v takovém prostředí hartusil (či dokonce válčil)? – Modlitba může změnit svět.
Hovořili jsme zde o modlitbě jako způsobu práce a řešení méně příznivých situací. Nepochybně bychom mohli napsat pojednání o rozjímavé modlitbě nebo třeba o meditaci a vyprazdňování mysli. Modlit, meditovat a rozjímat se dá dokonce i o modlitbě jako takové. Naší snahou bylo přispět názorem ke zlepšení komunikace mezi lidmi, k vedení opravdového dialogu. Jak často nastává situace, kdy by bylo dobré si porozumět, či jak mnoho je potřeba vzájemnou komunikaci lidí obohacovat modlitbou, nechť zváží každý laskavý čtenář již sám.
